Na zastávce Bohdalec vás autobus vyplivne na místě, které se nedá snadno popsat. Za čtyřproudou výpadovkou s nikdy nekončící šňůrou aut začíná skrumáž starých provozoven, benzínek, hal, parkovišť a garáží, ve které se nově příchozí lehce přestane orientovat. „Bohdalec je nejhnusnější místo v Praze!“ slyšela jsem ostatně při psaní reportáže několikrát. Většinou od těch, kdo Bohdalcem jen projíždějí. Zatímco na jednom obzoru se tyčí panelové sídliště, na druhém přechází těžko identifikovatelná změť staveb v městskou divočinu.
Kdo se nebojí zamířit tímto směrem, dojde přes železniční nadjezd do úplně jiného světa. Najednou ho obklopují malé domky se zahrádkami, některé se rozpadají, u jiných čile pracují zahrádkáři a v dalších se úplně normálně bydlí. Nouzová kolonie Slatiny je na rozdíl od Bohdalce populární cíl městských procházek, oblíbené místo všech městských romantiků a obdivovatelů nové divočiny a starých časů. Celá tahle nesourodá oblast se ale dost možná úplně promění – byla totiž označena za takzvané velké rozvojové území Bohdalec-Slatiny. Měla by tu vyrůst moderní čtvrť, tak jako třeba v Bubnech-Zátorech nebo na nákladovém nádraží Žižkov. Oproti nim mají ale Bohdalec a Slatiny mnohá specifika, takže jejich přeměna na běžnou městskou část nebude zřejmě tak jednoduchá a je otázka, jestli se vůbec někdy úplně podaří.
Území nikoho
Bohdalec-Slatiny neboli brownfield Strašnice leží na území městské části Praha 10 a zasahuje do oblasti Vršovic, Strašnic, Záběhlic a Michle. Rozkládá se na ploše téměř 190 hektarů – pro srovnání, Bubny-Zátory mají 110 hektarů, Nákladové nádraží Žižkov 69 a oblast smíchovského nádraží 46. Po transformačním území Vysočany (Hloubětín), které zabírá dokonce plochu 220 hektarů, se tak jedná o zdaleka největší oblast, která má být v brzké budoucnosti přeměněna a zastavěna. „Takto velká území se samozřejmě v mnohém liší od brownfieldů, které nyní poutají pozornost veřejnosti nejvíce a na kterých už se intenzivně pracuje, tedy třeba od Smíchova, Nákladového nádraží Žižkov nebo Rohanského ostrova,“ vysvětluje tiskový mluvčí Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) Marek Vácha. „Bohdalec je taková první vlaštovka z těch větších lokalit,“ dodává.
Na případu Bohdalce a Slatin se dá ilustrovat i obecné téma – jak vlastně chceme, aby naše města vypadala a jak bychom měli nakládat se zdánlivě prázdnými a nevyužitými prostory.
Kromě velikosti se Bohdalec-Slatiny odlišují už zmíněnou různorodostí, skládají se totiž z několika zcela odlišných celků. Vedle Bohdalce s jeho funkčními i opuštěnými provozy a kolonie Slatiny (někdy nazývané Na Slatinách) zabírá nemalou část železnice, na kterou navazují velké plochy městské přírody včetně mokřadu, ale také místa, u kterých si nejste jistí, čím vlastně byla nebo jsou. Železniční koleje rozdělují území na několik nespojitých fragmentů a spolu s Jižní spojkou ho odřezávají i od zbytku města. Navíc je oblast i geograficky velmi členitá – z bohdaleckého kopce, který je s 273 metry nejvyšším bodem Prahy 10, se svažuje až do slatinských bažin, které daly čtvrti i její jméno. Rozvojové území Bohdalec-Slatiny tak působí jako cokoli jiného, jen ne kompaktní čtvrť. A všechny zmíněné faktory jsou i důvodem, proč celá oblast zůstala tak dlouho vnitřní periferií města.
„Na časové lince bychom našli Bohdalec ještě daleko vzadu za Nákladovým nádražím Žižkov nebo Smíchovem,“ říká architektka a urbanistka Zuzana Mráziková z Kanceláře podpory území IPRu. „V tomto případě máme na stole materiál, který území zdaleka neřeší v takové podrobnosti a ani to nebylo jeho účelem. Šlo zde v první řadě o to, udělat si o oblasti aspoň nějakou představu. V budoucnu bude potřeba vytvořit podrobnější dokument, který potom odhalí přesnější potřeby,“ vysvětluje. Na rozdíl od brownfieldu Bubny-Zátory, kde se pracuje s podrobnějšími plány, nebo od Smíchovského nádraží, kde už se začalo stavět, je urbanistická studie Bohdalec-Slatiny spíše na úrovni ideového konceptu. Ukazuje, co by se ve čtvrti mělo nacházet, ale definitivní podoba se bude řešit až v podrobnějších územních plánech.
Pryč se slumy
Studie z roku 2019, o které je řeč a kterou zadala Městská část Praha 10, je zatím poslední fází snah o přeměnu této oblasti a její napojení na okolní stabilizované čtvrti. Celé území si ale nese status periferie už téměř sto let. Strašnice, Záběhlice, Michle a Vršovice byly připojeny k Velké Praze v roce 1922 a na jejich okrajích začaly záhy vyrůstat nouzové chudinské kolonie. Podobné vznikaly i na dalších místech Prahy, což souviselo s vleklou krizí bydlení, která trvala v podstatě celou první republiku a vrcholila během velké hospodářské krize v třicátých letech. Tehdy žilo v hlavním městě v nouzových koloniích celkem asi třicet tisíc lidí.
Do dvacátých let se datuje i vznik dnes už neexistující kolonie Pod Bohdalcem, zvané také Na Rafandě, kterou proslavil ve svých textech Karel Čapek: „Ostatní domky jsou vlastní výtvor svých obyvatelů; některé jsou stlučeny ze starých beden, vrazí se do toho plechová roura, sebraná na smetišti, seženou se staré dveře, a zbývá-li ještě nějaká díra, zalepí se papírem; je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal. Ale jsou jiné domky, na které se díváš s radostí v srdci, s jakou láskou a důmyslem jsou sroubeny,“ píše v článku v Lidových novinách z roku 1925. Kromě kolonie Slatiny, která vznikla v roce 1924, se v dnešním rozvojovém území nachází ještě prvorepubliková dělnická kolonie Trnkov, která ale nikdy nebyla vyloženě nouzovou kolonií a dnes je z ní vcelku běžné sousedství drobných rodinných domků. O likvidaci „slumů“ , ke kterým bychom mohli prvorepublikové nouzové kolonie zjednodušeně přirovnat, a hospodárné využití této vnitřní periferie se snažily všechny politické režimy, žádnému se to ale zcela nepodařilo. V devadesátých letech se pokusy o maximální využití pozemků zintenzivnily, což nakonec vyústilo v roce 1999 v uvalení stavební uzávěry na celé území, která trvala bez přerušení více než dvacet let.
Počátek současných snah můžeme datovat zhruba do roku 2015, kdy městská část ve spolupráci s IPRem zadala vypracování návrhu urbanistické studie, která měla sloužit jako základní podklad pro rozhodování o dalším rozvoji lokality a také pro zpracování Metropolitního plánu. Studie pak byla představena veřejnosti a v roce 2017 ji tehdejší zastupitelstvo schválilo.
Nový začátek?
Vše se ovšem změnilo po komunálních volbách v roce 2018, které vynesly do čela radnice současnou starostku a senátorku Renatu Chmelovou z koalice VLASTA (koalice občanů Prahy 10, KDU-ČSL, STAN a hnutí Desítka pro domácí). Za jejím úspěchem do velké míry stojí občanskou společností a opozicí kritizovaná politika předchozích vedení, zejména starostů Milana Richtera (ODS) a Radmily Kleslové (ČSSD, později ANO), jejichž kauzy se řešily i v celopražské a celostátní politice. Vedle řady netransparentních zakázek či sporné výstavby nové radnice se VLASTA vymezovala i vůči urbanistické studii z roku 2017, která vyvolala také nemalý odpor občanů.
„Materiál, který jsme zdědili po předchozím zastupitelstvu, měl řadu nedostatků, především předimenzovanost, tedy vysokou hustotou obyvatel,“ vysvětluje místostarosta a radní Martin Valovič (ODS), do jehož kompetence nyní spadá územní rozvoj. „Nedoprovázela ho ani žádná dopravní studie, takže jsme neměli doloženo, že bude skutečně docíleno dopravní obslužnosti území. Nejpodstatnější ale pro nás bylo, že studie nebyla projednána s účastníky v území, nebyla dostatečně diskutována s velkými vlastníky, natož s malými,“ dodává. Kritici urbanistické studii z roku 2017 vyčítali třeba i zastavění cenných ploch zeleně a mokřadů.
Nová koalice tvořená VLASTOU, ODS a Piráty se proto rozhodla nechat urbanistickou studii přepracovat. Podkladem byla původní verze a také nově zpracovaný dokument IPRu „Transformační oblast Bohdalec-Slatiny – potenciál“, který podrobněji rozpracovává charakteristiku a možnosti území v kontextu Zásad územního rozvoje i Metropolitního a Strategického plánu hlavního města. Staronovou studii připravil stejný tým jako tu původní z roku 2017, tedy kancelář JPARCH pod vedením Zdeňka Jirana (informaci, proč nedošlo k výběrovému řízení, městská část neposkytla do vydání tohoto textu neposkytla). Zdeněk Jiran s kolektivem vyšel požadavkům městské části vstříc a zastupitelstvo novou studii (která by tak měla být závazná pro další územní plánování) na konci roku 2019 schválilo.
„Tím zásadním, co jsme jako městská část, a to i navzdory IPRu, prosadili, je snížení plánovaného počtu obyvatel na 25 tisíc,“ říká Martin Valovič. IPR sice prosazoval vyšší zahuštěnost – původně se počet obyvatel měl šplhat až k 35 tisícům –, ale podle Zuzany Mrázikové je takové snížení ze strany institutu akceptovatelné. „Kdyby se ale šlo ještě níže, už by nebylo využití území efektivní,“ vysvětluje urbanistka. O nižší hustotu neusilovala ani městská část. „Znamenalo by to totiž, že by oblast nepatřila do širšího centra, ale zůstala by periferií. Našim cílem bylo jít do toho společně s IPRem a magistrátem, abychom studii propsali do Metropolitního plánu, a to se skutečně stalo. Považuji naši spolupráci za ukázkovou,“ upřesňuje Valovič. Změn doznaly i části týkající se zeleně a dopravy. Zdejší mokřad by měl zůstat zachován, plánované zelené plochy a parky by si také měly uchovat více z rázu městské divočiny.
Co se dopravy týče, Martin Valovič zdůrazňuje roli hromadné dopravy a cyklodopravy. Vratislav Filler ze spolku AutoMat ale studii považuje spíše za promarněnou příležitost, město prý mohlo své požadavky formulovat lépe a promyšleněji. Veřejná a cyklistická doprava tak mohla lépe navazovat na stávající infrastrukturu. Podrobně se ale AutoMat studií nezabýval.
Čtvrť alternativního bydlení?
S transformační oblastí Bohdalec-Slatiny se počítá jako s územím, kde by měl být kladen důraz především na funkci bydlení, zároveň sem ale bude směřovat také velké množství pracujících, a to zejména do oblasti Bohdalce a do okolí dopravních uzlů, kde se počítá i s dalšími funkcemi. Odhady u původní studie hovořily až o číslu 40 tisíc pracujících, v současnosti se mluví o 15 až 18 tisících. Podle místostarosty Valoviče se ale momentálně nedá říci, jak přesně se bude území rozvíjet. „Tady na rozdíl od jiných brownfieldů nejsou jeden nebo dva vlastníci, ale je jich skutečně hodně. Urbanistická studie neurčuje, co přesně bude kde stát. My nastolili podmínky a teď čekáme, s čím investoři přijdou,“ osvětluje situaci. V současnosti se developeři zajímají nejvíce o oblasti kolem nově vzniklých železničních stanic v Edenu a na Zahradním Městě. „Pokud budou jejich plány v souladu s naší studií, můžou dostat zelenou,“ říká Martin Valovič.
Nejzásadnější otázkou všech pražských brownfieldů ale zůstává, kdo v nich bude žít. Pozemky městské části a hlavního města by jak podle zástupců Prahy 10, tak podle magistrátního radního a náměstka primátora Petra Hlaváčka (TOP 09 a STAN) měly být využity pro dostupné bydlení. Mohlo by jít o 15 až 18 procent z celkového počtu, tedy zhruba o 1500 až 2000 jednotek (z předpokládaných 12 tisíc bytů v oblasti). Problémem ovšem může být, že by město rádo stavělo i na pozemcích, které nyní patří Správě železnic (SŽ). Pokud by je město od SŽ nezískalo, rozloha pozemků určených k tomuto typu výstavby by se výrazně snížila. „V tomto bodě se střetávají zájmy města a státu,“ říká Valovič. Hlavní město údajně se Správou železnic o pozemcích jedná, ale podle její tiskové mluvčí Nely Friebové je vše teprve ve fázi zrodu. „Nyní se zpracovává záměr projektu na rozšíření odstavných kapacit železničního uzlu Praha v lokalitě Strašnice, Trnkov, Slatiny. Celkový rozsah a zábor ploch pro tyto stavby bude možné určit až v dalším stupni přípravy,“ uvedla mluvčí. Případné majetkoprávní změny, které by mohly vyústit v například v prodej pozemků městu, se tak v této fázi ještě vůbec neřeší. Představitelé města však věří, že pro ně budou jednání úspěšná a že se aspoň nějaké pozemky pro výstavbu podaří získat.
