Nechci kytku, chci rovnost: stávka v lokální i mezinárodní perspektivě

Na 8. března připadá Mezinárodní den žen, který si u nás spousta lidí stále spojuje s předlistopadovým režimem. Na revoluční odkaz MDŽ a jeho souvislost se stávkou jako nástrojem boje za rovná práva se zapomíná.

Ustanovení Mezinárodního dne žen mělo za cíl připomenout kolektivní mobilizaci pracujících žen na počátku 20. století. V roce 1908 stávkovaly tisíce newyorských švadlen za zlepšení pracovních podmínek a volební právo žen a od následujícího roku si socialisté a socialistky v USA začali připomínat Národní den žen. V Evropě podnítila ustanovení mezinárodního svátku aktivistka dělnického ženského hnutí Clara Zetkin na Mezinárodní konferenci socialistických organizací v Kodani v roce 1910. Cílem bylo sjednotit ženy především při prosazování jejich volebního práva. Konkrétní datum MDŽ, tedy 8. března, však dal až protiválečný pochod petrohradských žen v roce 1917, který se toho dne odehrál. Organizace spojených národů uznala oficiálně MDŽ až v roce 1975 a v České republice není tento den státním svátkem, pouze významným dnem, ačkoli například křesťanský svátek Velký pátek státním svátkem je. Přitom ženy tvoří minimálně polovinu  populace, zatímco křesťané a křesťanky tvoří menšinu.

Mezinárodní den žen 2021 v sobě propojuje několik rovin: potřebu společenské změny v asymetrických situacích, překonání binárního rozlišování práce a péče a na to navázané inkluzivní pojímání práce včetně té, která je neviditelná a neplacená, tedy typicky „ženská“.

Mezinárodní den žen není oslavou esencialisticky pojaté femininity nebo žen jako takových, přestože tak bývá vnímán. Paradoxně jde spíše o opak: prostřednictvím stávek, kolektivní mobilizace, protestních pochodů a formulování politických požadavků ženy vystoupily z jim tradičně přisuzovaných pasivních rolí, a popřely tak esencialisticky definovanou ženskost. A právě to je předmětem svátku. Jeho symbolika také ukazuje, že stávka jako nástroj artikulace požadavků není pouhým historickým pojmem, ale velmi aktuálním východiskem.

Právo na stávku v Česku

Stávka je ze své podstaty používána zejména v pracovněprávních vztazích a v tomto kontextu je i chráněna Listinou základních práv a svobod, konkrétně v čl. 27 odst. 4. Právo na stávku je dle Listiny zaručeno za podmínek daných zákonem. Kromě zákona č. 2/1991 Sb. o kolektivním vyjednávání, který zakládá podmínky pro stávku při sporu ve vyjednávání o kolektivní smlouvě, však Česká republika nemá realizaci práva na stávku legislativně ošetřenu. Z ustanovení Listiny o stávce nelze ani dovozovat zaručení jejího práva z důvodů jiných než hospodářsko-sociálních. Nejvyšší soud ve své judikatuře došel k závěru, že „právo na stávku má být realizováno v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Tento charakter práva na stávku zároveň znamená, že subjektem toto právo realizujícím bude především kolektiv zaměstnanců organizovaný (sdružený) v organizaci hájící jejich hospodářská a sociální práva (odbory).“ V důsledku je tak právo na stávku zaručeno jen určité skupině zaměstnaných osob při prosazování a bránění jejich zájmů a práv vůči zaměstnavateli. Stávka z jiných důvodů sice není zakázána, zároveň ale není nijak chráněna. To znamená, že ve chvíli, kdy stávkou realizujeme protest namířený vůči někomu jinému, než je náš zaměstnavatel, nejsme chráněni před postihy ze strany zaměstnavatele z důvodu neomluvené absence či vzniklé škody.

Stručně řečeno, český právní řád s jinými druhy stávek, ani s jinými důvody než jsou ty z oblasti práv zaměstnaných osob, nepočítá. Zkušenost ze zahraničí ale ukazuje, že stávka může být funkčním nástrojem i tam, kdy je nutné nátlak zacílit např. na politickou reprezentaci v případě vládních opatření na poli lidských a kulturních práv. Příkladem může být paralyzující celonárodní stávka 90 procent islandských žen v roce 1975, které na jeden den přestaly vykonávat placenou práci i práci v domácnosti a jejich protestní průvody zaplavily ulice. Stávka měla poukázat na podhodnocování ženské práce v zaměstnání a neviditelnost prací vykonávaných v domácnosti. Následující rok Island schválil zákon o rovném odměňování. Islandská stávka inspirovala v roce 2016 stávku polských žen nazvanou Černé pondělí proti zákazu potratů a neúměrným zásahům do reprodukčních práv. Polský „Strajk kobiet“ se stal v podstatě synonymem pro kolektivní protest v katolicky řízeném Polsku a podpořily ho různé kolektivy a organizace napříč Evropou. Stávkový aktivismus sice v loňském a letošním roce značně narušila opatření týkající se pandemie, o to patrnější je však solidarita na sociálních sítích.

