Foto Pixabay, CC0
„Kniha, která nepojednává o něčem, ale tím něčím ve skutečnosti je,“ charakterizuje hrdina povídky Vastarien Thomase Ligottiho vlastnosti skutečně prokletého svazku, po jehož čtení touží. Tento text je vlastně variací na desítky hororových povídek o chorobně zvědavých čtenářích obskurních grimoárů, kteří zjistili, že věci popisované v těchto spisech jsou skutečnější a démoničtější, než se zdálo. Takové příběhy psali především pokračovatelé a epigoni slavného H. P. Lovecrafta, jenž sám v řadě svých textů narážel na fiktivní knihu Necronomicon, která sloužila jako studnice zhoubného zapovězeného vědění.
Ligotti se obsedantně zabývá sny, psanými texty či mluvenou řečí, všemožnými přeludy, ale také maskami, loutkami, figurínami, kouzelníky či hypnotizéry.
Vastarien se ale zároveň z řady příběhů o pošetilcích a zakázaných knihách výrazně vymyká. Není to totiž vůbec faustovský příběh o ničivé síle zapovězeného vědění. Její hrdina Victor Keirion totiž nechce s pomocí tajemné knihy Vastarien povolat na tento svět žádné bytosti z jiných světů. Nechce se stát nesmrtelným ani z četby vytěžit jakoukoli další praktickou výhodu. Chce to, co říká v úvodní větě – knihu, která není zprávou o hrůze, ale hrůzou samotnou. Chce, aby hrůzyplný text splynul se skutečností. Chce tedy něco, co se hrdinům Ligottiho povídek děje celkem běžně. V jedné z nich se spisovatelka strašidelných dětských knih pomalu propadá do fantasmagorické, děsuplné verze Carollovy Říše divů. Deníky (fiktivního) spisovatele z Brugg v jiné povídce končí zneklidňujícím zjištěním, že město z jakési knihy, kterou právě čte, se přesně shoduje s městem, kde autor právě žije.
Ligottiho vize, ve kterých se svět stává textem a text naopak světem, neodrážejí ani autorovo přání, ani jeho noční můru. Spíš jsou odrazem vyhraněné, specifické optiky, z níž tento americký literát píše. A právě tato perspektiva z něj udělala jeden z nejoriginálnějších hlasů hororového žánru posledních čtyřiceti let, autora, který sice není obecně příliš známý, ale jejž si žánroví fajnšmekři zpravidla cení hodně vysoko.
Skok do temnoty z ramen klasiků
Sbírka Písně mrtvého snivce, kterou se Ligotti představuje českým čtenářům, je autorův debut z roku 1985. Zároveň je to jeho dodnes nejznámější publikace, v níž už je jeho poetika plně rozvinutá – v dalších svých povídkách a esejích už ji Ligotti v zásadě jen variuje. Zahrnuje povídky, které původně vycházely v malonákladových hororových fanzinech a časopisech. Jejího prvního vydání se vydalo pouhých tři sta výtisků. Sám Ligotti si tak od začátku pěstuje image podobnou jeho psaní – pověst literáta, který nebojuje o své místo na slunci, ale spíš se plíží na pomezí světla a temnoty.
Povídky jako Vastarien nebo Sekta šíleného boha, uvozená citací ze zmíněného Necronomiconu, zároveň jasně prozrazují, na jakou tradici Ligotti navazuje. Je to linie weird fiction a okruhu groteskních, mysteriózních hororů, do níž bychom kromě Lovecrafta a dalších autorů jeho okruhu (Clarka Ashtona Smithe, Roberta Blocha, Ramseyho Campbella nebo Briana Lumleye) mohli počítat také ještě starší spisovatele Arthura Machena, Williama Hope Hodgesona nebo Roberta W. Chamberse. Ligotti je evidentně znalec tohoto typu literatury a svými texty oslovuje především další znalce. V nějakém smyslu patří mezi současnou renesanci weird hororů, jak ji reprezentuje třeba Laird Barron nebo Philip Fracassi. Také oni dělají krok za své předchůdce – jako by se stavěli na ramena těchto klasiků a odtamtud skákali do temnoty. Jenže Ligottiho strategie je výrazně odlišná.
Barronovy nebo Fracassiho povídky vypadají jako horory vyprávěné z pohledu vedlejších postav, které padnou za oběť monstru dřív, než se s nimi vypořádá hlavní hrdina. Jejich protagonisté si žijí své relativně normální životy, dokud do nich nějak nepronikne tajuplná destruktivní síla, která je obvykle zničí dřív, než ji stačí vůbec porozumět, natož se proti ní nějak mobilizovat. Jsou to příběhy, které nás učí, že proti určitým silám jsme zkrátka bezmocní a nedokážeme je ani rozumově vstřebat. Tedy v zásadě totéž, co poněkud jinými způsoby dávají čtenářům najevo i mnohé vrcholné Lovecraftovy texty.
Vyhraněný názor na to, co je reálné
Ligotti se také pohybuje na terénu nezřetelných narážek na nevýslovné hrůzy. Jenže zatímco Barron nechává temné síly útočit na relativně civilní situace, Ligotti se od začátku realismu ostentativně vyhýbá. Ostatně v Písních mrtvého snivce najdeme i esejistický text Poznámky k psaní hororu: příběh, v němž Ligotti navrhuje tři způsoby psaní hororové povídky – realistický, gotický a experimentální. Realistický je přitom styl, který v hororu převládá a k němuž Ligotti přistupuje s největším odstupem. „Pomáhá, když je on [autor] sám normální a reálný,“ píše v Poznámkách k psaní hororu. Ligotti má totiž na to, co je reálné, velmi vyhraněný názor, který s oblibou propašovává i do svých povídek a jenž tvoří jejich metafyzické pozadí.
Souvisí to také s tím, proč je Ligotti charakterizovaný jako tvůrce „filosofického hororu“, a s tím, proč už do Písní mrtvého snivce vkládá vedle povídek také esejistické útvary. Tato snaha později v jeho tvorbě převládla a vyvrcholila v roce 2010 vydáním samostatné knihy The Conspiracy Against the Human Race (Spiknutí proti lidské rase). Jeho přístup vychází ze zhroucení metafyziky a z pojetí „reality“ jako něčeho, co je z valné části tvořeno našimi vlastními představami a myšlenkovými konstrukcemi. Náš svět není světem věcí, ale světem představ. Lidé, kteří jsou „normální“ a „reální“ (tedy ideální hrdinové a autoři realistického hororu), jsou v tomhle světě zabydlení, přemýšlejí uvnitř jeho pravidel a struktur, do nichž „nadpřirozená“ hrůza proniká jen jako cosi cizorodého. „Nejvyšším cílem autora realistického hororu je realistickými prostředky dokázat, že nereálno je reálné. Otázka zní: Lze toho dosáhnout? Odpověď zní: Samozřejmě že ne,“ píše Ligotti v Poznámkách k psaní hororu. Jeho vlastní povídky jsou naproti tomu v podstatě hříčky těžící z prolnutí dvou světů, z nichž ani jeden nutně nemusí splňovat nároky „realismu“.
Proto také Ligotti jen zřídka sahá do pantheonu klasických hororových monster, ale spíš se obsedantně zabývá sny, psanými texty či mluvenou řečí, všemožnými přeludy, ale také maskami, loutkami, figurínami, kouzelníky, hypnotizéry a podobně. Právě tyto motivy, které implikují klam, neskutečnost nebo iluzi, umožňují Ligottimu prostupovat různé roviny (ne)skutečnosti. Obvykle se to děje na principu invaze – jedna vrstva skutečnosti pronikne do druhé a ovládne ji, vnutí ji svůj cizorodý ráz.
Jednoznačně na straně přízraků
Netypické na Ligottiho textech je i to, že autorovy sympatie jsou obvykle jednoznačně na straně přízraků. Jeho hrdinové jsou sbírka podivínů, outsiderů a samotářů a jejich osud je tím tragičtější, čím víc lpějí na sdílené iluzi, které říkají realita. Jen část jeho hrdinů má ostatně vůbec nějaké výraznější charakteristiky typických postav realistické beletrie. Někteří z nich působí od začátku spíš jako protagonisté nočních můr. Totéž platí i pro prostředí, jež obvykle tvoří fantasmagorická města plná prapodivných tvarů a zákoutí, která Ligotti umí neobyčejně sugestivně popisovat. Spíše než s Freudem by si tedy Ligotti ve svém pojetí snů rozuměl s Lacanem, i když ostrá hranice mezi imaginárním a reálným v Ligottiho textech vlastně chybí.
Ligotti navíc neváhá svou oslavu outsiderství dotáhnout až do vyloženě misantropických rozměrů. Úvodní povídka Písní, nazvaná Dovádění, by se dala snadno převyprávět jako realistický horor o nebezpečném psychopatovi s nadpřirozenými schopnostmi. Ve způsobu, jakým Ligotti tento příběh líčí, je ale cítit odstup od hlavních hrdinů a jejich tragédie. Naopak je tu zřetelná fascinace monstrózním příslibem, který hrozivý šílenec popisuje rozpustile znějícím slovem „dovádění“. Někteří hrdinové pád do fantasmagorické ne-reality vyloženě vítají, v dalších se mísí hrůza s úlevou. Povídky Les Fleurs nebo Chymik jsou vyprávěny optikou misogynních démonických násilníků útočících na ženy, o kterých mluví opovržlivým tónem a jež vnímají v podstatě jako hračky předurčené k jejich ritualistickým destruktivním orgiím. Až na pár výjimek v čele s povídkou Alenčino poslední dobrodružství ostatně ženy v Ligottiho textech buď vůbec nevystupují, anebo je autor staví do hodně útrpných, degradovaných pozic. Tenhle aspekt je v Písních mrtvého snivce potenciálně nejproblematičtější, protože stojí na hraně autorovy záměrně asociální poetiky a přiznaného odstupu vůči ženám.
Když se vrátíme k touze Victora Keiriona číst knihu, která jen nepojednává o hrůze, ale sama hrůzou je, pochopíme i Ligottiho pozici v současném hororu. Ligotti skutečně působí jako autor, který (někdy až úporně) touží pozvednout literární děs na novou úroveň. Nepsat o lidech, kterým se stane něco děsivého, ale přenést tento děs do matérie textů, které píše. Prodchnout samotné vyprávění závratným pocitem pádu do neklidných vod nereálna. Ligotti působí jako znalec hororů, který Lovecrafta a další jemu podobné autory uznává, ale zároveň chce posunout hranice jejich vize. Právě proto je také nejoblíbenější u čtenářů, kteří hororu dobře rozumějí a dokážou plně ocenit hraniční pozici, z níž svou prózu píše.
Autor je filmový publicista a redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.