V Bohdalci-Slatinách by se měly stavět městské byty především pro potřebné profese, dále se pak bude postupovat podle aktuálních potřeb, které bude určovat radní pro oblast bydlení. Na výstavbě na pozemcích městské části a hlavního města se podle Petra Hlaváčka bude podílet Pražská developerská společnost. Mělo by jít o kombinaci projektů financovaných z městského fondu dostupného bydlení a družstevní výstavby. Zároveň by na bydlení měla směřovat také část toho, co dostane město od soukromých investorů v takzvaných kontribucích, tedy příspěvcích od developerů na veřejnou infrastrukturu. Developeři je odevzdají městu nebo městské části, která pak rozhodne, kde jsou peníze nejpotřebnější. „Chtěli bychom, aby co nejvyšší částka z kontribucí šla v tomto případě právě do dostupného bydlení,“ uvádí Hlaváček. To lze provést dvěma základními způsoby – buď město získá od developerů přímo byty, nebo developer část bytů pronajme za snížené nájemné oproti tržnímu, což je možnost, kterou město v současnosti preferuje. Podle Martina Valoviče by pak příspěvky měly plynout hlavně do stavby školských zařízení v oblasti.
Můžeme si ale být jisti, že se v nové čtvrti budou jednou stavět skutečně dostupné byty (protože s výstavbou se začne nejdříve v horizontu let, ne-li desetiletí) a že třeba příští vedení města od tohoto plánu neustoupí nebo dokonce nebude uvažovat o prodeji městských pozemků? „Úplnou jistotu, že se městské pozemky nebudou prodávat, nemůžeme mít nikdy,“ odpovídá radní Hlaváček. „Panuje ovšem široká shoda nejen v naší koalici, ale i v opozici, že prodej městských pozemků není žádoucí. A je to tak uvedeno i ve všech strategických plánech.“ Shoda v rámci politického spektra prý panuje také v případě kontribucí a Petr Hlaváček věří, že by díky tomu měla být kontinuita zajištěna i do budoucnosti.
„Nová městská čtvrť je pojímána jako živé obytné prostředí, nejen se smíšeným podílem různých druhů využití, ale také různých typů bydlení,“ píše se v urbanistické studii. Její hlavní autor architekt Zdeněk Jiran vysvětluje, že oproti původní verzi je v té současné na přání městské části zástavba rozvolněnější a více respektuje stávající strukturu. Velmi zjednodušeně to znamená, že v okolí Bohdalce a nových železničních stanic by mohla teoreticky vyrůst mohutnější bloková, výšková zástavba, která by se pak směrem ke Slatinám měla snižovat a mít podobu nižších bytových nebo rodinných řadových domů. Studie se odkazuje k výstavbě podobného charakteru v zahraničí, například k novým čtvrtím ve Freiburgu nebo Tübingenu. Autoři studie i představitelé městské části věří, že podobná výstavba, která by akcentovala individuální bydlení a také různé způsoby jeho pořizování (včetně občansky iniciovaných a participativních), není v Praze dostatečně zastoupena a může se tak stát lákavou alternativou k životu třeba v příměstských oblastech. Co přesně se ale nakonec postaví a kdy, však nebude jasné, dokud se nezačnou tvořit podrobnější plány.
Případ Slatiny
„…byla na pohled hezká. Aspoň přední část. Upravené chaloupky, vilky, domečky se zahrádkami, plnými aster a jiných podzimních květů. Jechlovi připomínala svými rozměry cestu Gullivera do Liliputu. Jeho očím, zvyklým na rozměry činžáku nebo venkovských chalup se zdálo nepravděpodobné, že by se do těchto obydlíček vešli lidé.“ Takto popsal novinář Franta Kocourek kolonii Slatiny v roce 1934. Kdyby ji navštívil dnes, nemusel by svůj popis příliš měnit. Uprostřed velkoměsta působí malé domky se zahrádkami a nezpevněnými cestami i dnes jako z jiného světa. Přežívající dělnická kolonie se stálými obyvateli je dalším specifikem rozvojové oblasti Bohdalec-Slatiny, přičemž desítky malých vlastníků ještě zesložiťují už tak komplikovanou vlastnickou strukturu celého území.
