Problém není dekolonizace, ale neoliberalizace školství

Přinášíme reakci na text Hany Ulmanové, který kritizuje záměr univerzity v britském Leicesteru nahrazovat literární klasiky v osnovách zkoumáním rasy a sexuality. Na vině ovšem není dekolonizace, nýbrž tržní principy v britském vysokoškolském vzdělávání.

Amerikanistka a pedagožka přednášející na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Hana Ulmanová ve svém článku upozornila na to, kam může vést rétorika dekolonizace. Konkrétně píše o politice škrtů – osnov i pracovních míst –, které se ve jménu dekolonizace rozhodli provést na univerzitě v anglickém Leicesteru. Místní vedení chce skoncovat se středověkou anglickou literaturou na úkor rádoby pestřejších kurzů, což odnesl nejen staroanglický epos Béowulf, ale i konkrétní vyučující, kteří kvůli tomu nejspíše přijdou o práci. Ulmanová tak kritizuje snahy osekat vysokoškolské osnovy a vytvořit z nich „trendy“ a „inovativní“ zábavu na úkor jejich kvality a náročnosti, a to zvláště když účelem těchto změn je úspěch v globální tržní soutěži. Ulmanová tvrdí, že celý problém spočívá ve snaze o dekolonizaci univerzity.

Dekolonizace má být poctivou reflexí mocenských vztahů, do nichž jsme vždy nutně zapleteni a jejichž součástí jsou právě i ekonomické a třídní nerovnosti.

Zaměňuje tím závažný problém neoliberalizace vysokoškolského vzdělání, který se jako dekolonizace pouze tváří, za dekolonizaci jakožto úsilí o zpochybňování nerovností, jež historicky vycházejí z kolonialismu. Tím napomáhá nejen k dezinterpretaci dekolonizačního úsilí, ale i k polarizaci dekolonizační debaty v českém kontextu.

Politika škrtů

Ulmanová odkazuje na článek BBC, který poodhaluje podstatu celého sporu. Události na Univerzitě v Leicesteru shrnula profesorka anglické literatury Catherine Clarke, která se rozhodla rezignovat na pozici tamní externí zkoušející: „Jde buď o cynické zneužití jazyka ‚dekolonizace‘, nebo o skutečnou (a otřesnou) neznalost toho, co mohou předměty zaměřené na středověk a raný novověk této snaze přinést.“ V Leicesteru se totiž místo poctivého promýšlení osnov akademickou obcí dočkali technokratického rozhodnutí o finančních škrtech od univerzitní administrativy, které ohrožují asi 145 jejích zaměstnanců. Z anglistiky má kvůli malému zájmu studentů zmizet středověká literatura a nahradit ji mají „inovativní“ kurzy o rase a sexualitě. Mluvčí univerzity k tomu řekla, že si nemohou dále dovolit nabízet specializace, které lákají stále menší počet studentů.

Jsme zde svědky toho, co se z dekolonizace může stát, když ji naoko provádí univerzitní administrativa v rámci politiky utahování opasků. Zástupkyně studentů posledního ročníku leicesterské anglistiky Rhiannon Jenkins k tomu dodává: „Studentstvo chce dekolonizaci. Ale nesouhlasíme s tím, že se to rovná propouštění nebo zbavení se středověké a raně novověké anglické literatury.“ Odbornice na středověkou a globální literaturu Shazia Jagot z Univerzity v Yorku v souvislosti s touto kauzou upozorňuje na to, že znemožnit studentům číst stávající kanonická díla jde proti snaze o dekolonizaci, když jsou tím zbaveni možnosti zaujímat vůči nim kritické postoje. Podle Jagot dále hrozí, že ve Velké Británii, kde jsou univerzity placené, se studium středověké literatury stane elitní záležitostí, nepřístupnou pro ekonomicky a rasově znevýhodněné studenty.

Pouhé marketingové heslo

Ulmanová tak varuje před hrozivým trendem v britském vysokoškolském vzdělání, nepodařilo se jí ho ale správně pojmenovat. Skutečným problémem totiž není dekolonizace, ale neoliberalizace vysokých škol, v nichž největší moc drží administrativa odtržená od akademických debat, nikoli samospráva jako u nás. Univerzity ve Spojeném království dlouhodobě čelí ekonomickým tlakům, které se ještě prohloubily v důsledku brexitu a pandemie koronaviru. Tržní, manažerské rozhodování ovlivňuje nabízené předměty, vypisované akademické pozice nebo podporované výzkumné projekty. V Leicesteru se rozhodli provést další škrty ve jménu dekolonizace, kterou vydávají za atraktivní inovaci osnov. Dekolonizace se stává marketingovým heslem univerzitní administrativy, která se falešně odvolává na požadavky studentů.

Ulmanová vydává toto zneužití rétoriky dekolonizace za dekolonizaci samotnou. Dekolonizace přitom neznamená škrty, ale jejich přesný opak. Je potřeba odmítnout takové pojetí dekolonizace, které vede k rušení předmětů, propouštění vyučujících, slepému následování populárních trendů nebo snad snižování náročnosti, o kterém autorka článku píše. Přesně jak tvrdí Ulmanová, změny v kánonech i osnovách by ideálně měly „nabízet hlubší porozumění dynamice vztahů mezi dějinami, mocí a literaturou“. Dekolonizace má být poctivou reflexí mocenských vztahů, do nichž jsme vždy nutně zapleteni a jejichž součástí jsou právě i ekonomické a třídní nerovnosti. O to se tvůrci škrtů na leicesterské univerzitě rozhodně nepokouší a spíše tyto nerovnosti jen prohlubují.

Otázka je, jakým způsobem a za jakým účelem leicesterský případ Ulmanová přenesla do českého prostředí. A jak se z něj tady můžeme poučit? Zdá se, že Ulmanová ve svém článku směšuje neoliberalizaci s dekolonizací a „retušování minulosti“ se snahou o její poctivé promýšlení. Bohužel tím vytváří zkreslený obraz o tom, co znamená dekolonizace, a pomáhá polarizovat probíhající českou debatu. Samotný text do ní aktivně nevstupuje, nýbrž se prezentuje jako varovný pohled na to, co se děje ve Spojeném království, zmítaném „kulturní válkou“, přičemž ignoruje fakt, že jde spíše o boj o peníze. Přenášení britských sporů do českého prostředí, aniž by autorka zohledňovala rozdílnost kontextů, ve výsledku poslouží jako voda na mlýn odpůrcům snah téma vůbec otevřít. Ulmanová se tak implicitně staví na jednu stranu debaty, i když se zdá, že celým sporem opovrhuje. Koneckonců můžeme použít Ulmanové výtku, že literatura je nutně součástí mocenských vztahů. Součástí těchto vztahů je i její vlastní text.

Autoři jsou absolventi bakalářského oboru anglistika–amerikanistika na FF UK. 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies