Pirátský debakl má mnoho důvodů: kromě dezinformací a špatné kampaně i mylný úsudek pirátských lídrů

Piráti utrpěli bezprecedentní debakl. Kdyby kandidovali sami, měli by více poslanců, než mají nyní – i kdyby dostali pouhých pět procent. Důsledky mohou být zničující.

Takovou porážku nikdo nečekal. Po měsících kampaně, kdy se Ivan Bartoš hrdě hlásil o pozici českého premiéra, bude mít jeho strana v Poslanecké sněmovně neskutečně nízký počet poslanců. Pouhé čtyři. A to navíc v situaci, kdy „pětikoalice“, která pravděpodobně bude vládnout, disponuje pohodlnou většinou 108 hlasů, a ty pirátské tedy pro schvalování zákonů nebudou vůbec potřeba. I tak to ale vypadá, že se pro Ivana Bartoše a Olgu Richterovou možná najdou ministerská křesla. Oba by však měli zvážit, jestli vstupem do vlády nakonec nepoškodí pirátskou značku ještě víc.

Zvítězily kroužky, prohrála koalice

Jak ilustrují povolební komentáře některých členů Pirátské strany, šok, který nastal ve volebním štábu koalice, byl zdrcující. Málokoho napadlo, že by Starostové mohli být takto masivně kroužkováni a že by Piráti mohli takto absurdně propadnout. Ba co hůř: jednoduché počty naznačují, že výsledný nepoměr sil nemluví o tom, že by Starostové byli o tolik silnější stranou. Tak to skutečně není. Svědčí však o tom, že se vedení Pirátů nedokázalo zamyslet nad důsledky koalice a způsobem, kterým jejich kampaň byla vedena nejen tyto volby, ale i v minulosti. Svého druhu je tak ztráta neskutečných osmnácti pirátských mandátů dalším dokladem nízkých politických kompetencí (a imaginace) manažerů pirátské kampaně i samotného vedení strany. Kdyby Piráti kandidovali sami, mohli mít i při zisku pěti procent osm lidí ve Sněmovně a smysluplnou vyjednávací pozici. S největší pravděpodobností by přitom dostali mnohem více procent a klidně by se mohli stát jednou z určujících sil nového parlamentu. Nestalo se a zbyla na ně snad ta nejhorší možná pozice vůbec. Je s podivem, že strana, která tolik bazíruje na odbornosti a analýze, si takto jednoduché věci nedokázala spočítat.

Pro Ivana Bartoše a Olgu Richterovou se možná najdou ministerská křesla. Oba by však měli zvážit, jestli vstupem do vlády nakonec nepoškodí pirátskou značku ještě víc.

K masivnímu nepoměru poslaneckých mandátů stačilo STANu pouhých dvacet procent aktivně kroužkujících voličů a voliček. Už před těmito volbami bylo přitom známo, že elektorát Starostů kroužkuje pravidelně. Velké množství lidí, kteří volili Piráty, naopak nekroužkovalo a jsou to právě jejich hlasy, které propadly. Tito voliči, podobně jako další milion lidí, jejichž hlasy nejsou nyní zastoupeny ve Sněmovně, tak de facto neuplatnili svůj voličský potenciál. Právě u Pirátů je to v jistém smyslu ještě horší než u čistě propadlých hlasů. Byly to totiž celé dobrovolnické týmy, kdo Pirátům pomáhal s kontaktní kampaní, kterou naopak velká část kandidátů a kandidátek STANu vlastně nevedla. I tato výtka k vedení strany se nyní mezi Piráty často objevuje – a oprávněně: pocit, že zatímco Piráti makali, STAN jen vyčkával a stoupal s koalicí nahoru, má bohužel reálný základ. Obě koalice navíc slíbily, že své voliče nebudou ke kroužkování vyzývat. Už nyní se však objevují informace, že minimálně v případě některých kandidátů STANu byla tato výzva porušena.

Stane se z Pirátů toxická značka jako ze Zelených?

V české polistopadové politické historii měl k pirátské zkušenosti nejblíže Martin Bursík a jeho Strana zelených, kteří se dostali do Sněmovny s pouhými šesti poslanci a nakonec stanuli v čele čtyř ministerstev. Jenže jakkoliv zajímavě o zkušenosti s takto slabou vyjednávací pozicí píše Ondřej Liška na Facebooku, ani Zelení nebyli v tak šílené situaci, v jaké se nyní nacházejí Piráti. Už proto, že vláda Mirka Topolánka sama nezvládla složit ani stojedničkovou koalici, a opírala se tak o slavné hlasy „přeběhlíků“ Melčáka s Pohankou. Šestice zelených poslanců a poslankyň tedy byla pro udržení křehké sněmovny a také pro schvalování všech zákonů, naprosto klíčová. Jenže koalice Spolu a koalice Pirátů a Starostů disponuje 108 hlasy a je jednoduché si představit, čí hlasy budou při řadě zásadních projednávání úplně zbytečné – pirátské.

Piráti jako živé štíty

Tváří v tvář povolebnímu debaklu působí série vyjádření nejviditelnějších tváří strany poměrně absurdně. Mluví se hlavně o tom, že díky útokům na Piráty se nakonec podařilo sesadit Babiše a posílit Spolu. Je pochopitelné, že pro vedení strany je nyní extrémně náročné přiznat celou sérii chyb, kterých se během posledních měsíců dopustilo. Tvářit se, že jejich kolegové a kolegyně vlastně posloužili jako živé štíty, aby z jejich práce těžil někdo jiný, je minimálně vzhledem k množství energie, kterou řadoví členové a členky Pirátů do kampaně investovali, neuctivé. A stejně to musí působit na část pirátských voličů. Ti se musí se stávající situací nějak vyrovnat a vedení strany jim v tom svými výroky a vytvářením falešného dojmu, že strana sebe samu položila na oltář demokracie, rozhodně nepomáhá.

Když Mikuláš Ferjenčík krátce po debaklu napsal, že „pirátské kamikadze potopilo letadlovou loď Andreje Babiše“, a pak poděkoval za podporu, znělo to jako výkřik z jiné planety. A „někde jinde“ se nejspíš vedení strany stále ještě nachází. Žádná strategie nemůže obhájit tak masivní porážku. A ještě méně v situaci, kdy jsou Piráti tou nejméně potřebnou stranou koalice a de facto nedisponují žádnou silnou (a to ani ve smyslu vyděračskou) vyjednávací pozicí.

Všichni se proti nám spikli!

Můžeme donekonečna poslouchat, jak se proti Pirátům všichni spikli. Do jisté míry je to pravda. Kampaň, která proti nim byla namířená, byla ve všech směrech šílená a odpudivá. Zároveň však byla očekávatelná a zdaleka se nedá svést jen a pouze na Babiše nebo Hrad. Dojem, že Piráti jsou parta neomarxistických bláznů, spoluvytvářela i pravice, a to dlouhodobě a vědomě. Každý samozřejmě věděl, že to ani zdaleka není pravda – ekonomicky byli Piráti vždy spíše napravo a kulturně byli otevřeně liberální. Ani jejich voliči se k žádné levici moc nehlásili, spíš volali po straně pro mladou generaci, která je více v kontaktu s tím, co a jak mileniálové i mladší ročníky řeší – a také jak: otevřeně, zábavně a s nadhledem.

Svou roli v nálepkování hrála i média, a zdaleka nejen ta Babišova. Představa, že by se tu veřejně a dlouhodobě mluvilo o takové ODS nebo KDU-ČSL jako o „fašistech“ a jejich nápady se častovaly obraty podobnými slavnému výroku Lenky Zlámalové o tom, že Piráti chystají „gulagy s wifinou“, je nemyslitelná. Jenže právě na útoky ze strany těch, se kterými se nyní Piráti možná chystají vládnout, jejich vedení zapomíná. Tato snaha lísat se k jiným stranám byla jasně viditelná už během kampaně a byla logickým důsledkem koalice se STANem i hlavního cíle: odstavit Babiše od moci. Bylo jasné, že pokud se obě koalice chtějí dohodnout, musí uzavřít smír.

V totálně vychýleném politickém poli tak byli Piráti snadným terčem nejen pro Babiše, ale i pro další aktéry, byť minimálně ze strany Petra Fialy k útokům na ně nedocházelo. Místo vlastní analýzy takto brutální prohry však nyní ze strany pirátského vedení sledujeme nekonečný proud výmluv na dezinformace, ačkoliv málokteří voliči Pirátů – především většina mladé populace, na kterou strana cílila – jsou příjemci řetězových mailů. Chyba se musela stát ještě jinde.

Identita, nebo osobnosti?

Jen málokterá strana v české politice vykazuje takové rysy identitářství jako právě Piráti. Skutečnost, že se sami rozhodli pro neideologickou politiku, musela nutně znamenat jiný způsob vztahování se nejen k politice, ale i k sobě samým. Zatímco tradiční strany mají více či méně hodnotové ukotvení, u Pirátů šlo dlouhodobě o značku. Jenže ta se spojením se STANem rozplizla v pseudovážnou, státotvornou kampaň, která Piráty oslabovala. Bylo jasné, že při způsobu, jakým se Poslanecká sněmovna volí, budou Starostové v regionech preferovanější než Piráti. Často i proto, že samotná logika Starostů stojí na vyhledávání osobností v krajích. Oproti tomu celostátní značka, která reprezentuje především určitý politický styl, nemohla obstát. Je svým způsobem fascinující, že to během koaličních námluv vedení Pirátů nedošlo, ačkoliv jedna z nejvýraznějších členek Pirátů, europoslankyně Markéta Gregorová, přesně před tímto dopadem už v lednu varovala.

Bude zajímavé pozorovat, k jakému kroku se teď Piráti rozhodnou. Už nyní je jasné, že nová vláda, pokud ji Petr Fiala sestaví, bude pravicová a značně konzervativní a bude v souladu se svými sliby především masivně škrtat. Je také jasné, že jedinou opozicí bude ANO a SPD, pro které toto vychýlení může být svým způsobem novou a unikátní příležitostí. A bylo by paradoxní, kdyby se lidé jako Olga Richterová stali tvářemi masivních, asociálních škrtů. Ačkoliv je jen málo lepších kandidátek a kandidátů na pozici ministryně práce a sociálních věcí, právě na toto ministerstvo se dá očekávat velký tlak, co se „dávkové“ politiky týče. Bez ohledu na to, že zneužívání sociálních dávek je v Česku marginální, spíše neexistující problém a že většinu výdajů MPSV vždy tvoří důchody nebo rodičovské příspěvky.

Navíc pokud by se dodržela zásada nekumulace hlasů, můžou Piráti ve Sněmovně ještě personálně oslabit: Ivana Bartoše by totiž ve chvíli, kdyby chtěl jít vykonávat funkci ministra, nahrazovala starostka Ivana Oubrechtová z Trmic. Ta je známá především podporou všech myslitelných asociálních zákonů typu „třikrát a dost“. Richterovou by pak ve Sněmovně nahradila Pirátka Eva Tylová.

Existuje samozřejmě varianta, že Bartoš na žádné ministerstvo neusedne (a místo něj se ministrem stane třeba Jakub Michálek, kterého by pro změnu nahradil Ondřej Profant), i tak je ale lavírování nad účastí ve vládě ve všech ohledech riskantní hrou vabank. A takto neuvážených rozhodnutí udělali Piráti už moc. Pokud nechtějí oslabenou a šokovanou stranu ještě více zničit, musí nyní vážit každý krok. Blíží se komunální volby a dá se očekávat, že neúspěch v těchto volbách se promítne i do nich. Třeba na pražském Magistrátě to může Piráty stát účast na další magistrátní koalici – koneckonců ani v Praze nebyli ve volbách úspěšní. Mohlo by se tak stát, že hvězda Pirátů zhasne dříve, než by vůbec mohla začít zářit. Minimálně vzhledem k množství odvedené a kvalitní práce, kterou má tato strana za sebou, by to pro českou politiku byla škoda.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace