Foto Alarm / Františka Vágnerová
Blížící se konec léta pro studující neznamená jen možnost užít si poslední volný čas bez přednášek. Pro část studentstva je se začátkem akademického roku spojená i úzkost a stres se sháněním bydlení. Pod nabídkou každého pokoje ve sdíleném bytě se během několika málo hodin sejdou desítky komentářů od zájemců a zájemkyň, kteří zoufale hledají bydlení.
„Protože se letos hlásilo hrozně moc studentů, koleje už nemají kapacitu… Popravdě už jsem fakt zoufalá, protože už jsem vyčerpala všechny možnosti,“ píše se ve skupině sloužící k hledání bydlení. Rozhodně nejde o jediný podobný komentář: „Jsem studentka, už téměř čtyři měsíce se snažím sehnat samostatný pokoj v Praze co nejblíž k centru. Dostala jsem se ale momentálně do těžké rodinné situace, kdy to doma absolutně nezvládám… Proto potřebuji najít bydlení nejlépe od září,“ čteme v dalším příspěvku. Najít (nejen) v tomto období pokoj znamená odepisování na nespočet inzerátů.
Pokud máte štěstí a povede se vám domluvit si prohlídku, stále nemáte vyhráno – o stejný pokoj totiž nejspíš stojí mnoho dalších zájemců. Musíte zanechat co nejpozitivnější dojem, zatímco přemýšlíte, kolik prohlídek ještě zvládnete a zda si vůbec můžete dovolit zaplatit takovou částku na nájmu. Co stojí za tímto neútěšným stavem?
Nedostupné studentské bydlení
Jednou z překážek je samotný počet míst, který je pro studentstvo k dispozici. Koleje Univerzity Karlovy, na které studuje přes 50 tisíc lidí, mají kapacitu něco přes deset tisíc lůžek. Ne všechny ale nabízí studujícím. Podmínky na kolejích jsou navíc často vyloženě odstrašující, ať už jde o štěnice, plísně nebo nedostatečné vytápění. Nízká cena kolejí přitom už dávno není samozřejmostí. Například na některých kolejích v Brně se cena za necelé čtyři roky zvýšila téměř dvojnásobně – platit přes pět tisíc korun za sdílený pokoj je dnes běžné. Proti zdražování ubytování v únoru brněnské studentstvo protestovalo s hesly jako „Za dostupné koleje“ nebo „Chci se učit, ne přežívat“.
Studenstvo se v Česku ocitá mezi mlýnskými kameny nedostupného bydlení a vysokých životních nákladů.
Mnoho studentek a studentů se proto raději rozhodne hledat štěstí na trhu s nájmy. Tržní ceny jsou ale často příliš vysoké i pro pracující, natož pro studenty, kteří si přivydělávají brigádami. Ceny žene v poslední době nahoru i skutečnost, že se pro část střední třídy vlastní domov stává nedosažitelným a místo něj se spokojuje s nájmem. Nájem 3+kk stojí v Praze průměru přes 23 tisíc korun, což je téměř o čtvrtinu více než před rokem. Pronajímatelé mohou navíc studenty vnímat jako nespolehlivé nebo problémové a upřednostnit nájemce, kteří mají stabilnější životní styl a navíc jsou ochotni zaplatit vyšší částku. Postpandemický návrat masového turismu potom může znamenat, že se byty především v centru Prahy začnou znovu využívat ke krátkodobým pronájmům typu Airbnb.
Byty, které na studující zbydou a které jsou schopní zaplatit, nejsou zdaleka perfektní. Často jde o byty před rekonstrukcí, které kromě starého a často poruchového vybavení neodpovídají současným standardům energetické náročnosti. V nezateplených bytech pak jejich obyvatelé musí volit mezi zimou a vysokými náklady na vytápění. „13,5 °C. Bydlím v pronájmu s dalšími třemi studentkami a už od září nefungují ani jedny karmy. Snad oprava bude OK, posledně se nám pán vysmál, že to asi už dlouho nikdo nekontroloval. Nikdy se vlastně úplně neohřejete. Mám v bytě neustále promrzlé prsty a nos. Spím pod peřinou, spacákem a dekou, v čepici, mikině a lyžařských ponožkách,“ popsala svoje zážitky s minulou zimu jedna studující. Jako u všech krizí, i na tu energetickou doplácejí především ti chudší.
Vlastníkům nemovitostí se přitom pronajímání studentům a studentkám vyplatí. Již tak nízká ochrana nájemníků a nájemnic spojená s faktem, že studující nemají zkušenosti s dožadováním se práv ani vybudovanou síť kontaktů ve městě, kam přišli studovat, staví pronajímatele do mocensky mnohem silnější pozice. Kategorií pro sebe jsou pak zahraniční studující, kteří jsou bez znalosti jazyka často plně odkázáni na milost pronajímatelů.
Pro ženy navíc může být kvůli nedostatku jiných možností složité odmítnout nabídku k bydlení, ve kterém se necítí bezpečně. Občas lze narazit i na inzeráty pronajímatelů nebo potenciálních spolubydlících-mužů hledajících pouze ženy. Jsou plné genderových stereotypů a předpokládají, že ženy budou čistotnější a budou lépe pečovat o domácnost. Výjimkou není ani sexuální podtón inzerátů. V nejhorších případech je bydlení vyloženě nabízeno výměnou za sex.
Hlas lidem, na které dopadá krize bydlení, se snaží dávat aktivistický kolektiv Jezevky. „V minulém bydlení jsme měli krátkodobou smlouvu. I když jsme v bytě chtěli dál bydlet, vlastník nám ji neprodloužil a místo nás nastěhoval movitějšího nájemce,“ stojí v jednom z anonymizovaných příběhů. „Ve svém současném bytě nebydlím ani rok. Za tak krátkou dobu ale kombinace zvýšení nájmu, poplatků a cen energií vyhnala částku, kterou dávám za bydlení, na hranici toho, co si můžu dovolit.“ Bojovat za silnější pozici lidí žijících v nájmu se snaží také Iniciativa nájemníků a nájemnic, která vznikla před třemi lety.
Chybějící podpora při studiu
Jak ukázala výzkumná zpráva PAQ Research, vzdělávací systém u nás reprodukuje nerovnosti ve společnosti. Lidé, kteří mají vysokou školu, spíše dosáhnou lepšího postavení, ale šance, že univerzitní vzdělání získají, silně závisí na postavení jejich rodičů. Že to vede k dalšímu rozevírání sociálních nůžek, snad ani není třeba zmiňovat.
V Česku existuje jen mizivý systém finanční podpory studujících. Ubytovací stipendium pro ty, kteří nejsou z města, kde studují, pomůže jen pár stovkami měsíčně. Na sociální stipendium mají nárok jen ti, jejichž rodina má příjem nižší než 1,5násobek životního minima. Lidé s takto náročnými ekonomickými podmínkami pak získají 4325 korun měsíčně, což stačí sotva na sdílený pokoj na koleji. Na ostatní výdaje už nezbyde nic. Vládnoucí pětikoalice přitom podmínky pro studující dál ztěžuje. V rámci konsolidačního balíčku plánuje zrušit slevu na dani na studenta. Už ze začátku svého volebního období snížila slevu na jízdném, a cena meziměstských jízdenek se pro studující zdvojnásobila.
Privilegovanější části studenstva chybějící systém podpory suplují rodiče. Pro tu část studujících, jejichž rodiny na tom sice nejsou tak špatně, aby studující získali sociální stipendium, nicméně si rozhodně nemohou dovolit finančně podporovat své děti během studia, tu podpůrná síť není. Aby si školu mohli dovolit, musí ji skloubit s prací. V České republice se to týká 92 procent studujících. Jejich práce je pak málokdy relevantní pro studium a nijak nepřispívá k získání zkušeností v oboru, kterým se chtějí v budoucnu živit. Standardem studentských prací a brigád je vysoká míra prekarizace – práce na dohodu, nejistý příjem a mizivá zaměstnanecká práva.
Nutnost skloubit školu s prací má pak negativní důsledky na duševní zdraví studenstva. Pracující studenti častěji trpí úzkostmi a stresem. Důkladná příprava a plnění studijních povinností vyžaduje nejen dostatek času, ale i mentální kapacity. Studium by mělo být vnímáno jako plnohodnotná práce, která jednotlivci umožňuje rozvíjet se a získávat nové zkušenosti a vědomosti. Státní podpora ale odpovídá spíš tomu, jako by šlo o časově náročný koníček, na který vám musí přispět rodiče.
Řešení je v nedohlednu
Studenstvo se v Česku ocitá mezi mlýnskými kameny nedostupného bydlení a vysokých životních nákladů. Přitom finanční podpora pro studentstvo je v mnoha zemích EU standardem, ať už jde o stipendia, granty nebo bezrizikové půjčky. Ani adekvátní státní podpora by ale nebyla všespásné řešení. Problémem je celkový nedostatek dostupného bydlení, a to nejen pro studující, kteří mají alespoň naději, že se po dokončení studia jejich finanční situace zlepší. Existuje mnoho dalších skupin, které jsou vůči krizi bydlení zranitelnější, ať už jde o lidi se zkušeností s bezdomovectvím, uprchlíky, důchodce a důchodkyně, cizince, samoživitelky nebo pracující v zakázkové ekonomice. Krize bydlení dopadá na všechny, ale ne na každého stejnou vahou.
Současný stav je výsledkem dekád neoliberální hegemonie. S iluzí, že volný trh a deregulace vyřeší všechno nejlépe, se veřejný sektor systematicky zbavoval bytů, a tím i nástroje, jak zajistit dostatek dostupného bydlení. Městské byty za netransparentních podmínek často končily v rukou investorů, jejichž primárním zájmem je zisk, nikoliv zajištění bydlení pro obyvatelstvo. Neoliberální přístup se odráží i v současné debatě o krizi bydlení, kterou lze podle pravicových politiků vyřešit hlavně zjednodušením stavebního řízení a výstavbou bytů soukromými developery. Jenže stavět nestačí. Pokud nové byty nebudou zároveň dostupné, s krizí bydlení nepomůžou.
V posledních letech ale dostává neoliberální narativ trhliny. Nechat bydlení napospas volnému trhu se čím dál tím víc jeví jako krátkozraké. V tomto kontextu je ale odpověď státu snad ještě více frustrující. I samotné ministerstvo pro místní rozvoj, které má státní bytovou politiku na starost, uznává, že současná situace je vážná a je potřeba proaktivních kroků ze strany státu. Opatření, která připravuje, se přitom mají projevit nejdříve za deset let. Jenže krize bydlení má vážné dopady na životy stovek tisíc lidí v bytové nouzi již dnes.
Ambiciózní politika, která by dokázala zajistit dostupné bydlení opravdu všem, naráží na hranice politické imaginace v kapitalismu. I proto je důležité, že v České republice v posledních letech sílí hnutí za právo na bydlení, které dokáže tyto limity společně posouvat. Než ale začne společnost a ekonomika přistupovat k bydlení jako k základnímu lidskému právu, a ne jako k položce v investičním portfoliu, bude studentstvo spolu s dalšími zranitelnými skupinami dál žít v nejistotě způsobené krizí bydlení.
Autor studuje politologii a je členem kolektivu Jezevky.