Všichni chlapi jsou zvířata a já král džungle

Radim Uzel dlouhodobě reprodukuje genderové stereotypy přispívající k nerovnosti, bagatelizaci sexuálního násilí a k šíření zpátečnických představ o rolích a chování žen a mužů.

V úterý 8. prosince vyšel na DVTV rozhovor s předním českým gynekologem a sexuologem Radimem Uzlem na téma sexuálního obtěžování a násilí, který vzbudil značnou kontroverzi. Tento komentář kalkuluje s předpokladem, že jako renomovaný specialista v oboru sexuologie a gynekologie má pan doktor odpovědnost za narativ, který nastoluje a reprodukuje ve veřejné debatě a který má zásadní vliv na naše chápání určitých sociálních reálií. Tato zodpovědnost, která pramení z jeho privilegovaného profesního a odborného postavení, by doktora Uzla měla nutit důkladně se zamýšlet nad tím, jakým způsobem přispívá k chápání vztahů mezi muži a ženami, když legitimizuje sexuální násilí a obtěžování skrze zdánlivě přirozené propojení násilí s maskulinitou či dokonce jejich vzájemné podmínění. Zmíněný rozhovor může být užitečný pro definování narativů, které stále rezonují v naší společnosti a které zásadně přispívají k genderové nerovnosti, bagatelizaci sexuálního násilí a obecně ke zpátečnickým představám o sexuálním chování a zdánlivě přirozených rolích mužů a žen ve společnosti.

Od přírody dané

Zásadní otázkou, která celé téma obestírá, je téma determinantu lidského chování. Radim Uzel v rozhovoru demonstruje svou víru v to, že základním hnacím motorem naší společnosti je biologie a že na jejím základě jsme předurčeni k naplňování určitých sociálních rolí. Tato logika samozřejmě funguje i obráceně – biologie může určité chování ospravedlnit či „vysvětlit“. Tento typ argumentu je ale bohužel příhodný i pro tu skupinu lidí, která jej propaguje a kterou zbavuje části její odpovědnosti. Současně je tento způsob uvažování škodlivý a toxický nejen vůči ženám, ale i mužům. Předpokládat, že muži jsou „agresivní zvířata“, která se musí v každém okamžiku rozhodování zmítat mezi svými primárními pudy a „slušným vychováním“, je bizarní a do jisté míry muže zbavuje svobodné vůle.

Rozhovor s doktorem Uzlem může sloužit jako neblahá připomínka toho, že naší společností stále obíhají narativy, které bagatelizují sexuální obtěžování a násilí.

Radim Uzel sice v rozhovoru zdůrazňuje, že biologie samozřejmě není omluvou pro sexuální násilí a že se předpokládá, že muži jsou „dobře vychovaní“, bohužel ale v tomto momentu narážíme na zcela mylný předpoklad statu quo. Kdo má muže „dobře vychovat“? V současnosti totiž žijeme ve společnosti, která sexuální obtěžování spíše bagatelizuje a která predátorské chování spíše umožňuje, než že by mu bránila či je potírala. Sexuální osvěta a výchova na základních a středních školách téměř neexistují nebo jsou zpátečnické a nedostačující a chlapce a dívky vystavují odlišným standardům chování a projevování se. Malé chlapce vychováváme k agresivnímu chování, když na pískovišti nebo ve školních lavicích omlouváme jejich rvačky a násilí argumenty, že „kluci jsou kluci“, kdežto dívky nabádáme, aby se chovaly jako „dámy“, hrály si s panenkami a nijak dominantně se neprojevovaly. Vrcholem této praxe je tendence omlouvat chlapeckou agresi vůči dívkám tím, že jde o projev náklonosti.

Celým rozhovorem prochází jeden motiv: muži jsou zvířata plná testosteronu, který jim zatemňuje mozek a nutí je páchat násilí všeho druhu, tedy i sexuálního charakteru. Jediné, co by jim mělo v tomto chování bránit, je dobré vychování. Ale samozřejmě se nemůžeme divit, když jim to „někdy ujede“. Muži to mají od přírody dané „a ženy s tím musí počítat“. Uzel dokonce ve své knize Sexuální mýty a pověry poskytuje návody, jak se ženy mohou před takovými situacemi bránit. Například píše, že ženy nemají „riskovat situace, místa a party se špatnou pověstí“, „nezesměšňovat nikdy partnera zpochybňováním jeho mužnosti“ nebo případně „neklást odpor v bezvýchodné situaci“. Proč by ale ženy měly muže utvrzovat v toxické maskulinitě, definované primárně násilím a agresí? Žena není za žádných okolností muži podřízená, a není tedy její povinností utvrzovat ho v jeho identitě.

Radim Uzel ovšem argumentuje, že žena v případě hrozícího sexuálního násilí má odhadnout svou fyzickou sílu, která je v drtivé většině případů slabší než násilníkova, a situaci „nevyhrocovat“. Kdyby totiž kladla odpor, mohla by se útočníkova agrese vystupňovat a ženu by případně mohl i zabít. Žijeme tedy ve společnosti, kde se ženám radí, aby se raději nechaly znásilnit, než aby to dopadlo „hůř“, místo aby se muži učili, že jejich chování není podmíněno bouřícími se hormony, které z nich dělají nepředvídatelné bytosti.

Odpovědné ženy

Dalším zásadním problémem v argumentaci Radima Uzla je objektivizace žen. Nemluvím teď jen o fyzické objektivizaci ženských těl, ale žen jako aktérů ve společnosti. Pan doktor se netají tím, že nepovažuje „nějaké plácnutí po zadku“ za sexuální obtěžování. Nevnímá jako problém „sahat“ na ženy (primárně jemu podřízené) a vystavovat je nevyžádaným dotykům. Jeho premisa je taková, že má „dostatečně vyspělou sociální inteligenci“, aby poznal, ke které ženě si tyto dotyky může dovolit a ke které ne. Současně dodává, že v případě, že se to dané ženě nelíbí, je její zodpovědností se vůči tomuto chování ohradit a požádat jej, aby tak nečinil. Každý „slušně vychovaný člověk“ má prý povinnost se ozvat v případě, že je vystaven nežádoucímu chování. Tento názor ale provází dva zásadní problémy. Za prvé, tento narativ je podmíněn předpokladem, že ženy jsou v určitých situacích (jejichž definice a hranice závisí na subjektivním posouzení muže) automaticky objekty nevyžádaných dotyků. A až v případě, že se to ženě nelíbí, má právo se ex post ohradit. To ale předpokládá, že žena je ve veřejném prostoru závislá na mužském rozhodování a vůli, tedy je v podstatě jen recipientem mužského chování. Za druhé, předpokládá se, že systém a společnost jsou nastaveny tak, že ženám poskytují bezpečné prostředí pro vyjádření názoru v případě nekomfortní situace. Tento předpoklad je ale bohužel primárně rozšířen mezi lidmi v elitním mocenském postavení, kteří nejen nevidí faktory, které by mohly někomu v takovém „ozvání se“ bránit, ale kteří své elitní postavení nevnímají jako jeden z těchto faktorů. V případě, že starší doktor poplácá sestřičku „po zadku“, důvodů, proč se dotyčná bojí ozvat, může být mnoho a mohou být rozličného charakteru, ale především by nemělo být povinností ženy tyto důvody někomu vysvětlovat či se ospravedlňovat. Základním předpokladem, ze kterého by naše společnost měla vycházet, by zkrátka mělo být, že muž nemá přirozeně dané právo sahat na ženy takovým způsobem, který může budit sexuální podtext. Samozřejmě lze debatovat o hranici a definici takových dotyků, mělo by být ale konsensem, že „sahání na zadek“ do tohoto rámce definitivně spadá.

Rozhovor s doktorem Uzlem může sloužit jako neblahá připomínka toho, že naší společností stále obíhají narativy, které bagatelizují sexuální obtěžování a násilí a reprodukují takové prostředí, ve kterém se straní spíše útočníkům a pachatelům sexuálního násilí než obětem a které nás utvrzují v předpokladu, že „takhle to prostě chodí“. Je-li totiž současný stav věcí záležitostí biologie, naše odpovědnost za vlastní chování a jeho důsledky jsou minimální. Pokud bychom si ale přiznali, že lidé jako aktéři utvářejí svět, ve kterém žijí, museli bychom jako společnost převzít odpovědnost za nespravedlivě nastavený systém, který utlačuje nejen ženy, ale i muže. Je tedy namístě věcně kritizovat veřejné osoby, které jsou hlavními hlasy této nenápadné nesvobody a útlaku. Jen v případě, že všichni převezmeme odpovědnost za svůj podíl na utváření společných norem a hodnot, můžeme dekonstruovat současné struktury, které různou měrou škodí nám všem.

Autorka je interní doktorandkou na Katedře mezinárodních vztahů FSV UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies