Minulý rok na jaře jste s Klubem Za starou Prahu (KZSP) odešli z Gremiální rady Institutu plánování a rozvoje (IPR). Co vás k takovému kroku vedlo?
My jsme v Gremiální radě společně s Kateřinou Bečkovou, předsedkyní KZSP, zasedali několik let. Členy Gremiální rady navrhují různé instituce. Ačkoliv jsme však byli nominovaní jeden Ústavem dějin umění FF UK a druhý Ústavem dějin umění AV ČR, byli jsme vnímáni jako vyslanci Klubu Za starou Prahu. A je fakt, že jsme se tam témata Klubu snažili hlídat. Postupně jsme ale nabyli dojmu, že nás IPR používá jako zástěrku pro prosazování plánů, které nám vůbec nebyly sympatické.
Můžete nějak rozvést, jak myslíte tu „zástěrku“?
Naprosto konkrétní projev takové manipulace byl například projekt Penty pro zastavění Masarykova nádraží. My, jako Klub Za starou Prahu, jsme se o tom v Gremiální radě nikdy kladně nevyjadřovali. Ale potom, když se na pana náměstka Petra Hlaváčka sesypaly různé spolky a iniciativy, které projekt Masaryčky kritizovaly a snažily se jeho vzniku zabránit, začal se bránit poukazem na to, že v Gremiální radě sedí i členové Klubu Za starou Prahu. To mě dožralo. Já jsem ten projekt opravdu nikdy nehájil.
A Gremiální rada k projektu Central Business District Masaryčka vydala souhlasné stanovisko? Možná nám budete muset vysvětlit, jak vlastně takový orgán funguje…
Gremiální rada je v první řadě poradní orgán města. O ničem nerozhoduje, dává pouze doporučení vedení Institutu plánování a rozvoje. Že by rada o Masaryčce vydávala nějaké stanovisko, to nevím, nepamatuju si na ně. Nicméně to prohlášení pana Hlaváčka byla taková poslední kapka.
Co jí předcházelo?
Ty kapky byly celkem tři. Kromě vyjádření pana Hlaváčka šlo ještě o projednávání stanoviska UNESCO k mrakodrapům na Pankráci. To se sice přímo netýkalo Gremiální rady, to se týká především města Prahy, jež bylo adresátem doporučení, aby se na Pankráci moc těch mrakodrapů nestavělo. UNESCO argumentovalo tím, že by se případnou výstavbou narušilo historické panorama Prahy. A město Praha na ta doporučení ze strany UNESCO odpovědělo vyhýbavým způsobem, ze kterého nebylo absolutně možné vyčíst, že to bere vážně. Spíš jsme byli svědky bagatelizace.
Problém je, že nedokážeme ochránit ani to nejhodnotnější. Nedaří se ochránit ani ten základní, reprezentativní vzorek, který by měl zůstat. Likvidace této architektury pokročila natolik, že už teď víme, že z ní zůstane jen torzo.
Další věcí, která nás zklamala, byla kauza obchodního domu Máj. IPR opět souhlasil s koncepcí dostavby. Mělo jít o zvýšení nízkého křídla Máje směrem do Spálené ulice. Gremiální radou to prošlo, to si pamatuju dost živě. Já jsem tam vyjádřil ostře odmítavé stanovisko a nebyl jsem úplně sám. Byli tam samozřejmě i stoupenci dostavby, ale celkově nešlo přijmout žádné resumé – názory byly prostě velmi rozdílné. Ačkoliv jsme však na otázku, jestli se to má, nebo nemá dostavět, neodpověděli, IPR potom k přestavbě přijal stanovisko kladné.
A čím si to všechno vysvětlujete? Když před lety IPR vznikl, bylo to vnímáno jako velký pokrok, že je v Praze konečně institut, který se bude zasazovat o to, aby rozvoj v Praze šel správným směrem. Během uplynulých let se ale IPR stále častěji dostává pod palbu kritiky. Mnozí mu vyčítají, že neplní svou veřejnou funkci, že je fíkovým listem pro developery, že nedbá názorů občanů ani odborníků. Co se tedy stalo?
Já hodnotím vznik IPR pozitivně, pokrok to byl. Vždyť do té doby plnila jeho funkci jen jedna z mnoha kanceláří magistrátu. Když vznikl IPR se svými pravomocemi, určitě to byl kladný počin. Ale ukazuje se, že je pod velkým tlakem developerů a jejich záměrů a nedovede často najít takové stanovisko, které by hájilo kulturní i jiné hodnoty Prahy.
Vy jste historik architektury. Na festivalu Za Prahu sousedskou a udržitelnou, kde jste měl přednášku o ohrožené poválečné architektuře, jste vysvětloval, že je pro vás ochrana budov důležitá z prostého důvodu: abyste mohl zkoumat, jakým způsobem se architektura vyvíjela. Ochrana staveb z období po válce je ale často nedostačující. Proč zrovna poválečná architektura je u nás tak často ostrakizována?
Předně je třeba říct, že nedostatečná ochrana poválečné architektury se zdaleka netýká jen Česka. Architektura šedesátých a sedmdesátých let, která se dnes dává do jednoho pytle s brutalismem a říká se jí „brutalistní“ architektura, je ohrožená v celé Evropě. To si řekněme rovnou, nejde o českou specialitu. Tady u nás se ale do toho promítají ještě další věci. Jednak to, že jakoby není dostatečně stará. Široká veřejnost v ní ještě nevidí památky. A pak je tu druhá věc: politické nebo ideologické stigma. Tato architektura bývá často posuzovaná jako něco, co bylo postaveno starým režimem. Jako ošklivá komunistická architektura. S tímhle předsudkem se nebojuje lehce, ale na druhou stranu vidím, že mladší generace, třeba ta vaše, se na ty domy už takto předpojatě a ideologicky nedívá. Ale lidé ve vysokých pozicích systému památkové péče tím předsudkem pořád ještě trpí.
Jaká architektura to tedy je? Co na ní oceňujete?
Já myslím, že to, co se tady stavělo v šedesátých a sedmdesátých letech, byla architektura ve svých nejlepších výkonech naprosto srovnatelná s tím, co se stavělo na Západě. Věž na Ještědu od Karla Hubáčka získala v roce 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, kterou uděluje Mezinárodní unie architektů, a byl to jediný československý a český úspěch v této soutěži. Československé velvyslanectví v Londýně zase obdrželo cenu Královského institutu britských architektů. To ukazuje, že ta architektura byla srovnatelná se světem. Nelze jistě pochybovat, že to byla architektura zaplacená komunistickým státem. Musí se ale přihlížet i k tomu, jaké představy do ní vnášeli samotní autoři. A já v postoji řady významných československých architektů vidím snahu zachovat kulturní vazby na Západ. Tito architekti nepřestali sledovat, co se na Západě děje, a někdy na to dokázali velmi čerstvě a velmi samostatně reagovat.
Co ještě brání ochraně poválečné architektury?
Neexistuje účinnější forma ochrany než dosažení statutu kulturní památky. Ale právě to je dnes velmi těžké. Snaha prohlašovat budovy z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let za památky se zadrhla – ještě se to dařilo v devadesátých letech – zhruba do roku 2000 ministerstvo kultury spolupracovalo, ale pak jako kdyby spadla klec a stavby, které se staly kulturními památkami potom, můžete spočítat na prstech možná jedné ruky.
O jaké budovy jde?
Já znám dobře situaci v Praze. Do roku 2000 bylo za kulturní památku prohlášeno deset nebo jedenáct staveb z poválečné éry. Potom se zázrakem v roce 2006 podařilo za památku prohlásit i zmiňovaný Máj. Ale od té doby toho dosáhla snad jen Kotva, u které ani nevím, jestli to prohlášení za památku platí nebo ne, a úplně čerstvě plavecký stadion v Podolí. Majitelé Kotvy se proti zpamátnění hodně stavěli – mysleli si, že jejich peníze jsou důsledkem toho prohlášení v čudu. Což je taky zajímavá dimenze problému: se soukromým vlastnictvím památek se minulý režim vůbec nemusel konfrontovat, do roku 1989 to nebyl problém – soukromé vlastnictví byl zanedbatelný fenomén. Pak se to markantně změnilo, ale moje zkušenost je, že vlastníci kvalitních poválečných staveb se velmi často té památkové ochraně brání. A chování ministerstva kultury je takové, že v situaci, kdy se ten konflikt vyhrotí, se raději postaví na stranu majitele.
Jak je vůbec možné, že se v polistopadovém uspořádání mohly tyto významné stavby prodávat? Jak se dostaly do soukromých rukou?
On je často rozprodával stát. Markantní příklad takové situace je třeba Transgas. Ten byl vlastněn státem ještě před několika lety, ale pak jej ministerstvo financí prodalo miliardáři Chrenkovi a dopadlo to, jak to dopadlo. Špatně.
Když se řekne památková ochrana, je to většinovou společností vnímáno negativně. Památkáři jsou vykreslováni jako lidé, kteří brání rozvoji. Říká se „Památkáři nedovolí ani udělat nová okna“ a podobně. Tento narativ je běžný i v médiích. Přitom z toho, co říkáte, se zdá, že prosazovat památkovou ochranu je dost náročné.
Já to cítím stejně. Památková péče dnes nemá dostatečnou autoritu. Nedokáže lidem vysvětlovat, oč jí jde. To se vlastně taky hodně změnilo po roce 1989. Do té doby jsem měl pocit, že se památkářům fandí – vždyť to byli oni, kdo zabraňoval kulturním zločinům komunistického režimu. Z tohoto hlediska měli památkáři podporu, ale po roce 1989 jako kdyby si nedokázali najít opodstatnění své práce.
Ale zároveň se vytvořila nová mantra, podle které se mají ty „kulturní zločiny komunismu“ nahrazovat novými budovami…
V argumentech developerů, kteří chtějí něco hodnotného z poválečné doby zbourat nebo předělat, se něco z té mantry občas objeví. Ono by ale taky stálo za to rozebrat, co všechno znamená ono zjednodušující označení „památkáři“. Máme tu vlastně tři památkářské instituce: Národní památkový ústav, což je odborná organizace s víceméně jen poradním hlasem. Potom máme magistrátní nebo krajské památkáře, kteří rozhodují – mají ta kulatá razítka. Někdy mezi nimi existuje soulad, ale třeba v Praze nebo Olomouci to tak není. A ještě je tu třetí instituce: památkový odbor ministerstva kultury, který vyřizuje návrhy na prohlášení za památku. A ten se taky chová velmi specificky. Já osobně – pokud mám mluvit o ochraně architektury šedsátých nebo sedmdesátých let – vidím hlavní problém právě v jednání ministerstva kultury.
Jednou z nejčerstvějších kauz na poli památkové péče je rozhodnutí ministerstva kultury neudělit status památky hotelu InterContinental. Ten přitom patří mezi nejlepší brutalistní stavby u nás a momentálně se hodně diskutuje jeho budoucí podoba, včetně revitalizace náměstí, které chce investor zastavět. Jak krok ministerstva hodnotíte?
Z toho, co jsme si už o ministerstvu řekli, můžete vycítit, že mě tento krok nijak nepřekvapuje. Místo toho, aby památkový odbor ministerstva hledal způsoby, jak nejlepší příklady poválečné architektury chránit, hledají jeho úředníci důvody, proč je nechránit. Argumenty ministerstva jsem ještě nečetl, ale jak znám jeho dosavadní praxi, sotva budou z odborného hlediska přesvědčivé. Jak ostatně můžete zdůvodnit rozhodnutí, že nebudeme chránit nejvýznamnější brutalistickou budovu na českém území? Stejně dobré brutalistické stavby od našich architektů najdete jen v zahraničí – jsou to ambasády v Brazílii, Ženevě, Londýně, Berlíně nebo v Dillí a většinu z nich navrhl hlavní autor InterContinentalu Karel Filsak. Ten také dosáhl toho, že před hotelem vznikl pěkný prostor dnešního náměstí Miloše Formana, na němž chtějí dnešní majitelé hotelu postavit malý obchodní dům, jako by to byla pouhá proluka. Když tedy InterContinental nebude památkově chráněný a různé úpravy ho budou dále poškozovat, fragmentární soubor nejlepších poválečných staveb bude ještě fragmentárnější.
Jak proces, kdy se žádá o památkovou ochranu, vlastně probíhá?
Zatím je to tak, že návrh na prohlášení nějaké stavby za památku může podat každý občan – to je hodně důležitý demokratický prvek. Ten návrh následně odborně posoudí Národní památkový ústav a potom putuje na ministerstvo, které by mělo mít takzvanou hodnotitelskou komisi. A ta ten návrh projedná a doporučí památkovému odboru, zda ta stavba má být prohlášena za památku, nebo ne. A tady se ukazuje, že ministerstvo kultury návrhy té své vlastní komise často nerespektuje. Třeba Transgas byl doporučený, měl se stát památkou, ale ministerstvo to neakceptovalo.
Starší příklad je budova obchodního centra Ještěd v Liberci. Tehdy tato komise, pokud si to správně pamatuju, nezasedala. Ministerstvo svolalo ad hoc komisi expertů, ti doporučili prohlásit centrum Ještěd za památku, a to dokonce dvakrát. A přesto ministerstvo názor komise nerespektovalo. Má to dle mého dva důvody. Za prvé, upřednostňuje se zájem soukromého vlastníka, který chtěl – pokud se budeme bavit o Ještědu – budovu zbourat a prodat za velké peníze prázdnou parcelu. Ale potom je tu, řekněme, temnější důvod, proč se tak ministerstvo chová: těm úředníkům, kteří návrhy vyřizují, se stavby z šedesátých a sedmdesátých let nelíbí. A to je doložitelné. Například jeden z úředníků ministerstva rozeslal začátkem roku 2020 oběžník, kde k architektuře z té doby vyjádřil odpor. Čili je to osobní vkus úředníků, a nikoliv názor odborných komisí, co rozhoduje.
Jak je to ale možné – jak může něčí estetické cítění vstupovat do úřednické role?
To je správná otázka… Když se podíváme, kolik staveb je chráněných z první půlky 20. století, z doby secese, kubismu, funkcionalismu, je to několik stovek staveb. Oproti tomu tu máme jen něco málo přes dvacet chráněných staveb z doby po druhé světové válce – v celé republice! To je děsivý nepoměr. A vy teď znáte některé jeho příčiny.
Jako příklad budov, které byly zbourány, lze jmenovat kromě Transgasu i hotel Praha. Ten svého času dokázal aktivizovat odbornou i laickou veřejnost, která se proti jeho zbourání hlasitě stavěla. Pak jsou tu ale i budovy, jež prošly necitlivou přestavbou nebo úpravami, které navždy změnily jejich charakter…
Necitlivé úpravy, to je další tragická kapitola. Hodně staveb z šedesátých let jsou takzvané závěsovky – mají skleněné fasády zavěšené na konstrukci, a to se houfně od devadesátých let vyměňovalo. A skoro nikdy s citem. Přitom takový typ fasády určuje výraz té stavby, tvoří její architekturu. Jenže dnes už na něj skoro nenarazíte. Jediná rekonstrukce takovéto budovy, která by se dala označit za zdařilou, je Makromolekulární ústav od Karla Pragera na Petřinách.
Ještě než se dostaneme k Máji, který by asi také mohl být případem budovy ohrožené necitlivou rekonstrukcí, bych se ráda zeptala, jak vnímáte vizuální smog.
Myslíte ty obrovské reklamy na domech a různé reklamní poutače u silnic? Abych na adresu IPR taky pronesl něco pozitivního, tak se jim musí nechat, že se snaží najít metodu, jak Prahu zbavit vizuálního smogu. Mě ty reklamy iritují, ty budovy to devalvuje, ale nejde o nevratné změny. Dá se to sundat.
Bavili jsme se o IPR, úřednících, developerech, památkářích, ale je tu ještě jedna kategorie lidí, kteří mají nezastupitelnou roli. A to jsou architekti a architektky, kteří se na proměně města také výrazně podílejí, řada z nich dokonce politicky.
Když se bavíme o ochraně staveb z šedesátých a sedmdesátých let, čeští architekti a architektky se na ní podílejí třeba výstavbou nových budov na parcelách těch zbouraných – a vůbec je nemrzí, že přitom zanikla velká architektonická hodnota…
Typicky něco ve stylu souboru budov z dílny Cigler architects, které mají nahradit Transgas…
To bohužel platí o všech takových výměnách a jejich architektech. Vezměte si, co se postavilo místo obchodního centra Ještěd v Liberci – banální bedna. Já to architektům vyčítám. Myslím si, že by se o historii architektury a o její památkovou ochranu měli víc zajímat, že by se měli víc starat. Česká moderní architektura se přece neskládá jen z toho, co dělají oni sami. Skládá se i z toho, co tu bylo před nimi, a oni na to navazují. Pokud si nechají všechno důležité zbourat, celek naší moderní architektury se tím ochuzuje a jejich vlastní stavby se zbavují kontextu a kontinuity. Skoro si začínám myslet, že se současní architekti konkurence staveb z šedesátých a sedmdesátých let bojí, protože to jsou výraznější architektonické počiny než to, co dělají oni sami.
Obchodní dům Máj se v roce 2006 podařilo prohlásit za památku. Stejně ho ale čekají zásahy, které jeho podobu výrazně promění. A dokonce na těchto zásazích pracují ti architekti, kteří Máj navrhovali.
Autoři byli tři, dva z nich s přestavbou souhlasí a ten třetí, Miroslav Masák, ji odmítá. Developerem Máje je společnost Amadeus Real, jež má záměr zvýšit u Máje nízké křídlo do Spálené a zarovnat tak jeho výšku se sousední budovou Quadrio. Na nízké křídlo se má posadit taková skleněná bedna. Magistrátní odbor památkové péče to už schválil a mě to opravdu dožralo, protože to znamená, že poválečnou stavbu už před znetvořením neuchrání ani statut kulturní památky – a říkal jsem vám, jak těžko se památkové ochrany u takových staveb dosahuje. Na vizualizacích, které developer zveřejnil, ta nástavba není vidět, tak od ní snad ustoupil, ale od magistrátních památkářů už ji má schválenou a toho se bojím. Zažil jsem až moc zklamání. Ale i kdyby se Máj se skutečně podařilo zachránit, bude tam masivní úprava interiérů.
A to vám nevadí?
Pro mě je u Máje důležitý ten vnější vzhled. Ta krabicovitost formy, kontejnerovitost, v níž Máj držel krok se světovou architekturou high tech. Co se udělá v interiérech, to už… Ale to je můj velmi osobní názor.
Není ta stavba ale koherentní i díky tomu, jak vypadají ty interiéry? My teď sedíme v Nové scéně Národního divadla. Umíte si představit, že by se ten nádherný interiér proměnil a byl by tu nějaký open space, coworkingová kavárna?
To je správná námitka, a mimochodem Národní divadlo v Nové scéně nějakou přestavbu připravuje, může to i tady špatně dopadnout. Ale Máj nikdy neměl tak ambiciózní interiéry jako Nová scéna nebo karlovarský Thermal, u kterého je devastace interiérů samozřejmě tragédie. Máj byl vyprojektovaný jako obchod. Jediný důležitý interiér je u něj eskalátorová hala a v ní je zase důležitá pozice eskalátorů – developer ji chce kdovíproč změnit a Národní památkový ústav se ostře staví proti tomu.
Má vůbec v dnešní době smysl uchovávat tyto typy otevřených obchodních domů, které se stavěly dřív? Kotva, Bílá labuť i Máj jsou navrhnuté pro jiný způsob nakupování, což souvisí s dobou. Dnes se nakupuje jinak, mluví o tom i sociologické průzkumy a dnešní shopping mally vypadají diametrálně odlišně. Nebylo by lepší ty budovy zachovat a změnit jejich funkci?
Oba ty obchodní domy – Kotva i Máj – měly opravdu koncepci velkých otevřených ploch. Mimochodem: jedním z argumentů developera z Amadeus Real bylo přesně to, co říkáte: neodpovídá to dnešním standardům prodeje. Přitom největší změna, která se na Máji měla udát – tedy skleněná nástavba na střeše – by se do prodeje nijak neotiskla. Tam by totiž byly kanceláře, nikoliv obchody. Ale jinak máte pravdu, obchodní domy z této doby zápasí o přežití všude na světě.
Já jsem na tu funkci narážela trochu i proto, že se často objevuje jako argument, proč něco zbourat. Třeba Transgas: tam se řešilo, co s budovou, která dnes nemá žádný účel, a je nákladné ji udržovat. Kdybychom si ale představili, že Transgas stojí, co byste tam rád viděl?
U Transgasu je zajímavá jedna věc: architekt Václav Aulický, jeho spoluautor, nejdřív furiantsky říkal, ať si Transgas klidně zbourají. Pak ale viděl, že je tu hodně lidí toužících po zachování té budovy, a otočil a začal taky bojovat za záchranu. Pro investora Chrenka dokonce nakreslil projekt, kterým do Transgasu dostal jím požadovanou kapacitu – trochu budovu rozšířil, aby mohla dál plnit administrativní účely. Jenže když ministerstvo kultury Transgas za památku neprohlásilo, i tato snaha najít pro budovu nové využití přišla vniveč.
Máte pravdu v tom, že ty budovy by bylo nákladné opravit, udržovat a pečovat o ně tak, aby nechátraly. Bývají také členité a plné různých bariér a zákrut. Na to mimochodem doplatilo obchodní centrum Ještěd v Liberci, ke kterému se pořád vracíme. Rekonstrukce takových budov by skutečně byla drahá, ale na druhou stranu snad existuje něco jako kulturnost a zájem o zachování kulturních hodnot. Opravit je, to nejsou žádné vyhozené peníze, a stejně tak se vyplatí hledat pro ně nové využití, vhodný účel. A někdy to dokonce ani není třeba – hotel Praha klidně mohl zůstat hotelem. A zase z druhé strany, Máj nebo Kotva by skvěle fungovaly jako výstavní prostory… Já si ale nemyslím, že všechno, co v období šedesátých a sedmdesátých let vzniklo, si zaslouží ochranu. Problém je, že my nedokážeme ochránit ani to nejhodnotnější. Nedaří se ochránit ani ten základní, reprezentativní vzorek, který by měl zůstat. Likvidace této architektury pokročila natolik, že už teď víme, že z ní zůstane jen torzo.
Co považujete za řekněme největší zločin, jaká zbouraná budova vás nejvíc mrzí?
Asi to obchodní centrum Ještěd. To bylo unikátní svou celkovou koncepcí. Byla to československá reakce na strukturalismus západoevropské architektury šedesátých let. To má obdobu pouze v Kotvě. V obou případech jsou to takové množiny polygonů, ale Ještěd měl v sobě ještě něco navíc, dotek mašinismu, typického pro liberecký Sial.
A v Praze?
Pavilon Expo 58. To byla opravdu přelomová stavba. Po skončení výstavy v Bruselu se pavilon i restaurace rozmontovaly a převezly do Prahy. Ta myšlenka, že obě stavby půjdou rozložit a zase jinde složit, stála už na počátku architektonického návrhu. Bruselská restaurace se pak přenesla tam, kde se nachází teď, na Letnou, bruselský pavilon byl umístěn v parku Stromovka. Restaurace se používala dál jako restaurace, taková hodně luxusní, běžní lidé tam nechodili, já jsem tam třeba nikdy nebyl. Pavilon sloužil jako výstavní hala. V roce 1991 proběhla ve Stromovce výstava na památku Jubilejní výstavy z roku 1891 a během ní pavilon vyhořel a byl potom zbourán. Nezbylo z něj vůbec nic, jen betonová podnož a torzo zahrady s bazénkem opodál. Restaurace na Letné po listopadu nějak přežívala, ale proběhla u ní nešťastná privatizace – stejně jako v jiných případech se k majetku dostal nějaký podvodník, který se o budovu nestaral a nechal ji záměrně chátrat. Restaurace se tak stala útočištěm lidí bez domova, kteří tam nejen přespávali, ale snímali také z fasády všechny kovové prvky a odváželi je do sběru. Nakonec to úplně oholili a z restaurace zůstal jen železobetonový skelet. Nový vlastník ho opatřil novým opláštěním a změnil funkci: dnes je to kancelářská budova. Vlastník se sice při opravě snažil napodobit autentickou architekturu konce padesátých let, ale na první pohled je vidět, že ta budova ztratila svůj původní výraz.
Jak si vlastně vysvětlujete, že se dnes nedaří chránit vlastní kulturní dědictví s dostatečnou odvahou a razancí?
Tak to je taková řečnická otázka, že… Podívejte, mě mrzí, že ta „hodná“ část památkové péče, tedy lidé z Národního památkového ústavu, nedokáže oslovovat veřejnost. Že nedokáže veřejnost přesvědčit o tom, že její práce je důležitá a že především jsou důležité ty památky. Klubu Za starou Prahu se to před sto dvaceti lety dařilo, pro lidi ze střední třídy bylo společensky „in“ do něj vstupovat. Úspěšné iniciativy přišly i potom, vezměte si třeba zájezdy dělníků a družstevníků na hrady a zámky – to nějak přežívá dodneška. V Klubu Za starou Prahu se o něco takového s naší předsedkyní Kateřinou Bečkovou pořád snažíme, to ale předpokládá i vstřícnost médií. Jenže já mám dojem, že média raději dokola opakují pohádku o zlých památkářích, kteří brání rozvoji. Ale rozvoj, který ničí kulturní hodnoty, je nanic.
Ale víte co? Když jsme se tady tolikrát bavili o tom ideologickém stigmatu… Otázka, proč se nedaří chránit poválečnou architekturu, především tu z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, má hlubší kořeny. Jak jsem už říkal, ten problém je úplně stejný i na Západě. Možná by stálo za to zmínit názor holandského architekta Rema Koolhaase, což je jedna z nejzářivějších hvězd současné architektonické scény. A ten společně s historikem architektury Jorge Otero-Pailosem vydal v roce 2014 knížku s názvem Památkové péče nás předbíhá. To je takový divný název, že jo, který se navíc trochu míjí s obsahem knihy. Nicméně oni si tu otázku, kterou my si tady neustále klademe, tedy proč se nedaří chránit poválečnou architekturu, položili také. A tvrdí, že je za tím záměrná politika neoliberalismu, který se skrz likvidaci této architektury snaží vyhladit kolektivní vzpomínky na poválečné pečovatelské státy. Koolhaas a Otero-Pailos vlastně vidí podobný ideologický důvod, který lze vidět i u nás, jenže tady je to ještě posílené stereotypy antikomunismu, které se promítají úplně do všeho.