Foto Nessma Elaassar, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Čtrnáctého října se za našimi dětmi opět zabouchla školní vrata a začala distanční výuka. V následujících dnech a týdnech se budou postupně do školy vracet různé skupiny školáků, ale vzhledem ke stále se měnící situaci není jasné, zda bude jejich školní docházka trvat dlouho.
Zatím se ve středu 18. listopadu vrátili do škol žáci prvních a druhých tříd a ostatní zůstali v distančním vzdělávání. Na první pohled se zdá vše v pořádku. Děti mají distanční výuku zajištěnou, oproti jaru dokonce zákonem povinně uloženou. A vypadá to, že konečně i sociálně znevýhodněné rodiny nyní řeší méně problémů s nedostatkem řádného technického vybavení. Těm ze sociálně slabších poměrů může nyní škola zapůjčit technické vybavení. Pomáhat chudším školákům se navíc rozhodli i mnozí telefonní operátoři. Třeba T-Mobile nabídne bezplatně takovým žákům základních škol okolo deseti tisíc SIM karet s rychlým připojením k internetu. Zkrátka řadu potíží, nedostatků a zmatků, které přinesla jarní výuka, se podařilo – i s pomocí speciálně vydaného manuálu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k distanční výuce – eliminovat.
Otevřené školy nepřinášejí jen hodnoty jako vzdělání, vědění či sociální vazby, ale rovněž se podílejí na udržení ekonomiky v chodu.
Podzimní výuka na dálku je tedy nesporně lépe připravena, než tomu bylo na jaře. Avšak i v současnosti je jistě na místě si klást otázky. Dovede distanční výuka alespoň částečně nahradit běžné vyučování? Co v dětech dlouhodobé odloučení od vrstevníků a školního řádu může zanechat? Pro koho je výuka na dálku nejnáročnější? Vychováváme si tu nevzdělanou generaci?
Cílem následujícího textu rozhodně není kritika učitelů a škol, které v tomto okamžiku asi těžko mohou ovlivnit rozhodnutí ministerstva. Jde spíše o to ukázat, jak problematické po psychické a ekonomické stránce může být distanční vzdělávání pro některé rodiny a studenty.
Výuka ve čtvrté třídě
Začněme tím nejproblematičtějším: prvním stupněm základních škol. Téměř desetiletý Ondřej chodí za normálních okolností do čtvrté třídy běžné základní školy na okraji Prahy. Každé všední ráno teď místo do školní lavice usedá k počítači. Učí se obvykle zhruba od půl deváté, do půl dvanácté. Výuka je tedy oproti klasickému režimu ve škole zkrácena. Podle jeho matky Lenky se třída učí každý den po pětadvaceti minutách matematiku, češtinu a pětatřicet minut je věnováno angličtině. Děti mají rovněž dohromady hodinu pauzu. Distanční lekce Ondřejovi však dle Lenky příliš mnoho nedávají. I když se paní učitelka snaží, hodinu často narušují technické problémy, a tak alespoň patnáct minut vždy zabere řešení potíží s připojením, špatnou hlasitostí a podobně.
Problematické je i to, že se děti během hodiny málokdy dostanou ke slovu. Takto staří školáci se navíc podle ní velmi těžko soustředí. Jejího syna Ondřeje třeba po chvíli výuky začne vždy bolet hlava. Lenka rovněž poznamenává, že některé děti v tomto věku výuku občas ignorují, nekontroluje-li je někdo z dospělých, z lekce se klidně odhlásí a hrají si místo učení třeba počítačové hry. Ač jejich škola podle oslovené maminky dělá maximum, rozhodně takto nepostupují všechny zbylé základní školy. V některých je třeba výuka ještě výrazněji zkrácená, není tolik interaktivní jako v Ondřejově škole a více se spoléhá na práci doma s rodiči.
Největší potíže mají opět samoživitelé
Za značný problém považuje Lenka i fakt, že rodiče mohou žádat o ošetřovné pouze do desátého věku dítěte. Takto nastavená pravidla poměrně komplikují život zejména samoživitelům, k nimž patří mimochodem i Lenka, která kvůli koronakrizi přišla o práci v cestovním ruchu. Právě samoživitelé, kteří nedosáhnou na ošetřovné, jsou nuceni chodit do práce a na jejich ratolesti nemá kdo dohlížet. Přitom podle další maminky-samoživitelky, kterou jsme oslovili, není desetileté ani jedenáctileté dítě schopno být samo celé dopoledne, natož celý den doma. Nejenže se takový školák mnohdy nepřinutí ani zapnout počítač a věnovat se výuce, ale často ani není schopen sám řešit různé technické problémy, které se mohou vyskytnout. Na otázku, co podle nich nyní dětem nejvíce chybí, mi obě odpověděly, že to jsou hlavně spolužáci a chození do dalších kroužků, tedy především sociální vazby, pravidelný pohyb a řád. Obě ženy se rovněž silně obávají, že na jejich dětech současná distanční výuka zanechá dopady a učivo už nedoženou. Že by byla distanční výuka stejně efektivní jako ta školní, obě samozřejmě kategoricky odmítají.
Na střední škole to jde o něco snadněji
Distanční výuka se nevyhnula ani středoškolákům. Ti opustili školní lavice dokonce o dva dny dříve než žáci základních škol a patrně zůstanou v on-line režimu o něco déle. Výuka na dálku je pro studenty středních škol rozhodně snazší než pro mladší děti, avšak jak dodává gymnaziální učitelka Anna, ani pro ně není rozhodně dostačující. Učitelé musí jít v probírané látce vždy spíše po povrchu, což je mnohdy škoda, neboť právě na výběrových gymnáziích by se měla jednotlivá témata probírat podrobněji.
Učitelka Anna, která vyučuje v deseti třídách dějepis, každé třídě věnuje jednu on-line hodinu týdně. Ve zbytku času obvykle zadává studentům pracovní listy na doplnění a protrénování znalostí, případně různá edukativní videa, k nimž následně dostávají otázky na vypracování.
V on-line hodině se Anna především snaží zajistit výkladovou část a posléze dát prostor pro dotazy studentů či pro kratší diskusi. Přesto se však snaží studenty příliš nezahlcovat. I pro ně je totiž momentální situace mimořádně náročná a valí se na ně mnoho úkolů ze všech možných předmětů. Látka je jim bohužel vysvětlena pouze povrchně. Spoustu z toho se musejí doučit sami, a spoléhat tak na učebnici a další podpůrné materiály. Řada z nich přitom bude brzy maturovat a hlásit se na vysokou školu.
Současná situace je zkrátka pro všechny žáky, studenty, jejich rodiče a učitele mimořádně náročná. Nejvíce doléhá ovšem na žáky prvního stupně (zejména na prvňáky), žáky a studenty posledních ročníků, sociálně znevýhodněné rodiny a na děti samoživitelů, které jsou často odkázané trávit celý den samy doma bez dozoru. Jediným řešením této svízelné situace bude samozřejmě návrat dětí do škol. Je jistě správné, že jako první šli do školy prvňáci a druháci. Pro ně je totiž výuka na dálku nejkomplikovanější. Asi těžko lze naučit prvňáka číst a psát prostřednictvím on-line výuky. Z druhé strany by však možná stálo za uvážení, zda nezapojit někde do distanční výuky na základních školách kupříkladu studenty pedagogických fakult, aby doplnili výuku, kterou nestíhá pokrýt hlavní učitel.
Zahraniční inspirace
Další otázkou je, jak ulevit rodičům-samoživitelům, bude-li on-line výuka pokračovat i nadále. U nich se totiž problém stáčí i ekonomickým směrem. Jde o to, jak dostatečně finančně zabezpečit samoživitele, aby mohli se svými dětmi zůstat doma.
Úskalí, která s sebou přináší distanční výuka, si jsou vědomi i další evropské země. Ač je kupříkladu u Němců měsíční lockdown v lecčem podobný tomu českému, na rozdíl od nás nechávají zatím otevřené školy. Zavřít je plánují až v té nejzazší variantě. Do té doby při případném zhoršení situace budou vytvořeny u mladších školáků menší skupinky a ty se budou spolu učit či trávit čas. Podobně postupují i ostatní evropské země. Proč se tedy v tomto směru neinspirovat u nich? Otevřené školy totiž nepřinášejí jen hodnoty jako vzdělání, vědění či sociální vazby, ale rovněž se podílejí na udržení ekonomiky v chodu – především tím, že nenutí rodiče zůstávat se svými dětmi doma. Návrat žáků a studentů, jakmile to situace dovolí, bude zkrátka velmi žádoucí a oddychnou si významně i jejich rodiče.
Autorka je rešeršistka a lektorka češtiny.