Foto Miloslav Hamřík, pixabay.com
Do voleb do Poslanecké sněmovny už zbývá pouhý měsíc a většina kampaní se dostává do své poslední, nejostřejší fáze. Agentura STEM zveřejnila v neděli dopoledne čísla z posledního předvolebního výzkumu, který realizovala pro Primu CNN News na vzorku více než tisícovky respondentů. Vychází z něj to, co můžeme v české politice sledovat už delší dobu: Andrej Babiš neustále posiluje a je možné, že letošní volby pro něj budou ty zatím nejúspěšnější. Naopak obě koalice – Piráti a STAN i pravicová formace SPOLU – procentní body postupně ztrácejí. SPD Tomia Okamury má stabilně kolem dvanácti procent, hranici pro vstup do sněmovny by ještě překonali komunisté, ale nikoli už sociální demokracie nebo Přísaha. Ta podle všeho „přepálila start“ a po velkém nástupu se od ní zase lidé vracejí k Andreji Babišovi. Právě český premiér zůstává hegemonem naší politiky, i když mu mnozí po absolutně nezvládnuté pandemii věštili definitivní konec. Pořadí stran potvrzuje i jiný výzkum, Data Collect pro Českou televizi, realizovaný ve stejném čase na trochu menším vzorku lidí. Ten Babišovi přisuzuje o poznání méně procent, ale trendy z poslední doby potvrzuje. Vzhledem k tomu, že se o stranách až třetina voličů rozhoduje na poslední chvíli, není stále nic stoprocentně jisté. I tak má ale smysl trajektorii Babišova návratu zkoumat a analyzovat.
Zhruba před půl rokem přitom vypadala situace na české politické scéně naprosto odlišně. Pravicově liberální formace Pirátů a STANu se těšila oblibě a zdálo se, že našla způsob, jak Babiše skutečně odstavit od moci. Jenže nedlouho poté začal její strmý pád. Dnes je až třetí, za pravicově konzervativní koalicí SPOLU. Ta přitom stojí především na ODS, protože TOP 09 a KDU-ČSL by se podle řady průzkumů, nejen toho nejnovějšího od STEM, do sněmovny samy nedostaly. Během několika měsíců dokázal Babiš značnou část témat obrátit ve svůj prospěch a je teď opět na koni. Trend odrážený předvolební průzkumy vypovídá především o tom, že opozice nedokáže být důvěryhodnou alternativou pro potřebné množství lidí a její výsledky jsou v řadě ohledů tristní. Může za to hned několik věcí.
Po letech v opozici jen pár procent navíc
To, co původně působilo jako dobrý krok – tedy vytvoření koalic – se teď proti opozičním stranám obrací. Jejich akcenty jsou někdy až moc odstředivé a výsledné kompromisy až moc na sílu. I když SPOLU má minimálně pro svou cílovou skupinu voličů v řadě ohledů opravdu dost čitelnou kampaň, systém tří lídrů s nepříliš výrazným Fialou v čele je zmatečný. Takto slepená koalice navíc některé pravicové voliče logicky irituje – konzervativně liberální slepenec, u kterého po změně volebního zákona není úplně jasné, proč existuje, nemá kromě vzletných frází jasně vymezenou agendu. Babiš, kterému model lídra svědčí, z toho pak přirozeně profituje.
Česká politika se několik posledních let nachází v bludném kruhu. Prakticky každé volby od prvních prezidentských, které znamenaly pro saturovanou a liberální část společnosti šok, se pracuje s narativem nutné záchrany demokracie.
Podobným problémům čelí i Piráti a Starostové, kteří se vzájemně oslabují. To logicky více dopadá na Piráty, naopak STAN ze situace profituje a bezesporu ještě bude. Můžeme se tak klidně dostat do situace, že slabší strana opozice bude nakonec mít velmi podobný počet mandátů jako dříve suverénní Piráti. Bartoš třeba Rakušanovi uvolnil kandidátku ve Středočeském kraji a symbolicky se přesunul do kraje Ústeckého, kde se má utkat s Andrejem Babišem. Přesně takový souboj ale může být debaklem voleb, zatímco kdyby Bartoš vsadil na Prahu nebo střední Čechy, mohl by si naopak zajistit dost výrazné vítězství. Jsou to drobnosti, ale i z nich se dá dobře vyčíst, jak se jednotlivé strany orientují v politickém řemesle.
Na výzkumu STEMu určitě stojí za pozornost i rozklad koalic na jednotlivé strany. Po osmi letech v opozici má ODS o pouhé čtyři procentní body víc než v roce 2013. Zbylé dvě strany koalice SPOLU by samotné skončily mimo Sněmovnu. Piráti mají o procento víc než před čtyřmi lety. Podobně je tomu u Starostů a nezávislých, kteří posilují jen velmi málo. Takové výsledky jsou u všech opozičních stran až překvapivě špatné. Zvlášť když si uvědomíme, že ještě před pár měsíci to skutečně vypadalo, že je Andrej Babiš zahnaný do kouta a koronavirus v plné nahotě odhalil nejen jeho naprostý politický cynismus, ale i manažerskou neschopnost. Způsob, jakým se opozici povedlo tento okamžik promeškat, možná vejde do dějin českého politického marketingu.
V politice je možné cokoliv
Často přitom zaznívá, že je Babiš ve své kampani brutální: útočí skrz dezinformace, rozpoutává kulturní války, využívá svého mediálního impéria a celkového vlivu. Především Piráti nyní pocítili zdrcující sílu jeho manipulací, ale ve vysoké politice bohužel není prostor na výmluvy. Každý politik, který vstupuje na scénu, musí dávno vědět, jaké praktiky Babiš používá. Defensiva, ve které se Piráti ocitli, jim nesvědčí – strana působí slabě a projevuje jen malé odhodlání vládnout. Když k tomu připočteme i velmi rozpačitou kampaň, která se po první vyprázdněné fázi přenesla do druhé, jakoby na koleně vyrobené a ještě více rozpačité, je u Pirátů zaděláno na volební propadák.
Namísto toho, aby se soustředili na udržení svých procent, pokusili se o catch all strategii a jejich poměrně dobré výsledky se začaly vytrácet. Ztratili i část svého původního voličského jádra, které bezesporu pramenilo z větší potřeby antisystémových pozic v politice a také z touhy po autenticitě, kterou Piráti skvěle naplňovali. Poslední měsíce ale tohle všechno mizí. Ani programově pak koalice Pirátů a STANu nevytváří reálnou alternativu – spíš se snaží v pravicových návrzích a byznysové rétorice i vizáži co nejvíce přiblížit SPOLU, aby si udržela šanci na případnou koalici. Její vidina se však vytrácí. Pokud by volby dopadly podobně, jako ukazují aktuální trendy, vládnout bude s ANO a půjde jen o to, s kým.
Okruh možných Babišových partnerů se podle všech výzkumů zužuje: Přísaha nejspíš kampaň příliš unáhlila, sociální demokraté se zmítají na hraně vstupu do sněmovny, a i kdyby se do ní dostali, počet jejich mandátů by byl směšný. Komunisté jsou na tom podobně a podle řady indicií je uvnitř ANO reálná obava z případného spojenectví s SPD. Okamurova strana prakticky nedisponuje politiky a političkami, z personálního hlediska by taková vláda byla k smíchu. Část členů ANO se navíc údajně obává i případné korupce, která se s Okamurou pojí. Pokud nebude chtít Babiš čelit podobně nestabilnímu systému, jaký ho provázel uplynulé roky, bude muset zkusit přesvědčit některou z dalších stran. Vylučovat povolební spolupráci s Babišem je tak v této situaci dost nebezpečné – kampaň určitě ještě nabere obrátky a zažijeme v ní leccos nechutného, ale po volbách, až emoce opadnou, bude zase situace jiná. A to nejen pro politické strany, ale i pro jejich lídry. Počítat se tudíž musí i s tím, že ti, kteří nyní strany vedou, nemusí o případné vládě s ANO vůbec vyjednávat. A svou roli sehraje i Miloš Zeman, který už několikrát deklaroval, že sestavením vlády pověří vítěze strany, nikoliv koalice. Bylo by hodně překvapivé, kdyby tím člověkem nebyl právě Andrej Babiš.
Pořád ta samá písnička
Česká politika se několik posledních let nachází v bludném kruhu. Prakticky každé volby od prvních prezidentských, které znamenaly pro saturovanou a liberální část společnosti šok, se pracuje s narativem nutné záchrany demokracie. Řada termínů – kromě demokracie třeba stokrát omílaný Západ – se úplně vyprázdnila a vlastně už nic neznamenají. Jejich instrumentální používání bez ohledu na reflexi skutečných problémů uvnitř společnosti se odráží i v letošní kampani. Stejně jako roky předtím i nyní sledujeme důsledné ignorování příčin, ze kterých Babiš vzešel, a neúměrné zacílení na důsledek v podobě setrvalé podpory pro hnutí ANO, interpretovaný pouze liberálním narativem. A tak se i nyní veškerá odpovědnost hází na Babišovy voliče a voličky a už zase se mluví o nevzdělané, nenávistné a demokracie si nevážící populaci. Každý takový výrok ale dokládá jediné: vůbec jsme se z posledních deseti let nepoučili.
Ačkoliv i politika současného premiéra prochází proměnami (jak dokládá poslední půlrok, během kterého se posunul vpravo), pro významnou část společnosti zůstává především čitelným politickým aktérem. Zároveň je se svou sice minimální, ale aspoň nějakou sociální politikou, poslední ochranou před tím, co některé skupiny obyvatelstva zažívaly před Babišovým nástupem a co také stálo za růstem jeho hnutí. Když dnes sledujeme opozici v křeči, musíme si klást důslednější otázky, než které si většinou klademe, a rozhodně se nesmíme přezíravě povyšovat nad jeho voliče. Ano, za posledních několik let společnost v Česku skutečně výrazně zhrubla, díl viny na tom ale nemá jen Babiš sám. Nese ji celá politická scéna včetně opozice. Její nynější stagnace jasně ukazuje, že nepochopila to nejpodstatnější: redukovat politiku na morální kategorie a ty si zároveň nárokovat je přesně to, co Babiše posiluje a odvádí pozornost od celé plejády jeho chyb. Lidi ho nevolí proto, že by ho měli nějak extra rádi, ale proto, že jiné strany pro ně stále představují až existenční ohrožení. V kombinaci s přezíravým paternalismem a neustálou snahou ty, se kterými nesouhlasíme, dovzdělat a přesvědčit, to vytváří společensky třaskavý koktejl, jehož dopady už několik let pozorujeme. Letošní volby jsou toho jen dalším smutným důkazem, ať už jejich výsledek bude pro Babiše vynikající, nebo jenom ucházející.
Autorka je redaktorka Alarmu.