Lezl jsem po čtyřech. I mladý člověk může mít těžký průběh covidu

Řada lidí se domnívá, že mladé a zdravé jedince nemůže covid ohrozit. Příběh osmadvacetiletého Jiřího Straky ukazuje, že se na to nedá spolehnout.

Vzhledem k tomu, že mi většina lidí říká, že nezná nikoho s těžšími příznaky covidu, anebo jen z doslechu, a dokonce se setkávám s tím, že někteří tvrdí, že covid-19 neexistuje, rozhodl jsem se sepsat svůj příběh.

Čtyřicítky, dušnost, slabost

Je mi dvacet osm let. Začátek října pro mě byl velmi náročný. Věnoval jsem se produkčním záležitostem kolem nového klubu, a protože jsme do toho dávali vše, vždycky se našla skulinka, jak ještě zůstat pospolu další večer navzdory vládním nařízením. K tomu jsem dělal svou práci, na večírcích pil drinky a do toho ještě sport a hodně stresu. To mě přivedlo do stavu úplného vyčerpání. Jednoho rána jsem se probudil, strašně mě bolela hlava a prakticky jsem se nemohl pohybovat. Protože jsem se kvůli práci pohyboval mezi lidmi, objednal jsem se na druhý den dopoledne na test. Ve frontě, kterou jsem si musel vystát, jsem se pomalu nemohl udržet na nohou a musel jsem se opírat o svou přítelkyni, která šla radši taky. Můj výsledek byl pozitivní, přítelkyně byla negativní.

Když jsem se pokusil postavit, udělalo se mi šíleně zle a šel jsem k zemi.

Během dalších čtyřiadvaceti hodin mi stoupla teplota na čtyřicet stupňů a začala se mi zmenšovat kapacita plic. Po osmačtyřiceti hodinách jsem už dýchal jen jednou třetinou objemu plic a každý nádech mi působil velmi nepříjemnou bolest na hrudi. Nadechnout se zhluboka bylo něco naprosto nepředstavitelného. Proti zívání si dokonce moje tělo vytvořilo úplně speciální obranný mechanismus. V životě jsem si nic takového nedokázal představit. Ačkoliv jsem neztratil čich ani chuť, čtyři nebo pět dní jsem nemohl pozřít ani sousto. Co se týče chození na malou, tam jsem šel po dvou a zpátky jsem lezl po čtyřech. Když jsem se pokusil postavit, udělalo se mi šíleně zle a šel jsem k zemi. Usínání mi trvalo dvě až tři hodiny a provázely je pocity vzteku, protože mi neustále bilo srdce tak rychle, jako bych běžel. Zajímavé je, že ačkoliv jsem měl každé ráno po dobu osmi dní teplotu k 40 °C a večer 38,5 °C, přestal jsem to vnímat. Připadal jsem si, že mám normální teplotu a neustále jsem to kontroloval. Z neustálého ležení a pocení jsem měl opruzeniny skoro po celém těle, ale sprcha mi přišla krajně nebezpečná vzhledem k tomu, že jsem své tělo při vzpřímené poloze nedokázal mít pod kontrolou.

Nebyla to jen chřipka

Po několika dnech jsem cítil naprosté zoufalství, a tak jsem začal konzultovat se svou praktickou lékařkou další postup. Dohodli jsme se, že potřebuji na rentgen, abychom si byli jisti, že se nejedná o zápal plic. Protože neexistuje jiný způsob, jak převézt covid-pozitivního pacienta, než použít záchrannou službu, přirozeně jsem to oddaloval. Nicméně po pár dalších dnech trápení a naléhání okolí jsem zavolal na hygienickou stanici, kde mi mladá dívka řekla, že mám zavolat 155. Tak jsem zavolal. Během tří minut jsem se dozvěděl přesnou diagnózu svého stavu: Málo piji, proto mě bolí hlava. Málo jím, proto se nemůžu hýbat. A s tím dýcháním to nebude tak zlé, protože do telefonu můžu mluvit. Jsem mladý a určitě to zvládnu. Takže pokud mám doma někoho, kdo se o mě postará, mám si jít zase lehnout. Další den, po opětovném naléhání okolí, protože můj stav se stále nezlepšoval, jsem zavolal do nemocnice s tím, že mám od svého praktického lékaře vypsanou žádanku na rentgen plic. Bohužel jsem se dozvěděl, že jako pozitivní se mám od nemocnice držet co nejdál, že jsem mladý a s řádnou péčí se z toho určitě dostanu sám.

Už jsem byl opravdu zoufalý. Doma o mě bylo dobře postaráno, ale bylo jasné, že potřebuji trochu lékařské pomoci, protože jako laici jsme nevěděli, jak dál. Nebyla to jen chřipka. Po konzultaci s mou produkční, která se rozhodla věci nenechat jen tak, se nakonec stal zázrak a další ráno jsem měl odjet sanitkou na vyšetření. Přijeli záchranáři a vůbec nechápali. Asi taky slyšeli o mladých lidech s těžším průběhem jen z doslechu. Větu „To jste vy?“, pronesenou s udiveným výrazem, ještě dlouho nezapomenu. Nejprve to vypadalo, že mě mají za úkol vyšetřit doma, ale pak jsme jim nějak vysvětlili, že mám jet na objednaný rentgen. Schody se ovšem ukázaly jako nepřekonatelná překážka, protože jsem byl úplně vyčerpaný a kyčle mi vypověděly službu, takže mě museli oba záchranáři podpírat, posléze spíš nést. V sanitce mi jako první změřili tlak, jehož hodnota byla tak nízká, až to oba zaskočilo. Okamžitě jsem dostal kapačku, která pro mě byla spásou, a vyrazili jsme do nemocnice. Tam jsem naštěstí dostal kolečkové křeslo.

Buďte na sebe hodní

Po dvou hodinách jsem se od doktorky dozvěděl, že se mi zatím naštěstí zánět nedostal z průdušek do plicních sklípků, takže to zápal plic není. Se slovy, že by si mě tam nechali, ale mají plnou nemocnici těžkých případů a bylo by to pro mě víc riskantní než přínosné, jsem byl odvezen záchrankou zpátky domů. Záchranáři mě vysadili před domem a odjeli, a mě čekala čtyři patra, která jsem s pomocí přítelkyně zdolával asi půl hodiny. Na zánět průdušek jsem dostal silná antibiotika. Během dalších tří dnů se situace výrazně zlepšila. Teplota ustoupila a začal jsem zase pomalu jíst. Následující týden jsem se zotavil úplně.

Z vlastní zkušenosti bych rád řekl, že pokud si člověk nechrání imunitu a dá covidu šanci, koronavirus toho využije naplno. Samotný covid-19 je pro většinu mladých a zdravých lidí celkem neškodný, ale v kombinaci s únavou, přepracovaností, stresem, strachem a všemožnými strastmi dnešního života vám může způsobit velké potíže. Má přítelkyně byla celých čtrnáct dní, co se o mě intenzivně starala, negativní. Teprve pětadvacet dní od mé nákazy se u ní covid zničehonic objevil – v době, kdy na ni dolehla vyčerpanost. Z toho pro mě vyplývá, že na sebe musíme být hodní, musíme se udržovat v kondici, dobře spát a nestresovat se.

Autor pracuje v kultuře.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies