Bílý člověk za svou dominanci vděčí staletím zločinů, ukazují Stručné dějiny vyhlazování

Dokumentární seriál Raoula Pecka vypráví příběh, který se neposlouchá snadno. Mluví totiž o bělošských zločinech – zotročování, zabíjení a ničení cizích společenských řádů.

Ve škole jsme se učili o slovutných mořeplavcích Kryštofu Kolumbovi nebo Amerigu Vespuccim, o osvíceneckých ideálech v srdci Velké francouzské revoluce nebo o nevyhnutelnosti svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Neměli jsme důvod, abychom o tomto autoritativním výkladu dějin, stvrzovaném navíc bezpočtem filmů a knih, pochybovali. Fakta a učitelé dějepisu přece nelžou.

Co když ale fakta nebyla úplná? Co když jsme se o některých zásadních historických souvislostech nedozvěděli? Možná jen kvůli nedostatku času a snaze vyhnout se složitým otázkám, které by narušovaly pojetí dějin jako progresivního vývoje. Možná také kvůli obavě z narušení mytologizovaného obrazu minulosti a ustavujících prvků naší kulturní identity.

Volnost, rovnost, bratrství – ale jen pro některé

Na objevení Ameriky lze pohlížet jako na počátek genocidy domorodého obyvatelstva a masivního obchodování s otroky. Cílem Francouzské revoluce možná byla volnost, rovnost a bratrství, ale jenom pro bílé Evropany. A útok jadernými zbraněmi, který Harry S. Truman odůvodňoval tím, že jiné řeči Japonci nerozumějí? Podle haitského filmaře Raoula Pecka bychom jej neměli pokládat za hrdinský čin, ale za válečný zločin a vrcholnou ukázku „umění“ zabíjet na dálku.

Peckův ambiciózní čtyřdílný film Stručné dějiny vyhlazování, dostupný nyní na HBO GO, vypráví jiné dějiny západní civilizace, než jaké známe z hodin dějepisu. Mnohokrát vás zřejmě přiměje zapochybovat nad tím, co jste brali jako pevně dané historické skutečnosti, případně z již známých informací vyvodit odlišné závěry. Peck historii nepřepisuje. Jenom ji rekapituluje z pohledu těch, kdo nedostali možnost podílet se na jejím psaní. Zpravidla proto, že nebyli dost bílí.

Tvůrce oceňovaných hraných i dokumentárních filmů jako Lumumba (2000), Nejsem žádný tvůj negr (2016) nebo Mladý Karl Marx (2017) nás bere do minulosti vzdálené až tisíc let, aby odkryl koloniální, otrokářské a fašistické kořeny současného eurocentrismu. Jde o výsledek tříletých rešerší, kdy shromažďoval archivní dokumenty, citáty, kresby, fotografie, klipy z hollywoodských filmů i vlastní domácí videa. Nalezené materiály doplnil o vypiplané animované mapy a původní hrané sekvence.

Sestřihy záběrů demonstrujících neonacistů nebo amatérská videa amerických policajtů nejnázorněji dokládají, že hluboko zažrané přesvědčení o menší hodnotě nebílých životů je dnes stejně nebezpečné jako před stovkami let.

Kolážovitá obrazová složka doprovází esejistický komentář, který Peck čte svým zastřeným chraplavým hlasem. Neplní ale pouze ilustrační funkci. Obrazy jsou za sebe (a přes sebe) řazeny nesamozřejmými způsoby, a vytvářejí tak nové významy. Další vrstvu jim dodává hudební podkres, v němž se Bob Marley potkává s Gustavem Mahlerem. Nečekané výrazové kontrasty přispívají k diskontinuitě vyprávění, které není hladké a přímočaré – jinak by podléhalo mýtům, jež Stručné dějiny vyhlazování rozbíjejí.

„Toto je příběh, ne příspěvek k historickému výzkumu,“ říká Peck v první epizodě. Interpretaci vývoje Západu, kterou uznávají laici i akademici, nedekonstruuje z neutrální pozice historika, ale jako člověk, který chce pochopit, proč naše společnost tolikrát připustila a na mnoha místech planety nadále připouští genocidu.

Vyhlaďte všechny divochy

Peck nepředstírá vědeckou objektivitu a nevolí neškodný diplomatický slovník. Bývalého amerického prezidenta Andrewa Jacksona se nezdráhá označit za vraha Indiánů a britského filosofa Herberta Spencera za rasistu. Na subjektivitu svého hlediska upozorňuje také průběžným začleňováním kapitol z vlastního života. Vzpomínky na dětství a dospívání strávené nejprve na Haiti a poté v Kongu, New Yorku a Berlíně mu slouží jako případové studie.

Jako nebílý přistěhovalec nebyl nikde vítán a poválečné dějiny nezažíval z pozice vítěze. Kamkoli přicestoval, stával se nepohodlnou připomínkou problému, který světové mocnosti odnepaměti „řešily“ násilím. Osobní tón vyprávění, k němuž se místy uchyluje, nám pomáhá pochopit, proč pro něj bylo tak důležité téma kolonialismu a asimilace cizích kultur zpracovat. Jde o rozmáchlé završení jeho celoživotního zkoumání projevů vzdoru vůči rasové a ekonomické nespravedlnosti.

Jestliže dějiny píší vítězové, jak je přesvědčen Peck, pro poražené ve vymezených narativních rámcích nezbývá místo. Neznamená to ovšem, že nijak neovlivnili běh dějin. Jen jim nejsou připisovány rovné zásluhy a nikdo necítí potřebu je odškodnit. „Kdy byla Amerika opravdu skvělá? A pro koho?“, ptá se například Peck v narážce na heslo jednoho šiřitele konspiračních teorií. Pokud americký sen není reálně dosažitelný pro všechny, bylo by na místě nastolení rovných příležitostí. Logika vládnoucích systémů je ale podle sedmašedesátiletého filmaře od úsvitu lidského druhu jiná a shrnuje ji původní název filmu, citace z Conradova Srdce temnoty: „Exterminate all the brutes“ (vyhlaďte všechny divochy). Jedním z cílů imperialismu bylo přesvědčit veřejnost, že takzvané podřadné rasy nelze civilizovat, a proto musí být zlikvidovány. Peck přesvědčivě argumentuje, že tento proces probíhá všem na očích dodnes a v posledních letech znovu nabírá na intenzitě.

Co zvládneme slyšet

Každý historický výklad je mimo jiné výsledkem toho, co bylo zamlčeno. Právě na zaniklé říše, prohrané bitvy a porušené dohody se Peck zaměřuje. Při svém čtení historie odmítá relativizující hledisko, podle něhož je historické vyprávění pouze jednou z mnoha fikcí. Některé narativy podle něj mají oporu v historických pramenech, jiné si vymysleli mocní, aby nepřišli o svůj status. Nic jako alternativní fakta ale neexistuje. Záleží především na tom, co jsme ochotni slyšet.

Své argumenty Peck podepírá stovkami slovních i obrazových důkazů. Podobně jako ve filmu Nejsem žádný tvůj negr čerpal z textů Jamese Baldwina, inspiroval se tentokrát trojicí revizionistických historických publikací napsaných jeho přáteli, kteří jsou na počátku každé epizody uváděni jako spoluautoři. První z nich zkoumá evropskou kolonizaci Afriky (Exterminate All the Brutes od Svena Lindqvista), druhá nahlíží historii Ameriky z pozice původního obyvatelstva (An Indigenous Peoples’ History of the United States od Roxanne Dunbar-Ortiz) a třetí je analýzou moci a mocenského umlčování v dějinách Haiti (Silencing the Past od Michela-Rolph Trouillota), Peckovou optikou jediné země, kde na konci 18. století skutečně proběhla osvícenecká revoluce. Nejvíce pozornosti Peck věnuje kapitolám z dějin Spojeným států, ale při svém časově i geograficky rozmáchlém záběru nezůstává jenom u nich.

Od Triumfu vůle po Čaroděje ze země Oz

Peck se neřídí chronologickým vývojem dějin. Od křížových výprav přechází k holokaustu, od zrodu španělské inkvizice k bitvě u Omdurmánu, od rodinných videí Evy Braun k vyrabování Konga Belgičany… Dějiny každodennosti pro něj mají srovnatelnou váhu jako historické události s dopadem na celé národy. Směr jeho úvah je stejně nepředvídatelný jako kombinování postupů dokumentární, hrané i animované kinematografie.

Tím, co výpravy do různě vzdálené minulosti spojuje, je násilné prosazování konceptu „bělošství“. Peck detailně rozebírá další a další příklady toho, jak mocné říše ospravedlňovaly dobyvačnou politiku a bílou nadvládu. Napříč časem stopuje, jak byla „odchylka v pigmentaci“ s pomocí různých pseudovědeckých argumentů proměňována ve zdroj moci. Podobně jako Michel Foucault zkoumá Peck dějiny určitého způsobu myšlení – v jeho případě myšlení vedoucího nejprve k dehumanizaci a poté k pokusu o úplnou eliminaci „jiného“.

Citacemi vlivných osobností a výmluvnými filmovými ukázkami Peck dokládá, jak se na vymezování kategorie divochů podíleli vedle politiků a vojevůdců také filosofové, vědci či umělci. Naši víru, že tmavá barva kůže značí něco zlého a necivilizovaného, čeho bychom se měli bát, stvrzovala jednotlivá slova a v dehonestujícím kontextu pak i celé romány, texty písní a filmy. Od Triumfu vůle přes westerny Johna Forda po Čaroděje ze země Oz, jehož autor volal po vyhlazení Indiánů.

Neustálé omílání určitých obrazů a frází nakonec vedlo k přijetí toho, co by mělo být v civilizované společnosti nepřijatelné. Kultura tak pohledem filmu neslouží jen k tomu, aby lidé jejím přispěním dávali smysl okolnímu světu. Může nám také sdělovat, čemu máme věřit, ke komu vzhlížet a koho zatratit. Peck je ovšem příliš inteligentní režisér, aby se spokojil s pojmenováním uvedených strategií. Na konstruovanost dějin upozorňuje tím, že jich sám využívá.

Genocida, vedlejší produkt pokroku

Druhá epizoda, nazvaná Who the F*** is Columbus?, líčí přistání Kryštofa Kolumba u břehů Haiti. Střet dvou kultur končí masakrem podbarveným protestsongem Haitian Fight Song. Oběťmi v tomto případě ale nejsou Haiťané, jak bychom čekali – umírá janovský mořeplavec se svou posádkou. V jiné scéně naoko rekonstruující reálnou událost potkává průzkumník černého otrokáře, který vede džunglí skupinu bílých dětí v okovech. K něčemu podobnému zřejmě nikdy nedošlo, a přesně o to jde. Popkultura je podobně lživých obrazů plná, pouze mají blíž k tomu, co běžně vídáme a co ochotněji přijímáme za pravdivé. Na záběry bělochů zotročených černochy zvyklí nejsme. Proto v nás vyvolávají pocity, s nimiž si nevíme rady.

Ve scénách odehrávajících se v různých historických etapách hraje Josh Hartnett pokaždé bílého nacionalistu, ať je to americký generál, který porušil dohodu s indiánským kmenem Seminolů, nebo šílený vědec provádějící v laboratoři smrtící pokusy na černoších. Místo a doba se mění, ale přesvědčení bílého muže o vlastní dominanci přetrvává. Americký herec zosobňuje typického bělocha, který svou vnitřní nejistotu projektuje do původních obyvatel Ameriky, černochů, Židů, Romů, Asiatů, gayů, leseb, muslimů…

Sestřihy záběrů demonstrujících neonacistů nebo amatérská videa amerických policajtů střílejících na lidi s jinou barvou pleti nejnázorněji dokládají, že hluboko zažrané přesvědčení o menší hodnotě nebílých životů je dnes stejně nebezpečné jako před stovkami let. Brutální prosazování jediné správné civilizace nezmizelo s Hitlerem, který se při konečném řešení židovské otázky mohl inspirovat počínáním mnoha jiných imperialistických mocností. Bez staletí koloniální genocidy by pro uskutečnění jeho zvrhlého plánu ani nevznikly vhodné podmínky. Koncentrační tábory nevymysleli Němci a genocida, kterou Peck provokativně označuje za vedlejší produkt pokroku, nezačala a neskončila s nacismem, jak bychom pro klid duše chtěli slyšet.

Na některé paralely mezi přítomností a minulostí režisér upozorňuje asociativním řazením záběrů nebo potměšilým výběrem hudebního doprovodu. Soundtrack k Lawrenci z Arábie, opulentní hollywoodské oslavě motivu bílého zachránce, doprovází ukázku ohromující palebné síly Evropanů podmaňujících si Střední východ. Jindy si souvislost snadno domyslíme sami.

Mlčet a opakovat chyby

Při sledování archivního edukačního filmu, v němž se vysvětluje, kdo by dle eugenických zákonů neměl mít děti, přichází na mysl nucená sterilizace trans osob i xenofobní výroky zastánců tradiční rodiny. Když má generál masakrující původní obyvatele Ameriky obhájit své činy, pustí se místo toho do útoku na novináře údajně šířící falešné zprávy, což je oblíbený úhybný manévr stále většího množství politiků.

K šíření myšlenky o podřadnosti některých skupin lidí ale nepřispívají jen populističtí sociopati jako Donald Trump, Jair Bolsonaro, Vladimir Putin, Recep Tayyip Erdoğan, Marine Le Pen nebo Viktor Orbán, abychom zmínili pár současných osobností, které se Stručnými dějinami vyhlazování mihnou.

Peckův film není diváckou výzvou pouze pro svou vrstevnatost, myšlenkovou hutnost odpovídající psané eseji o několika stovkách stran a schopnost postihnout ve čtyřech hodinách na přeskáčku tisíc let historie. Sledování Stručných dějin vyhlazování je nepříjemné, protože nám připomíná, že jako potomci rasistů, kteří byli ochotni vyhlazovat celé národy, neseme vinu všichni.

Vždy jsme věděli, co se děje. Zničující důsledky nadvlády bílých Evropanů jsou zjevné. Raul Peck nás nás dráždí obrazy, které nechceme vidět, a slovy, která nechceme slyšet. Zas a znovu při tom nastoluje otázku, proč jsme nic neudělali a proč ani teď nic neděláme. Natočil intelektuálně strhující umělecké dílo, na které se nedívá lehko. Přesto se mu vyplatí věnovat maximální pozornost.

Základem individuální terapie je přijetí sama sebe se všemi nedostatky. Pokud se jim budeme vyhýbat, nikam se nepohneme, jen budeme opakovat své chyby. Pro národy platí to samé. Východiskem dle Stručných dějin vyhlazování není sypat si popel na hlavu, ale přestat respektovat nepsanou dohodu, že budeme blahosklonně mlčet o zločinech, jimž západní svět vděčí za svou průmyslovou dominanci a veškeré intelektuální a materiální bohatství.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace