To nejhorší nás teprve čeká. Zpráva o stavu pražských klubů

Co se letos děje s hudebními kluby a jak vidí jejich provozovatelé své aktuální i budoucí možnosti?

Foto Miejsca.org (CC BY 2.0)

„Uzavření na tři měsíce během jarní sezóny, následná povinnost dvoumetrových rozestupů, omezení počtu lidí na akcích, roušky, zkrácení otevírací doby, povinnost prodávat vstupenky jen na konkrétní místa, a především strach, který se šíří společností, mají za následek, že kluby v celé zemi stojí de facto nad propastí.“

„Naše náklady i přes všechna úsporná opatření a dohodnuté slevy jsou v řádu 500 tisíc korun měsíčně. Předpokládám trvání vládních restrikcí minimálně do března či dubna příštího roku. Tak dlouho nevydržíme.“

„Kromě peněz by nám všem nejvíc pomohl konzistentní přístup vlády, lokální, a ne plošná opatření, která dávají smysl, a destigmatizace klubů coby semenišť veškerého zla s covidem v čele. Ale to bych asi chtěl příliš…“

„Dlužíme kolem milionu za zrušenou sezónu, teď si půjčíme poslední prachy a zaplatíme nájem do jara, klub teď zavřeme, a to je poslední, co uděláme.“

„Krátkodobě se zdá, že se nám nehroutí nemocnice, ale výhled dlouhodobý je podle mě naprosto katastrofální. Výpadek vzdělání, ohrožení malých a středních podnikatelů a nezávislých povolání bude pro společnost v budoucnu zdrcující.“

Hovory s lidmi z hudebních klubů jsou převážně skličující. Živá hudba patří mezi oblasti nejvíce postižené opatřeními proti nemoci covid-19. Zákazy hromadných akcí a restrikce cestování od března prakticky znemožnily koncertní provoz a jeho obnovení je momentálně v nedohlednu. To zásadně komplikuje život nejen samotným hudebníkům, ale také široké škále lidí, kteří zajišťují související služby a technické zázemí. Vedle jednotlivců přitom jde o celé organizace. V létě se hodně mluvilo o velkých festivalech, dlouhodobě ale může tato situace znamenat ještě větší problém pro kluby, které jsou skutečnou páteří koncertního ekosystému.

Prázdninové monstrakce sice mají násobně větší kapacitu, i festivalové kapely ale přinejmenším vyrůstaly v klubech. Síť hudebních klubů (pro účely tohoto článku těch pražských) zajišťuje celoroční, každodenní kulturu, která může být skutečně živá a žitá. To s sebou nese specifické nároky: průběžné náklady na nájem, energie, údržbu a platy pracovníků. V situaci, kdy nemohou probíhat koncerty, však chybějí primární příjmy ze vstupů a barů, a kluby se tak nevyhnutelně dostávají do ztrát. Nutné výdaje za několik měsíců by nepokryly ani velké rezervy, z logiky byznysu ale mívají podniky našetřeno spíš méně a rychle se dostávají do existenčních problémů.

Jiné sociální sítě

Jedním aspektem potenciálního zavírání klubů jsou finanční dopady. Podle jarní analýzy České obce hudební u nás má hudební sektor roční obrat přes 20 miliard a je zdrojem příjmů pro 130 tisíc lidí. Odhadované ztráty za letošek činí více než polovinu této částky a právě tak více než polovina pracovníků je bezprostředně ohrožená ztrátou příjmů. Jen u pražských klubů se odhaduje, že roční obrat klesne o 224 milionů z loňských 280 milionů. To ohrožuje jednak asi 800 pracovníků samotných klubů, jednak související profese. Těžko určit, kolik toto číslo zahrnuje barmanů, zvukařů, bedňáků a šatnářů, kteří často pracují na živnost nebo na dohodu, zřejmě ale půjde oproti kmenovým zaměstnancům o několikanásobek. Tento prekariát přitom často žije ze dne na den i v „dobrých časech“. Pak tu jsou složitější navazující dopady, například na nápojový průmysl.

Síť hudebních klubů zajišťuje celoroční, každodenní kulturu, která může být skutečně živá a žitá.

Primární funkce tohoto segmentu je ovšem kulturní a sahá daleko nad rámec poskytování zázemí pro koncerty, které pořádají externí promotéři. Zejména malé a střední kluby mívají vlastní identitu, která se může tvořit a vyvíjet dlouhé roky. Do Stormu se chodí na drum’n’bass, do Ankali na moderní techno, do Modré vopice na metal, kolem Café Na Půl cesty se pro změnu soustředí hardcore a punk a v Punctu probíhají hutné experimenty. Nejde přitom jen o vlastní dramaturgii. Lidé, kteří klub provozují, k sobě stahují další s podobnými preferencemi a vznikají nebo se upevňují komunity. Dochází k oboustranně prospěšné výměně: žánrovými koncerty žijí jak kluby, tak širší scény – ty přivádějí lidi do klubů, zároveň ale právě kluby představují jeden ze způsobů, jak se do scény dostat.

Dopady trvalého uzavírání, které aktuálně hrozí, se dají jen odhadovat. V Praze zatím v éře covidu skončil jen rockový klub Kain, „proslavený“ mimo jiné koncertem Ortelu. Pokud k němu přibydou další v řádu jednotek, pravděpodobně se daný objem koncertů může přesunout jinam a podobně to bude s návštěvníky i personálem. Ale co když jich skončí čtvrtina nebo třetina? Nakolik se dá soudit z vyjádření jejich zástupců, jsou reálné i podobné varianty, které by byly pro pražskou kulturu katastrofální.

Ale ani optimističtější možnost by nebyla beze ztrát. Se zánikem klubu končí značka podniku a mizí spojovací bod komunity. V některých případech by se vytratily i specifické vazby. Kolik dubstepových hvězd by sem ve zlaté éře žánru dorazilo, nebýt Crossu? Proběhla by loňská přehlídka jednoho z nejvíce ceněných nezávislých labelů dneška Nyege Nyege Tapes bez konexí MeetFactory? Kolik zahraničních umělců z té stovky nebo dvou, které ročně hrají v Punctu, by jich bez mimořádné vstřícnosti tohoto prostoru k nekomerčním akcím zkrátka nepřijelo?

Konec klubu je událost, která má určitý sociální dopad, byť se může jednat jen o stovky lidí. Případné zaplňování mezer naráží především na nutnost sehnat místo. Jednou možností jsou jednorázové akce mimo kluby, ty jsou ale mnohem dražší a zpravidla i více závislé na osvědčených jménech. Založení nového klubu nebo jeho přesun jsou v posledních letech s postupující gentrifikací a developováním volných lokací stále náročnější – připomeňme případ prostoru Theremin, který musel před dvěma roky skončit kvůli výstavbě na Nákladovém nádraží Žižkov. V době krize se ale nicméně může otevřít více možností s levnými nájmy, jak odhaduje Ondřej Kobza z Café V Lese. To se ovšem sotva týká velkých klubů.

Možnosti adaptace

Při absenci jarní a podzimní sezóny se kluby snažily získávat prostředky alternativními cestami. Přes léto sice proběhlo několik koncertů, ty ale mají hodnotu spíš jako demonstrace odhodlání pokračovat než jako výrazná finanční injekce. Michal Brenner z MeetFactory o nich mluví jako o „hladové zdi“ pro personál. Mediálně vděčným tématem jsou streamy, které však reálně mívají – i bez zpoplatnění – nízkou sledovanost a efektivně je zpeněžit se v kontextu pražských klubů dost dobře nedá. Náklady jsou nižší, ale chybí klíčové tržby z barů a nezdá se, že by byl u nás dostatečný počet lidí ochotných zaplatit třeba i malou částku za stream tuzemské kapely, o jejíž vystoupení za normální situace zpravidla nebývá nouze. Nemluvě o tom, že koncert je sociální událost, kde probíhá kontakt s kapelou i ostatními návštěvníky. Dlouhodobější udržitelnost je třeba hledat jinde. Relativní výhodu mají podniky s běžným barovým provozem, tedy především ty menší. Některé prostory zkusily rozšířit gastronomické služby, jiné začaly fungovat jako zkušebny nebo nahrávací studia.

Viditelné jsou crowdfundingové kampaně, ty ale mají svá úskalí. Jarní akce Vstupenky na nic, kterou připravila pražská radní pro kulturu Hana Třeštíková spolu s firmou GoOut, podle ohlasů řadě zapojených prostorů skutečně pomohla, nechala po sobě ale poněkud hořkou pachuť. Zaprvé šlo často o příjemce grantů, kteří byli na krizi připraveni mnohem lépe než nezávislé subjekty, a nabízí se tedy otázka, zda by nebylo vhodnější cílit na potřebnější. Zadruhé by bylo u akce tohoto typu vhodné komunikovat finanční podmínky. GoOut nikde neuváděl, jaké procento si bere, a na dotaz na Facebooku odpověděl, že strhává jen poplatek za převod. Oproti tomu mi zástupce jednoho zapojeného klubu přímo řekl, že došlo ke stržení pěti procent. Na GoOut problémy kulturního sektoru také těžce dopadly a tuto povšechně přínosnou iniciativu nepochybně může monetizovat, stejně jako to dělají standardní crowdfundingové platformy. V tomto případě ale chyběla transparentnost. Stojí za povšimnutí, že výrazné nezávislé prostory Punctum, Underdogs’ a Modrá vopice pořádaly sbírky po vlastní ose. V prvních dvou případech navíc jde o financování dlouhodobé. Jednorázový příspěvek totiž vzhledem k výši pravidelných výdajů znamená jen dočasnou záplatu.

Zmatečná záchrana

U velkých klubů se náklady i v omezeném režimu pohybují v řádu stovek tisíc měsíčně. Pro takové prostory je tudíž jedinou záchranou pomoc státu, která přichází pomalu a nejistě. Komerčních subjektů se týkal příspěvek 25 tisíc korun pro OSVČ a programy Antivirus, COVID – Kultura a COVID – Nájemné. „Pětadvacítku“ na jaře i kurzarbeit lidé od hudby obecně ocenili. Je ale třeba podotknout, že druhé jmenované opatření mělo vzhledem k běžné praxi práce na dohodu nebo živnostenský list význam spíš pro užší jádro personálu. Příspěvek na nájemné by nepochybně měl velký přínos, program ale provázela kritika, že je složitý a reálně pomáhá jen velkým hráčům, a zástupci klubů jej převážně nekomentovali. Zato program COVID – Kultura byl častým terčem kritiky. Jeho původní nastavení totiž umožňovalo čerpat pouze náhrady za zmařené náklady, což mohou vykazovat festivaly, ale kontinuální výdaje, jaké mají kluby (nebo kina a divadla), neřešil. I proto se z 900 milionů korun vyčerpalo jen 150.

Fiasko kolem tohoto programu má podle Václava Kokeše z promotérské agentury Fource Entertainment, který se účastnil schůzek na Ministerstvu kultury ohledně situace živé hudby, několik důvodů. Pomoc se řešila přes tři ministerstva. Hudební průmysl teoreticky spadá pod Ministerstvo průmyslu a obchodu, pro které ale jde o nestandardní odvětví, o jehož fungování nemá přehled, a proto se ho jako prostředník chopilo Ministerstvo kultury, které se jinak věnuje pouze příspěvkové a zřizované kultuře. A konečně, přijatá rozhodnutí muselo odsouhlasit Ministerstvo financí. Toto uspořádání, kde neměla žádná strana kompletní přehled o problematice, vedlo k menší akceschopnosti.

Už na jaře například existoval plán na kontinuální financování, který byl ale zastaven na Ministerstvu financí, protože by byl v navržené podobě protizákonný. Dalším faktorem byl provizorní charakter původní vyjednávací skupiny. Zpočátku chyběla silná, cílevědomá organizace, až časem vytvořily velké komerční subjekty Asociaci hudebního průmyslu. Z nestálé skupiny jednajících navíc vypadl zástupce klubů, který by měl možnost pro ně prosadit příznivější podmínky. Pozitivní ale je, že aktuálně probíhající druhé výzvy programů COVID – Kultura a COVID – Nájemné by měly být dostupnější a první jmenovaný už počítá i s průběžnými výdaji. Kromě toho by měli mít pracovníci v kultuře nárok na jednorázový příspěvek 60 tisíc korun. Související technické profese ale většinou nejsou zahrnuty a budou muset doufat v získání kompenzačního bonusu od Ministerstva průmyslu a obchodu. Tam se ale dají očekávat jisté problémy – kolika lidem se nepodaří prokázat práci v oboru na dohodu ve třech ze čtyř předcházejících měsíců, kdy i přes letní uvolnění běžel pouhý zlomek běžného objemu práce?

Řada prostorů také využívá státní a městské granty a dotace, často i s tím, že vedle živých koncertů například pořádají výstavy či divadelní vystoupení, případně poskytují sociální služby. Vedle jistého příjmu to pro ně znamenalo možnost požádat o záchranný balíček Ministerstva kultury omezený na organizace, které v minulosti dostaly příspěvek. Výhodou mohlo být také sídlo v městských prostorech – například Rock Café dosáhlo částečného odpuštění nájmu. I tady ale mohou vznikat paradoxní problémy. Zuzana Petráchová z Café Na Půl cesty například říká, že podmínky grantů nemusí být v této situaci realizovatelné a pak bude nutné vracet peníze – což může být spolu s výpadkem dalších příjmů kritické.

Naprostá nepředvídatelnost

Dlouhodobě je problematické, jak vláda komunikuje. Dle většiny klubů naprostá nepředvídatelnost znemožňuje jakékoli dlouhodobější plánování. „Nikdo neví, jestli od zítřka nebude povinné, aby návštěvníci stáli na hlavě a kouřili u toho fajfku,“ shrnuje s nadsázkou Roman Odjinud z Puncta. Náležitost opatření lidé z klubů uznávají, chtějí ale, aby stát vyvodil důsledky z toho, že jim je znemožněno podnikání. Vzniká podezření, že opatření jsou záměrně nastavena tak, aby papírově byla činnost možná, a nebyly tak nutné náhrady, ale reálné podmínky provoz vylučují: „Stát se k nám bohužel v této chvíli chová dost alibisticky. Na jedné straně říká, že svými opatřeními nezasahuje do ekonomiky, zároveň nám však nastavuje taková pravidla a omezení, za kterých je naše činnost prakticky neprovozovatelná,“ popisuje Lukáš Růžek z Rock Café.

Mantra o tom, že stát omezuje volnočasové aktivity, ale ne ekonomiku, od politických představitelů zaznívala ještě nedávno. Tato představa jako z 19. století ale vůbec nebere v potaz, že jde o miliardový byznys. Navíc se objevuje mediální obraz klubů jako semenišť covidu, ačkoli například hlavní hygienička Jarmila Rážová před časem uvedla, že z koncertů nejsou evidována žádná ohniska nákazy. Oblíbeným souslovím se po případu nešťastného nočního klubu staly „techtle mechtle“ a podle Václava Kokeše, který jinak líčí spolupráci se státní správou – tedy úředníky, ne politiky – pozitivně, se vyskytl i kuriózní případ, kdy pražský hygienik lamentoval nad hudebními kluby, kde se návštěvníci vzájemně olizují. Ze strany klubů následně vzniká nedůvěra ke kompetenci a motivaci státu.

Malé podniky, jako je Punctum nebo Klubovna, snad mohou při minimalizaci nákladů přežít z vedlejších příjmů, darů a ochoty financovat ztráty z vlastního. Ty velké – Roxy, Rock Café nebo MeetFactory – mají zase výhodu organizovanosti a profesionality, se kterými spíše dosáhnou na státní pomoc a které jim poskytují aspoň nějaké lobbovací možnosti. Kritická je ale tato situace pro střední kluby, které si zakládají na své nezávislosti. Dva případy jsou dle mého názoru klíčové a demonstrují různost i svobodu, které mohou takovéto prostory nabízet.

Cena nezávislosti

Holešovický Cross Club se před pár týdny dostal do médií, když oznámil, že se v jeho prostorách bude natáčet film a během této doby bude otevřený i po tehdy nařízené zavírací hodině. Následně se spustila kritika poukazující na podobné praktiky po zákazu kouření v restauracích. Cross po pár dnech oznámil, že filmaři natáčení odložili, a kauza utichla. Komentáře typu „do Crossu už v životě nepáchnu“ ale ukazovaly spíš nedostatečnou empatii nebo přehled. Když není možné řešit situaci vlastními silami a ze strany státu přicházejí spíš zmatečná nařízení než pomoc, jsou zoufalé kroky pochopitelné. Podnik – klub, kavárna, restaurace – zaměstnával 25 lidí stabilně a dalších asi třicet na dohodu nebo živnost a pražské kultuře dal mnohé. Vedle klasických DJ setů v něm probíhá řada koncertů od hip hopu po metal. Velice cenná je také politika minimálního nebo žádného vstupného, díky které je zde (nemainstreamová) kultura opravdu dostupná všem. Tento úspěšný podnik, který láká díky cyberpunkové výzdobě také turisty, se navíc pořád angažuje v neziskové kultuře se sociálním přesahem, například hostil desítky beneficí. Cross dělá věci po svém, ale nezapomíná na solidaritu s ostatními.

Další unikát se nachází na Smíchově. Před čtyřmi lety koupili lidé z hardcorového festivalu Fluff a firmy FluffWheels, která pronajímá vybavení pro kapely, budovu bývalé sladovny vedle Smíchovského nádraží a začali ji proměňovat na hudební a komunitní centrum. V Eternii jsou zkušebny, nahrávací studio, veganská jídelna nebo minirampa pro skejťáky, to vše v podmínkách, které nejsou navázané na dobrou vůli někoho dalšího. Jde o asi nejambicióznější nezávislou iniciativu v Praze, a jak je na hardcorové scéně zvykem, je i silně angažovaná, ať už se jedná o propagaci veganství, poskytnutí sídla hnutí Extinction Rebellion nebo kritiku pražské gentrifikace. V Eternii sídlí také Underdogs’, samostatný klub vedený dalšími lidmi z Fluffu. Ve vlastní dramaturgii i na akcích jiných promotérů zní v tomto syrovém sklepě nejen hardcore, ale taky techno, metal, experimentální hudba nebo folkové projekty. Kombinace solidního zázemí a cenové dostupnosti je vzácná, právě tak je ale důležitá celková vstřícnost kolektivu. Koupě a rekonstrukce staré budovy, respektive jejího sklepa, ale samozřejmě znamenají značné náklady. V situaci, kdy vypadnou takřka veškeré zdroje příjmů, je celý tenhle utopický projekt zásadně ohrožený. Michal Kočan z Underdogs’ v jedné facebookové diskuzi zmínil, že zrušená sezóna by pro ně bez pomoci znamenala dluh milionu korun – což je ohromná částka, ale pořád v rovině, kdy má smysl individuální pomoc.

Pro malé, střední i velké kluby se situace mění prakticky co týden. Po vypsání druhé výzvy COVID – Kultura ale vypadá jejich přežití reálněji než před měsícem. Lukáš Stara z brněnské Flédy odhadoval, že živit všechny kluby v ČR by mohlo stát přijít asi na 150 milionů za půl roku. Celý program rozdává 750 milionů; na příští rok by snad měla být na pomoc kultuře vyhrazena miliarda. Velmi hrubě se tak dá odhadovat, že pokud se peníze dostanou na místo určení, měly by klubům významně pomoci, i když není jasné, jaké částky půjdou na jednotlivé oblasti kultury. Od fáze přežití se ale musí kluby dostat do fáze, kdy mohou plnit svou funkci: tedy představovat tuzemskému publiku bohatství světové hudby tak jako v uplynulých letech. Jak shrnuje Martin Kontra z prostorů Bike Jesus a Fuchs2: „Na scéně jde o pohyb, mezinárodní výměnu, konkurenci a svobodu. To teď z jasných důvodů není možné. Nevěříme na půvab lokální scény.“ Ve světě, kde je možné denně sledovat novinky z Číny a Mexika, nestačí dělat pořád dokola české kapely, „aby se aspoň něco dělo“. Požadavek na kvalitu a šíři záběru je nutný. Je jedno, jestli jde o koncert metalistů Meshuggah v Roxy pro tisíc lidí, experimentující vokalistky Ka Baird v Punctu pro třináct lidí nebo grimeové MC Lady Lykez ve Fuchsu pro sto padesát. Současná hudba nabízí nesmírně bohaté možnosti a rozmanitost hudebních klubů tomu odpovídá. Hledat cesty, jak je zachovat, je zásadní.

Autor je hudební publicista.

Článek vychází z dotazníku, do kterého se zapojilo 15 pražských klubů. Odpovědi jsou zveřejněné zde.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies