Pojďme si vakcíny vyrábět sami, máme na to nárok

Minulý týden se mezi Bruselem a Londýnem rozhořel absurdní spor o dodávkách vakcíny pro Evropskou unii od firmy AstraZeneca. Místo slibovaných 100 milionů dávek poskytne firma letos v prvním kvartálu pouze 30 milionů, což vedlo ze strany EU k slovním útokům a zoufalým snahám uvalit restrikce na vývoz vakcín. Je sice krásné, že za nás Evropská komise bojuje, ale vyhrožování farmaceutickým korporacím je slepá ulička, která ukazuje na neschopnost vedoucích politiků myslet mimo mantinely neoliberalismu. Místo hněvu a rezignace by totiž mohly země EU použít stávající právní mechanismus: nucené licencování. To znamená, že by kdokoli mohl začít vyrábět vakcínu, a to naprosto legálně.

Když vakcíny vyvinuté hlavními západními korporacemi dostaly na konci roku 2020 zelenou, bylo jasné, že jejich distribuce se bude řídit zákony džungle.

Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví z roku 1995, spravovaná Světovou obchodní organizací, obsahuje článek 31, který stanoví, že země „mohou předmět patentu používat bez povolení držitele práv“, pokud jejich právní předpisy umožňují výjimky. A podle Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) v současné době takové výjimky umožňuje 156 zemí, včetně všech zemí EU. Ve Francii, Německu a Kanadě si vlády již na začátku pandemie potvrdily pravomoc udělit nucenou licenci, aby to premiér, ministr zdravotnictví nebo vláda mohli udělat bez dlouhých procedur stanovených zákonem. V České republice se samozřejmě nic takového nestalo, ale jak upozorňuje JUDr. Hana Císlerová, odbornice na duševní vlastnictví, zákon o nouzovém stavu umožňuje zbavit každého člověka jakéhokoliv vlastnictví, včetně patentu na vakcínu. Na co tedy čekáme?

Zisky na prvním místě

I když je tento zákon v každé zemi odlišný, obvykle dává státu právo používat nucené licence v případě ohrožení zdraví nebo pokud výrobce není schopen léčiva dodávat. A přesně taková je současná situace. Společnost Pfizer má pouze jednu továrnu na výrobu všech vakcín pro všechny země mimo USA. Ano, pouze jednu. A v lednu oznámila, že bude muset odložit slíbené dodávky na „několik týdnů“, zatímco bude modernizovat tuto továrnu v Belgii. Je zřejmé, že Pfizer a jiní vydělávají více peněz tím, že vakcíny sami vyrábějí, distribuují je, určují ceny, ale nyní nedokážou splnit své sliby a vlády musí zasáhnout. Vše, co potřebují, je uplatňovat zákon, udělit nucené licencování pro vakcíny a umožnit všem výrobcům využívat jejich kapacity k výrobě.

Není třeba se příliš obávat, že by Pfizer a jiní umřeli hlady. I pokud by se v Evropě našla politická odvaha nucené licencování prosadit, zákon za povinné licence stanoví kompenzace. V době zdravotnické nouze však neexistuje zákonný nárok na neomezené zisky. Dost jsme trpěli skutečností, že vlády opustily svou roli ve farmaceutickém výzkumu a vývoji a nechaly toto pole napospas rozmarům velkých farmaceutických koncernů. Stejní obři, kteří se rozhodli nepokračovat ve výzkumu dřívějších forem koronavirů, protože se to nezdálo být finančně rentabilní, nám nyní říkají, abychom byli zticha a čekali, aby mohli dosáhnout co největšího zisku.

Socializace nákladů

Úřady mají nejen povinnost razantně konat v udělení nucených licencí kvůli zdravotnické nouzi, ale mají také morální právo tak činit, protože do vývoje těchto vakcín byly investovány miliardy eur z veřejných prostředků (s velmi malou transparentností ohledně souvisejících podmínek). Jak ukazuje BBC, pocházela drtivá většina prostředků v první fázi vývoje vakcín z kapes daňových poplatníků nebo od dobročinných organizací. Teprve po slibných výsledcích se do toho pustili soukromí investoři a vsadili na již úspěšné hráče. Navzdory mýtu o odvážných investorech tedy není pravda, že výše odměn odpovídá úrovni rizika. Zvlášť, když je stát základním investorem. Je proto absurdní, že výměnou za tuto podporu během výzkumu občany čeká dlouhé čekání na vakcínu, zatímco velkým farmaceutickým koncernům stoupají akcie. Evropská komise zaplatila 336 milionů eur za rozvoj vakcíny firmy AstraZeneca, ale nemá na oplátku ani právo volně používat výsledek. Naopak, platí za vakcínu dvakrát: nejprve za její rozvoj, pak za její použití.

Vakcína Moderna se stala nejvýraznějším příkladem této neoliberální tradice privatizace zisku a socializace nákladů. Jakkoli tato malá společnost vyvinula vakcínu výhradně díky veřejným finančním prostředkům a práva si dělí s americkou vládou, neobjevilo se žádné zpochybnění práva firmy na licenci a nadměrné zisky. Těm se přitom firma rozhodně nevyhýbá. Prodává své dávky za téměř dvojnásobnou cenu, než je cena Pfizeru, a téměř desetkrát dráž, než kolik stojí vakcína firmy AstraZeneca, u které ovšem Oxfordská univerzita podmínila svou spolupráci nízkou cenou. Ještě horší je, že tři hlavní manažeři společnosti Moderna vydělali více než 100 milionů amerických dolarů prodejem svých akcií hned po oznámení úspěšného vývoje vakcíny.

Kam zmizela levice?

Jiná nebezpečná stránka této servilnosti vůči velkým farmaceutickým koncernům se projevuje na globální úrovni.  Očkovací nerovnosti přitom mohou vést k dalším letům pandemické krize. Pokud nebude populace v mnoha zemích globálního Jihu proočkovaná do roku 2023, existuje riziko, že vir bude nadále mutovat a vrátí se na Západ s mnohem větší silou. V prvních měsících pandemie se objevovaly výzvy k tomu, aby se vakcíny, jakmile budou vyvinuty, staly „světovým společným jměním“. V dubnu 2020 předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen prohlásila, že budoucí vakcína bude „naším univerzálním, společným jměním“. Stejné prohlášení zaznělo z úst francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.

Když vakcíny vyvinuté hlavními západními korporacemi dostaly na konci roku 2020 zelenou, bylo jasné, že jejich distribuce se bude řídit zákony džungle: vakcíny pro nejbohatší země, zisky pro nadnárodní korporace. V prosinci 2020 se asi stovka zemí vedených Indií a Jihoafrickou republikou pokusila přimět shromáždění Světové obchodní organizace, aby přijala rezoluci o vzdání se intelektuálních autorských práv k očkování a lékům proti covidu. Západní země, na jejichž území se nacházejí sídla, laboratoře, továrny i akcionáři velkých farmaceutických koncernů, to ovšem odmítly. Přitom konají v rozporu se zdravím a zájmy svých občanů, nemluvě o lidstvu obecně. Nicméně úspěšně prosazují globální neoliberální status quo, který koncentruje moc a peníze na Západě.

Během pandemie byla globální levice většinou zasažena apatií. Nečinně se zřejmým zadostiučiněním přihlížela, jak pravicové vlády, které dlouho tvrdily, že „peníze přece nerostou na stromě“, začaly rozdávat miliardy. Kromě několika málo solidárních akcí a výzev na ochranu pracovníků a zranitelných osob se levici nepodařilo zvednout hlas. Neslyšeli jsme, že by prosazovala rozhodnější opatření v rámci antipandemické reakce, od ochrany zdraví zaměstnanců před ziskem až po postavení se čelem velkým farmaceutickým koncernům. V poslední době se sice objevilo pár iniciativ, jako je plán Zero Covid nebo celoevropská iniciativa Žádný zisk z pandemie, ale přicházejí zoufale pozdě a bude zapotřebí mnohem více úsilí, aby se do popředí dostaly levicové cesty z krize.

Autor je publicista.