Stávka optikou feministických požadavků

Vidíme tedy, že omezené chápání a ochrana stávky v České republice přináší legislativní vakuum, a tím i nedostatečné řešení případů civilního protestu, zejména při prosazování určitých politických cílů. Legislativní ukotvení politické stávky by naznačovalo skutečné porozumění disproporčním mocenským vztahům v asymetrické situaci. Příkladem může být stávkové hnutí studujících Fridays for Future, v rámci kterého studující stávkují za klima. Slabší subjekt, tedy osoby bez volebního práva, získávají prostřednictvím kolektivní mobilizace ve stávce viditelnost.

Právě z asymetrického rozdělení moci vychází i úprava stávky pro pracující v závislém poměru. Nejinak by tomu mělo být v případě prosazování práv a požadavků podreprezentovaných nebo jinak slabších skupin obyvatelstva. Stejně jako je genderová rovnost právně ukotvena, ale její realizace není dostatečně zajištěna, zůstávají i jiná lidská práva pouze v deklaratorní rovině. Vrátíme-li se k odkazu MDŽ a jeho původnímu významu, pak jestliže ženy jako subjekty mocenských vztahů nemají možnost realizovat např. své pasivní volební právo kvůli strukturálním bariérám a skleněnému stropu a nedostává se jim zásadního podílu na rozhodování, lze v takové situaci stávku považovat za aktuální formu občanského protestu poukazující na zásadní sociální nerovnosti.

Jeden z nejnovějších feministických manifestů, Feminism for the 99 % z roku 2019 (česky vydalo Nakladatelství Neklid pod názvem Feminismus pro 99 procent), vnímá stávku jako transnacionální nástroj kolektivního vyjádření protestu a solidarity a hovoří o nových podobách stávek tak, jak byly naznačeny výše. Podporuje vizi demokratizace stávky a jejího rozšířeného zaměření: stávky žen v Polsku proti zákazu potratům nebo v Argentině proti genderově podmíněnému násilí po vraždě Lucíe Perez ukazují, že stávka nemůže být omezena pouze na vztahy závislé práce, a rovněž redefinují chápání práce jako takové.

Už v roce 1975 vyšla kniha italské myslitelky Sylvie Federici Wages Against Housework, která formuluje požadavek mzdy za práci v domácnosti. Takový požadavek poukazuje na rozdíly v chápání práce žen a mužů. Nová feministická hnutí na Federici navazují právě v širším chápání toho, co je práce, a v problematice dichotomie veřejné versus soukromé sféry – podobně jako to udělaly v roce 1975 islandské ženy, které nejen že jeden den nepracovaly, ale přestaly se starat i o domácnost a děti.

Deklarace nestačí

Skutečný odkaz Mezinárodního dne žen může být aktuálním východiskem pro vyvíjení politického tlaku v situacích mocenské asymetrie, pokud se slabším či podreprezentovaným subjektům nedostává jiných prostředků. Při připomínání MDŽ můžeme zvažovat, jaké prostředky jsou nám zákonem vymezeny k prosazování a ochraně našich práv a zájmů a jakých forem může civilní protest za lepší životní podmínky nabývat. Deklarování požadavků rovnosti není dostatečné, pokud prováděcí předpisy nepracují s širším chápáním jednotlivých pojmů a nechrání nás v situacích, které z podstaty rovné nejsou.

Letos, kdy Mezinárodní den žen připadá téměř na roční výročí vyhlášení nouzového stavu v Česku, je možná ještě podstatnější připomenout si význam tohoto dne. Během pandemických opatření výrazně stoupl počet případů domácího násilí, mnoho lidí přišlo o práci či bydlení a pohybují se na pokraji existenční krize, zákaz vycházení se vztahuje i na lidi bez domova, kteří nemají kam jít, a tisíce pracujících v průmyslu musí nadále docházet do zaměstnání, ačkoli není zajištěna ochrana jejich zdraví. O zátěži na zdravotní personál nebo vyučující, kteří musí paralelně zvládat i výuku svých vlastních dětí, ani nemluvě. Všichni tito lidé mají právo na stávku, a to nikoli jen vůči svému zaměstnavateli, ale především vůči vládě.

Mezinárodní den žen 2021 tak v sobě propojuje několik rovin: potřebu společenské změny v asymetrických situacích, překonání binárního rozlišování práce a péče a na to navázané inkluzivní pojímání práce včetně té, která je neviditelná a neplacená, tedy typicky „ženská“. Pro chápání významu MDŽ a genderové nerovnosti není nutné být ženou, stejně jako pro stávku není nutné být odborářem či odborářkou. Letošní Mezinárodní den žen může být tmelícím prvkem pro různé osy znevýhodnění a měl by zahrnout solidaritu, která je ve světle aktuálního celosvětového dění tolik potřebná.

Autorka je právnička, působí jako lektorka problematiky genderové rovnosti na Sociologickém ústavu AV ČR.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies