Foto Pixabay
Stát se ani nepokouší motivovat lidi, aby chodili na testy a zůstávali doma v karanténě či v izolaci. Lidé tak nahlašují násobně méně kontaktů, než odpovídá realitě. Mimo to stát nemotivuje firmy, aby zaměstnance posílaly na home office. Naopak přehlíží, že mnohé z nich svým zaměstnancům dokonce zakazují chodit na testy. To všechno se ví, ale tváříme se, že se nic neděje. Takřka veškerá pozornost státu se místo toho upírá ke kavárnám, hospodám a restauracím. Jako by bylo možné epidemii řídit pomocí toho, jestli bude zavíračka v osm nebo v deset večer, a všechno ostatní bylo nedůležité. Mechanismus regulace koronaviru je dokonce natolik vyladěný, že je ministerstvo zdravotnictví schopno ovládat šíření epidemie změnami pravidel několikrát do týdne. Zatímco jinde už probíhá plošné testování, u nás se bavíme tím, že zakazujeme prodej kávy v kelímku sebou. Jiná opatření ministerstvo dementuje hodinu po jejich vyhlášení coby omyl. Jenomže co se v této zemi vlastně neděje omylem, náhodou nebo nedopatřením? A jak rozeznat omyl od záměru?
Život bez pravidel
Kupodivu ministerstvo podobná opatření nevydává v případě firem. Přitom si je můžeme snadno představit: v úterý mohou zaměstnanci do práce v osm ráno, ale ve tři musí domů a svačinu si mohou sníst pouze ve sklepě. Od čtvrtka je pracovní doba od desíti, nikdo nesmí domů dřív než ve čtyři a svačina se jí pouze venku na ulici. Od pátku platí to, co v úterý, ale svačina se musí jíst na střeše při poskakování na levé noze… Proč to tedy odnášejí zrovna hospody?
Tragickým důsledkem vládního chaosu bude růst nedůvěry vůči státu. Právě důvěru ale bude stát potřebovat, aby přesvědčil většinu obyvatel k očkování proti koronaviru.
Žít lze s libovolnými pravidly. Důležité však je, aby tato pravidla byla konzistentní a předvídatelná. Bez toho to nejsou pravidla, ale libovůle, od které je krůček k zlovůli. Pokud se pravidla mění každé dva dny, pak jim prostě není možné říkat pravidla ani opatření. Od chvíle, kdy byl s velkou slávou vytvořen a v tichosti zase utracen PES, se rozhodování státu v podmínkách epidemie, v jejímž potírání jsme stále mezi nejhoršími na světě, neřídí ničím než pocity a dojmy. Nejsou známy modely ani data, o která by se stát opíral. A na hospodách je to vidět nejlépe. To není racionální přístup, ale aplikace magie v pozdní modernitě. Je vlastně s podivem, že ještě ministerstvo zdravotnictví nenavrhlo upálit pár servírek a číšníků na hranici, aby si udobřilo božstva mocného covidu.
A když už se nějaký důvod vyskytne, opírá se o princip kolektivní viny. Že v Blansku nalévali hodinu po zavíračce? Omezíme zavírací dobu pro všechny v celé republice. V Brně stáli před jednou hospodou opilci? Zakážeme prodej z okénka všem a všude. Ale copak se v létě zavírají všechny stánky se zmrzlinou, když se v jedné najde salmonela? Zavádíme prohibici, když někdo bourá opilý?
Proč? Proto!
Hospody jsou dnes v situaci, kdy nemůžou v pondělí objednat suroviny na středu, protože netuší, jaké podmínky pro jejich provoz budou ten den zrovna platit a zda budou stejné ráno a odpoledne. Dokonce jim nikdo nedokáže říct, zda budou moci dát lidem kafe do kelímku. Ministr zdravotnictví se totiž aktuálně pokouší již zcela nevyhnutelný příchod třetí vlny epidemie zastavit pomocí zákazu prodeje kávy s sebou. Bylo by ideální, kdyby další opatření vyhlašoval v čepičce s rolničkami a v masce Jokera.
Kdyby tento chaos a šikanu jednoho segmentu živnostníků stát alespoň vyvážil jejich vzornou podporou – ale bohužel. Rakousko nebo Německo kromě finanční podpory zaměstnanců poskytují firmám také náhradu ušlého zisku. V Německu tak mohou malé firmy dostat za listopad 75 procent obratu, který odpovídá stejnému období předchozího roku. O něčem takovém si mohou české firmy a živnostníci nechat jen zdát. Naopak je čekají hodiny u studia podmínek a formulářů programu Antivirus nebo příspěvku státu na nájmy. Stát přispívá 50 procenty na nájem bez energií. Příslušný restauratér však musí sehnat notářsky ověřený podpis majitele daného prostoru, že nedluží na nájmu. Tento detail třeba v Brně znamená, že mnohé podniky v městském nájmu čekají už druhý měsíc na potvrzení starosty příslušné městské části. Bez potvrzení nedostanou nic. Pokud se soukromý majitel prostoru rozhodne nespolupracovat, má provozovatel smůlu.
Jiné drama čeká živnostníky a podnikatele u příspěvku programu Antivirus na zaměstnance. Pokud provozovatel-živnostník žádá o podporu pro své zaměstnance, nemá nárok na podporu sám pro sebe. Větším problémem ale je, že pokud za zaměstnance poslal platby za sociální a zdravotní byť o jeden den později, než mu přišla podpora od státu, stát mu podporu sebere. Proč? Proto! Ministryně Maláčová se nechala slyšet, že přísnost být musí.
Hospody nejsou hadr
Přísnost však musí být jen někdy a týká se jen některých. Již druhým rokem například sledujeme frašku, ve které se Andrej Babiš, Agrofert a dceřiná firma Penam, snaží tvrdit, že mají nárok na stomilionovou dotaci na linku vyrábějící toustový chleba, protože se jedná o inovativní projekt. Brusel nedávno definitivně rozhodl, že takový nárok firma nemá a nikdy neměla, a dotaci musí vrátit. Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (ANO) prohlásila, že s vymáháním dotace stát nikam spěchat nebude, a naopak bude v zájmu koncernu Agrofert a Andreje Babiše psát do Bruselu, aby celý případ protáhl. Babišův Agrofert přitom jen za rok 2019 vykázal čistý zisk ve výši čtyři a půl miliardy korun, přičemž skoro polovinu této částky získal oligarchův moloch na dotacích. Jak ukázala analýza Pirátů, podobných případů jako Čapí hnízdo nebo toustový chleba je mnohem více.
A tak zatímco naši hospodští, kavárníci a restauratéři po nocích louskají pravidla dotací, které by jim umožnily nezkrachovat, úředníci státu napínají všechny své síly, aby Babiš nepřišel o svých sto milionů na stroj, který mu má umožnit vydělat ještě více. Jenže zatímco kavárny a hospody potřebujeme k životu všichni, stroj na toustový chleba potřebuje pouze premiér a aktuálně čtvrtý nejbohatší miliardář v zemi. Přesto stát pomáhá právě jemu, a nikoli nám, kteří chceme, až tohle martyrium jednou skončí, znovu usednout do své oblíbené kavárny, bistra či hospody, ať ve městě či na vesnici.
Kavárny a hospody jsou nezbytným pojivem sociálního světa. Prostorem, ve kterém slavíme i truchlíme, rozcházíme se i seznamujeme, jsou místy, bez nichž by život byl šedivější, nudnější a zbytečnější. Že necháme stát, aby s nimi jednal jako s hadrem, kterým zamazává své obludné selhání tváří tvář epidemii, je tak trochu ostuda nás všech. Na venkově jsou hospody často jediným veřejným prostorem, kde se lidé mohou setkat. Pokud zkrachují, na mnoha místech už je nic nenahradí. V menších obcích je jejich provoz na hraně přežití i v normálních časech, natož při epidemii. Ve městech zase krach levných hospod a malých kaváren urychlí gentrifikaci a rozšiřování řetězců.
Dalším tragickým důsledkem vládního chaosu bude růst nedůvěry vůči státu. Právě důvěru ale bude stát potřebovat, aby přesvědčil většinu obyvatel k očkování proti koronaviru, což je jediná cesta, jak se s epidemií vypořádat. Jenomže jak věřit státu, který ani neví, co je dnes za den a jaká opatření budou platit zítra?
Autor je publicista.