Foto Alarm / Michaela Weimann
Zákon o podpoře v bydlení, který již brzy zamíří na jednání vlády a následně do parlamentu, vzbuzuje zcela pochopitelně, vzhledem ke stavu bytové krize v České republice, řadu očekávání. A je pravda, že mnoho z nich nenaplní. Přesto je to kvalitní zákon, který pomůže řadě lidí z bytové nouze. V reakci na text Saši Uhlové z 5. ledna bych rád dovysvětlil, v čem vidíme jako Platforma pro sociální bydlení jeho přínos, a hlavně proč je potřeba ho přijmout co nejdříve.
Není silnější a slabší verze zákona
Frustrace z krize bydlení v České republice, která je výsledkem série státních přešlapů a absence snahy situaci systémově řešit ze strany všech dosavadních vlád, je jistě na místě. Většina čtenářů a čtenářek tohoto textu nejspíš platí zcela neadekvátní peníze za nejistý nájem a uvědomuje si, že pokud vlastní byt už nemá nebo ho nezdědí, nejspíš ho ani nikdy mít nebude.
Zákon o podpoře v bydlení bytovou krizi sám o sobě nevyřeší. Je ale potřeba si říct, že to ani nikdy nebyla jeho ambice.
Zákon sice skutečně neukládá obcím povinnost sociální bydlení poskytovat, data ministerstva pro místní rozvoj ale ukazují, že i kdyby taková povinnost existovala, obce by povětšinou neměly byty, které by mohly pro tyto účely poskytnout. Nelze očekávat, že v každé obci leží ladem prázdné obecní byty, pro které obce nemají žádné využití. Obce ale samozřejmě nějaké volné byty mají, a proto jejich směrem nad rámec zákona zamíří finanční podpora na jejich rekonstrukci a finanční zvýhodnění, když je budou poskytovat na sociální účely.
Zároveň však platí, že naprostá většina bytů je v důsledku neustále pokračující a často nezodpovědné privatizace bytového fondu obcí v soukromém vlastnictví. Snahy zajistit, že tyto byty budou pronajímány za férové ceny, je tak v rámci současného nastavení systému jasně se nabízející součástí řešení.
Současný návrh zákona má řadu slabin, o kterých víme a budeme na ně upozorňovat. Určitě by mohl být údernější například v zákazu pobytu dětí na ubytovnách a na to navázané povinnosti zajistit jim adekvátní bydlení. Taktéž by měl v odůvodněných případech flexibilněji pracovat s místní příslušností při poskytování bytové podpory. Současná verze, kdy bude místní příslušnost posuzována podle trvalého bydliště či místa dlouhodobého pobytu, bude z podpory často vylučovat například lidi čerstvě propuštěné z výkonu trestu, u kterých se dá včasnou podporou předejít ztrátě stability a na to navázaného rizika recidivy.
S obavami z pronajímání bytů se dá pracovat
Představa, že majitelé a majitelky bytů budou ochotni byty pronajímat v dostatečné míře, může být mylná – jako asi každá představa. Nezakládá se však na nějaké slepé víře, ale na analýzách, průzkumech a předchozí praxi na městské úrovni, ze kterých vycházejí poměrně pozitivní výstupy a jsou zaznamenány v dopadové analýze zákona. Ohledně rasistických nebo jiných předsudků je k dispozici z evaluace pražské Městské nájemní agentury optimistický údaj, že většina majitelů a majitelek by pronájem bytu potřebným lidem doporučila i dalším. Dopadová analýza očekává, že by se díky nástrojům obsaženým v zákoně mohlo na bytový trh dostávat zhruba dva tisíce bytů ročně pro výše zmíněné skupiny, které jsou krizí nejvíce ohroženy. Přičemž je ovšem fér říct, že to není dost ani pro potřeby skupin, na které zákon míří.
Zákon také nově přináší povinnost vzniku kontaktních míst pro bydlení v každé obci s rozšířenou působností. Problémy s bydlením má dnes v Česku 1,7 milionu lidí. Tito lidé mnohdy nevědí, kam se mají obrátit s žádostí o pomoc či o radu. Na kontaktních místech pro bydlení budou sedět proškolení úředníci a úřednice, kteří lidem pomohou získat odpovídající podporu. Kontaktní místa mohou lidem pomoci například s vyřízením příspěvku na bydlení či s vyřízením dávky mimořádné okamžité pomoci na kauci, provizi realitní kanceláři či první nájem, se sehnáním dostupného nájemního bydlení nebo, bude-li to potřeba, dostat lidi do bydlení ve spolupráci se sociálními službami díky systému asistence v bydlení, se kterou se v zákoně počítá.
Schválení zákona stále není jisté
To, že se zákon líbí řadě politiků a političek z parlamentního konzervativně pravicového spektra, může působit varovně, asi je ale zároveň nepředstavitelné, že by se v současném rozložení sil ve vládě a v poslanecké sněmovně dal prosadit zákon, který by se jim nelíbil. A opět, neznamená to, že zákon, který je všeobecně více přijatelný, je špatný. Spíš se vydává směry, které mohou být i pro pravici ideologicky představitelné a opodstatnitelné, a zároveň si udržuje svou autenticitu a inovativnost v rámci českého sociálního systému.
V současné době zatím není ani jasné, že bude zákon skutečně schválen. Přes své předpokládané, velmi solidně zmapované dopady má stále řadu ideologických odpůrců a odpůrkyň v rámci vládní koalice a odmítavě se o něm, v rámci doktríny negativního se vyjadřování o všech vládních návrzích, vyjadřuje i viditelná část opozice. Za Platformu pro sociální bydlení tedy naopak vnímáme silnou potřebu občanského i expertního tlaku na státní instituce, aby zákon jako celek nezamířil na smetiště dějin stejně jako jeho předchozí varianty a aby jeho výsledná podoba nadále představovala promyšlený koherentní celek vzájemně propojených a fungujících nástrojů prevence a podpory řešení bytové nouze.
Nevyřeší vše, ale potřebujeme ho teď
Jak jsem psal výše, zákon není řešením bytové krize v celém jejím stávajícím rozsahu. To, že nedostupnost bydlení přestala být tématem majetkově chudších a začala se týkat i střední třídy, je alarmující, a je na místě apelovat na vládu, aby hledala nástroje pro kontrolu a řešení této krize. Může se jednat o úpravu nájemnických práv, v lepším světě o důslednou tematizaci financializace bydlení v posledních dvou dekádách a boj proti bydlení jako primárně investiční, často spekulativní, příležitosti. Tato témata ale nejsou součástí zákona o podpoře v bydlení a měla by správně být součástí jiných zákonů.
Zákon v případě prosazení pomůže těm, kteří jsou z jakýchkoliv důvodů odkázáni na státní podporu, sociálním pracovníkům a pracovnicím, co nemůžou v současné situaci svým klientům a klientkám v bytové nouzi doporučit žádný přijatelný způsob řešení jejich situace, a všem ostatním, které doteď česká legislativa ostudně přehlížela.
Autor je sociální pracovník a advocacy officer Platformy pro sociální bydlení.