Udavačství za protektorátu: Zrada, strach a beznaděj

Je pozdní večer, prvního února 1947. Do potemnělého dvora krajské soudní věznice v Hradci Králové obřadně vchází skupinka postarších mužů. Tlumenými hlasy o něčem rozrušeně diskutují. Postupně se k nim přidává několik desítek diváků. Celé to připomíná přípravu na divadelní představení. Cigaretový kouř se mísí s šumem hovorů, chvílemi se ozve smích nebo rozčilený výkřik. V rohu u zdi ční do černého nebe kůl šibenice. Náhle všichni ztichnou. 20:40. Stráže přivádějí odsouzeného mladíka. Mrazivé ticho protnou slova rozsudku:

„Jménem republiky, mimořádný lidový soud uznal takto právem: je vinen, že v době zvýšeného ohrožení republiky ve službách a v zájmu nepřítele spáchal zločin udavačství a odsuzuje se k trestu smrti provazem, občanskou čest ztratil navždy.“

Pacholci chytají mladíka a odvádějí ho pod šibenici, kde jej poutají provazy. „Ať žije československá republika! Nezradil jsem!“ Lano nepříjemně naříká, když odsouzeného táhnou po prkně do výšky. Popravčí vystupuje po schůdcích a uvazuje mu na krk oprátku. „Ať žije republika! Sbohem rodino!“ Hlas selhal. Mladík zavírá oči. Pod bradou a na zátylku ucítí pevný stisk katových rukou. Trhnutí provazu, pronikavé zapraskání vazů. Po nekonečných devíti minutách soudní lékař přistupuje k bezvládnému tělu a poslouchá tep. Sundává si stetoskop a vážně kývne hlavou. 20:59. Exitus.

Oko za oko

Odsouzeným byl osmadvacetiletý Gustav Žid, kterému válka převrátila život naruby. Okupace přerušila jeho pražská studia a po neúspěšném pokusu o útěk se stal pomocným úředníkem v hradecké Škodovce. Jeho otec mezitím jako uprchlý předválečný důstojník vstoupil do zahraniční armády ve Velké Británii. Proto byl Gustav Žid několikrát vyslýchán gestapem a po atentátu na Heydricha internován v táboře v moravských Svatobořicích. Vzdělání a dobrá znalost němčiny upoutala pozornost gestapáků, kteří ho výměnou za osudový slib po několika týdnech spolu s matkou z tábora propustili. Gustav Žid nebyl moc aktivní konfident a za několik provokací by si býval mohl po válce odpykat jen mnohaleté vězení. Náhodou však v létě 1944 potkal otcova známého z armády, který ho důvěřivě přijal do odboje napojeného na britské parašutisty. Mladík vše neopatrně vyzradil a poté udal gestapu. Spolupracoval i při následném zatýkání mnoha desítek osob, z nichž nejméně dvě zemřely. Tuto zradu již obhájit nemohl.

Jako jednání bylo udavačství sociálně podmíněné, protože příslušníci nižších vrstev neměli moc možností, jak zabezpečit svůj život, ať už kolaborací nebo odbojem. Udávali, protože byli zvyklí poslouchat a neviděli jinou možnost.

Archivy poválečných soudních spisů jsou podobných příběhů plné. Stejně jako další případy zmíněné v tomto článku je řešil Mimořádný lidový soud v Hradci Králové, jehož pozůstalost jsem při výzkumu udavačství probádal minulý rok v období mezi dvěma lockdowny. Při četbě rozsudků je třeba si uvědomit, že vypovídají zejména o tehdejším honu na zrádce, při němž mohli být udavači snadno obviňováni z okupačních selhání celé společnosti. Právě z období krátce po válce do velké míry pramení zažité představy o slizkých konfidentech a přesvědčených kolaborantech. Pokud ale tyto představy necháme stranou, může nám udavačství o podobách českého soužití s nacismem odhalit mnohem víc.

Případů, jako byl ten Gustava Žida, řešily mimořádné lidové soudy v době vrcholu své činnosti stovky. V konečném znění velkého retribučního dekretu trestajícího jak Němce a Maďary, tak zrádce a všechny jim nápomocné, se stalo udavačství zvláštním zločinem. Zákonodárci mu nakonec věnovali samostatný paragraf a zcela v duchu starozákonní pomsty vyměřovali tresty odpovídající udavačem zapříčiněné újmě. Oko za oko, smrt za smrt.

Poválečná soudní odplata byla hlavně zpočátku teatrálním zúčtováním s nepřáteli národa, ale jak čas plynul, tresty se zmírňovaly. Také hradecký soud projednal nejvíce případů udavačství v letech 1945 a 1946 během prvního roku a půl svého působení, kdy zároveň vynesl nejvyšší tresty. Z téměř třech stovek podání vedla jen asi polovina k rozsudku o vině, přičemž tresty v nižší sazbě do deseti let vězení si měla odpykat přibližně polovina odsouzených. Tresty smrti vynesl soud pro obvinění z udavačství pouze dva. Také v druhém případě šlo o konfidenta, tentokrát zpravodajské služby, jehož udání vedlo k zatčení, potažmo i smrti více účastníků protinacistického odboje.

Kdo koho udával

Před soudem byli pro udavačství nejčastěji obžalováni Češi. Druhou největší skupinou byli Němci – ti mezi obžalovanými tvořili celkově asi třetinu, což víceméně odráží jejich zastoupení v tehdejší české společnosti. Němci si však oproti Čechům před soudem dvakrát častěji vyslechli rozsudek o vině. Soudní potrestání totiž bylo úzce svázáno s probíhající etnickou čistkou a k soudu se v případě Němců dostaly především závažnější případy, protože bezpečnostní složky u řady běžných německých udavačů upřednostňovaly co nejrychlejší „odsun“.

Podobně jako s etnickou skladbou tomu bylo se sociální příslušností usvědčených udavačů. Nejčastěji se mezi odsouzenými vyskytovali zemědělští a průmysloví dělníci, následování lidmi ze střední vrstvy – drobnými živnostníky nebo státními úředníky – a pomocnými a sezónními dělníky. Příslušníci vyšší vrstvy jako lékaři nebo třeba továrníci se mezi nimi objevovali spíše ojediněle. Ženy udavačky, které mezi odsouzenými tvořily pouhou čtvrtinu, byly většinou v domácnosti nebo dělnice. Nelze tedy říci, že by některá společenská skupina udávala více než jiná. Udavačství bylo celospolečenským jevem.

Na Královéhradecku bylo nejvíce udání učiněno v letech 1942 a 1943. Nejčastěji směřovala k říšským bezpečnostním složkám a týkala se projevů protiněmeckého smýšlení, překročení různých omezení či nedodržování nařízení. Není bez zajímavosti, že udavači oslovovali přímo gestapo dvakrát častěji než četnictvo či policii. V řadě případů udání následně putovala na příslušné civilní úřady, které se zabývaly případy předražování, hromadění zásob nebo nenahlášených zabíjaček. Naopak poslech zahraničního rozhlasu nebo skrývání zbraní gestapo vyšetřovalo, ať je udavač ohlásil kamkoliv. Stávalo se však, že úředníci udání tajné policii záměrně nepostoupili, ztratili nebo třeba přerušením telefonního spojení znemožnili. Ačkoliv se udání od roku 1941 setrvale objevovala v podobné míře a ke konci války jich překvapivě spíše přibývalo, převažující část odsouzených udavačů udávala jednorázově a většinou jednu konkrétní osobu.

Malíček za prase

Klíčovým předpokladem udání byla válečná omezení života domácností. Mezi ně nepochybně patřil i přídělový systém na potraviny, dle kterého měl například v říjnu 1939 běžný pracující týdně nárok na půl kila masa. Příděly se během války snižovaly, zatímco se zpřísňovaly kontroly a narůstaly tresty. Mnozí tudíž tato nařízení obcházeli a přilepšovali svým rodinám buďto na kvetoucím černém trhu, anebo svépomocí. Když při tom nebyli dostatečně obezřetní, mohla pro ně mít taková nepovolená porážka vepře nedozírné následky, jak ukazuje následující suché líčení v jednom z rozsudků:

„Obžalovaný byl v létě 1944 na návštěvě u svých příbuzných v Chrastině u Loun, kde slyšel vyprávěti, že šafář F. H. porazil nedávno vepře na černo. Po návratu domů obviněný napsal o tom anonymní udání na kriminální policii v Hradci Králové a průběhem zavedeného vyšetřování bylo zjištěno, že F. H. skutečně vepře na černo porazil za asistence svého zetě a švagra. F. H. byl pak Sondergerichtem v Praze odsouzen do žaláře na 9 měsíců a trest si odpykával v různých věznicích a ve věznici Stuhmu (západní Prusko) přišel o malíček pravé ruky, který mu byl amputován. Rovněž zeť F. H., V. B. ml., a švagr jeho A. Z., byli pro účast na černé porážce odsouzeni k trestu na svobodě, který si odpykali.“

Notoričtí udavači byli sice schopni zaslat na úřady desítky udání, ale rychle si tím znepřátelili jak sousedy, tak samotné úředníky. Na množství často nepravdivých udání od pachatele výše citovaného udání si už v roce 1944 stěžovali příslušníci kriminální policie v Hradci Králové. František Klubal z Hořic byl poté pro veřejné pobouření vládním komisařem vypovězen z města. Tento trest mu po válce nijak neulehčil, spíše naopak. Soud ho v březnu 1946 odsoudil k patnácti letům těžkého žaláře, který se mu stal osudným. V září téhož roku ve valdické věznici zemřel. Pokud vedlo nepravdivé udání k zahájení vyšetřování, dostal se jeho pisatel pro křivé obvinění před soud již za války. Podobně prokázalo gestapo Václavu Ježkovi z Třebechovic pod Orebem, že v letech 1940 až 1941 zaslal na okupační úřady přes tři desítky anonymních udání na různé osoby pro poslech zahraničního rozhlasu, rozšiřování letáků, přípravu velezrady, černý obchod nebo předražování. Za svoji úpornou snahu o zničení obchodní konkurence si před německým zemským soudem vysloužil osm měsíců vězení, k nimž po válce lidový soud přidal dalších osm let.

Různé motivace

Na rozdíl od konfidentů, přesvědčených sympatizantů nacismu nebo příliš snaživých úředníků byly pohnutky běžných udavačů méně přímočaré, niternější, ovlivněné usazovanými křivdami nebo prudkým pohnutím citů. Zneužíváním okupačních nařízení se snažili záludně přetvořit nacistickou represi v nástroj vlastního prospěchu. Ať už se popudem k udání stalo znepokojení a strach o vlastní život, škodolibost a pomstychtivost, závist či nenávist, projevovala se v nich hlavně touha uniknout z vlastních nesnází. Pokud necháme stranou případy, kdy třeba středoškolský učitel za heydrichiády udal všechny své kolegy za schvalování atentátu, převažovali mezi udavači nemajetní lidé bez vyššího vzdělání. Přesto bychom nad udáváním neměli povýšeně mávnout rukou jako nad zlobou hloupé lůzy. Jako jednání bylo udavačství sociálně podmíněné, protože příslušníci nižších vrstev neměli moc možností, jak zabezpečit svůj život, ať už kolaborací nebo odbojem. Udávali, protože byli zvyklí poslouchat a neviděli jinou možnost. V udáních se odkrývají každodenní obtíže života za mimořádně náročných podmínek, v nichž se rozplývaly jistoty a naučené reakce ztrácely účinnost. Dokonce i domov přestával skýtat bezpečné útočiště a zklamání z dlouhodobého nedostatku vedlo k obviňování nejbližších. V soukromí se vytvářelo podhoubí k tragédiím, když udání nabídlo zdánlivě snadné řešení neshod mezi spolupracovníky, sousedy, příbuznými či dokonce manželi.

Pod tlakem rozvodového řízení například Berta Jarová v lednu 1943 nahlásila na četnické stanici v Úpici svého manžela pro poslech zahraničního rozhlasu. Přes snahu četníků o domluvu na svém obvinění trvala a opětovně ho potvrdila při výslechu na hradeckém gestapu. Poválečný soud neuznal za polehčující okolnost ani duševní obtíže spojené s nastupující menopauzou a celkovým nervovým vyčerpáním. Kvůli setrvání ve zlém úmyslu i přes možnost nápravy jí vyměřil desetiletý trest, který zkrátila až amnestie v roce 1953.

Historie a svědomí

Rozporuplnost úmyslů je jedním z důvodů, proč je válečné udavačství i po uplynulých třech čtvrtinách století zásadním, ač stále překvapivě neprobádaným tématem české historie. Spíše než zloba vedla k udáním namnoze obava o vlastní život spojená se zvrácenou podobou touhy po spravedlnosti. Vědomí o porušování okupačních nařízení vyvolávalo v lidech strach z případného trestu za lehkomyslnost druhých. Zároveň se nemohli smířit s tím, že sami dodržováním nenáviděných nařízení trpí, zatímco jiní mají z jejich nedodržování prospěch. Podobná rozpolcenost značně rozostřovala z pozdějšího pohledu jasně patrnou hranici mezi morálním a zavrženíhodným jednáním. Kriminalizace udavačství byla po válce součástí kolektivního zpytování svědomí, v němž se najednou jinak běžné plnění úřední či občanské povinnost stávalo zločinem. Soudci si toho byli dobře vědomi a pečlivě posuzovali, zda obžalovaní využíváním okupačních institucí vědomě spolupracovali s nepřítelem a podporovali jeho zájmy. Pokud jim soud tuto vědomou kolaboraci neprokázal, mohli vyváznout s poměrně nízkým trestem. Už tehdy bylo zřejmé, že hodnotit válku jen poválečnými měřítky může být zavádějící.

Udavačství bylo důsledkem neschopnosti překročit práh beznadějné situace. Zoufalství okupace a války přimělo některé obětovat vlastní život nejistému ideálu odboje za znovuzískání ztracené svobody. V jiných případech však v lidech probudilo beznaděj a bezohlednost, protože si nedokázali představit, že se může cokoliv změnit. Hrdinství a ustrašenost jsou rozpornými odpověďmi na stejnou výzvu, kterou před nás klade nutnost přežít v extrémních podmínkách. Na nich vystavěné pojmy odboje a kolaborace sice mohly mít těsně po válce význam při vyrovnání se s minulostí, ale pro pochopení vývoje společnosti za nacistické okupace jsou již příliš zjednodušující a pro výzkum nedostatečné.

Autor je historik, působí na ÚSTR a FSV UK.