Foto A.A. Whitehouse, A Monthly Record of Anthropological Science, Wikimedia Commons
Akwaeke Emezi o sobě mluví v množném čísle a středním rodě, a toto rozhodnutí bude respektovat i následující text. Akwaeke Emezi se narodila v nigerijském městě Umuahia otci z nigerijské etnické skupiny Igbo a tamilské matce. Po dětství stráveném v Nigérii studovala ve Spojených státech, kde dodnes žijí. A momentálně patří mezi největší vycházející hvězdy americké a světové literatury. Množné číslo a střední rod Akwaeke Emezi samozřejmě používají především kvůli své nebinární, fluidní, transgender sexualitě. Nechtějí být spojována s mužskou ani ženskou identitou, chtějí mezi nimi libovolně proplouvat. A to je taky klíčem k jejich částečně autobiografické prvotině Zřídlo, kterou nedávno v českém překladu Terezy Markové Vláškové vydalo nakladatelství Host. Hlavní postava knihy Ada v sobě totiž v různých fázích života postupně objevuje další entity a identity, které jí vstupují do života a střídají se v řízení jejího těla i vědomí.
Ogbanje v Americe
Především americká média a literární časopisy o Zřídlu (anglicky Freshwater) v roce 2018 hodně mluvily. Tato kniha se totiž trefuje hned do několika významných literárních tendencí posledních let. V prvé řadě se částečně jedná o příběh africké migrantky ve Spojených státech. Kniha se pokouší artikulovat identitu Igbů, nigerijskou, kosmopolitní, ale v obecně rovině především nezápadní. Do příběhu Emezi vtahují třeba mytologii kmene Igbo, spirituální učení Odinani a pokoušejí se nově formulovat vlastní životní zkušenost, která by nebyla zatížená západními, a tudíž koloniálními představami. Zvláštní roli hraje v příběhu především bohyně Ala, s níž se Ada jako malé dítě setká, když k ní bohyně sestoupí převtělená do krajty.
Pokud přijmeme, že se na sebevraždách podílejí duchové ogbanje, vše dává mnohem větší smysl.
Zároveň ovšem Emezi nikdy nesahají k žádné exotizaci sebe samotných. Příběh Zřídla je zapuštěný ve zcela současném a kosmopolitním světě a zachycuje třeba i divoký univerzitní život na amerických kampusech, plný drog, večírků a sexu. A to vše kombinuje s queer tematikou a snahou zachytit širší spektrum lidské sexuality. Kombinace všech těchto témat je sama o sobě pozoruhodná. Akwaeke Emezi ale navíc vytvořila zcela unikátní autorský jazyk, který do současné literatury vnáší nové formální prvky i originální autorskou imaginaci.
Speciální roli hrají v knize takzvaní ogbanje (vyslovuje se „obandže“). V kulturní tradici Igbo se jedná o jakési zlé duchy, kteří krátce před porodem vnikají do děloh matek a vtělují se do jejich dětí, aby je mohli mučit a trápit. Takové dítě většinou umírá a ogbanje putuje zase do dalšího těla, aby napáchalo pohromu jinde. V rozhovoru pro server The Rumpus Akwaeke Emezi říkají, že téma ogbanje na ně vyskočilo při přemýšlení o sebevraždách mladých lidí. Moderní psychologie a medicína podle nich sebevraždy vysvětlit nedokáže. Pokud ale přijmeme, že se na nich podílí ogbanje, vše dává mnohem větší smysl. Tito duchové jsou totiž rozkročení mezi lidským a spirituálním světem nebo spíše zásvětím a ponoukají své hostitele, aby se vrátili do nemateriálního světa. S podobným problémem bojuje i hlavní postava Zřídla Ada. Ta sice nakonec neumírá, ale její existence zůstává jaksi permanentně otevřená a rozkročená mezi tělesným a spirituálním světem.
Kolik nás tu je?
Pro Akwaeke Emezi je důležité, že ogbanje je součástí tradiční kultury Igbo, kterou se koloniální správa a křesťanští misionáři pokusili vymazat jako primitivní bludařství. Oživování tohoto fenoménu se tak pro autory stává také jakousi dekolonizační praxí. K tomu všemu ale Emezi přidávají ještě další dimenzi, a to téma existence hned několika identit uvnitř těla a mysli hlavní postavy Ady. Kritika občas o Zřídle mluví jako o studii rozpadu osobnosti a schizofrenii, ale autoři takové čtení odmítají. Kniha nás spíš přivádí k otázce, jestli náhodou uvnitř každého já nesídlí vždy několik entit/identit, které se spolu musejí naučit žít. Hlavní příběhovou linku Zřídla totiž tvoří právě Adina cesta za vnitřním klidem a rovnováhou.
O fenoménu ogbanje psal v jednom z nejslavnějších afrických románů Svět se rozpadá (1958, česky 2003) nigerijský spisovatel Chinua Achebe, ale Akwaeke Emezi se k jeho odkazu příliš nehlásí. Přece jen je od sebe dělí více než půl století a Emezi v rozhovorech tvrdí, že nenavazují na dílo kohokoliv konkrétního a vydávají se vlastní cestou. To je určitě do velké míry pravda. Musím se přiznat, že kniha se mi nečetla úplně snadno. Imaginace Akwaeke Emezi se se západním čtenářem moc nemazlí a tak trochu záměrně mu vzdoruje. Diktuje si svá vlastní pravidla a ve Zřídle přináší nekompromisní autorskou vizi. Ale právě proto určitě stojí za to se do četby trochu intenzivněji ponořit a pokusit se tomuto fikčnímu světu porozumět. O autorech určitě ještě hodně uslyšíme. Ostatně už loni se hodně probíral jejich druhý román The Death of Vivek Oji a je jen otázka času, kdy se objeví v českém překladu.
Autor je šéfredaktor Alarmu.