Dnes už ovšem zažívají Slatiny spíš jen odlesk své dávné slávy. Za první republiky zde pravděpodobně žilo až kolem dvou a půl tisíce obyvatel, existovala tu řada sportovních, kulturních, politických a dalších spolků, našli bychom tu různé živnostníky, řemeslníky a obchodníky, stávala zde modlitebna a fungovalo několik hospod. Celkem věrně zobrazil život ve Slatinách třeba Zdeněk Svěrák ve filmu Obecná škola. Vše postupně začalo zanikat během minulého režimu, už od padesátých let byly obyvatelům kolonií přednostně nabízeny byty na sídlištích. Mnoho z nich nabídky využilo, ale vystěhovat všechny se nikdy nepodařilo. Slatiny a Slatiňáci měli vždy silnou lokální identitu, jak ukazují výzkumy etnologů Vandy Tůmové, Ladislava Štěpánka nebo Jany Viktorínové. Zdejší rodáci považovali Slatiny za svůj domov, na který byli a jsou hrdí a který by jen tak neopustili.
Dnes jsou Slatiny trochu bizarním seskupením zahrádkářských domků, příbytků bezdomovců, autoservisů, dílen, ale také klasických, i když velmi malých rodinných domků, kde žijí stálí obyvatelé. Mnohdy se jedná právě o potomky původních obyvatel. Někteří mohou vystopovat svůj původ až k původním obyvatelům kolonie, třeba jako Martin Sládek, jehož předek legionář Josef Bambas si tu postavil jeden z prvních domků a dnes zde má i pamětní tabuli. Martin Sládek patří také k těm, kteří jsou vlastníky svého pozemku. Vzhledem k okolnostem vniku nouzové kolonie, která, jak už název napovídá, měla představovat provizorium maximálně na pár let, stála většina staveb na městských pozemcích.
Martin Sládek je místopředsedou místního spolku Na Slatinách, který se v lokalitě snaží obnovovat sousedský život a také bránit zájmy místních obyvatel. Na zahradě svého domku mi ukazuje celý štos urbanistických plánů z nejrůznějších období, které se snažily začlenit kolonii do řádu města – od těch, které nějakým způsobem reflektovaly zdejší neměstský charakter, až po ty, které chtěly celé území asanovat. „Hodně dolů to tady šlo v devadesátých letech, kdy se lidi z městských pozemků vyháněli, stěhovali se sem bezdomovci,“ vzpomíná. Záměrem městské části zřejmě bylo udělat ze Slatin co nejproblémovější lokalitu, aby si tak snáze obhájila její zastavění.
Skanzen uprostřed města?
V roce 1999 pak přišla zmíněná stavební uzávěra, která byla zrušena teprve nedávno. Nástroj, který se v rozvojových územích běžně používá a který má svůj smysl, ale začíná být poměrně problematický, když se uplatní na území, kde žijí lidé. „V praxi to znamená, že si nemůžete svůj vlastní dům ani minimálně upravit. Soused se tady s dětmi tísní v malém domečku a nemohl si ho zvětšit ani o pár metrů čtverečních, aby mohl dětem přidělat pokojíček,“ vysvětluje Sládek, co stavební uzávěra v praxi znamená. Obyvatelé Slatin si také dlouhodobě stěžují na neochotu místního stavebního úřadu, který jim prý ani v nejmenším nevycházel vstříc, podobně jako třeba technické služby. Docházelo i k takovým absurdním situacím, že když si nedávno zdejší obyvatelé zřídili na jednom z plácků improvizované sezení z palet, technické služby ho v rámci svých úkonů zničily. Spolek Na Slatinách se ale nevzdává, pravidelně se třeba zapojuje do akce Zažít město jinak, nedávno ve zdejší bažině založil Bahenní lázně Járy Cimrmana a pořádá i další společenské události.
Pro obyvatele Slatin je ale samozřejmě nejdůležitější, co a kdy se kolem jejich pozemků bude případně stavět. Martin Sládek sice uznává, že nejnovější studie o něco více respektuje charakter zdejší zástavby tím, že tu navrhuje nižší řadové domy oproti dřívějším plánům na klasickou blokovou zástavbu, přesto s ní ale místní nijak zvlášť spokojení nejsou. A to přesto, že se v ní její autoři silně odvolávají na identitu místa. „To je možné, ale to není moje identita, to je identita pana Jirana,“ prohlašuje rezolutně Sládek. Zatímco místní by si přáli, aby byl co nejvíce zachován charakter v podstatě vesnické zástavby, podle architekta Zdeňka Jirana do města dnes tento typ výstavby spíše nepatří. „Ale je mi to jedno, klidně ať je uprostřed města skanzen,“ uzavírá s lehkou rezignací v hlase.
Vedoucí oddělení památkové péče Prahy 10 architekt Jan Vašek naopak považuje charakter Slatin za unikátní a pro město přínosný. „Město je tím funkčnější, čím je rozmanitější. Monofunkční města nefungují. A právě oblasti, jako jsou Slatiny, k této rozmanitosti přispívají, to je jejich nezastupitelný úkol v organismu města.“ Na Slatinách je cenné, že si udržují víceméně jednotný ráz. „Mohli bychom zde chránit měřítko, vedení ulic, rozmístění zeleně, právě onu výjimečnost oproti jiné městské struktuře,“ vysvětluje Vašek. Takové hodnoty a kategorie ale česká legislativa nezná, takže podmínky třeba pro to, aby Slatiny byly zapsány jako památkově chráněné území, nejsou naplněny. „Teoreticky by se ale dalo v podrobnějších územních nebo regulačních plánech předepsat takové nakládání s danou lokalitou, aby se její ráz zachoval.“
Jaké chceme město?
Zatímco urbanisté horečnatě plánují a politici jednají, většina budoucího rozvojového území je stále tou stejnou ospalou periferií jako několik posledních desítek let. Vzhledem k tomu, že urbanistická studie je teprve podkladem ke změnám územního a metropolitního plánu, je dost dobře možné, že se na některých místech nezačne reálně stavět dříve než v horizontu (několika) desetiletí. Představitelé městské části věří, že se ze schválené studie podaří zrealizovat co nejvíce, sám její autor je o poznání skeptičtější. „Spousta věcí může být nakonec úplně jinak. Víme, jaké je v Česku stavební a vůbec kulturní prostředí. Přijdou noví politici a zase se může všechno změnit,“ říká Zdeněk Jiran.
Na případu Bohdalce a Slatin lze ale ilustrovat i obecné téma – jak vlastně chceme, aby naše města vypadala a jak bychom měli nakládat se zdánlivě prázdnými a nevyužitými prostory. Nejen v české praxi se dlouhodobě střetávají dva odlišné přístupy. První, který razí třeba IPR a řada architektů, tvrdí, že město by mělo být co nejzahuštěnější, protože je to ekologičtější, ekonomičtější, a městské osídlení se pak nerozlézá krajiny. Zastánci druhého přístupu zdůrazňují, že i volnější prostory mají ve městech svůj význam a funkci a že zastavovat a využívat každý metr ve skutečnosti není vůbec nutné a suburbanizaci to stejně zcela nezabrání.
„Já vlastně obecně nechápu, proč se tato území označují jako rozvojová, přijde mi to vůči nim urážlivé. Podle mě jde často o jejich mrzačení v zájmu podnikatelského zisku,“ říká nesmlouvavě Jan Vašek. „Už nyní jsou prostorové kapacity města vyčerpané, vyšší zahuštěnost kvalitu života ještě zhorší,“ domnívá se památkář a architekt. Podobně to vidí i architekt Jakub Wiesner, který za svou diplomovou práci, v níž vytvořil vlastní alternativní verzi k oficiální urbanistické studii, získal první cenu v soutěži o nejlepší diplomovou práci z oblasti architektury, krajinářství a urbanismu za loňský rok. Wiesner sice území navrhuje využít a částečně zastavět, ale snaží se více vycházet z jeho současného charakteru. Hodnotu podobných míst srovnává třeba s hodnotou pustiny – „Nepatří nikomu, ale zároveň všem.“ Brownfield Bohdalec-Slatiny v jistém smyslu takovou pustinou stále je a i přes veškeré snahy dnes nikdo nedokáže na sto procent říci, zda se tenhle specifický kout Prahy městským plánovačům někdy zcela poddá.
Autorka je spolupracovnice redakce a redaktorka A2 kulturního čtrnáctideníku.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosy Luxemburgové v rámci projektu Města budoucnosti.
