Foto Martin Strachoň, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
Nová kniha badatele z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Václava Rameše nazvaná Trh bez přívlastků, nebo ekonomickou demokracii? detailně rekonstruuje spory o podobu vlastnické transformace v prvních letech polistopadového Československa. V následujícím rozhovoru Rameš popisuje alternativy ke kupónové privatizaci, o kterých se na začátku devadesátých let uvažovalo, a důvody, proč představy o zaměstnaneckém vlastnictví nakonec v soutěži s neoliberálními reformami neuspěly. Mluví také o kořenech volnotržní ideologie, jejíž zastánci radikální podobu reformy obhajovali v politické soutěži se sociálně-tržními stranami, a o tom, jak lidé privatizaci později reflektovali.
Vaše kniha začíná citátem Egona Bondyho z roku 1963: „Je to zcela jasný, za třicet let budem úplně šťastný.“ Asi to nebude glosa jen k šedesátým, ale právě i k devadesátým letům, která zkoumáte. Co vás na té době zajímá?
Bondyho glosa mi přišla dvojnásobně ironická. On to psal v roce 1963. Předpokládám, že chtěl ironizovat projekt socialistických zářných zítřků. A zároveň shodou okolností těch třicet let od roku 1963 připadá na rok 1993, což je období, kdy lidé podobného politického zaměření jako Bondy prožívali asi největší deziluzi ve svém životě. Lidé jako on, kteří byli zastánci samosprávného socialismu a toho, čemu ve své knize říkám ekonomická demokracie, prožívali po roce 1989 situaci, kdy jejich ideály byly odmítnuty většinou společnosti. Je to období, na které se můžeme dívat ze spousty zajímavých perspektiv. Připadá mi jako zlomové nejen z politického a ekonomického hlediska, ale právě i z hlediska toho, jak se poměrně zásadně mění politický konsenzus o tom, jak má být regulována ekonomická činnost člověka ve společnosti.
Někdy v květnu nebo červnu 1990 by se jako mnohem pravděpodobnější jevila cesta zaměstnaneckého vlastnictví, na kterém panovala větší shoda.
V desetiletích předcházejících roku 1989 byl v Československu poměrně významný politický proud, který si kladl za cíl „demokratizovat ekonomické vztahy“ – což je už tehdejší pojem. A těsně po roce 1989 tyto myšlenky celkem jednoznačně prohrávají. Děje se tak po několika desetiletích, kdy tady bylo velice významné hnutí zaměstnaneckých rad, a to na konci šedesátých a v druhé polovině čtyřicátých let. O něčem podobném se vyjednávalo i po první světové válce. Tento politický směr, který prosazoval podíl zaměstnanců na vlastnictví a řízení firem, po roce 1989 upadá, což považuji za zlom, jímž začíná dnešek. Dnes si něco takového nedovedeme představit, ani já sám si to neumím představit. Hrozně mě překvapilo, jak relevantní myšlenka to byla pro lidi jen o několik generací starší.
V knize se snažíte ukázat, že česká cesta kupónové privatizace zpočátku nebyla zdaleka tak zřejmá, byť její kořeny sahají už před rok 1989. Jaké formy vlastnické transformace tehdy přicházely v úvahu?
Těch možností byla celá řada. Situace byla otevřená potenciálně nekonečnému počtu řešení, ale pokud se ptáme, jaké alternativy měly aspoň nějaké politické zastání, ukazují se nám v podstatě tři. První, která nakonec zvítězila, je transformace do rukou českých vlastníků, primárně kupónovou metodou. Druhá alternativa, kterou prosazovala Hospodářská rada při vládě ČR a jejíž obdoba se realizovala ve východním Německu, spočívala v privatizaci skrze státní instituci nezávislou na státním rozpočtu, která by postupně privatizovala jednotlivé podniky. Ta se dostala ve formě scénáře na jednání vlády v květnu 1990. Třetí varianta, která se dostala dokonce do podoby znění zákona předloženého Federálnímu shromáždění, počítala s přesunem státního majetku do fondů vlastněných státem, ale spravovaných zákonodárnými sbory. Autoři tohoto návrhu jasně preferovali, aby do vlastnictví a správy podniků byli zapojeni zaměstnanci. Vedle toho měli další lidé různé nápady, které ale nikdy nenabyly žádné formálnější podoby.
Jak velkou podporu měly tyto alternativní návrhy?
Na to je těžké odpovědět. Dobové průzkumy veřejného mínění se touto otázkou příliš nezabývaly. Otázkou také je, jakou podporu měly existující orgány socialistické samosprávy, které vznikly na konci osmdesátých let v některých podnicích a umožňovaly zaměstnancům podílet se na řízení podniku, například volit ředitele, což byla asi jejich nejviditelnější pravomoc. Tehdejší komunistické vedení zákon o státním podniku z roku 1988 sepsalo tak, že zaměstnanci v podstatě neměli reálný vliv na podnik, hlavní úlohu si tam uchovala strana. V květnu 1990 byly tyto orgány zrušeny. Mezi ekonomickými experty, ať už těmi názorově blízkými tehdejšímu federálnímu ministru financí Václavu Klausovi, nebo jeho kritiky, jako byl Valtr Komárek, panoval poměrně jasný konsenzus, že tyto orgány zavádí do podniků nežádoucí demokracii, která tam nemá co dělat. Co se týče politických hnutí a stran, ty se k tomu příliš nevyjadřovaly, protože k tomu zrušení došlo rychle a žádná velká debata se nevedla. Občanské fórum si nechalo zpracovat průzkum mezi svými aktivisty v průmyslových podnicích, který ukázal, že velká většina dotazovaných schvalovala existenci těchto orgánů. Nebyl to reprezentativní vzorek zaměstnanců, ale jsou tu náznaky, že podporu tyto orgány měly. Pak tu byly návrhy, které počítaly s převodem podniků do individuálního vlastnictví zaměstnanců. Tyto názory měly výrazně větší podporu, v parlamentu i mezi některými experty, jako byl Milan Zelený nebo pozdější ministr financí v Zemanově vládě Pavel Mertlík, nicméně ani oni nezískali dostatečnou politickou podporu k prosazení svých názorů. Co se týče názorů veřejnosti na tuto privatizaci do rukou zaměstnanců, z pramenů, které jsem zkoumal, jsem měl dojem, že panovala určitá obezřetnost, rozhodně žádné nadšení, ale ani jasné odmítnutí, jako tomu bylo u ekonomických liberálů, kteří k zaměstnaneckému vlastnictví posléze přistupovali jako k jednomu z hlavních nepřátel.
Kdo byli hlavní aktéři privatizace?
Privatizace probíhala v součinnosti tří hlavních institucí: federálního ministerstva financí a dvou republikových ministerstev pro privatizaci. Federálním ministrem financí v letech 1990 až 1992 byl Václav Klaus, českým ministrem privatizace byl od léta 1990 Tomáš Ježek a slovenským nejprve Augustín Marián Húska a později Ivan Mikloš. Na praktickém provedení privatizace se tedy podíleli Klaus, Ježek a Mikloš. Húska byl odpůrcem kuponové privatizace, ale nakonec ze zcela jiných důvodů odešel z vlády, takže do její výsledné podoby nijak nezasáhl. Co se týče autorů koncepce kupónové privatizace, hlavní postavou byl Dušan Tříska, který pracoval na federálním ministerstvu financí, kde měl na starost vypracování koncepce a celého systému kupónové privatizace.
Zasahoval do podoby privatizace nějak i tehdejší prezident Václav Havel?
Pokud vím, tak vůbec. On nebyl ekonom. Jeho postoj k ekonomické reformě vycházel z jeho loajálního vystupování k vládě. Později vyšly na veřejnost informace o tom, že s některými věcmi nesouhlasil. O jeho sporech s Klausem se psalo v novinách už tenkrát. Ale co se týče ekonomické reformy, na veřejnosti vystupoval loajálně. Měl třeba odlišné představy ohledně malé privatizace, ale když se jeho představy neprosadily, disciplinovaně podporoval na veřejnosti vládu. I tím, že si demonstrativně zaregistroval kupónovou knížku. Jeho kritika přišla až později, když ji explicitně artikuloval zejména ve slavném rudolfinském projevu.
Popište prosím, v čem vlastně spočívala kupónová privatizace a jak došlo k jejímu schválení.
Základní idea byla, že je tady velké množství podniků, které vlastní stát, a my nechceme, aby je stát vlastnil, a zároveň tu nikdo nemá peníze na to, aby si ty podniky koupil, pokud to nemá být někdo ze zahraničí, což veřejnost vnímala velmi kontroverzně už od sametové revoluce. Z toho vzešla myšlenka, že majetek lze lidem nabídnout zdarma, respektive za administrativní poplatek tisíc korun. O kupónové privatizaci se debatovalo už v Polsku o několik let dříve. V Československu něco podobného poprvé představil Jan Švejnar. Během roku 1990 získala hlavní parametry. Její politické prosazení nebylo úplně jednoduché. Mezi odbornou veřejností panovala určitá nedůvěra, v některých případech i vyložený odpor. Nedůvěra panovala i mezi zákonodárci, kteří museli zákon o velké privatizaci schválit. Výsledná varianta byla velmi egalitářská – dávala každému československému občanovi stejnou možnost stát se vlastníkem, akcionářem – kapitalistou, když to tak řeknu. Zajímavé je, jak nesamozřejmě byla myšlenka ze začátku přijata. Někdy v květnu nebo červnu 1990 by se jako mnohem pravděpodobnější jevila cesta zaměstnaneckého vlastnictví, na kterém panovala větší shoda.
Kde se vzal známý termín „trh bez přívlastků“, který v knize pojímáte jako určitý politický jazyk tehdejších neoliberálů? Co se jím myslelo?
Ten pojem se objevil v létě 1990. Veřejně ho poprvé použil Václav Klaus. Je potřeba říct, že tím zaujal i v zahraničí. Významný americký ekonom, který později získal Nobelovu cenu, James Buchanan, ho za to hrozně chválil – který americký politik by si mohl dovolit vyslovit takhle radikálně liberální vizi, to je možné jen v postkomunistické Evropě, kde je otevřená příležitost prosadit skutečně svobodný ekonomický systém, tvrdil Buchanan. Ten pojem „bez přívlastků“ měl v Československu odlišit koncept reformy zastávané později ODS od těch, kteří prosazovali sociálně-tržní hospodářství, což byli především lidovci, ale později i Občanské hnutí nebo sociální demokraté. Byl to velice chytlavý pojem, který shrnoval základní ideu, že většina oblastí společenského života by měla být organizována na tržním principu nabídky a poptávky bez zásahů státu. Předpokládalo se, že tím, že se všechny možné oblasti „ztržní“, člověk dostane svobodu ekonomického jednání, což měla být hodnota sama o sobě, která navíc přinese prosperitu.
Zmínil jste Jamese Buchanana. Jaký vliv měly v Československu myšlenky západních neoliberálních teoretiků, jako byl on nebo třeba Friedrich von Hayek?
Připadá mi, že právě k myšlenkám Hayeka se sice všichni hlásili, zejména Tomáš Ježek byl jeho velký zastánce, ale v politické praxi žádnou velkou odezvu neměl. Hayek má teorii spontánního řádu, která se pro postkomunistickou situaci příliš použít nedá. Pokud byla kuponová privatizace něčemu podobná, tak spíše myšlenkám ekonomických liberálů či libertariánů jako Buchanan, který byl možná až revolučně liberální. S nimi byli lidé jako Klaus, Ježek, Tříska obeznámení, psali o nich recenze, články. Samotné řešení „privatizačního rébusu“, jak se tehdy říkalo, bylo ale značně originální. Kupónová privatizace neměla v podstatě žádnou srovnatelnou obdobu.
Mluvil jste o myšlence egalitářství, o tom, že ze všech budou kapitalisté. Vnímali lidé výsledek privatizace v rozporu s očekáváními?
Co se týče jejích autorů, tam ani moc rozpor nebyl. Oni chtěli dát majetek někomu, kdo je soukromník, což se tedy povedlo. Jiná otázka je očekávání veřejnosti – lze jen těžko říct, co přesně jak velká část lidí očekávala. Obecně z vývoje na konci devadesátých let jsem získal dojem, že veřejnost měla odlišné očekávání, co se týče toho, jak moc má ekonomická efektivita mít podobu schumpeterovské tvořivé destrukce. Velká část lidí se asi neztotožnila s morální ekonomií „trhu bez přívlastku“, na níž celý ten projekt stál, což se posléze odrazilo na konci devadesátých let v nástupu sociálních demokratů, ale zpětně to tehdy reflektoval třeba i Václav Klaus ve svých článcích po tzv. sarajevském atentátu. Říkal, že tehdejší krize konce devadesátých let byla krizí společenského konsenzu – měli jsme tu liberální projekt, ale velká část lidí se s ním neztotožnila a dala před svobodou přednost jistotě. Pak tam však byla celá řada dílčích věcí, jako účast privatizačních fondů, jejíž míra byla pro autory kupónové privatizace překvapivá.
Jaký je odkaz privatizace pro současnost?
Mám dojem, že dnes je privatizace vnímaná z větší části negativně nebo kontroverzně. Je to něco, o čem se lidé pohádají, i když je to třicet let zpátky. Část lidí je s ní určitě ztotožněná, zejména ti, kteří byli schopní příležitosti využít, což nemyslím negativně. Je otázka, jak to vnímají jiné společenské vrstvy. Můžeme vidět, že už kolem roku 2000 rostou hlasy pro komunistickou stranu, takže krize konsenzu začala určitě už tehdy.