Foto Evgeny Nelmin, Unsplash
Nestává se často, aby média řešila, že z jedné školy odchází učitel. Natož ze školy umělecké, což je oblast vzdělání, která se v rádoby pragmatickém a věcném Česku těší leda tak posměchu. Nicméně profesor Jiří Černický si odchod nenechal pro sebe. Ať už zamýšlel cokoli, udělal z něj soud o nastupující generaci, což je v zemi stižené hrůzou, že by něco mohlo být jinak, mediálně výbušné téma. Pedagog vězící v pocitu, že už se nemůže svobodně vyjádřit, tak dostal prostor k vyjádření se v celém spektru českých médií, v nichž mu neoponoval vůbec nikdo. Tím se profesionální novináři liší od Černického dnes již bývalých studentů a studentek, což je smutné zjištění.
Co se na počátku zdálo jako neobratná, ale nějak pochopitelná snaha vysvětlit vlastní odchod ze školy, se v mediálních výstupech zvrhlo v bizarní frašku na opakující se téma stárnoucího muže hrozícího mrakům, kterého povzbuzují k dalším a dalším vyhroceným větám nadšení novináři a novinářky, sdílející s ním pocit bortícího se světa. Část české mediální scény si nejspíš nemůže pomoct a za každého režimu sehrává roli strážce aktuálních pořádků. Dává pozor, zda nám náš poklidný život nechce rozvrátit zahraniční imperiální ideologie. Tentokrát levicová, progresivní a woke, přičemž „woke“ je u nás i východ slunce.
Hyperkorektnost jako vstupenka do médií
Projít se coby host českou mediální scénou není příliš obtížné. Klíčová slova pro kohokoli, kdo by si chtěl dát tour od iDnes přes Novinky do DVTV, sypou média do perexů a titulků: hyperkorektnost, rasismus, gender nebo emancipace menšin. V zemi, která není schopná jako jediná v Evropě schválit Istanbulskou úmluvu a kde manželství pro všechny je stále jen fantazie, zatímco segregované školy pro romské děti jsou standardem stejně jako násilí na dětech rámované coby výchova, panují největší obavy o to, abychom to s citlivostí vůči druhým nepřeháněli.
Napsat studenstvu otevřený dopis z pozice známého umělce není dialog, ale diktát, na který se prakticky nedá odpovědět.
Černický je v rozhovorech zděšen přecitlivělostí mladých, kterým vadí kde co, a současně je to paradoxně on, kdo kvůli své přecitlivělosti, kterou nesmí nikdo korigovat, ze školy odchází. V rámci volání po empatii a respektu sepíše dopis účtující se studenty a pak v rozhovorech v médiích vysvětluje, jak jsou ti mladí k ničemu.
V rozhovoru v Lidovkách tak končí sice prosbou, abychom k sobě byli empatičtí, a párkrát podotkne, že je většina studetnů fajn, přesto neváhá nakrmit mediální rozhořčení úvahami a historkami z výuky, které mají ilustrovat, jak to jde s nastupující generací z kopce: „Jde o zvláštní korektnost, která hlídá, jak se stavíte k ožehavým tématům kolem nás… Musím si neustále dávat pozor, abych někoho neurazil nebo se nedostal do střetu kvůli – z mého pohledu – malichernostem… Po delší době je tohle všechno únavné a obtěžující… S Češkami je to bez problému, citlivé jsou na to cizinky. Na Západě je všechno ohledně hyperkorektnosti intenzivnější, nás hlavní vlna teprve čeká… Já studenty velmi respektuju, ale cítím, že se již nechovám přirozeně, spontánně…“
To je samozřejmě mrzení, když chovat k někomu respekt koliduje s vaší spontánností, která si s respektem k druhým neví rady. A s respektem si rady opravdu neví, protože pokud učitel místo dialogu přejde k mediálnímu útoku, je to jeho profesní selhání. Ale místo aby se ho novináři ptali, jak je to vůbec možné, zarmouceně kývou hlavou a dávají mu za pravdu.
Nespravedlnost stačí ignorovat
„…jde o typ angažovaných studentů, kteří hlídají, jestli je svět spravedlivý. Existuje totiž řada témat, která je traumatizují. Nespravedlnost kvůli vlivu sociálních sítí vidí už skoro všude. A protože nemají takový odstup a nadhled jako starší a zkušenější lidé, trápí se tím o to víc. Jsou pak i militantnější. Stávají se z nich ‚policajti‘, kteří neustále hlídají, aby někdo někoho náhodou neurazil. Pro mě je to sice mnohdy úsměvné, ale ten úsměv mívá stále častěji i takovou jemně hořkou pachuť,“ říká Černický v Lidovkách.
V rámci empatického dialogu a respektu pak vysvětluje, že pokud studenty stresuje nespravedlnost světa, jsou k smíchu a měli by si vzít za vzor něco ze stařecké letargie, která přináší úlevu, v níž je všechno tak nějak jedno. Ale úplně všechno samozřejmě ne, protože tento zkušený nadhled se zhroutí ve chvíli, kdy nějaká studentka nebo student Černickému položí dotaz nebo ho s něčím konfrontuje. V tu chvíli veškerý nadhled končí a učitel běží pro útěchu do DVTV nebo Novinek, kde k tomu pravil: „Mají pocit z médií, že jsou zavaleni apokalyptickými informacemi, které vedou ke konci lidstva, nebo ke konci světa či vesmíru. Já už třeba umím číst mezi řádky a říkám si, tahle informace je buď irelevantní, nebo tohle je úplná blbost, ale oni tohle z valné většiny nemůžou udělat, protože jsou angažovaní, chtějí to změnit, ale nevědí, jak to změnit.“
Zkrátka Černický si je naprosto jistý tím, že jeho pohled na svět je neomylný, a je na studentech, aby to konečně pochopili. Bohužel ani zde se mu nedostalo korekce. Třeba, že čtení mezi řádky ponejvíce praktikují ti, kdo neumějí přečíst samotný text, a tak fabulují, co by tam být mohlo, i když není. Možná tak se stane, že si pedagog neví rady s explicitním sdělením studentstva o tom, co prožívá, jak se cítí a z čeho má obavy, a místo aby to vzal vážně, hledá jakési tajemné a skryté motivy nebo se ptá studentky s úzkostmi, proč se tomu prostě nezasměje. Podobnou polohu myslím naposledy zastával Arnold Rimmer v seriálu pro pamětníky Červený trpaslík. Ale možná si to pletu s topinkovačem.
Černického mediální kolečko mělo finále, jak už to tak u nás bývá, v DVTV, této továrně na clickbaity, kde jak nedávno zjistil třeba obhájce teorie nerůstu Tadeáš Žďárský, se dostane hostu pochopení či kritiky dle toho, nakolik jeho pohled na svět souzní s pohledem a přesvědčením moderátora. Černický tak by v bezpečí a Veselovský ho úspěšně rozhicoval k nejspíš už legendárnímu vyjádření, že byl součástí rwandské genocidy.
Otevřený dopis debatu neotevřel, ale znemožnil
Navzdory veškeré pozornosti a volnému prostoru k vyjádření bez konfrontace mnozí zvládnou vnímat Černického jako oběť. Třeba Petr Fisher napsal, že umělec „volal jako opuštěný na poušti po empatii“. Je to empatické, asi jako když jednou rukou někoho hladíte a druhou ho nožem bodáte do nohy, a trváte na tom, že je to z lásky.
Napsat studenstvu otevřený dopis z pozice známého umělce není dialog, ale diktát, na který se prakticky nedá odpovědět. Je to akt, kterým Černický utekl z té otravné dusivé atmosféry, kde ho pořád někdo otravoval s tím, aby přemýšlel o tom, co říká. Napsal, co chtěl, a uveřejnil to způsobem, aby mu do toho nikdo nevstupoval. Koncept otevřeného dopisu je obvykle metoda bezmocných vůči konkrétním mocným. Zde se stává parodií, když známý pedagog útočí na nejmenované a neznámé.
A stejně tak se to má s následným pokračováním v médiích, kde Černický prostě naházel na studentky a studenty, jejichž hlas přítomen nikde nebyl, co ho zrovna napadlo, aby se veřejnost vyděsila nebo znovu ujistila, jakou svoloč to na uměleckých školách živí. A novináři mu nahrávají na smeč, protože před sebou mají konečně někoho, kdo se bere vážně stejně jako oni sami.
Dochází, myslím, také k mýlce v představě, že dnes se řeší něco, co se kdysi neřešilo, přičemž to slouží jako důkaz, že zatímco kdysi byl svět v pořádku, dnes není. Coby student z nultých let se spíše obávám, že všechny ty dnes hloupé humory a nepřístojné poznámky takové byly i tehdy, jen jsme neměli to sebevědomí se ozvat a učitelům vysvětlit, že tenhle prostor není jen jejich, ale také náš. Přiblblé a egomanické poznámky některých jsme tak komentovali jen v hospodě, ale konfrontovat je ve výuce jsme nezvládali. Je dobře, že nastupující generace mají více kuráže než ty před nimi.
A mění se i role a postavení pedagoga a samotných škol. Ty už nejsou garantem neomylného poznání a většině svých absolventů v jejich budoucím kariérním životě nezaručují prakticky vůbec nic. Z přípravy na něco budoucího, čímž se vysvětlovalo nutné nepohodlí či utrpení, se stává v rostoucím počtu oborů a škol cíl sám o sobě. Není třeba obětovat přítomnost pro budoucnost, život má smysl už na škole. A proto má smysl bojovat o to, v jakém prostředí se pohybujete a jak se k vám druzí chovají.
Náš problém není a nikdy nebyla hypercitlivost ani hyperkorektnost. To si jen obtížně zvykáme na možnost, že by život nemusel neustále vypadat jako pohyb v šachtách uranového dolu. Je dobře, že se vůči Černickému vymezili ostatní pedagogové na Umprum a postavili se za své studentky a studenty. Do médií je zvát sice nebudou, ale svět se stal díky tomu o milimetr lepším místem k životu. A to se počítá.
Autor je redaktor Alarmu.