Foto Nemusíš to vydržet. Foto použito se svolením iniciativy Nemusíš to vydržet
První prázdninový týden protestovali formou happeningu studenti a studentky pražské DAMU proti šikaně, vojenskému drilu, nevhodnému chování ze strany pedagogů a pedagožek i sexismu na škole. Během více než 45minutové performance četli*y protestující svědectví svých spolužáků a spolužaček, která byla reakcí na dotazníkové šetření této nově vzniklé iniciativy. Podle zástupců a zástupkyň iniciativy jde o dlouhodobě bagatelizované a přehlížené problémy, které negativně ovlivňují život a studium na pražské divadelní fakultě a v krajních případech mají za následek i deprese, úzkosti nebo vedou k ukončení studia.
Kdy jste si poprvé uvědomil*y že „to“ nemusíte vydržet?
Když jsme spolu začali*y o našich negativních zážitcích mluvit. Dokud člověk přemýšlí nad svými zkušenostmi a pocity sám, připadá si vlastně hloupě, slabě. Když jsme se začali*y o problémech bavit, sdílet svoje dojmy ze studia, došlo nám, že situaci vnímá podobně více lidí a že je možná na místě začít věřit sobě, ne tomu, co je nám nuceno. Na základě vzájemného sdílení jsme se rozhodli*y zkusit získat výpovědi od více studentů a studentek. Zásadním impulsem pro nás bylo také srovnání školního světa s jiným prostředím.
Není dokázaná žádná příčinná souvislost mezi útrapami a uměleckou tvorbou – naprosto tedy nedává smysl záměrně vytvářet traumatizující podmínky za účelem podnícení lepšího uměleckého výkonu.
Jakmile se nám podařilo nahlédnout do jiné sociální bubliny, přineslo to většinou velké překvapení – najednou jsme nechápali*y, proč jsme tlačeni*y k tak stereotypnímu přemýšlení a zažíváme situace nátlaku, když jinde dochází například k otevřenější komunikaci či svobodnějším možnostem projevu. Přitom jsme přece umělecká škola – je to paradoxní. Porovnávat prostředí školy s jinými světy samotné studium většinou neumožňuje – člověk nemá čas se do jiného prostředí vůbec dostat, rozvrh je náročný a přebíráme tak přirozeně především hodnotový žebříček, který je nám předkládán školou. Na základě uvědomění a zájmu o téma jsme si také všimli*y různých článků v médiích věnovaných problematice sexismu, diskriminace a zneužívání moci, mimo jiné v kontextu jiných uměleckých škol (např. FAVU). U nás se mlčelo, ačkoli bylo jasné, že se s takovými projevy v prostředí školy setkáváme. A my už jsme mlčet nevydrželi*y.
Ve své performanci jste popsali*y celou škálu chování. Mluvíte o zneužívání moci, šikaně, tvrdém drilu. Proč jste pro prezentaci zvolili*y právě formu performance?
Přišlo nám to úsměvné: performance je divadelní forma – a jsme na divadelní škole, ne? To je spíš pro odlehčení. Hlavním důvodem k veřejnému vystoupení byla naše zkušenost ze školy a s řešením problémů skrze její orgány. Obrátit se například na akademický senát jsme nechtěli*y – vzhledem k jeho složení ho nelze považovat za zcela nezávislý. Známe různé příběhy, kdy se studenti či studentky pokoušeli*y s podobnými problémy obrátit na školu či konkrétní pedagogy, a jejich žádosti vyvolaly nezájem, bagatelizaci, nebo dokonce vyhrožování (některé z těchto reakcí v naší performanci zazněly, některé jsme nesměli*y veřejně sdílet – kvůli strachu osob, jichž se týkaly). Samozřejmě ne všichni pedagogové a pedagožky se chovají tak, jaké ukázala naše performance.
Možnost řešit problém skrze školní struktury byla pro nás zkrátka nereálná. Přáli*y jsme si, aby se problém mohl dostat k co nejširšímu okruhu lidí a aby se diskuse o něm a jeho řešení nestaly opět jen hrou vnitroškolních mocenských struktur. Performance pro nás byla formou, která snižuje riziko bagatelizace problému.
Můžete tedy ještě zopakovat, co jsou nejčastější problémy, se kterými jste se setkali*y? Jaká je realita studia na pražské DAMU?
Nejde mluvit o realitě studia obecně – ta má jistě více rovin a našlo by se mnoho pozitivních aspektů. Pokud se ale zaměříme na problematickou rovinu studia, tou je z naší perspektivy prostředí, ve kterém dochází k překračování hranic, omezování a ubližování. To se děje v různé míře. Během studia se setkáváme se stereotypním škatulkováním, ponižováním, sexistickými poznámkami i chováním, přetěžováním, ponižováním. V některých případech jde pak i o sexuální obtěžování a šikanu. Přirozenou reakcí na takové zacházení jsou samozřejmě často psychické problémy, na které není brán dostatečný zřetel, jsou považovány za slabost a bagatelizovány, stejně jako různé způsoby diskriminace. Zmíněnými pojmy se situace, se kterými se na škole setkáváme, většinou neoznačují. Mnohé nevhodné chování je považováno za normu, součást studia a profese. Tento argument bývá využíván k ospravedlnění jakéhokoli chování. Pedagogové a pedagožky jsou často významnými osobnostmi ve studovaném oboru a vymezit se může znamenat zničit si jak studium, tak kariéru a budoucnost. Tím se vytváří prostředí plné strachu, člověk se naučí akceptovat i to, co dalece přesahuje jeho hranice. Vzniká bezpečný prostor pro nevhodné chování a naopak se zmenšuje prostor pro možnost se mu bránit, potažmo pak tvořit, vzdělávat se a rozvíjet.
Čím si vysvětlujete, že to studenti a studentky před vámi vydrželi*y?
Spousta z nich tlak nevydrželo. Studenti a studentky z těchto důvodů opakovaně školu opouštějí. A jestli myslíte, že vydrželi*y mlčet, tak ani to není úplně pravda. Už před naším vystoupením jsme zaslechli*y něco o drobných stávkách či peticích. Teď nám chodí zprávy například o situacích, kdy se studenti a studentky pokusili*y vymezit a skončilo to jejich vyhazovem. Tak asi proto to pak ostatní vydrželi*y. Protože pokud člověk chce studovaný obor dělat, začne konformitu vnímat jako nutnost, je to prostě imperativ doprovázející celé studium. Utrpení je také někdy vnímáno jako prestiž typu „kdo trpí, je hrdina, je to součást studia a je to správně“. V reakcích na sociálních sítích se objevilo například i prohlášení, že vydržet se to dá jen na antidepresivech. Způsobů, jak se vypořádat s tíživou situací, je mnoho, otázka je, co nám přijde správné. Můžeme se tady bavit o drilu, který na některých katedrách považují za místný a metodický. Podle nás je ale rozdíl mezi disciplínou a přetěžováním, zdravou autoritou a zneužíváním vyšší pozice.
Jaké jsou reakce spolužaček a spolužáků? Jak moc kolektivní hnutí jste nebo chcete být?
Nutno poznamenat, že situace je určitě odlišná na jednotlivých katedrách. Nicméně nám chodí mnoho soukromých zpráv z různých kateder, ve kterých nám studenti a studentky děkují a podporují nás. Jsou jich desítky, ani jsme to nestihli*y spočítat. Někteří děkují jen obecně, jiní píšou, že mají také podobný příběh a o to víc se jich to dotýká. Někteří se ptají, zda nám mohou svůj příběh poslat (brzy o tom vydáme nějaký příspěvek – určitě se můžou ozvat na náš e-mail). A pak nám chodí rovnou i celé příběhy, to většinou ale od těch, kteří už na škole nestudují. Někteří nabízejí podporu, po performanci jsme i rozšířili*y naše kruhy a doufáme, že se k nám ještě někdo připojí.
Několikrát se také objevila reakce, kdy student nebo studentka píšou, že už podobné příběhy slyšeli*y, ale že je nikdy nenapadlo si je takto spojit a že mají dojem, že jsme jim opravdu ukázali*y něco nového – ne nové příběhy, ale nový pohled na ně, odhalili*y jsme problematiku v její komplexnosti. To podle nás snad i potvrzuje naše slova z vystoupení, kde mluvíme o tom, že podobné příběhy jsou v našem prostředí bohužel normální a že je potřeba se vzdělávat a podívat se kriticky na to, na co už jsme si zvykli*y. Mnoho reakcí je také od bývalých absolventů a absolventek: popisují identické zkušenosti, staré deset nebo i dvacet let. Z toho nám vyplývá, že jde o strukturální a dlouhotrvající problém.
Jaké jsou reakce ze strany vedení školy? Děkan Karel František Tománek uvedl: „Na nejbližším zasedání akademického senátu DAMU představím návrh konkrétního opatření, pro které budu žádat podporu. Výsledky našeho společného jednání jsem připraven předložit vedení AMU a zasadit se o jejich uskutečnění.“ Jak nyní probíhá dialog mezi vámi a školou?
Je to teď velmi náročné období. Spustila se opravdu velká vlna reakcí, což se podepisuje i na komunikaci, která je lehce hektická. Pokud jde o děkana, jsme s ním v kontaktu a slova z jeho prohlášení můžeme jen potvrdit – setkání s ním i s akademickým senátem proběhnou velmi brzy. O konkrétních opatřeních jsme se bavili*y jen okrajově. Děláme si vlastní rešerše a chceme škole předložit návrhy. Jaký postup bude nakonec zvolen, to ale samozřejmě závisí na rozhodnutí vedení. Setkali*y jsme se také s vedením katedry činoherního divadla, ze které byla také část přednesených výpovědí. Toto setkání bylo spíše seznamovací, vedení vyslechlo i ty naše názory, se kterými v tuto chvíli nesouhlasí, a slíbilo, že budeme nad tématy nadále vést dialog. Vedení dalších kateder se postupně veřejně vyjadřují, jejich vyjádření lze najít na webu školy.
Jste v rámci AMU napojení*é i na další fakulty Akademie – HAMU a FAMU? Umíte si představit i vznik širší platformy?
Dosud jsme nebyli*y napojení na nikoho dalšího. Nebylo v plánu vytvořit veliké hnutí, chtěli*y jsme přijít s impulsem a zjistit, jestli téma skutečně rezonuje tak, jak si myslíme. Byli*y jsme připraveni i na to, že se debatu rozvířit nepodaří. Náš impuls má ale takovou reakci, že si v tuto chvíli o vznik širší platformy celá situace sama říká. Z FAMU i HAMU už se nám ozvali*y, jsme v kontaktu a určitě dojde k nějakému propojení. V kontaktu jsme též s JAMU, o které jsme se zmiňovali*y i ve vystoupení, i tam začínáme komunikaci s akademickým senátem.
Sami*y jste uvedli*y, že se ozývají i další lidé a sdílí s vámi své příběhy, částečně i z řad pedagogů. Co tematizují lidé, kteří na DAMU učí? S čím se setkávají?
Mnoho pedagogů a pedagožek nám vyjadřuje solidaritu a chtějí téma řešit, i když třeba nesdílejí přímo vlastní zkušenosti tohoto druhu ze studií. Píšou například o tom, že vedou debaty se svou generací a že se jejich bývalí spolužáci a spolužačky zmiňují o podobných zkušenostech. Vlastní příběhy ale sdílejí spíš studenti a studentky a lidé z praxe. Někteří pedagogové či pedagožky vnímají naši činnost jako útok – nezpochybňují často obsah našeho vystoupení, ale formu, která je z jejich pohledu nebezpečná a mohla by místo lepších podmínek přinést ještě horší. Domníváme se, že ke zneužívání moci dost možná nedochází jen ve vztahu mezi pedagogickým vedením a studentstvem, ale též mezi pracovníky akademie navzájem. Tam už však nedohlédneme, jistě by to ale stálo za prozkoumání.
Mohlo by to říct hodně o fungování celé instituce a přejímaných vzorcích. Pokud se totiž shodneme s generací, která na škole studovala patnáct či dvacet let nazpátek, o tom, že podmínky studia byly stejné, teorie o přejímání vzorců nevhodného chování se zdá být potvrzována. Někteří pedagogové mlčí a nevyjadřují se vůbec. Vyloženě nenávistná reakce zatím nepřišla. Setkáváme jsme se též s reakcí naprostého překvapení, která nám nepřijde úplně na místě. Považujeme za odpovědnost pedagoga či pedagožky si podobných případů všímat. Školu opakovaně studenti a studentky z důvodů psychické újmy opouštějí, to není žádná novinka.
Ke studiu na uměleckých školách se váže celá řada klišé a stereotypů a stejně tak k profesi umělce. Které z nich považujete za nejvíce problematické?
První, co nás hned pálí na jazyku, je oblíbený obrat „umělec má trpět“. Jsou k němu různé konkrétnější verze, u nás na škole třeba „hladový herec hraje nejlíp“. Každý se samozřejmě bude ohánět tím, že řada umělců v historii vytvořila svá díla právě díky hlubokým traumatům. Ano, umění může být za určitých podmínek i možnou metodou autoterapie. Ale rozhodně nemusí, není dokázaná žádná příčinná souvislost mezi útrapami a uměleckou tvorbou – naprosto tedy nedává smysl záměrně vytvářet traumatizující podmínky za účelem podnícení lepšího uměleckého výkonu. Tomuto klišé nevěříme a přijde nám příznačné – je to vlastně synonymum pro větu „musíš to vydržet“, proti které se vymezujeme. Nikdo by neměl mít povinnost trpět. Pokud na světě dochází k utrpení, měli*y bychom se snažit o jeho nápravu. A ne utrpení záměrně vytvářet.