V listopadu 2020 se francouzský prezident Emmanuel Macron rozhodl čelit opětovně stoupající popularitě seskupení, které po léta pod různými názvy a se střídavými úspěchy vede Marine Le Penová, představitelka francouzské krajní pravice. Aby jí vzal vítr z plachet, převzal část její islamofobní agendy a v listopadu zaútočil na francouzský islám. Nebo snad jen na „politický islám“, jak sám říká? V čem je však rozdíl? Který islám není politický? A který katolicismus není politický – viz současné Polsko, a nejen ono.
Macronovo ultimátum
Macronův tah měl ryze administrativní ráz a byl směřován na představitele nepřehledné mozaiky muslimských duchovních a kazatelů, kteří působí jako hospodáři či správcové (obdoba šámesů v židovských synagogách), jindy zase „stojí v čele“ mešit a dalších modliteben, často umístěných v asanovaných továrnách nebo v chátrajících objektech na chudinských předměstích (proslulých banlieues) Paříže, Marseille nebo Nice. Všude tam se shromažďují tisíce praktikujících muslimů – totiž těch, které Francouzská republika nebyla po celá desetiletí schopna „integrovat“, kteří aktivně žijí s tamějšími náboženskými obcemi, často nezavadí o práci a stále častěji dávají průchod svému hněvu, jehož cílem je tu „křesťanství“ či „židovství“, jindy zase ateismus a sekularismus francouzské společnosti.
V určitých případech může islámská rétorika a agitace přivést frustrované jednotlivce nebo skupiny k aktům vandalismu nebo individuálního teroru. Jakkoli jsou podobné excesy v soudobé Francii častější, stále se však nejedná o nějaký koordinovaný a ideově koncepční trend, řízený snad z dobře fungujících center na islámském Východě.
Prezident Macron všechny zmíněné „církevní“ figurky šmahem nazývá „imámy“, což jsou zpravidla ti, kteří při páteční modlitbě stojí v čele řad modlících se věřících, případně vedou z kazatelny exegetickou promluvu a pak, jako součást rituálu, by měli pronést alespoň několik vět votivní modlitby za hlavu státu, v němž žijí a žili jejich rodiče. Ano, za hlavu státu, který není islámský. Za co a za koho se mají francouzští muslimové modlit, o to vlastně Macronovi a jeho mimořádně vitální kontrarozvědce jde. Muslimské komunity ve Francii by totiž neměly podléhat stále agresivnějším výzvám některých imámů – ať už jsou to rodilí Francouzi, převážně severoafrického původu, nebo zahraniční elitní kazatelé, které do Francie (a nejen tam) vysílají arabské a jiné státy, většinou přátelé NATO a EU. Na jejich území totiž zároveň působí ideologické přípravky pro kádry, které jsou pak vysílány do Evropy s cílem rozvrátit tamější liberálně demokratický systém nebo nahlodat „prohnilý bezvěrecký svět“. Poválečná Bosna a Hercegovina (po roce 1996) o tom ví své.
Po několika odsouzeníhodných útocích „muslimských teroristů“ na židovské sakrální objekty a po brutální vraždě pedagoga, který věřil, že všechny děti rodičů s francouzským státním občanstvím si mají být rovny před zákony republiky i ve smyslu náboženského vyznání, Macron od stolu v Elysejském paláci rozhodl, že po celých desetiletích nečinnosti a blahosklonné tolerance si sekulární stát zaváže francouzské občany muslimského vyznání kodexem, který podepíší „imámové“, představitelé různých proudů islámu. Francouzská rada muslimské víry (CFCM) dostala patnáctidenní ultimátum na to, aby vypracovala „Chartu republikánských hodnot“. Tento dokument by měl zavázat všechny francouzské vyznavače islámu k dodržování zákonů světské republiky s osvícenskou revoluční tradicí, aby respektovali odluku státu a náboženství i místní občanské právo. Islámští učenci, znalci práva, takový požadavek rychle splnili. Chtěli mít od Macrona pokoj a věděli, že postoj, který prezident požaduje, se rovná jedné nebo několika fatwám, které požadují muslimští ulamá (imámové atd.), takže to učinili rádi. Vždyť v tom mají staleté zkušenosti. Neznamená to, že by se náboženskoprávně stavěli proti republice, jen se zavázali k uskutečnění takových náboženskoprávních postojů, které bude pro světský režim obtížné nerespektovat. Takhle vypadá Charta islámských hodnot v praxi. Francouzští imámové (s pasem i s povolením k pobytu) nebudou mít nic společného s tím, že kdesi na okraji Lyonu skupina fanatických (zradikalizovaných) šílenců zavraždí několik školáků nebo dělníků „ve jménu Boha“.
Kdo je vlastně „dobrý muslim“?
Ať jim budeme říkat jakkoli, muslimští kazatelé oficiálně nepředstavují žádnou jednotnou organizační síť islámu na území Francie. Je zvláštní, že znalci z kruhů tajných služeb a celé armády francouzských arabistů a islamologů, což někdy splývá, Macronovi neporadili, aby zvolil poněkud klidnější způsob řešení. Jak by také imámové mohli zastávat prvoplánově servilní a loajální postoje, když islámské náboženství po celé své dějiny od první poloviny 7. století nevytvořilo žádnou závaznou institucionální strukturu, podobnou křesťanským církvím? Islám – především ten sunnitský – nemá žádnou oficiální a centralizovanou hierarchii, od řadových kněží přes biskupy a kardinály sdružené v jakémsi konkláve až po církevní hlavu. Islám nezná ani patriarchy, metropolity a další typy duchovních vůdců, jaké znají různé denominace pravoslavných církví, nemluvě již o nepřehledné mozaice reverendů protestantských církví v západní Evropě nebo USA. Muslimští kazatelé ostatně nemají nic společného s kněžským stavem v křesťanství. Daleko blíže mají svým společensko-náboženským statutem k instituci židovských rabínů. Jsou to vlastně tvůrci a interpreti náboženského práva, nikoli duchovní, zprostředkovatelé vztahu mezi věřícími a Bohem. Tomu ostatně odpovídá i charakter pátečních modlitebních obřadů v mešitách kdekoli v islámském světě. Žádný liturgický zpěv, žádná eucharistie, lámání hostií a jejich podávání, žádná podobná symbolika – ať už v jakémkoli jazyce.
Přestože může leckdo namítnout, že islám dnes hraje v životě mnoha zemí a společností mnohem důležitější roli, než jak je tomu v „křesťanských“ zemích, platí zhruba to, co se v českých a jiných sdělovacích prostředcích nezmiňuje. Několik aktů individuálního teroru, při nichž umírali francouzští občané (také muslimové – viz atentát na redakci časopisu Charlie Hebdo), nelze mít za základ paušálního odsudku. Ve Francii prý dnes žije pět až šest milionů muslimů. To je téma na delší akademickou diskusi, ale v každém případě má daná informace asi tak nevěrohodnou hodnotu, jako když se dozvídáme, že v ČR žije 10,5 milionu křesťanů.
Kdo kdy spolehlivě změří, zda je ten který občan muslimem jen formálně, nebo zda jde o bigotně věřícího člověka? Je kritériem zbožnosti to, zda se muslim – v souladu s nařízeními náboženského práva – pětkrát denně modlí? Skutečně se všichni muslimové o postním měsíci ramadánu ukázněně postí? Jsou vlastně ještě islámské takové státy, kde bylo náboženské právo (šaría) téměř bezezbytku nahrazeno sekulárním právním systémem?
Navíc – viděno od nás, z Evropy – se celý „islámský svět“ jeví jako nějaký ucelený orientální, dílem nevyzpytatelný či archaický prostor, v němž se dá tušit nanejvýš nějaké dobrodružství, ale spíše nebezpečí, možná kus romantiky, ale spíše náboženské tmářství a fanatismus. Tak tomu ale není. Do „islámského světa“ patří etnicky, kulturně a ekonomicky tak odlišné oblasti a země, jako je Mali, Egypt, Turecko, Bosna, Komorské ostrovy, Sýrie, Uzbekistán, Bangladéš, Čečensko, Malajsie nebo Indonésie. Jinými slovy, „islámský svět“ reálně nespojuje nic jiného, než že určitá část obyvatelstva v něm žijící tou či onou měrou sdílí formální a psychické projevy jistého náboženského systému a jistého pohledu na svět. Další, nábožensky vlažnější část obyvatel by si sice kvůli celkově převládající úctě k tradicím nedovolila veřejně říct, že náboženství vlastně ke svému životu nepotřebuje, ale zároveň nepraktikuje islámský rituál vůbec nebo jen příležitostně a sdílí jen určité konvence. Chová se podobně jako naprostá většina českých „křesťanů“, kteří slaví Vánoce či Velikonoce a při podobných příležitostech či o dovolené s úctou rádi setrvají pod klenbou nějakého chrámu a kochají se estetikou jeho architektury nebo atmosférou obřadu. Také v islámu je mnoho lidí, kteří se nemodlí ani doma v soukromí rodiny, ani kolektivně o pátečních modlitbách v mešitě, ani nesdílejí jakékoli formální znaky zbožnosti v podobě tradičního oděvu nebo přehnaně náboženské frazeologie při běžné konverzaci.
V islámu je naprostá většina lidí, kteří se necítí být součástí žádného náboženského celku, který má ambici získat pro islám celý svět, rozvrátit státy, které uplatňují model liberální demokracie nebo prostě nejsou muslimské. Mnozí muslimové prožívají několikerou identitu, v níž příslušnost k náboženství nemusí být prvořadá. Většině islámského světa byl naprosto lhostejný osud bosenských Muslimů, kterým v letech 1992 až 1996 hrozila přinejmenším kulturní genocida ze strany Srbů. Islámský svět pro ně není homogenním prostředím sahajícím od Senegalu po Indonésii, od Bosny po Somálsko nebo Zanzibar, prostředím, které má osudové civilizační poslání.
Ekonomická hidžra na Západ
Z informací posledních let se zdá, jako kdyby těch pět až šest milionů muslimů zachvátilo francouzské území až v posledních letech v souvislosti s migrační krizí následkem „arabského jara“ – revolučních pohybů v řadě arabských zemí od roku 2011. Není tomu tak. Stěhování etnických Arabů a Berberů do Francie je kontinuální proces, odvíjející se přinejmenším od poloviny 19. století. V této souvislosti se v islámském diskurzu často používá pokem hidžra – což arabský termín pro emigraci nebo hromadný (rodinný) odchod mimo islámský prostor. Ten může mít čistě sémantický, ale i náboženský podtext. Vždyť hidžru uskutečnil v roce 622 prorok Muhammad a skupina jeho stoupenců z rodné Mekky, kde byli muslimové pronásledováni, do Medíny.
Muslimové z Blízkého východu a dalších částí islámského světa začali ve větší míře „dobrovolně“ emigrovat na Západ, především do koloniálních metropolí, hlavně v poslední čtvrtině 19. století. Důvody dobrovolných muslimských emigrantů byly podobné jako důvody emigrantů z jiných částí Asie a Afriky – snaha odejít z ekonomicky (mnohem méně politicky) neutěšených poměrů. V některých případech šlo o emigraci určitých sociálních segmentů společnosti, jindy byly emigrace zřetelně vymezeny a motivovány etnickými, rodovými nebo náboženskými ohledy. Mezi nejstarší emigrantské komunity, které žily i na „bezvěreckém“ území pospolu a zachovaly si alespoň některé prvky své původní identity, patří muslimské komunity v Londýně, Liverpoolu a dalších anglických průmyslových městech, později v Paříži, Marseille a mnohde jinde.
Období mezi světovými válkami znamenalo silnou migraci z islámských zemí do všech „mateřských“ velmocí. Ze zemí britského impéria se stěhovaly statisíce osob na Ostrovy a podobný trend se projevil i ve Francouzské západní Africe a zemích Maghrebu. V této době se také znovu začaly diskutovat nábožensko-právní souvislosti tohoto trendu. Mnozí muslimové totiž nejenže se dobrovolně vystěhovali do bezvěreckého (demokratického!) prostředí, ale dokonce v obou válkách sloužili a bojovali v armádách západních zemí pod nemuslimským velením, a nezřídka i proti svým souvěrcům – především osmanským Turkům. Statistiky rovněž jasně svědčí o tom, že od druhé světové války poněkud vzrostl počet emigrantů z politických důvodů, i když důvody ekonomické stále převažovaly. Tak se do vlastní Francie dostaly statisíce Alžířanů, neboť vězme, že dnešní Alžírsko tehdy nebylo kolonií, nýbrž départementem Francouzské republiky. Ale rovněž z protektorátů Tunisko a Maroko proudily masy levné pracovní síly.
K poválečnému stěhování přistoupil nový, tentokrát spíše nábožensko-ideologický faktor, který byl z ryze islámského hlediska velmi citlivý: nemálo obyvatel islámských zemí odcházelo do nově etablovaných komunistických zemí – často za vzděláním nebo do politického exilu, aniž dotyční „muhádžirové“ (ti, kteří uskutečnili hidžru) byli vyslovení ateisté. Hidžra do komunistické země se sice v padesátých a šedesátých letech nestávala předmětem vypjatých náboženských polemik, ale od poloviny sedmdesátých let již museli někteří učenci ve svých fatwách (náboženskoprávních stanoviscích) reagovat na obavy a rozhořčení určité části veřejného mínění. Největší obavy o osud muslimských emigrantů do komunistických zemí vyjadřovali učenci v Saúdské Arábii, Sádátově Egyptě a fundamentalističtí radikálové napříč celým islámským světem. To se týkalo i masové emigrace Alžířanů za prací do Francie po vítězné osvobozenecké válce (1954–1962), neboť o její silně levicové orientaci mezi muslimy málokdo pochyboval.
Antiislamisté a fundamentalisté
Na řadě příkladů emigrantů a stážistů ze severoafrického muslimského prostředí lze doložit různou míru reakce na léta prožitá v západním světě a s tím spjaté zkušenosti. Z poválečné doby vzpomeňme na příběh egyptského intelektuála Sajjida Qutba, který jel v roce 1947 na studia do USA jako člen maloburžoazní nacionalistické strany al-Wafd a vrátil se jako přesvědčený stoupenec Muslimských bratří. V dnešní době pak sledujeme řadu příkladů dvou tendencí.
Na jedné straně se například marocká feministka a horlivá pisatelka Fatina Mernissi z útulného bytu v Paříži pohoršuje nad devótními muslimy obsahově vybroušenými knihami a eseji o osudu muslimských žen, britsko-indický spisovatel Salman Rushdie je autorem kontroverzního románu Satanské verše a řady antiislámských výroků, bangladéšská esejistka a spisovatelka Taslíma Nasrín napsala např. román Ladždžá (bengálsky Ostuda), v němž kritizovala sklon muslimů k páchání politických násilností (stalo se tak těsně poté, co v roce 1992 hinduisté vypálili a zbořili muslimskou Báburovu mešitu v Ajódhji). Všichni jmenovaní jsou u mnoha konzervativních imámů a radikálních aktivistů takříkajíc „na indexu“ a jsou zapřisáhlí stoupenci „antiklerikalismu“, volající po „deislamizaci“ světa islámu.
Na druhé straně stojí např. šáfiovský šajch Júsuf al-Karadáwí, stoupenec Ibn Hanbalova učení Abd al-Azíz Ibn Báz a další věhlasní učenci, kteří – bez ohledu na svou právní školu – poukazují na to, že jestliže muslimové odcházejí z „příbytku islámu“ na bezvěrecký Západ z čistě materiálních pohnutek a hodlají tam zůstat, stávají se spolutvůrci mravního rozkladu (fitna) a podílníky na úspěších Západu a jejich arogantní politice vůči islámskému světu. Ledaže by jejich skutečným motivem emigrace byl vznešenější cíl: agitace a jiné formy činnosti, které mají podkopat prosperitu „příbytku války“ – například Francie. V některých západních střediscích islámské misie, jejichž činnost je tam v rámci náboženské svobody povolena, působí desítky charismatických kazatelů a „bezejmenných“ radikálních učenců, absolventů madras druhé kategorie, kteří ve svých kázáních v mešitách vyzývají k tomu, aby ekonomičtí migranti pochopili svou identitu, vrátili se ke kořenům svých pradědů a svou přítomností na bezvěreckém území pomohli tuto oblast destabilizovat. To je totiž jediná cesta, jak zabránit definitivnímu rozkladu muslimské obce. Formy destabilizace jsou různé – od pokusů o soustavnou agitaci mezi většinovou populací a posilování muslimských komunit na Západě konverzemi z řad místních občanů až po organizování podvratných akcí, včetně individuálního teroru.
Stoupenci obou zmíněných krajních postojů – intelektuální antiislamisté i radikální fundamentalisté – jsou v rámci muslimské emigrace v západních zemích v naprosté menšině. Většina ekonomických muhádžirů je vůči jejich názorům imunní. Mnozí muslimové nebo jejich potomci se skutečně integrovali do autochtonní, převážně ateistické nebo „papírově“ křesťanské společnosti. Jejich rodinná či citová provázanost s původní domovinou většinou zůstává velmi pevná, ale v novém prostředí slábnou tlaky na vzorové vykonávání všech předepsaných rituálů a islámský způsob každodenního života. Výzvy ze strany muslimských radikálních agitátorů jsou této většině nepříjemné. Přijatelné pro ni mohou být pouze teoreticky vytříbené a obsahově vyvážené odpovědi (fatwy) známých právních autorit na dotazy té části muslimské veřejnosti, která má pocit, že v křesťansko-ateistickém prostředí, jež ji obklopuje, zůstává své religiozitě a morálce něco dlužna. Situaci může do jisté míry komplikovat pouze neutěšená ekonomická situace (rasová diskriminace, nezaměstnanost, neschopnost či nemožnost integrovat se do většinové společnosti). V určitých případech může islámská rétorika a agitace přivést frustrované jednotlivce nebo skupiny k aktům vandalismu nebo individuálního teroru. Jakkoli jsou podobné excesy v soudobé Francii častější, stále se však nejedná o nějaký koordinovaný a ideově koncepční trend, řízený snad z dobře fungujících center na islámském Východě.
V kapse jen pár floskulí
V posledních desetiletích lze nicméně sledovat trend, kdy se svými „duchovními kořeny“ snaží zacílit na příslušníky druhé nebo již třetí generace potomků někdejších přistěhovalců. Většinou jde o osoby, které mají francouzské občanství a vzdělání v souladu s domácím světským charakterem školství. Mnozí už ani nehovoří jazykem svých předků a o islámu zhola nic nevědí – vyjma Prorokova příběhu nebo několika arabských floskulí, které příležitostně skandují. Při řešení svých osobních či skupinových problémů se stále častěji uchylují k islámským klišé a zploštělým ideologickým stereotypům, které jsou jim nabízeny prostřednictvím některých středisek islámské radikální misie.
Tato tendence by neměla být přehlížena, ale ani přeceňována, jakkoli její posilování již vedlo v posledních letech k řadě demonstrací s rádoby islámským podtextem a k excesům, jakými byla např. vražda nizozemského režiséra Teo van Gogha nebo výbuchy v madridském vlaku či londýnském metru, nemluvě o sérii akcí individuálního teroru ve Francii, jež přivedly prezidenta Macrona až k listopadovému ultimátu a pokusu „učinit islám demokratickým a republikánským“ v podobě jakési společenské smlouvy s muslimskými kazateli, kteří zpravidla reprezentují jen svou nejbližší náboženskou obec, případně zájmy svých zahraničních chlebodárců. Ne ve všech těchto případech se však pozdějším vyšetřováním prokázalo, že by motivem atentátníků či projevem jejich „radikalizace“, bylo vyzrálé fanatické přesvědčení, že mají vykonat (sebevražedný) akt násilného džihádu z pozice muhádžira – muslima, jehož víra a život v „příbytku války“ by bez splnění daného činu postrádaly smysl. Jak muslimští imámové splní slib, jímž se v Chartě republikánských hodnot zavazují k tomu, že napříště už islám bude jen republikánský a jeho vyznavači budou plně respektovat francouzský občanský zákoník, na to si budeme muset počkat.
Autor je arabista a islamolog.