Foto Alarm
Minulý rok, na počátku koronavirové pandemie, se premiér Andrej Babiš, ministryně financí Alena Schillerová a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček dušovali, že ekonomiku před tím nejhorším ochrání infuzí obrovského množství peněz prostřednictvím různých podpůrných programů. Ty měly zachránit podnikatele před krachem, udržovat pracovní místa a umožnit hospodářství, aby se z pandemie rychle vzpamatovalo. Fiskální výhled na rok 2021, který byl vypracován Ministerstvem financí, ale přiznává obrovské selhání podpůrných programů a nevěstí Česku dobrou budoucnost.
(Ne)pomoc české ekonomice
Pomocí řady podpůrných programů si vláda uložila za cíl podpořit ekonomiku 1189,9 miliardami korun, což odpovídá 21,2 procentům českého HDP. Taková částka by skutečně mohla ekonomice pomoci přežít současná mimořádná opatření, která už skoro rok dopadají na většinu obyvatel. Bohužel ale informace o čerpání programů prozrazují, že vládní programy v této snaze selhávají. Dosud se z plánované částky vyčerpalo pouze 23,4 procenta plánovaných prostředků, konkrétně 283,4 miliard, představujících pět procent HDP. Peníze směřující do ekonomiky v žádném případě netečou proudem, spíš jakýmsi čůrkem, což ovšem k záchraně hospodářství nestačí. Situace je o to horší, že ministerstvo financí do prostředků na podporu ekonomiky nelogicky započítává také výdaje ministerstva zdravotnictví za roušky, ochranné pomůcky, oddlužení nemocnic a zvýšení plateb za státní pojištěnce ve výši 54,8 miliard. Tím se reálná pomoc ještě ztenčuje.
Zlepšení přitom nevěští ani pravděpodobný konec Babišovy politické hegemonie po blížících se volbách. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by opoziční strany měly nějakou vlastní vizi naší lepší budoucnosti.
Největší tragédii představují záručná a pojistná schémata, v jejichž rámci měl stát v plánu poskytnout státem ručené bankovní půjčky ve výši 868,7 miliard. Zatím se však vyčerpalo pouze 63,3 miliardy, tedy 13,7 procent z plánované částky. Podobně to ale vypadá i s dalšími programy: z podpory podnikatelů v zemědělství se vyčerpalo jen 14,1 procent, z programu COVID – gastro, který měl pomoci restauratérům, se ze zamýšlených 2,5 miliard nevyčerpalo dokonce téměř nic. Projekt COVID – nájemné, původně určené na podporu malým podnikatelům, aby zvládali splácet nájmy svých podniků, se nevyčerpal ani z poloviny. Programy COVID ubytování I a II spolu s programem COVID – školy v přírodě se podařilo vyčerpat pouze z 28,8 procent. Z dokumentu ministerstva financí vyplývá, že nejúspěšnější protikrizový program je zatím Antivirus, program na ochranu zaměstnanosti z dílny MPSV.
Uvedené programy sice ještě nekončí, ale průběh jejich dosavadního čerpání jasně nasvědčuje, že jsou neúčinné a selhávají. Příčina je z části ve špatném zacílení a samozřejmě také v přemíře byrokracie. Na vině ale bude i chaotická komunikace vlády s veřejností o možnostech jejich čerpání. V této souvislosti je však nutné si uvědomit, že cena za špatně navržené programy nebude jen pár zkrachovalých podnikatelů či zánik několika podniků a růst nezaměstnanosti o pár procent. Reálnou cenou bude skutečná ekonomická krize. Její následky zakusí každý z nás v podobě daleko pomalejšího oživení ekonomiky, nižšího následného růstu životní úrovně a bezúčelného prohloubení zadlužení státu. Proto by měla jednotlivá ministerstva čerpání a účelnost jednotlivých programů podrobit kontrole a reformulovat je tak, aby skutečně sloužily svému cíli, případně je zrušit a peníze využít účelněji.
Co by stát mohl dělat
Na současnou ekonomickou situaci je potřeba hledět i jako na příležitost posunout se dál. Uvolněné prostředky na boj s hospodářskými dopady pandemie COVID-19 i další zdroje bychom měli použít ke změně struktury naší ekonomiky. Stát by měl cílenou politikou tlačit na přechod od současného subdodavatelského charakteru naší ekonomiky s nízkou přidanou hodnotou k ekonomice s vysokou přidanou hodnotou. Příkladem může být zemědělství. Místo kontroverzních a zřejmě i z hlediska unijního práva nepřípustných kvót na české produkty v podnicích bychom se měli zaměřit na vertikální a horizontální integraci odvětví tak, aby se co nejvíce zemědělských produktů zpracovávalo zde, místo abychom nezpracované mléko či maso do vyváželi zahraničí, a poté se značnou cenovou přirážkou dováželi zpět na náš trh hotové zpracované produkty. Mohli bychom také podpořit přechod na obnovitelné zdroje energie, kde se mimo jiné nabízí třeba podpora energetického družstevnictví, v jehož rámci by se obyvatelům na venkově i ve městech umožnilo lehčeji osazovat střechy fotovoltaickými elektrárnami nebo instalovat elektrárny větrné. Nejedná se přitom o žádnou chiméru: v Evropě existuje již přes 2400 obdobných družstev, které umožňují lidem chránit životní prostředí a spolu s tím snížit své výdaje za energii.
Možností je skutečně celá řada, ale předpokladem úspěchu je vize a cílevědomá politika státu, která u nás dnes bohužel chybí. Svědčí o tom i mlčení o Národním investičním plánu z pera ministrů hnutí ANO, kterým se přitom Babiš při jeho představování tak vychloubal. Dnes o něm ale není vidu ani slechu, ačkoli právě v takto kritickém období měla přijít jeho chvíle. To vše značí, že Národní investiční plán je spíš než reálným politickým záměrem jen dalším z řady PR výstupů Andreje Babiše, a že o vážně zamýšlenou strategii investic mu ani nejde. Zlepšení přitom nevěští ani pravděpodobný konec Babišovy politické hegemonie po následujících volbách do Poslanecké sněmovny. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by současné opoziční strany měly nějakou vlastní vizi naší lepší budoucnosti kromě shody na tom, že bude potřeba snížit veřejné výdaje za účelem snížení zadlužení. To však s největší pravděpodobností povede jen k zhoršení ekonomické situace Česka a k prodloužení trvání ekonomické krize tak, jako tomu bylo před deseti lety.
Autor je spolupracovník redakce