Včerejší den byl osmdesátým výročím smrti Antonia Gramsciho. V rámci panteonu představitelů radikální politiky Gramsci netypicky pocházel z proletářského prostředí, a co je zcela výjimečné, byl fyzicky postižen. Narodil se do chudé rodiny na Sardinii a celý život trpěl těžce zdeformovanou páteří a dalšími zdravotními potížemi. I přes tyto evidentní handicapy Sardinii opustil a stal se výrazným lingvistou, radikálním novinářem a později i stranickým aktivistou. Hrál ústřední roli v turínských spontánních okupačních stávkách a dělnických radách v letech 1919 a 1920, pomohl založit Komunistickou stranu Itálie v roce 1921 a v roce 1922 vycestoval jako její představitel do Sovětského svazu. Po svém návratu se postavil do čela strany a v roce 1924 byl zvolen do italského parlamentu. Zasazoval se o jednotnou frontu proti Mussolinimu až do svého uvěznění v roce 1926. Během soudního procesu soudce prohlásil: „Na dvacet let musíme zastavit tento mozek.“
Když byly po druhé světové válce Gramsciho zápisníky publikovány, přinesly revoluci v radikálním myšlení a posléze i veškerých humanitních a společenských vědách.
To se ale nepovedlo. Poté, co do roku 1928 přežíval jen na hrstce rýže denně, dostal Gramsci psací potřeby a až do doby, než mu v roce 1935 selhalo zdraví, popsal třicet sešitů, které byly všechny propašovány ven z vězení. Zhruba tři tisíce stran pokrývá neuvěřitelný rozsah témat, od známé teorie kulturní hegemonie přes stát a občanskou společnost, politickou strategii až po méně známé úryvky o nacionalismu, dějinách, filosofii, lingvistice, fordismu, vzdělání, sociologii a mnohém dalším. Jeho poznámky jsou často náznakovité a složité, ale zároveň brilantní a svědčí o nesmírně kritické mysli prodchnuté humanistickou vášní pro všechny, kteří trpěli různé formy dominance umožňující jejich vykořisťování. A nejen to, Gramsciho poznámky zároveň svědčí o hlubokém přesvědčení, že tito lidé jsou jednateli svého vlastního osvobození a že mohou své rádoby vysvoboditele mnohému naučit, a jsou tak pravým opakem intelektuálně elitářských revolucionářů poučujících lid. Gramsci byl navíc jedním z prvních kritiků přeekonomizovaného, pozitivistického a vulgárně materialistického marxismu, který se v té době stával obecně přijímanou ideologií v Sovětském svazu. Paradoxně ho tak možná vězení zachránilo před stalinistickými represemi. A to vše přímo pod dohledem fašistických cenzorů a pod břemenem závažných zdravotních problémů s brutálními symptomy.
Důkazem brilantnosti jeho zápisníků je, že když byly po druhé světové válce publikovány, přinesly revoluci v radikálním myšlení a posléze i veškerých humanitních a společenských vědách. S naléhavostí se četly během progresivních bojů pozdních šedesátých a sedmdesátých let a nadále zaujímají významnou pozici i po takzvaném lingvistickém obratu v kritickém myšlení a vzestupu postmodernismu. Gramsci si ovšem získal i špatnou pověst kvůli zneužití jeho jména a myšlenek jak různými levicově liberálními skupinami, které chtěly jeho prostřednictvím ospravedlnit vlastní politiku (od reformních socialistů či komunistů až po blairovské křídlo britských labouristů), tak akademiky interpretujícími jeho dílo jako depolitizovanou „teorii“. Nezapomínejme ale, že Gramsci byl a žil jako skutečný radikální demokrat, oddaný myšlence totální lidské emancipace, kterou i přes vlastní porážku zanechal budoucím generacím jako bohatý odkaz. Zemřel pouhý týden po propuštění z vězení.
Takže: Grazie mille per tutto, Nino.
Autor je historik.
Z angličtiny přeložila Veronika Pehe.