Foto Piqsels (CC0)
Jsem si vědom, že vyvracení zakořeněných představ je obtížná disciplína s velkým rizikem mizivého výsledku. S rozšířenou klevetou, že za prudký růst účtů za elektřinu a zemní plyn může Evropská komise, protože vymyslela Green Deal, se ovšem pokusím za pomoci ověřitelných fakt zabojovat.
Plán Evropské komise nazvaný European Green Deal byl zveřejněn několik týdnů před tím, než se na kontinentu objevil první člověk nakažený covidem. Jeho obsahem je razantní změna evropské ekonomiky s cílem dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050, ale také zastavení úbytku biodiverzity, ochrana zemědělské půdy nebo zrychlení tempa rekonstrukce budov tak, aby jejich provoz byl udržitelný. Do plánu hodlá Evropská unie nalít stovky miliard eur.
Zrychlený přechod k obnovitelným zdrojům je v našem zájmu i z pohledu odolnosti proti cenovým výkyvům.
A jak tento plán může souviset s vysokými platbami za elektřinu a zemní plyn, které na nás dopadly letos na podzim? Vlastně jen tím, že ke svému naplnění bude potřebovat nástroje, se kterými evropské státy pracují už řadu let – například systém obchodování s emisními povolenkami. Celá řada členských států má přitom už nyní ambicióznější cíle a přísnější opatření.
Evropská komise letos přišla s postupným cílem snížit emise skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030 ve srovnání s rokem 1990 (ano, cíle Green Deal pro polovinu století jsou výrazně ambicióznější) a připravila i návrh konkrétních direktiv známý jako balíček Fit for 55. Žádná ze směrnic zatím ovšem nebyla schválena, takže jejich přímé dopady na cenu elektřiny (a vlastně na cokoli jiného) lze spolehlivě vyloučit. V menší míře se na růstu cen elektřiny podílí systém emisních povolenek, na který bude Green Deal navazovat. Hlavní příčinou je ovšem postcovidové oživení a rychlý růst ceny plynu, která je pro cenu elektřiny v Evropě aktuálně nejvýznamnějším faktorem.
Staré koště začalo zametat
Mezinárodní shoda na potřebě razantního snižování emisí skleníkových plynů, a tedy omezení spalování fosilních paliv, je zřejmá od devadesátých let. Vědecké poznání globální změny klimatu se zpřesňuje a chceme-li tuto změnu v příštích dekádách ustát, musíme emise razantně snížit. Evropská unie zařadila na začátku 21. století mezi nástroje pro snižování emisí tržní metodu – systém obchodování s emisními povolenkami. Pro provozovatele zdrojů spalujících fosilní paliva s výkonem nad 20 MW znamená povinnost vykázat ke každé vypuštěné tuně oxidu uhličitého emisní povolenku. Systém emisního obchodování motivoval energetické firmy k preferenci emisně méně náročných zdrojů, ale nezaručoval předem dané omezení emisí.
V evropské legislativě schválené v roce 2008 s cílem naplnit záměr snížení emisí v roce 2020 byl systém emisního obchodování významným způsobem upraven. Především byl určen strop pro množství povolenek, které budou v každém konkrétním roce k dispozici, aby celkové množství emisí postupně klesalo. Druhou důležitou změnou byl plán postupného ukončení přidělování povolenek zdarma.
Systém emisního obchodování má především napravit stav, kdy má zařízení typu uhelné elektrárny konkurenční výhodu, neboť neplatí za náklady, které svým provozem způsobuje. Kolik stojí desítky zbouraných vesnic a likvidace rozsáhlého území v severních Čechách? Pro člověka se vztahem k místu něco takového nelze penězi vyčíslit, ale jen cena zničených domů by dosáhla miliardových částek. A jaké jsou náklady na škody způsobené globální změnou klimatu? Centrum pro otázky životního prostředí pracuje se střední hodnotou společenských nákladů uhlíku na úrovni 40 eur na tunu CO2. Před zavedením systému emisních povolenek se tyto náklady do ceny elektřiny nijak nepromítaly.
Zvýšení nákladů na výrobu elektřiny v emisně náročných zdrojích, především v uhelných elektrárnách, je nezbytným krokem k prosazení jejich náhrady šetrnějšími variantami. Záměrem emisního obchodování je navíc podporovat energetickou transformaci pomocí výnosů z aukcí povolenek. Díky zpoplatnění uhlíku tak mohou vznikat zdroje, které za povolenky platit nemusí, protože nespalují fosilní paliva.
Vzhledem k velkému množství povolenek na trhu (velká část provozovatelů dostala povolenky zdarma a nenakupovala je v aukcích) byla jejich cena dlouhou dobu poměrně nízká. Mezi lety 2012 a 2017 se pohybovala kolem pěti eur za tunu CO2. V roce 2018 ovšem začala strmě růst a o rok později již povolenka stála přes 20 eur, v letošním roce vystoupala nad 60 eur.
Náklady na nákup povolenek se skutečně promítají do ceny elektřiny a vedou k jejímu zvýšení. Ale na prudkém růstu cen elektřiny na evropském trhu, k němuž došlo během září a října letošního roku, se podílejí jen z malé části. Daleko větší vliv má dramatický vzestup ceny zemního plynu (za půl roku o 160 procent), po němž během postcovidového oživení narostla poptávka (jako prakticky po všech komoditách). Předvídat cenu zemního plynu je vzhledem k charakteru trhu složité, důležitým signálem je nicméně listopadový pokles ceny.
Jaká je správná cena elektřiny?
Skutečnost, že v minulých letech byla velkoobchodní cena elektřiny na nízké úrovni, se nám sice jako spotřebitelům líbila, ale měla jednu vadu. Výrobcům elektřiny se nevyplatilo investovat do nových elektráren, a to ani do těch nejlevnějších. Situace by se dala přirovnat k pekárně, která nabízí tak levné pečivo, že z jeho prodeje nenastřádá na novou pec. Když stará pec doslouží, musí pekař zavřít a zákazníci budou bez rohlíků.
Cena elektřiny prakticky jistě klesne, ale s úrovní 40 eur za megawatthodinu už se nedá počítat. Výsledky zahraničních aukcí ukazují, že výstavba nové větrné elektrárny se vyplatí při ceně 60 až 70 eur za megawatthodinu. Pokud se na podobné hodnotě cena ustálí, nebudou třeba žádná podpůrná schémata (pouze jako pojistka pro případ opětovného propadu ceny).
Nízká cena elektřiny v minulých letech přispěla k tomu, že záměr Evropské unie znevýhodnit cenou povolenky uhelné elektrárny a zatím podpořit šetrnější zdroje vyšel jen částečně. A v České republice nevyšel vůbec. Výnosy z aukcí povolenek, které měly zajistit transformaci systému, se s výjimkou části peněz určených pro Novou zelenou úsporám rozpustily ve státním rozpočtu. Ano, i zmíněný úspěšný program dostal o 10 miliard korun menší podíl výnosů ve srovnání s tím, který by odpovídal legislativě.
Kde najít řešení?
Rozvoj obnovitelných zdrojů, který Česká republika po pokaženém startu velkých fotovoltaik v roce 2010 sveřepě odmítala, představuje z pohledu prevence vysokých cen elektřiny zásadní řešení. Obnovitelné zdroje neplatí za emisní povolenky ani nejsou závislé na dodávkách cenově nestabilních paliv. Vyžadují ovšem rozvoj technologií pro akumulaci elektřiny. Dobrou zprávou je, že cena baterií se v posledních letech snižuje.
Součástí řešení je i rozšíření fotovoltaiky na střechy budov, především je však potřeba nastavit podpůrné programy tak, aby si vlastní zdroj mohlo dovolit co nejvíce domácností. Bez možnosti umístit fotovoltaiku na střechách by Česká republika přišla o možnost využít obnovitelný zdroj, který nikomu nepřekáží.
Právě peníze vyčleněné na Green Deal bychom měli na rozvoj obnovitelných zdrojů využít. Tak to ostatně Evropská komise zamýšlí. V České republice samozřejmě musíme počítat s tuhým odporem a snahou udržet uhelný systém co nejdéle. Zrychlený přechod k obnovitelným zdrojům je ovšem v našem zájmu i z pohledu odolnosti proti cenovým výkyvům. A co se týče raketově rostoucích cen energií, Hnutí DUHA připravilo pro lidi ohrožené vysokými webovou stránku s praktickými radami. Možná, že i vám pomůže v nelehké situaci.
Autor je energetický expert Hnutí DUHA.