Markus Pape se dostal do Čech na začátku devadesátých let. Nejdřív pracoval jako lektor, pak přešel k novinařině. Tehdy narazil na příběh o romském koncentračním táboře v Letech u Písku a od té doby se tímto tématem zabývá. Účastnil se odhalení prvního malého pomníčku v Letech za účasti Václava Havla. V té době se na území bývalého lágru provozoval vepřín. Později Pape pomáhal s výzkumem romského tábora americkému publicistovi a aktivistovi Paulu Polanskému. Díky tomu se dostal k řadě cenných dokumentů a soudních spisů. Mimo jiné se mu podařilo objevit zcela zapomenutou osobnost našich předválečných a protektorátních dějin – důstojníka generálního štábu československé armády Jiřího Letova. Jeho příběh problematizuje zaběhnutou představu historiků o tom, jak fungovala protektorátní správa a co to byl odboj. Většina české společnosti navíc konkrétní představu o tom, jak fungovala protektorátní správa, dnes nemá. Je to jedna z oblastí česko-německých dějin, která je historiky velmi málo probádaná.
Letov by mohl sloužit české společnosti jako fíkový list, že aspoň jeden Čechoslovák ve vysoké funkci nasadil svůj život, aby pomáhal Romům či českým uprchlíkům z totálního nasazení, ale nikdo se k němu zatím nehlásí.
Jiří Letov, elitní důstojník československé armády za první republiky, nejenže po nacistickém vpádu na naše území a vzniku Protektorátu Čechy a Morava zůstal ve své vlasti, ale působil dál na vysokých místech protektorátní správy. Souběh událostí, v nichž hrál hlavní roli dehonestující článek ve Vlajce, novinách českých fašistů, jenž se snažil Letova očernit v očích nacistů, jej dovedl na pozici vedoucího hospodářské správy táborů na území protektorátu. Jak dokládá Markus Pape ve své knize o Jiřím Letovovi, která je založena na deníkových zápisech samotného Letova a zkoumání archivních pramenů i soudních spisů, díky Letovovu působení se podařilo v táborech zachránit životy tisíců vězňů. Kdo byl Jiří Letov? Proč jej nechali nacisté vést hospodářskou správu táborů? Jak pomáhal vězňům? A jak to že nebyl po válce za svůj podíl na chodu protektorátní správy potrestán? Na to jsme se ptali autora knihy Sólo Jiřího Letova Markuse Papeho.
Jak jste se dostal k osobě Jiřího Letova?
Narazil jsem na něj v roce 1996, když jsem pomáhal americkému publicistovi Paulu Polanskému s jeho výzkumem koncentračního tábora v Letech u Písku. Polansky měl tehdy zákaz vstupu do třeboňského archivu, kde jsou uchovány písemnosti táborové správy. Vůbec prvním historikem, který se zabýval táborem v Letech, byl za komunismu Ctibor Nečas. Jeho výzkum však opomíjel spoustu důležitých věcí. Nezkoumal, kdo letský tábor z Prahy řídil a které instituce zodpovídaly za dění v táboře. Místo toho ho popsal, jako kdyby se jednalo o pionýrský tábor, který dopadl tragicky kvůli epidemii. Vinu přisuzoval pouze německým nacistům. Je to problém, který přetrvává dodnes. Stále nejsou zpracovány dějiny kriminální policie za protektorátu nebo oddělení Správy a práva na ministerstvu vnitra ani dějiny ministerstva vnitra. Neexistuje ani žádná ucelená monografie o romském holocaustu, včetně logistiky transportů a vypořádání se s tímto tématem po válce. K Letovovi jsem se dostal přes archivní dokumenty a poválečný soudní spis prvního velitele tábora. V průběhu psaní o letském táboře jsem zjistil, že kousek ode mě v Praze žije člověk s jeho příjmením, a tak jsem na tu adresu zašel a zjistil, že to je syn Jiřího Letova. Nechtěl se se mnou moc bavit, ale poté co jsem v roce 1997 vydal knihu o letském táboře, za mnou přišel a předal mi deník Jiřího Letova. Zpracoval jsem ho na základě archivních dokumentů, ale z finančních důvodů jsem rukopis nemohl dlouhou dobu vydat. Povedlo se to teprve nedávno.
Proč se historik Ctibor Nečas nevěnoval tématu koncentračních táborů na území protektorátu důkladněji? Neměl k dispozici příslušné dokumenty?
Podle mě pracoval na základě nějakého zadání. Předtím se dějinám protektorátu, nacismu nebo perzekuce nevěnoval. Původně byl bankovním historikem a psal zcela konformně se stranickou linií. Podle mě se nemohl dostat do třeboňského státního oblastního archivu, kde leží písemná pozůstalost táborové správy, bez nějakého zadání. Britští historici začali koncem šedesátých let zkoumat dějiny romského holocaustu a narazili při tom na zmínky přeživších o táboře Lety u Písku. Obrátili se na československou vládu a chtěli detaily, o co se jednalo. Nikdo nic nevěděl, takže podle mě někdo dal Ctiboru Nečasovi zadání, aby to zpracoval. Nečas podal příběh tábora Lety u Písku jako nějaký mikrosvět a vycházel pouze z tvrzení a písemností sepsaných pachateli romského holocaustu na českém území. Když jsem se dostal k soudnímu spisu jednoho z velitelů letského tábora Janovského z poválečných let a našel tam poměrně čerstvé výpovědi obětí jak kárného tábora v letech 1940 až 1942, tak i romského z let 1942 až 1943, najednou se obraz příběhu o táboře v Letech úplně změnil. Bylo vidět, že tam mohl být úmysl ze strany táborové správy nebo nadřízených institucí ublížit vězňům, nebo spíše připustit, že v táboře většina vězňů umře. Jiří Letov tohle odhalil a přes svého nadřízeného nechal Josefa Janovského propustit. Přístup k vězňům byl od té doby zcela opačný. Z tábora se stal v podstatě polní lazaret v karanténě a bylo dodáváno vše potřebné k tomu, aby vězni svůj pobyt v táboře přežili. O vězně se tam staral na pokyn Letova i židovský doktor Michal Marzell Bohin. Tehdy jsem pochopil, že Letov hrál v příběhu tábora zásadní roli. Z nedostatku pravomoci však už nemohl zabránit tomu, aby většina Romů byla později deportována do Osvětimi.
Jak se Jiří Letov dostal k tomu, že se jako bývalý elitní československý voják stal hospodářským správcem koncentračních táborů na území protektorátu?
Letov působil před válkou v oblasti filmu jako vedoucí pracovník oddělení hlavního štábu pro brannou výchovu a pak ještě krátkou dobu během protektorátu v rámci ministerstva vnitra. Vše změnil článek ve Vlajce, časopisu českých fašistů, který označil Letova za „benešovce“ a nebezpečného důstojníka generálního štábu, který působí na pražském ministerstvu vnitra. Navíc článek tvrdil, že jeho žena je polská Židovka, což byla lež. Na základě tohoto článku mu bylo sděleno, že už nemůže působit v oboru, ve kterém byl v tu dobu zaměstnán a buď ho propustí, nebo převezme hospodářskou správu táborů na území protektorátu. V této pozici pak mohl ovlivnit táborový režim tím, že vyžadoval dodržování pravidel. V momentě, kdy v táboře umírali lidé, Letov trval na nápravě, aby tím nebylo ohroženo válečné hospodářství.
Co konkrétně měl Letov na starosti?
Měl na starosti stravování, stavební úpravy, ošacení a další věci, které souvisely s materiálním životem v táboře. Neměl ovšem v táborech rozkazovací pravomoc. Když například zjistil, že táborový velitel, byť to byl třeba i Němec, špatně hospodaří s životy vězňů, týrá vězně nebo je nechává umírat, zasáhl s odkazem na to, že vinou velitele trpí válečné hospodářství.
To byl argument, který používal ke zlepšení poměrů v táboře?
Ano, to byl v podstatě jediný argument, který mohl využít. Tvrdil, že Německá říše má přece zájem na tom, aby se v protektorátu pracovalo. Tento jeho argument koneckonců potvrzoval i status táborů na území protektorátu, které na rozdíl od Osvětimi nebo Buchenwaldu neměly být likvidační. Měly přispět ke zvýšení výkonu válečného hospodářství. S tímto argumentem nechal vyhodit z pozice vedoucího tábora v Letech Janovského, jehož působení v táboře zavinilo smrt stovek vězňů.
Jak to že němečtí okupanti svěřili dohled nad životy tisíců lidí v koncentračních táborech na českém území Čechovi, a navíc bývalému důstojníkovi československé armády, který ani nebyl v žádné nacistické organizaci?
Nejen to. On byl mezi Němci známý jako český patriot, neboli „Nationaltscheche“. Nikdy se vnitřně nesmířil s postoupením pohraničí do rukou Německa na konci září 1938. Zároveň ale jako voják, který ctí hierarchickou strukturu velení, nikdy nešel proti rozkazu nadřízeného. Podle mě ho z tohoto důvodu respektovali i nacisté. Jenomže na druhou stranu zase neměl problém porušovat předpisy ve prospěch vězňů v táboře, ač tím riskoval vlastní život. Letova nemůžeme zařadit do žádné škatulky, jak jsme zvyklí dělit aktéry dějin protektorátu a poválečné doby. On byl cizorodý prvek jak v rámci armády, tak v rámci protektorátní vlády, ale i poválečné doby. Já bych ho charakterizoval jako člověka, který měl úctu k životu. Vždy se zasazoval za dodržování předpisů, které zachraňovaly lidský život.
Proč Letov neutekl do zahraničí a nebojoval s nacismem z exilu?
Letov byl dobře obeznámený se strategií a taktikou československé armády. Zároveň publikoval články v odborných vojenských časopisech i běžných denících. Patřil k vojenské inteligenci. V době, kdy se stále více vojáků pokoušelo překročit hranice a dostat se do zahraničí, do Francie a Anglie, Letov podle mě neodešel z toho důvodu, že si ho Beneš a exilová vláda v zahraničí nevyžádala. Potřebovali hlavně tankisty, inženýry nebo piloty, proto i většina československých generálů zůstala doma. Jednoduše řečeno, Letov neodešel do exilu, protože k tomu nedostal rozkaz. Vzhledem k tomu si nemohl být jistý tím, že bude postaráno o jeho rodinu. Později, když už působil v roli hospodářského správce táborů, mohl pomoct rodinám uprchlých vojáků nebo exilových politiků, které byly internovány v táboře ve Svatobořicích. Nacisté měli zájem na tom, aby byl v protektorátu klid, a toho Letov mohl využít k tomu, aby zlepšil situaci vězněných v táboře. Paradoxně se v tomto táboře za války umíralo daleko méně než po válce, kdy byl tábor určen pro Němce a kolaboranty.
V knize uvádíte, že se gestapo snažilo opakovaně Letova odstranit. Z jakého důvodu se ho snažili zbavit a proč se jim to nepovedlo?
Na jeho osobu se množily stížnosti, že z pracovně-výchovných táborů pro Čechy, kteří utekli z totálního nasazení v Německu, se stal spíš rekreační pobyt. Lidé, kteří pobývali v táborech, si prý pochvalovali, že režim v nich je „mírný“. Německé úřady se tudíž začaly ptát, jak je to možné, že na území protektorátu jsou rekreační tábory pro lidi, kteří utekli z Německa. Zaznamenal jsem i svědectví, že se v jednom z těchto táborů ke konci války dokonce schovávali partyzáni nebo že vězňové žádali, aby mohli v táboře zůstat delší dobu a nemuseli se vrátit do Německa.
Proč se gestapu nepovedlo Letova odstranit?
Protože byl příliš důležitý pro provoz táborů, které měly do konce války značný význam pro německé válečné hospodářství.
Takže byl ve své pozici pro Němce nenahraditelný?
Vypadá to tak. Jeho nadřízený Rudolf Schneider, který působil na ministerstvu vnitra a zároveň pracoval pro SD, tedy nacistickou státní bezpečnostní službu, mu vyčítal, že režim v táborech je příliš mírný, a varoval ho, že po něm jde gestapo, ale zároveň nad ním držel ochrannou ruku. Schneider byl později také stíhán za to, že pomohl zachránit jistého Čecha před trestem smrti. Když se na to přišlo, byl ze své funkce odvolán a byl obžalován za korupci. Před odsouzením i trestem ho zachránil konec války. Schneider byl pak po válce znovu zatčen a pobýval chvíli v lágru pro Němce v pražských Modřanech. I když české úřady věděly, že byl významným členem protektorátní správy a členem SS, byl bez trestního stíhání odsunut do Německa. Naznačuje to, že už tehdy do správy protektorátních táborů poválečné orgány činné v trestném řízení nechtěly moc šťourat. Věděli totiž, kolik Čechů „v tom jelo“.
Kolik táborů za protektorátu bylo na území Československa a jakou měly funkci?
Letov měl na starosti ze začátku dva tábory pro romské rodiny a pak i tábor Svatobořice pro rodiny a příbuzné uprchlíků z řad vojáků a politiků, kteří bojovali proti nacismu v exilu. Mohl přitom zasahovat pouze do hospodářského chodu těchto táborů. Později vznikla síť pracovně-výchovných táborů pro Čechy, kteří utekli z totálního nasazení, o které se Letov staral taky. Nikdy ale neměl na starost Ghetto Terezín nebo pobočky německých koncentračních táborů, které byly pod správou SS. Letov vytvářel určitou síť spolupracovníků, kteří se starali o hospodářský chod táborů, a pracoval na tom, aby co nejvíc lidí v těchto táborech přežilo, a zároveň, aby se ty tábory ke konci války podařilo zrušit bez krveprolití.
Všechny tyto tábory spravovali a hlídali Češi?
Ne. To je další paradox prokazující, že zavedený černobílý pohled na české dějiny nikam nevede. Letov zjistil, že pokud tábory vedou Češi, tak to v nich většinou dopadne špatně. A na druhou stranu, i když ty tábory vedli Němci, pokud zde docházelo k porušování táborových předpisů, nechal je za to Letov vyhodit. Ve Svatobořicích byl například prvním velitelem poněmčený Čech, kterému bylo na začátku okupace uděleno na vlastní žádost říšské občanství. Ten v táboře dost řádil. Jakmile dostal Svatobořice na starosti Letov, nechal ho vystřídat Němcem, který režim v táboře naopak uvolnil. Tento Němec po válce dokonce dostal s pomocí Letova československé občanství a nebyl za svou činnost v táboře potrestán. Na táboře Svatobořice je zajímavé, že k němu existuje řada publikací a studií, ale nikde není zmíněn Jiří Letov, ač měl rozhodující vliv na jeho chod.
Po konci války byl Letov nějakou dobu ve vyšetřovací vazbě. Ve knize píšete, že sám pátral po tom, proč byl vězněn, a po celou dobu byla velká snaha na něj něco najít. Bylo to podle vás kvůli jeho roli při správě táborů během protektorátu, nebo se jednalo spíš o osobní mstu?
Tady narážíme na další oblast, která je dosud zcela neprobádaná, a to je perzekuce bývalých příslušníků československé armády hned po válce. Ti byli vězněni například v takzvaném Domečku na Hradčanech. Dokonce se tam ocitli i bývalí vězni koncentračních táborů, na které padlo udání, že mohli nějakou dobu spolupracovat s nacistickou správou. Letov byl jakožto vedoucí hospodářské správy táborů na pražském ministerstvu vnitra bezpochyby jeden z nejvýše postavených úředníků protektorátní správy. Během jeho pobytu ve vězení se mu nakonec podařilo dokázat, že vězňům v táboře spíš pomáhal. Hlavním spouštěčem tohoto protiprávního vyšetřování byl Bedřich Reicin.
Kdo to byl?
Byl hlavní postavou vojenské kontrarozvědky, která po válce v československé armádě zaváděla sovětské pořádky, a to zejména prostřednictvím různých čistek. Bez jakýchkoliv důkazů obvinil Letova z teroristických metod vůči civilnímu obyvatelstvu. Jenomže ani Reicin, jenž disponoval obrovskými pravomocemi, na Letova nestačil. Soudce nakonec musel uznat, že Letov se neprovinil, a zastavil jeho trestní stíhání.
Jak si vysvětlujete, že Letova z vězení pustili, ačkoliv zde byla po válce snaha vypořádat se s bývalými vysoce postavenými příslušníky československé armády? Proč ho za jeho spolupráci s nacistickou správou během protektorátu nestihl větší trest?
Podle mě to hodně souvisí s jeho osobností. On dokumentoval to, co dělal. Společně s jeho deníkem jsem dostal i celou složku písemností, například opisy úředních záznamů z ministerstva vnitra z doby protektorátu, které si schoval, aby mohl později prokázat svoji nevinu. Jediný trest, který ho stihl, byl ten, že už se nemohl vrátit do armády a v roce 1950 byl degradován na vojína. Na rozdíl od spousty dalších nevinných československých důstojníků se nedostal do žádného komunistického lágru. StB ho však měla v hledáčku, kvůli čemuž měly problémy s režimem i jeho děti, a to i po jeho smrti. Letov se po válce nespokojil s pozastavením trestního stíhání, on požadoval i zproštění viny a rehabilitaci ve vztahu k zamítnutí jeho žádosti o návrat do armádních služeb a odškodnění, s čímž ovšem neuspěl. V úřední korespondenci s ním je výstižná věta „zasloužil se, ale neměl“. Čili bylo uznáno, že se zasloužil o záchranu tisíců životů, ale neměl jakožto důstojník československé armády převzít funkce v protektorátní správě.
Proč se Letov nezapojil do odboje?
Svou činnost v roli hospodářského správce táborů chápal jako svého druhu odboj. Zároveň sám prezident exilové vlády Beneš vyzval Čechy ke klidu, aby šetřili síly do doby povstání a zůstali na svých místech v protektorátní správě, což Letovovu činnost ospravedlňovalo. Měl štěstí, že válku přežil. Spousta jeho kamarádů z armády byla popravena, když se aktivně zapojili do odboje. Nikdo z nich však Letovovi nevyčítal, že se k nim přímo nepřipojil. Tušili, že v případě nouze jim dokáže pomoct, což se v několika případech i stalo.
Po válce se Letov dostal ještě jednou k táborům. Tentokrát pro Němce…
Ano, ale tady už nefiguroval jako hospodářský správce, ale jako inspektor. Měl zjistit stav a zavést systém měsíčního podávání zpráv o dění v táborech, aby v Praze mohl vykonávat dohled nad děním v nich a zajistit, aby tam nedocházelo k masovým vraždám.
Příběh Jiřího Letova nabourává spoustu zaběhnutých představ o tom, jak fungovala protektorátní správa, ale i o poválečné době. Co vás v jeho příběhu nejvíc překvapilo?
Letov by mohl sloužit české společnosti jako fíkový list, že aspoň jeden Čechoslovák ve vysoké funkci nasadil svůj život, aby pomáhal Romům či českým uprchlíkům z totálního nasazení, ale nikdo se k němu zatím nehlásí. Už dvacet let čekám na to, že se historici na Letova vrhnou a že dostane posmrtně státní vyznamenání. Kupodivu se to zatím nestalo.
Byl podle vás Letov hrdina?
Slovo hrdina je pro mě problematický termín. Každý člověk má kladné a temné stránky. Hrdinové jsou v pohádkách, ve skutečném životě jsou spíše lidé, kteří v určitých situacích vynikají. Letov podle mě vynikal v klíčových situacích a měl by za to dostat státní vyznamenání a získat místo v učebnicích a knihách o protektorátu.