Pomsta. O tom, co způsobil jeden e­-mail

Z nového čísla A2 věnovaného dekolonizaci vybíráme článek, v němž keňský spisovatel s nadhledem popisuje okolnosti vzniku i dopady své proslulé ironické stati Jak psát o Africe. Jak snadné je stát se svědomím Afriky?

Spisovatelé, pracovníci nevládních organizací, rockoví hudebníci, ochránci životního prostředí, studenti a autoři cestopisů vypátrali můj e­-mail a ptají se, jestli bych mohl okomentovat jejich domácí úkol, pamflet, povídku, žádost o grant, haiku, adoptované dítě, fotografii opravdové africké tchyně. Všichni jsou bílí. Žádný Číňan, žádný Kubánec, žádný mulat ani nikdo černé, tmavéhnědé, béžové pleti nebo barvy kávy či kapučína. Napsal jsem Jak psát o Africe, abych si ulevil, upustil páru. Ten text nikdy neměl spatřit denní světlo. Teď mě lidé prosí o svolení psát o Africe. Chtějí, abych jim řekl, jak si vedou. „Buďte otevřený,“ říkají, „buďte upřímný. Řekněte to, jak to je.“

Překročení mezí

Uvažuji, že bych zainvestoval do razítka. Představuji si sám sebe, jak stojím na virtuálních hranicích Afriky, černý milicionář s razítkem, zpracovávající žádosti – ANO znamená „Vstup povolen, 100 dolarů“ a NE „Spoutat a vyhostit“. Má to takřka sexuální podtext. Připlazí se z těch nejneočekávanějších míst, aby byli bičováni. „Jsem špatný, pane Binyo, bijte mě! Ach! Ještě víc! Ano!“ Vypadají celkem zklamaně, když jim nevyhovím. Jednou za čas to i udělám, cítím se pak dobře i špatně zároveň, trochu jako když si dáte příliš mnoho wasabi. Bono poslal sbírku básní. Kdosi napsal esej Jak psát o Afghánistánu. Potřásl jsem si rukou ne s jedním, ale rovnou se dvěma evropskými prezidenty, kteří četli můj článek a vrtěli hlavou: „Jaká troufalost!“ Pokuřoval jsem ve Frankfurtu s bodyguardy nigerijského prezidenta Yar’Aduy, kteří mluvili o tom, že nemají rádi posilovny doma v Abuji, protože je tam chodí svádět manželky mocných a způsobují všechny možné potíže. Upřednostňují hotelové posilovny v Evropě. Ale německé cigarety nejsou tak dobré jako nigerijské. Ani německá zelenina není tak dobrá jako nigerijská. A když se pořádně podíváš skrz pěnu německého piva, není ani zdaleka tak světlé a zlaté jako nigerijské. „Sečteno a podtrženo,“ říkali voníce luxusní francouzskou kolínskou, zatímco típali cigarety, „Nigérie je ze všech zemí nejlepší.“ „Byl jsi někdy v Abuji?“ ptali se. „Ne,“ odpověděl jsem. „Abuja je supermoderní,“ prohlásili a všichni jsme se zadívali na mokré, šedé, staré a oprýskané budovy před námi.

Kdyby mi to pálilo, tak bych pár let počkal a vytvořil appku pro iPhone: krátká satirická povídka, jak psát o Africe každý den, interaktivní a adaptabilní, za 99 centů.

Jednou mi zavolal i značně rozrušený známý. Právě dočetl Jak psát o Africe a chtěl vědět, proč jsem o něm napsal, co jsem napsal. „Po celebritách­-aktivistech a humanitárních pracovnících jsou ochránci životního prostředí nejdůležitějšími lidmi, které Afrika má. Nenavážej se do nich,“ řekl jsem. Urazil jsem ho, nikoho jsem nejmenoval, ale on si to přesto vzal osobně. Ano, je to ochranář, a ano, navštívilo ho pár celebrit – ale nikdy nebyl zapojen do obchodu s lovnou zvěří a svým zaměstnancům platil slušně. „Jistě,“ odvětil jsem. „To už překračuje všechny meze,“ řekl mi. Nikdy jsem nepochopil, co to znamená, kde je ta mez a proč tak mírně znějící fráze evokuje mezilidský armageddon.

Jak psát o Africe vzešlo z jediného e­-mailu. V návalu vzteku či snad jen kvůli nízké hladině cukru v krvi – máme to v rodině – jsem jednu noc strávil několik hodin ve svém studentském bytě v Norwichi v Anglii odepisováním šéfredaktorovi magazínu Granta. Reagoval jsem na jeho „africké“ číslo, které bylo zaplněné všemi literárními strašáky, jaké kdy Afrika viděla. Něco jako „Největší kraviny ze srdce temnoty“Nebyla to však chmurnost toho všeho, co mě nejvíc dostalo, ne, to způsobila hloupost. Nic nového, žádné porozumění, jenom spousta „reportérství“ – božínku, podívejte se! Páni! – jako by Afrika a Afričané nebyli ani součástí debaty, jako by ve skutečnosti nežili třeba v Anglii nebo přímo naproti kanceláří Granty. Ne, my jsme přece byli „tam někde“, kam se stateční lidé oblečení v khaki mohli vypravit a podat svědectví. Nasrat. Tak jsem napsal dlouhý – velmi dlouhý – nesouvislý e­-mail šéfredaktorovi.

Tusker a chilli vodka

K mému překvapení Granta odepsala okamžitě. Šéfredaktor Ian Jack se od „afrického“ čísla distancoval – to se dělo před jeho nástupem, řekl. Rok nebo dva nato se ozval další redaktor GrantyPřipravovali nové „africké“ číslo a chtěli můj pohled na věc. „Jo, jo,“ řekl jsem. A pak jsem na to zapomněl. A pak jsem si zase vzpomněl a cítil se provinile, pociťoval jsem tíhu celého kontinentu na svých bedrech. Měl jsem čím dál větší blok. Dal jsem si Tuskera. Nakonec jsem napsal cosi o Bobu Geldofovi. Redaktor na to, že je to sračka – tedy ne těmito slovy, ale chtěl to tak říct a měl pravdu. Tak jsem se vrátil k práci. A nadešel termín a zase odešel. Kvůli práci na povídce a svém románu jsem neměl čas. Vychlazený Tusker. Nové číslo KwaniPláž v Lamu. Redaktor přišel s nápadem: „Co takhle vydat ten váš dlouhý ztřeštěný mail? Výňatek z něj.“ „Jasně,“ řekl jsem duchem nepřítomen. Poslal mi koncept. „No teda,“ pomyslel jsem si bez zájmu. Vyjmout, vložit, vyjmout, vložit. Tu a tam nějaká kudrlinka. Odeslat.

Trvalo to tak hodinu.

Vyšlo to, můj text visel on­-line. Stal se nejsdílenějším článkem, co Granta kdy publikovala. Začal jsem dostávat zprávy od přátel i od neznámých lidí. Začal jsem vídat svá vlastní slova jako zábavné fráze, jako něco, co by mě mohlo zajímat, jako bych je sám nenapsal. Byl jsem všude; stal jsem se spamem. Začal jsem dostávat pozvánky – na konference, mítinky, do think­-tanků. Začala mi chodit pošta. Stal se ze mě „ten chlápek“, svědomí Afriky: Budu vás soudit a udělím vám rozhřešení.

Kdyby mi to pálilo, tak bych pár let počkal a vytvořil appku pro iPhone: krátká satirická povídka, jak psát o Africe každý den, interaktivní a adaptabilní, za 99 centů. „Polib si, Granto… díky, Granto.“

Byl jsem zaměstnán prací na své knize. Pak jsem pil chilli vodku s redaktorem časopisu Bidoun, a aniž bych si uvědomil, co dělám, souhlasil jsem, že napíšu pokračování Jak psát o Africe. „Dobře,“ řekl jsem bezděky. No, tak to tady máte.

Autor je novinář a spisovatel.

Z anglického originálu How to Write about Africa II: The Revenge, publikovaného v letním čísle Bazaar II časopisu Bidoun v roce 2010, přeložili Magdaléna BeranováOtto Balcar Natálie­-Karolína Hlobilová. Překlad vyšel v A2 č. 4/2021.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies