Zadupání Pirátů bylo generační vzpourou proti mladým lidem

To, že bude koalice Pirátů se Starosty a nezávislými velmi výhodná pro malou, ale lokálně zakořeněnou stranu „starostů“ a velmi nevýhodná pro Piráty, nebylo zas takové překvapení. Někteří piráti před tím varovali – ale pokud jejich varování proniklo do veřejného prostoru, znělo jako omezený a trochu sobecký strach o pár mandátů nebo jako fundamentalistické lpění na principech, když jde přece o „vyšší dobro“ – porážku Babiše a záchranu republiky. „Vstoupíme do učebnic politologie jako ojedinělý případ, kdy čtrnáctiprocentní strana na svůj úkor vytáhla pětiprocentní,“ řekl mi před pár týdny jeden přítel z pirátských řad. Ani on ale netušil, jak moc se jeho proroctví vyplní. Část vysvětlení dává generační pohled.

Západ jako obraz hrůzy

Piráti se stali terčem neuvěřitelně drsné kampaně ze strany Andreje Babiše. Aby však fungovala, musely být splněny ještě dvě další podmínky: za prvé musela nasedat na dlouhodobě rozšířené předsudky a za druhé na ni Piráti nemohli adekvátně reagovat.

Babiš skutečně rozšiřoval řadu nesmyslů a vyvolával dojem, že Strakovu akademii hodlá převzít banda šílených „neomarxistů“, která chce lidem zabavovat byty a seškrtat důchody. Jenže po jistou dobu mu dělala potvrzující ozvěnu i ODS, která dobře věděla, že Piráti jsou hlavní konkurent. I když posléze utichla, protože pochopila, že by si takhle mohla odkráglovat spojence, pravicová média v podobném tónu pokračovala. Jejich tón ostatně celou Babišovu kampaň předpřipravil.

Kritická masa současné mladé generace je na tom dnes stejně jako levice: zůstala bez parlamentního zastoupení. Cokoli bude chtít, na čemkoli jí bude záležet, bude si muset vymoct tlakem – patrně především v ulicích.

Už několik let je hlavní ideologií většiny českých médií deklinismus: strach z úpadku Západu, z nových hodnot a nové levice, touha po konzervativní záchraně před údajným „šílenstvím“ západních liberálů. Jednou bude pozoruhodným materiálem pro analýzu, jak se v Česku změnila vůdčí ideologie – z nekritického obdivu k Západu a snaze ho napodobit, která charakterizovala Česko přibližně do uprchlické krize, k absurdně přehnané a podobně nekritické „kritice“ Západu. Neustálé a často zcela bizarní obrazy „šílenství“ na té či oné západní univerzitě či v tom či onom západním městě, šířené Parlamentními listy i intelektuálně náročnějšími médii typu Echo24 nebo Info.cz, vytvářejí stereotypní a nepravdivý obraz Západu, ze kterého jde strach. Tento strach je obzvláště zacílen na mladou generaci „wokerů“ a „sněhových vloček“. A tomuto strachu pak už nestačí neurčitý obraz Západu, takže si hledá český referent. Někdy se tímto nositelem hrůzy stanou „revizionističtí historici“, což ale přece jenom není moc výživné. Piráti se na umístění do této role civilizační hrozby hodili nejvíce – a Babišova špinavá kampaň jen sklidila plody strachu, které řada českých médií zasela.

Svázané ruce

Piráti, zaklesnutí v koalici se Starosty a nezávislými, se ale především nemohli účinně bránit. Kdyby kandidovali sami za sebe, mohli ze špinavé kampaně proti sobě udělat naopak svou výhodu: mobilizovat jádro svých voličů, oslovit mladou generaci a obhájit hodnoty, skrz které na ně Babiš útočil. Mohli by se jeho kampani vysmát a udělat z ní svůj nástroj. Mohli skrze ni prodat odlišnosti svého pojetí politiky. Babišova absurdní kampaň (a její ozvuky u ODS a lidovců) by byla nejlepším dokladem toho, že leží Babišovi a pravicovým strejcům v žaludku a že jsou dobrou protestní volbou mladší generace. Klišé „negativní reklama je taky reklama“ funguje, a to zejména u strany, která se uchází o protestní hlasy.

Takovou stranou Piráti po léta byli a založili na tom svou identitu. Jenže tentokrát nemohli adekvátně zareagovat: měli svázané ruce. V kampani pod kontrolou Starostů a nezávislých se soustředili na dokazování své serióznosti. Z tohoto hlediska dopadla kampaň, jak měla: pokud skutečně chcete někoho „seriózního“, kroužkujete „starostu“, ne „piráta“. Absurdní paradox: zatímco premiér-oligarcha pózoval v roli rebela a šířil svou knihu s názvem Sdílejte, než to zakážou, rebelská strana mladé generace musela seriózně (a tedy trochu nudně) dokazovat, že ji vlastně žádné rebelství necharakterizuje. Úsilí prokázat svou vlastní serióznost mělo špatnou dynamiku. Přesně to, v čem jsou Piráti jiní než ostatní strany a co v porovnání s nimi mohlo být výhodou, se najednou stalo přítěží, divností, něčím, co je přinejlepším nutné znovu a znovu zdlouhavě obhajovat.

Piráti si nemohli negativní pozornost užít (a věřím, že by to uměli!) a krmit jí své voličské jádro i řadu dalších skupin jako důkazem své věrohodnosti. Namísto toho svou věrohodnost postupně ztráceli: to když couvali a začínali zastávat „stanovské“ názory i ve věcech, které jsou pro mladou generaci důležité. Do toho ovšem udělali i nějaké vlastní chyby (jméno té nejpodstatnější je Ondřej Dostál).

Kritická masa

Nemýlím se tu ale a nemaluju obraz „mladé generace“ jako nějakého kolektivního levicového subjektu? To bych opravdu nechtěl. Je jako všechny generace vnitřně rozrůzněná a obecně vzato je v ní levice jistě dost diskreditovaná. Existuje v ní ale kritická masa, pro niž platí několik důležitých charakteristik. Bere vážně ekologická témata a klimatická krize je pro ni klíčová otázka, která dost možná rozhodne v jejich životě o všem. Vnímá velmi ostře bytovou krizi – ne jako fakt, kterému se musí přizpůsobit, ale jako drtivý tlak, který vyžaduje politické řešení. Zároveň je to taky první generace, pro kterou feminismus nepředstavuje vysmívanou a ostrakizovanou divnost, ale pro velkou část žen i mužů jedno ze samozřejmých postojových východisek. S tím potom souvisí i vstřícný vztah vůči některým menšinám. Je to první generace, jejíž kritické mase nepřijde „divné“ manželství pro všechny, ale spíš to, že ho stále ještě nemáme.

Vedle této hodnotové proměny je tu ale ještě jedna propast mezi dnešní mladou generací a tou předchozí: příležitosti. Generace, která byla mladá v devadesátých letech, si dokázala užít společenskou změnu a i její nekompetentní příslušníci získali pozice naprosto neúměrné svým schopnostem. Mladší generace naproti tomu přichází do vcelku zabetonovaných poměrů. Ve věku, kdy dnešní starší střední generace zažívala privatizaci a zakládání nových stran i médií, zažívá tato generace covid. Zatímco tehdy se byty privatizovaly za často směšnou cenu, dnes svou nedostupností ční jako nedobytné hrady.

Tato situace stvořila také mezigeneraci: příliš mladou na to, aby byla u příležitostí devadesátých let, a příliš starou na to, aby plně sdílela senzitivitu dnešní mladé generace. Není lepším symbolem této situace, že tu je za mladíka, který musí dokazovat svou zralost, opakovaně vydáván jednačtyřicetiletý Ivan Bartoš, který by svými zkušenostmi a rozvahou strčil skoro všechny starší politiky do kapsy.

Starší střední generace si vzala zemi zpět

Článek, který vystihl kontury toho, co se ve volbách stalo, napsal už před více než dvěma lety konzervativní novinář a bývalý poradce premiéra Topolánka Martin Schmarz v generačně šovinistickém článku, který deklaroval, že „střední generace si musí vzít tuto zemi zpět“. Ten text nezestárnul, jen se přesunul za paywall. Schmarz v něm tvrdil, že střední generace (vymezil ji jako čtyřicátníky a padesátníky), která prý je „tahounem společnosti“, musí opět získat rozhodující slovo. V politice se to rovná triumfu pravice nad stranami, které podle něj reprezentují starší generaci (ANO, ČSSD, KSČM) či naopak mladé (Piráti). Ona střední generace se totiž prý ekonomicky stará o další dvě (poněkud nehorázné tvrzení), a navíc je v důsledku toho zdrojem realismu a soudnosti.

Generačně šovinistický program narýsovaný Schmarzem se do puntíku vyplnil. Připomeňme si, že ho psal v době, kdy měly pravicové strany 48 poslaneckých mandátů, Piráti jich měli 22 a byli na vzestupu. Dnes jich mají pravicové strany 104 a stačí jim pohodlně na vládnutí i bez čtyř zbylých pirátských poslanců. Obě levicové strany byly vymazány z mapy a na starší generaci zbyly byznysové projekty pánů Babiše a Okamury, které nereprezentují vůbec nikoho. Jsou politickou verzí podvodníků, kteří prodávají seniorům předražené hrnce.

Martin Schmarz prezentoval generační šovinismus své generace s komickým bolestínstvím, a tak nebylo těžké se mu vysmát – svou neuvěřitelně privilegovanou generaci totiž představoval málem jako oběť dějin a transformace. Ve skutečnosti se jednalo o výjimečně zvýhodněnou generaci, čehož malým dokladem je rovněž fakt, že se někdo tak bezvýznamný jako Martin Schmarz mohl stát významným novinářem a poradcem premiéra.

Čtyři svobodomyslné hlasy

Mnohem podstatnější ale je, že se této generaci podařilo svoji generační válku prodat jako zájem celku a svoje sobecké zájmy prosadit pod pláštíkem tvrzení, že volby jsou pouhým referendem o Babišovi. Pravice vyhrála s ekonomickým programem, který analytici jako Daniel Prokop opakovaně označovali za absurdní. Mohli jsme doufat, že je budou korigovat Piráti, ale z této naděje nic nezbylo. Mohli jsme doufat, že máme dva „demokratické“ protibabišovské bloky, konzervativní a liberální. V rámci onoho liberálního ale převládla konzervativní touha po lokální stabilitě (co jiného ostatně evokuje slovo starosta), a tak máme v parlamentu 196 lidí reprezentujících konzervativní postoje, a čtyři reprezentující ty svobodomyslné. Máme se na co těšit.

Politologové Ivan Krastev a Stephen Holmes vysvětlují události jako Brexit, volbu Trumpa nebo reakci visegradských zemí na uprchlickou krizi jako generační vzpoury: vzpoury starších generací proti těm mladším, proti jejich světu, kterému už nerozumějí a který se jim vzdaluje. Vidí za nimi snahu získat situaci pod kontrolu a vykázat mladým podřízené postavení. Vymazání Pirátů můžeme číst podobně. Mladší generace je navíc početně slabší a není tolik zvyklá volit.

Porážka nicméně znamená i příležitost. Příležitost naplnit noční můru Schmarze a jemu podobných – propojení mladé a starší generace. Starší střední generaci se podařilo odcizit nám odkaz starších generací, odkaz československého snu o demokratickém socialismu. Doba pravicové vlády bude dobrou příležitostí se k němu vrátit a navázat kontakt s myšlením nonkonformistů starší generace, lidí jako Petr Uhl, Alena Wagnerová, Jan Tesař, Anna Šabatová a další. Jak často připomíná Apolena Rychlíková, dnešní mladá generace může v tomto myšlení najít nejednu inspiraci, jak se potýkat s tržní společností.

Podivná „záchrana demokracie“

Povolební situaci výstižně shrnul politolog Petr Boháček: „Piráti do roztrhání bojovali s Babišem a rozkrývali jeho kauzy jen proto, aby pak přišli kmotrové z ODS, co s ním pár měsíců zpátky rušili daně, aby najednou zachránili republiku. Čtyři roky makalo 22 poslanců z Pirátské strany ve sněmovně, byli jedinou reálnou konstruktivní opozicí, spoustu návrhů prosadili, ale teď po čtyřech letech jdou skoro všichni domů. Nikdy jsem nepoznal tvrději pracující, nadšenější a upřímnější lidi. Je mi to fakt hodně líto.“

Pro lítost ale v politice není místo. Piráti skutečně udělali chybu, zapomněli na to, co je udělalo silnými. Mysleli si, že mladé voliče mají v kapse, otočili se k nim zády a dali jim řadu důvodů, aby je přinejlepším volili bez nadšení. Propagaci toho, v čem jsou noví a odlišní od ostatních, obětovali nejen „vyššímu dobru“ společné porážky Babiše, ale také svým přemrštěným ambicím, jak dokázala výstižně pojmenovat europoslankyně Makréta Gregorová.

Stalo se ještě daleko víc paradoxů. Pravicovou „záchranu demokracie“ a „západních hodnot“ tu ztělesňuje ODS, strana, která má silné euroskeptické křídlo a svým vývojem je podobnější Orbánovu Fideszu, než by se leckomu líbilo (s tím zásadním rozdílem, že nikdy nezískala ústavní většinu, a už vůbec ne pod vedením Klause nebo nějakého klausovce, který by to dokázal pořádně orbánovsky roztočit). V Evropském parlamentu spolupracuje s pestrou plejádou nacionalistů v čele s polským Právem a spravedlností. Rád bych napsal pouze to, že Petr Fiala bude pod tlakem euroskeptiků a nacionalistů ve vlastní straně. Do značné míry ale platí, že je sám jedním z nich.

Můžeme patrně zapomenout na spravedlivé reformy daní. ODS jasně ukázala, že chce daně výhodné pro bohaté. Nemůžeme čekat smysluplné řešení bytové krize. V otázce klimatu je možné, ba pravděpodobné, že se nová pravicová vláda bude snažit vzdorovat evropským snahám a chránit archaickou strukturu českého průmyslu a energetiky. Rozhodně nelze čekat, že by v řešení klimatické krize byla jakkoli vstřícná a nápomocná. Nedočkáme se manželství pro všechny ani přijetí Istanbulské úmluvy. Zkrátka: podařilo se odvrátit vládu ANO a SPD; nastupuje ale vláda, která jí v řadě klíčových témat bude celkem podobná.

Každá porážka znamená poučení. V tomto případě je to poučení, že nemá smysl rezignovat na svá témata sociální spravedlnosti, kvality demokracie a řešení ekologické krize a obětovat je „vyššímu dobru“ (které kupodivu vždycky definuje pravice, se snaživou výpomocí lidí jako Jakub Patočka). Poučení, že kritická masa současné mladé generace – a „mládí“ je tu potřeba chápat dost široce, ostatně viděli jsme, že pro pravicové ideology zahrnuje v podstatě polovinu ekonomicky aktivního věku – je na tom dnes stejně jako levice: zůstala bez parlamentního zastoupení. Cokoli bude chtít, na čemkoli jí bude záležet, bude si muset vymoct tlakem – patrně především v ulicích.

Myslím, že Piráti v téhle situaci ještě rozhodně neřekli své poslední slovo. A současná mladá generace už vůbec ne.

Autor je politolog a novinář.