Alexej Navalnyj, foto Alexej Jušenkov (CC BY-SA 3.0)
Minulý týden přinesl senzační odhalení v případu otravy ruského opozičního aktivisty Alexeje Navalného. Investigativní server Bellingcat spolu s ruským webem The Insider a ještě několika médii zveřejnily podrobné rozkrytí operace ruské tajné služby FSB na odstranění nepohodlného opozičníka. Co jsme se z reportáže, která má už dvacet milionů zhlédnutí, mohli dozvědět?
Několik neúspěšných otrav
V létě letošního roku Alexej Navalnyj zkolaboval v letadle, které nouzově přistálo, a následně byl převezen do nemocnice v sibiřském městě Omsk. Odtud po nějaké době dostal povolení k převezení na kliniku do Německa, kde několik na sobě nezávislých skupin mezinárodních expertů potvrdilo, že se jednalo o otravu nervovým plynem novičok, jehož výroba podléhá zákazu Organizace pro zákaz chemických zbraní. V hodinovém videu Navalnyj uvádí, že byl už od roku 2017 pod dohledem agentů FSB, kteří se jej pokusili otrávit již dvakrát. Poprvé to bylo opět na palubě letadla, podruhé letos v létě na dovolené v Kaliningradu, kde však látku zjevně nedopatřením požila jeho manželka.
Čím víc režim své občany sleduje, tím je zároveň prohnilejší, takže se všechny informace dříve či později objeví na černém trhu. Je klidně možné, že agenti byli prozrazeni svými kolegy, kteří si prostě chtěli přivydělat.
Investigativní reportáž odhalila několik lidí i se jmény, daty narození, tajnými identitami a pozicemi v rámci ruského bezpečnostního aparátu, kteří se měli na otravě Navalného přímo podílet. Odhalení přitom napomohla korupce ve státním aparátu, na kterou Alexej Navalnyj již dlouho poukazuje. Díky ní je totiž možné koupit databáze s citlivými údaji, jako jsou seznamy leteckých pasažérů a konkrétních letů, údaje o parkování nebo metadata z mobilních telefonů, s jejichž pomocí je potom díky geolokaci možné zjistit, kde a kdy se daná zařízení nacházela. Právě tímto způsobem se podařilo zmapovat pohyby příslušných agentů a jejich telefonní rozhovory. Vyšetřování velmi přesvědčivě rekonstruuje události dotyčného dne a ukazuje tak na velmi rozsáhlou operaci tajných služeb, jimž podle dohadů autorů reportáže nedal příkaz nikdo jiný než ruský prezident Vladimir Putin.
Otrava novičkem je složitá operace
Navalnyj usuzuje, že rozhodnutí o jeho likvidaci nejspíš padlo po jeho ohlášení kandidatury na ruského prezidenta v roce 2017, jelikož to koresponduje s časem, kdy jej začali doprovázet dotyční agenti FSB na každé cestě mimo Moskvu, kde se zdržel přes noc. Další otázka je, proč novičok. Proč ho radši nezastřelili jako jiného kritika Kremlu Borise Němcova nebo nepohodlnou novinářku Annu Politkovskou? I na to Navalnyj poskytuje odpověď: jed nezabíjí okamžitě, a je tedy složitější potom zjistit, odkud zásah přišel a kdo ho provedl. Novičok, respektive látku spadající do kategorie bojových nervově paralytických jedů, k jehož výrobě je zapotřebí pokročilých laboratoří, v minulosti vyvíjel Sovětský svaz. V roce 2017 však Rusko oznámilo, že v souladu s mezinárodní úmluvou Organizace pro zákaz chemických zbraní celý arzenál zlikvidovalo. Znamená to tedy, že buď nezničili vše, nebo jed vyrobili znovu.
Použití této látky však vyžaduje velmi složitou operaci, do níž museli být zahrnuti ne řadoví agenti, ale ti s potřebnými znalostmi v oboru – lékaři a chemici. Opět se však dostáváme k otázce, proč tak složitě. Navalnyj nabízí vysvětlení: celá operace vytvoří zmatek, v němž se ztratí stopy. Vzniklý informační šum pak hraje do karet Kremlu, jelikož pochopit, že někdo vzal pistoli a zastřelil opozičníka, je otázkou chvilky. Ale pochopit rozsáhlé schéma, které působí spíš jako námět pro film s Jamesem Bondem (na což ostatně opozičník sám poukazuje), a tím spíš v něj uvěřit, už tak snadné není. Málokomu se chce přemýšlet o tom, zda Kremlu opravdu stálo za to vyvinout takové úsilí a vynaložit tolik finančních prostředků na likvidaci jednoho opozičního předáka, který pro Vladimira Putina nebo současný režim není životně nebezpečný. Nehledě na reakce právě ruského prezidenta, který se na tradiční prosincové tiskové konferenci vyjádřil ve smyslu, že pokud by ruské tajné služby opravdu chtěly Navalného odstranit, pak by zajisté operaci dovedly do konce. Aneb není mrtvola, není otrava.
Šedá zóna informačního šumu
V tomto bodě je třeba dát Navalnému za pravdu: šum a prostor pro pochybnosti je pláštík, pod nímž si Kreml velmi libuje. Podíváme-li se na vyjádření nejvyšších představitelů ruského státu, vidíme, že přímočarost není jejich devízou. Důležitá vyjádření nebo rozhodnutí často nebývají oznámena na tiskové konferenci, ale někdo utrousí pár slov na nějaké nevýznamné akci. Někdy přichází námět pro pozdější velké téma, například na vynulování prezidentských období pro Vladimira Putina, z úplně jiné strany, než bychom čekali (v tomto případě od poslankyně a kosmonautky Valentiny Těreškovy). Spolu s šířením propagandy se vytváří prostor šedé zóny, kdy je možné všechno zpochybnit a zároveň všemu věřit, zatímco jistota není nikdy. Stejně tak se zřejmě možná nikdy nedovíme, jestli investigativní reportáž o otravě Navalného věrně popsala události, jelikož by se k tomu museli vyjádřit její účastníci.
To ovšem alespoň podle dalšího videa, zveřejněného týden po investigativní reportáži, jeden z agentů udělal. Navalnyj spolu s kolegy postupně obvolali všechny agenty, kteří se měli na jeho otravě podílet, a jeden se v domnění, že mluví s pracovníkem tajných služeb, rozpovídal. I když se snažil nehovořit přímo, přesto potvrdil některé skutečnosti. Vyjasnil například, že jed byl umístěn v Navalného spodním prádle, a popsal také, jak se snažili zbytky novičoku odstranit z Navalného oblečení poté, co byl hospitalizován. Samozřejmě vyvstává otázka věrohodnosti takového telefonátu, nicméně Navalnyj a jeho tým si uvědomuje, že pro zachování své legitimity nemůže lhát a používat padělané důkazy. I bez onoho telefonátu je první reportáž o otravě natolik vypovídající, že není třeba si vypomáhat dalšími falešnými důkazy. Nicméně ověřit totožnost dotyčného agenta se s největší pravděpodobností rovněž nikdy nepodaří.
Korupce režimu a reakce Rusů
Na celém vyšetřování jsou pozoruhodné dva momenty. První už zazněl: totiž že režim odhalil sám sebe. Čím více sleduje své občany a shromažďuje o nich informace, tím je zároveň prohnilejší, takže všechny tyto informace se dříve či později objeví na černém trhu. Je klidně možné, že agenti byli prozrazeni některými svými kolegy, kteří si prostě chtěli přivydělat a netušili, že metadata z telefonů se jim mohou vrátit jako nabitá zbraň.
Druhý, už ne tak zábavný moment je, co tyto informace způsobí u ruské veřejnosti. Senzační odhalení i rozkrývání korupce nejvyšších pater ruské politiky oslovuje určité skupiny Rusů, ale pořád je to drtivá menšina. Většina ruských občanů setrvává v přesvědčení, že postava ruského prezidenta je nedotknutelná a ani by neměla být vystavena kritice. To zároveň nepopírá názor, že korupce je špatná nebo že vyhlídky, které má běžný občan v Rusku, jsou mizivé. Nechci se dopouštět generalizace, ale domnívám se, že i kdyby toto video vysílali v ruské státní televizi, podstatná část Rusů (a především ti, u nichž se Vladimir Putin těší autentické podpoře), bude přesvědčena, že jsou to lži, a i kdyby to byla pravda, tak si to Navalnyj vlastně zaslouží, jelikož prezident se z titulu své funkce nekritizuje.
Takový názor totiž není nijak ojedinělý – našli bychom ho napříč bývalými sovětskými republikami a některé jeho podoby koneckonců zaznívají i u nás. V Rusku je tradičně kritika hlavy státu považována za nepřípustnou, i v dobách carského Ruska byl car zbožšťován a považován za nositele neomylnosti. Za všechna špatná rozhodnutí mohli zlí rádci. Se stejnou paralelou pracuje i současná ruská propaganda při vykreslování hlavy státu, a skrze toto prizma bude většina ruské veřejnosti vnímat Navalného obvinění, že za pokusem o jeho vraždu stojí Vladimir Putin.
Autorka je politoložka se zaměřením na východní Evropu.