Foto Bicanski, pixnio.com
V souvislosti s nárůstem státního zadlužení kvůli opatřením proti covidu-19 se objevuje otázka, jak tento dluh uhradit. Je jisté, že se budou muset zvyšovat daně, otázka však je, které z nich. Spolu s tímto problémem se také objevuje požadavek sociálně spravedlivého postupu. V souladu s ním by měly být zvýšeny daně z nemovitostí, jejímž prostřednictvím můžeme docílit nejen snížení státního zadlužení, ale také zvýšit sociální spravedlnost i obecný blahobyt v naší zemi.
Majetkové daně po česku
Zdanění majetkových daní v České republice není jen nízké, ve skutečnosti je ve srovnání se zeměmi Evropské unie velmi nízké, což jasně dokazují data OECD. ČR má spolu se Slovenskem třetí nejnižší zdanění majetku, za námi je už jen Litva a Estonsko. Oproti Německu je máme 2,75krát nižší, ve srovnání s Polskem 3,25krát nižší a ve srovnání s Francií dokonce desetkrát nižší. Z mezinárodního srovnání jasně vyplývá, že čím více se při srovnávání pohybujeme na Západ, tím rostou i majetkové daně. To je odpověď všem, kteří tvrdí, že zdanění majetku je komunismus. Nejvyšší zdanění majetku mají země, které komunismus nezažily, naopak postkomunistické země ho mají nejnižší. Daleko vyšší zdanění majetku je tedy neodmyslitelnou součástí politické kultury západních zemí.
Přemrštěné ceny nájmů nejenže poškozují nájemníky, ale také odsávají prostředky podnikatelům a zaměstnancům, kteří by je jinak využili k produktivním aktivitám vytvářejícím skutečné bohatství.
Toto mezinárodní srovnání jasně dokazuje, že český daňový systém zamrzl v devadesátých letech, v nichž vznikal, a neodráží ekonomicko-sociální změny, které se u nás za více než třicet let udály. Daně z majetku byly takto nízko v devadesátých letech nastaveny proto, že nízké zdanění mělo představovat podporu pro začínající podnikatele, pomoci akumulovat majetek nezbytný k podnikání v kapitálově náročných odvětvích, a podpořit tak vznik českého kapitalismu. V té době ještě také neexistovala velká majetková nerovnost, což byl jeden z reliktů komunismu, v jehož důsledku nemělo smysl zavádět princip daňové progrese. Nic z tohoto však už dnes neplatí. České republice už vznikl soukromý podnikatelský sektor a deset procent nejbohatších obyvatel ČR vlastní kolem sedmdesáti procent veškerého majetku (nemovitosti, půda a cenné papíry).
Nízké majetkové daně tak ve své podstatě představují veřejnou podporu, v jejímž důsledku vzniká nerovnováha v daňových povinnostech. Některé skupiny obyvatel, zejména zaměstnanci, pak musí platit vyšší daně za ty, kdo platí nižší, aby bylo z čeho financovat stát. Dnes už však neexistuje žádný legitimní důvod, proč bychom měli pokračovat v režimu nízkých majetkových daní, podporovat vlastníky a znevýhodňovat jiné skupiny.
Proč je zvýšení daně z nemovitostí správné
Zdanění majetku v sobě zahrnuje vícero daní. Patří k nim dědická daň, daň z převodu nemovitostí, darovací daň, daň z nemovitostí, daň z finančních či kapitálových transakcí. V současné situaci je třeba přezkoumat všechny zmíněné daně a zvážit, zda by nezasluhovaly zvýšit, ale teď se zaměřím pouze na daň z nemovitostí.
Účelem každého daňového systému je nejen zajišťování příjmů státu a nižším samosprávným jednotkám. Každá společnost prostřednictvím své daňové politiky současně říká, kterých aktivit si váží a které podporuje a které se naopak snaží z různých důvodů omezovat. Klasickým příkladem těchto daní jsou takzvané daně z hříchů, ke kterým patří zvláštní zdanění z alkoholu a tabáku. Naše společnost velice nízkým zdaněním nemovitostí (a majetku obecně) oproti jiným daním říká, že si váží více bezpracných příjmů z majetku než příjmů pocházejících z práce či aktivního podnikání. Stát tak v podstatě svou daňovou politiku odměňuje neproduktivní příjmy oproti těm produktivním, což omezuje růst blahobytu naší společnosti.
Veškeré ekonomické aktivity lze roztřídit na produktivní, které jsou zapojeny do vytváření a distribuce zboží nebo služeb, a neproduktivní aktivity, jež k růstu bohatství společnosti nepřispívají. Ukázkovým příkladem je srovnání stavební firmy a pronajímatele bytu. Pokud by rázem zmizely všechny stavební firmy, dlouhodobě by se snížila nabídka domů a bytů, jelikož by je neměl kdo stavět. Pokud by však zmizeli pronajímatelé, s nabídkou bytů a domů by se nic nestalo.
Produktivní sektor ekonomiky vytváří bohatství, zatímco neproduktivní sektor z bohatství žije, ale nepřispívá k jeho růstu, a dokonce může ohrožovat produktivní sektor, pokud na jeho úkor rostou jeho příjmy. Přesně to se u nás děje v rámci dlouhodobě narůstajícího zvyšování nájmů. V důsledku zvyšování nájmů musí podnikatelé omezovat své investice a přidávat zaměstnancům mzdy, aby mohli zaplatit zvýšení nájmů. Problém je, že jsou to právě produktivní investice, které přispívají k růstu blahobytu produkcí zboží a služeb. Co však dělají z prostředků ze zvýšených nájmů pronajímatelé? Využívají je buď ke spotřebě, nebo (a to je čím dál častější) k neproduktivním spekulacím na burze. Ne každá investice na burze totiž přispívá k růstu blahobytu a výrobních kapacit ekonomiky. Koupě prvotní emise akcií či dluhopisů skutečně poskytuje firmám investiční prostředky, ale pokud se tyto akcie překupují, pak se už jedná o spekulaci, která k rozvoji ekonomiky přímo nepřispívá. Stručně řečeno, rostoucí nájmy omezují podnikatele, ohrožují jejich konkurenceschopnost s podnikateli ze zahraničí, snižují životní úroveň zaměstnanců a nepřispívají k růstu přidané hodnoty naší ekonomiky.
Na toto nebezpečí upozorňoval již před dvěma sty lety jeden ze zakladatelů ekonomické vědy David Ricardo, ale současná ekonomie jeho varování ignoruje, protože mylně považuje každou aktivitu na trhu, po které existuje poptávka a za niž jsou lidé ochotni zaplatit, za produktivní. Absurdnost této představy si můžeme dokázat na nájemných vrazích. Jejich služby jsou vyhledávané a placené, tudíž jsou z pohledu současné ekonomie produktivní, ačkoli smrt každého člověka snižuje produkční kapacity i poptávku po zboží, čímž ekonomiku oslabuje.
Nízká daň z nemovitosti motivuje ke spekulaci s bydlením (koupě bytu jako investice) a tím vytváří situaci, kdy místo aby úspory putovaly do produktivních aktivit (například bytové výstavby a zajišťovaly dostatečnou nabídku bydlení), putují volné ekonomické zdroje do skupování již existujících nemovitostí a následně k výše zmíněnému odsávání prostředků z produktivního sektoru ekonomiky prostřednictvím růstu nájemného. Tato situace je o to závažnější, že skupování nemovitostí se stává „alternativní důchodovou reformou“, kdy koupě nemovitosti má sloužit jako pojistka udržení slušné životní úrovně v období stáří, což částečně vysvětluje růst poptávky po hypotékách. Z ekonomického hlediska je toto jednání individuálně racionální, ale systémově iracionální. Místo aby miliardy korun mířily do rozvoje ekonomiky, jejich kapacit a jejich technologií, proudí do skupování existujících kapacit. To vše na úkor ekonomického růstu a budoucí životní úrovně celého obyvatelstva ČR.
Zvyšující se ceny nájemného navíc vysoce převyšuje možné zvýšení nákladů údržby bytů v důsledku inflace. Současné zvyšující se příjmy pronajímatelů nemají nic do činění s nějakou jejich aktivitou, a jsou tedy nezasloužené, jelikož jsou odrazem spekulace a růstu poptávky po bydlení. Problém a jeho možné dopady na růst ekonomiky a blahobytu společnosti lze odstranit právě zvýšením daně z nemovitosti. Ta sníží příjmy pronajímatelů a prostřednictvím podpory investic či vlastních výdajů může tyto prostředky vrátit do produktivního sektoru ekonomiky nebo obyvatelům ve formě služeb. Ne každá forma zvýšení zdanění nemovitosti je ovšem k tomuto účelu vhodná.
Sociálně spravedlivé zvýšení zdanění nemovitostí
Zvýšení zdanění nemovitostí je nutnost, ale je třeba postupovat tak, aby nevedlo k dalšímu zvyšování nájmů, a tedy zhoršení současné situace. Proto je potřeba, aby se do zdanění nemovitosti uvedl princip daňové progrese v tom smyslu, že výše daně z nemovitostí bude odstupňována podle množství vlastněných jednotek nemovitostí. V našem prostředí by dávalo smysl, aby zdanění nemovitostí začalo růst od vlastnictví tří nemovitosti, které bere v úvahu celkem běžné vlastnictví chat a chalup k rodinným rekreacím. Cílem vyššího zdanění nemají být lidé vlastníci a obývající vlastní nemovitost, ale ti, kterým slouží ke komerčním aktivitám, přičemž hlavní pozornost by měla být věnována investorským fondům skupujícím nemovitosti. Proto by měla být obnovena daň z nemovitosti, která by se týkala těch, kteří si kupují nemovitost jako prostředek k ekonomickým aktivitám. Těmito opatřeními se sníží míra zisku z investicí do bytů ze strany investorů, v důsledku čehož se sníží jejich cena a budou dostupnější pro rodiny s dětmi. Dodatečné příjmy získané zvýšením daně z nemovitosti by měly jít do výstavby veřejného nájemního bydlení, aby bylo zajištěno dostatečné množství bytů.
Rubem těchto daňových změn musí být reforma regulace nájmů tak, aby se zvyšování nájmů neomezovalo pouze u smluv na dobu neurčitou, ale i u smluv na dobu určitou, což je dnes příčina pandemie řetězení krátkodobých nájemních smluv a jejich plošného zvyšování. Tím zajistíme, že nájmy nebudou v důsledku růstu daně z nemovitostí růst. Současně bychom měli přikročit k omezení míry zvyšování nájmů. Dnes je možné zvýšit nájemné o dvacet procent během tří let, což vlastníkům dovoluje využívat momentální nedostatek bytů k přemrštěnému zvyšování nájmů.
Přemrštěné ceny nájmů nejenže poškozují nájemníky, ale také odsávají prostředky podnikatelům a zaměstnancům, kteří by je jinak využili k produktivním aktivitám vytvářejícím skutečné bohatství. Podrývají se tak možnosti ekonomického růstu a zvyšování naší životní úrovně, čímž se zároveň prodražuje naše budoucnost. Boj za slušné nájemné je veřejným zájmem a tuzemští politici by si to měli uvědomit.
Autor je spolupracovník redakce.