Podle britských soudů jsou lidé pracující pro Uber zaměstnanci

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Velké Británii definitivně ukončilo spor mezi dvěma bývalými řidiči a platformou Uber. Podle verdiktu byli řidiči u firmy regulérně zaměstnáni.

Nejvyšší soud ve Velké Británii uzavřel v pátek 19. února dlouholetý soudní spor mezi dvěma bývalými řidiči a taxi platformou Uber. Soud rozhodl, že lidé, kterým aplikace zprostředkovává práci, jsou zaměstnanci, a ne freelanceři, jak se firma ve třech odvolacích řízeních proti prvnímu rozsudku stejného znění z roku 2016 snažila dokázat. Proti pátečnímu verdiktu se dále nelze odvolat.

Zástupci Uberu se již dříve nechali slyšet, že rozhodnutí soudu v neprospěch platformy by mohlo znamenat významné zdražení poskytovaných služeb.

Jednohlasné rozhodnutí se opírá o několik charakteristik fungování Uberu: o sazbách a také dalších přepravních pravidlech nerozhodují řidiči, ale platforma; provozovatelé aplikace mohou také sankcionovat ty řidiče, kteří příliš často nabízenou zakázku odmítnou; a nakonec platforma sleduje výkon řidičů pomocí hodnotícího systému a může je na základě špatných výsledků vyloučit z využívání aplikace. Tyto a některé další okolnosti dle britských soudů všech instancí jednoznačně dokládají, že se řidiči vůči Uberu nacházejí v závislém, tedy zaměstnaneckém poměru. Přelomové také je, že je tento poměr podle nich vytyčen nejen vykonáváním samotných jízd, ale i celkovou dobou, kdy mají pracující aktivovanou aplikaci.

Akcie Uberu klesly

Není zatím přesně jasné, k čemu konkrétně rozhodnutí povede. Mluví se o tom, že by lidé pracující pro Uber mohli zpětně požadovat kompenzace za upřené nároky na zaměstnanecké výdobytky typu minimální mzdy či dovolené. Hned během pátku mírně klesla hodnota firmy na burze, a to zřejmě nejen kvůli potenciálním nákladům, k nimž by mohlo rozhodnutí soudu vést, ale proto, že verdikt zpochybňuje základní princip byznysového modelu firmy.

Technologické inovace, se kterými firma přišla, samy o sobě nejsou tak převratné, aby mohly způsobit takové zlevnění přepravy, jaké u Uberu sledujeme. Nízká cena za jízdu je přitom vedle uživatelské vstřícnosti hlavním faktorem jeho úspěchu. Ta je z velké části ovlivněna přenesením veškerých nákladů a odpovědnosti na řidiče, ovšem s tím, že ceny a podmínky si diktuje platforma. Zástupci Uberu se již dříve nechali slyšet, že rozhodnutí soudu v neprospěch platformy by mohlo znamenat významné zdražení poskytovaných služeb. A to by zhatilo jejich dlouhodobý plán: spekuluje se totiž o tom, že záměrem Uberu je nejprve dumpingovými cenami opanovat trhy a z této dominance začít opravdu těžit až v okamžiku, kdy bude možné využívat samojezdící auta, a zcela tak odpadnou náklady spojené s lidskou silou.

Jak se bude situace kolem Uberu ve Velké Británii nadále vyvíjet, ukáže čas. Uber prozatím prohlašuje, že s žádnou změnou své praxe, natož dalekosáhlými zpětnými odškodněními nepočítá, protože žaloba se týkala pouze dvou konkrétních řidičů a platforma údajně od té doby své fungování již změnila nejen směrem k větší vstřícnosti vůči pracujícím, ale i k jejich větší autonomii. Otázkou tedy je, jak dopadne debata o konkrétních důsledcích rozhodnutí jak pro Uber, tak pro další, podobně fungující platformy tzv. gig economy neboli zakázkové ekonomiky.

Jak přistupovat k zakázkové ekonomice?

O regulaci tohoto druhu podnikání se ostatně svádějí bitvy na mnoha místech po světě. Na podzim to vypadalo, že v USA se uvažování v tomto smyslu přiklání spíš opačným směrem – v Kalifornii si v rámci referenda, které proběhlo společně s prezidentskými volbami, občané odhlasovali, že řidiči dopravních a rozvážkových služeb mají mít status freelancerů. Panují však pochybnosti o tom, nakolik šlo o informované rozhodnutí voličů a do jaké míry bylo rozhodnutí ovlivněno masivní kampaní, kterou financovaly dotčené firmy, a také nejasně položenou otázkou.

Oproti tomu Německo se staví na stranu přísné regulace – jejich nejvyšší pracovní soud krátce před Vánocemi rozhodl, že subtilní algoritmické řízení ze strany platforem dokazuje, že jde o závislou činnost. A německé ministerstvo práce a sociálních věcí připravuje legislativu, která zřejmě stanoví, že na platformy bude z principu pohlíženo jako na zaměstnavatele, pokud neprokážou opak.

V české debatě zatím otázka postavení platformových pracujících příliš nerezonuje, a to navzdory tomu, že za pandemie jejich počet vzrostl a jejich pracovní podmínky jsou mnohdy obdobně prekérní a nevýhodné jako v případě jejich zahraničních kolegů a kolegyň. Kromě různých doručovatelů jídel s termobatohy, které vídáme v ulicích, existují také clickworkeři, o nichž nemáme v Česku žádné informace, protože chybí statistické nástroje, jak je identifikovat a spočítat. Nízké povědomí o problematice se v českém prostředí nadto dlouhodobě setkává s praxí, kdy jsou zaměstnanecké vztahy vydávány za podnikání. Není tak příliš pravděpodobné, že by britské rozhodnutí mohlo výrazněji rezonovat v tuzemské debatě, či dokonce vést ke konkrétním důsledkům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies