Foto pxhere.com
Nedávno českými médii proběhla zpráva o vývoji majetkové nerovnosti v ČR od Credit Suisse Research Insitute, podle níž v ČR procento nejbohatších (zhruba 85 tisíc lidí) vlastní více majetku než dolních devadesát procent obyvatel dohromady. ČR je tak čtvrtou nejvíce nerovnou zemí v Evropě a v rámci visegrádské čtyřky jsme na tom vůbec nejhůře. V této souvislosti člověka zaskočí, že redaktoři z různých portálů v jedné části článku popisují skutečně rozsáhlé majetkové nerovnosti v ČR, ale současně tvrdí, že jsme stále jednou z nejméně nerovných společností co se týče rozdělování příjmů, jako například v případě zprávy Českého rozhlasu. Tím však přispívají k udržování mýtu o rovnostářském Česku, který znemožňuje vést racionální diskusi o daňové, sociální a hospodářské politice.
O logické chybě a optickém klamu
Tvrzení, že v Česku je jedna z nejrovnostářštějších společností, co se týče rozdělování příjmů, se opírá z měření příjmové nerovnosti pomocí Giniho koeficientu. Něco zde však nehraje. Majetek totiž generuje svým vlastníkům příjmy, a proto do něj lidé investují. Z cenných papírů plynou dividendy či úroky, z nemovitostí nájmy. Není tedy možné, abychom při jednom z nejvíce nerovném rozdělení majetku v EU měli zároveň velmi malou příjmovou nerovnost. Jedná se o logický nesmysl. Pokud někdo vlastní jediný byt, ve kterém bydlí a živí se jako zaměstnanec, tak musí mít naprosto odlišnou výši příjmů než například exministr zdravotnictví Petr Arenberger, který vlastní 65 nemovitostí, nehledě na jeho plat ředitele nemocnice.
Nůžky se u nás rozevírají a budou se rozevírat i nadále, protože stále více roste důležitost příjmů z majetku oproti příjmům z práce.
Pokud procento nejbohatších obyvatel vlastní více majetku než spodních devadesát procent naší populace, musí se to také projevovat v nerovnějším rozdělení příjmů v naší společnosti, než jak naznačuje Giniho koeficient. Jenže to není vše o nerovnosti příjmů u nás. ČR trpí značným rozdílem v odměňování mužů a žen (gender pay gap) – muži berou za stejnou práci v průměru o 18,9 procent více než ženy. Výše nerovnosti v odměňování mužů a žen však bledne před výší nerovnosti příjmů vrcholných manažerů a průměrných zaměstnanců. Generální manažeři u nás berou 110násobek průměrného platu svých zaměstnanců.
Jak to, že tyto nerovnosti Giniho koeficient neregistruje? V řadě zemí snižuje příjmové nerovnosti vyšší zdanění bohatých, ale to se u nás neděje. Bohatí zde totiž platí zhruba poloviční daně oproti západním zemím. Daně z příjmů v ČR tedy nemohou mít takový vyrovnávací efekt. Problém je v Giniho koeficientu, a nejde přitom o to, že se nezabývá příjmy po zaplacení nájmů, účtů za nezbytnou spotřebu (energie, bydlení, potrava, ošacení) a exekuci, po nichž se už zdání o rovnostářských příjmech u nás rozpadají. Problém s Giniho koeficientem v našem prostředí spočívá v tom, že máme tak úzkou vrstvu nejbohatších s obrovskými příjmy oproti zbytku populace, že Giniho koeficient není schopen tuto nerovnost měřit, a bohaté tak přehlíží. Daniel Prokop ve svém článku o výzkumu třídní struktury v ČR píše, že „máme velmi úzkou společenskou elitu sdílející extrémně vysoké podíly všech kapitálů“, a dále konstatuje, že tato vrstva lidí je kvantitativními výzkumy nezachytitelná. Výsledky měření Giniho koeficientu, kterými se tak rádi pravicoví politici ohání při debatě o daňové a sociální politice, tak jsou optickým klamem s velmi nízkou vypovídající hodnotou.
Realističtější obraz o nerovnosti v ČR
Ve skutečnosti má u nás opravdu velmi malé množství lidí obrovské příjmy, zatímco příjmy zbytku populace jsou daleko nižší a navzájem se od sebe tak výrazně neliší. Nůžky se tak u nás rozevírají a budou se rozevírat i nadále, protože stále více roste důležitost příjmů z majetku oproti příjmům z práce. Navíc bez existence vyššího zdanění bohatých a přerozdělování dochází ke koncentraci bohatství v rukou čím dál menšího počtu lidí. A jelikož náš daňový systém je degresivní (tj. zatěžuje více chudé než bohaté), všechny podmínky pro růst příjmových i majetkových nerovností jsou u nás splněny.
Určení výše majetku a příjmů nejbohatších a společnosti jako celku je problematické ve všech zemích, protože vlády neprojevují vůli tyto informace zjišťovat (například prostřednictvím vzniku mezinárodního registru veškerých aktiv, který by odhaloval mimo jiné skutečnou strukturu vlastníků a po němž volá francouzský ekonom Thomas Piketty). To však brání demokratické debatě o sociálně spravedlivém rozdělení daňového břemene a od něho se odvíjející sociální politice. Jak říká oblíbená fráze ekonomů, co nelze měřit, nelze ani řídit. Současná situace tak hraje ve prospěch bohatších, kteří jsou zahaleni rouškou tajemství a daňovou nespravedlností.
Autor je spolupracovník redakce.