Foto CafeCredit, Flickr.com, CC 2.0
Daně vznikly jako příjem bohatých a mocných od těch chudších a méně mocných. Zjednodušeně řečeno, když si parta bezskrupulózních zabijáků podmanila ostatní, museli z něčeho žít. Šéf bandy se stal panovníkem, jeho pohůnci šlechtou a ostatní museli do úmoru makat a platit daně. Ale byla tu ještě jedna skupina chytrolínů, kterým se nechtělo ani pracovat, ani válčit, ale chtěli se taky mít fajn. A to byli kněží a kněžky a různě prohnaní proroci. Ti parazitovali na tom, že lidské plémě začalo po kognitivní revoluci řešit otázky vlastního bytí a co dál, a tak pro ně hledali odpovědi. No a na učení pár upřímných aktivistů, kteří většinou nedopadli dobře, parazitovaly instituce, které se také nerozpakovaly vybírat svou formu daní.
Všechno běželo fajn pár tisíc let. Daňoví poplatníci se navzájem úspěšně vyvražďovali, aby jejich výběrčí z řad šlechty či církví mohli vybírat daně od většího počtu daňových plátců. Až se našlo pár dobře zaopatřených intelektuálů, kterým se rozbřesklo a přišli s osvíceneckou ideou, že (někteří) lidé si mohou vládnout sami. Téhle směšné myšlenky se chytili třeba osadníci z Nové Anglie a vyhlásili, že není zdanění bez reprezentování – ačkoli byli aktuálně lépe zastoupeni než jejich kolegové ve staré Anglii. A tak vznikla americká buržoazní revoluce.
Hanauer a Bufett k nám promlouvají ze svých paláců, tryskáčů a jachet a mluví o potřebě progresivního zdanění a většího přerozdělování zdrojů stejně jako aktivisté z nejrůznějších organizací či umírnění centrističtí politici.
Krátce na to i ve Francii přestali bohatí měšťané tolerovat, že církev a šlechta žádné daně neplatí. Panovník by jim možná vyšel vstříc, ale panstvo a preláti – mnoho z nich už v té době chodící bezhlavé mrtvoly, ho přesvědčili, aby to nedělal. Po pár manévrech se ke slovu dostala gilotina a daňový problém byl na krátkou dobu vyřešen.
Jenže z bývalých rivalů se brzy stali spojenci a bohatí měšťané (Marxem nazvaní kapitalisté) se zbytky bohaté šlechty se znovu shodli na tom, že platit daně není v jejich zájmu a že pozornost se má soustředit především na ty chudší, mezi něž – to je důležité, počítali ti dobrodinci celou střední třídu.
Po strašné velké válce, která však byla jen první válkou v pořadí, bylo potřeba ohromných prostředků na obnovu zničených zemí. Bohatým se ale moc nelíbilo, že by se na tom měli podílet. A i když daňové ráje a daňové úniky nebyly ničím novým, v meziválečném období dosáhly obrovského rozkvětu. Peníze od superbohatých jednotlivců a firem mizely závratnou rychlostí na utajená švýcarská konta. Když se postižené státy, především Francie a Německo proti tomu ozvaly ve Společnosti národů, Velká Británie a Švýcarsko jednání proti daňovým únikům úspěšně blokovaly.
To působilo problémy především v Německu, jehož ekonomiku podřezávaly splátky za válečné reparace. Když na to komunisté a trochu i socialisté upozorňovali, našli si bohatí oporu v nové hvězdě německé politiky, Adolfu Hitlerovi. Liberálové, konzervativci a podnikatelské partaje přizvaly NSDAP do vlády nejprve v Durynsku a posléze pak v celém Německu. Cesta ke druhé světové válce byla otevřena, a i když několik bohatých lidí přišlo o všechno, ti nejbohatší z ní nakonec vyšli vítězně.
Po válce bohatí nakonec souhlasili s pravicovým pojetím sociálního státu (v USA nazvaném velká společnost) i s nějakým placením daní. V nejvyšších pásmech zdanění dosahovalo až 90 procent. Došlo k nebývalému růstu ekonomiky a jak mizela historická paměť i k dalšímu omezování daní bohatých. Až to došlo tak daleko, že nejbohatší muž světa Warren Buffett v roce 2012 prohlásil, že platí menší daň než jeho sekretářka a že to asi není úplně OK.
Žijeme v době, kdy se rozevírají nůžky mezi chudými, středně příjmovými a bohatými. Nic na tom nemění ani grafy Světové banky, které ukazují, že chudým rostou příjmy rychleji než bohatým. Procentuálně ovšem. Představme si situaci, že český chudý s 30 tisíci čistého a středně příjmový se 60 tisíci budou mít krásný růst příjmů o 10 procent a stomiliardář o pouhých pět procent. Situaci to nijak nezvrátí, ba právě naopak. Chudý bude mít 33 tisíc, středně příjmový 66 tisíc a miliardář bude mít o pěkných pět miliard víc. A zatímco prvním dvěma daně a odvody pěkně porostou, miliardářovi již nikoli.
Lidé, které nezajímají sofistikované grafy, ale reálná kupní síla jejich příjmu, tohle samozřejmě vnímají. A jak říká miliardář Nick Hanauer: milí spoluplutokraté, lidé s vidlemi se blíží. Současné převládající ekonomické teorie, které vedou Západ (i náš Východ) ke stále většímu rozdělení, pak nazývá ekonomikou vidlí, které hrozí opět francouzskou revolucí. Řešením je podle něj progresivní zdanění, radikální zvýšení mezd a zajištění přístupu ke vzdělání a zdravotnictví.
Hanauer a Bufett k nám promlouvají ze svých paláců, tryskáčů a jachet a mluví o potřebě progresivního zdanění a většího přerozdělování zdrojů stejně jako aktivisté z nejrůznějších organizací či umírnění centrističtí politici. Nejde tady o závist, ale o jiný pohled na svět a jeho směřování.
Nový návrh daně od evropských Zelených
Proto například evropští Zelení, Tax Justice Network a další přicházejí s novými efektivními návrhy, jak snížit dramaticky rostoucí nerovnosti ve společnosti, a to prostřednictvím zdanění nejbohatších. Poslední návrh z dílny evropských Zelených je velmi umírněný a zaměřený na daň z majetku. Vychází ze španělského vzoru, kde byl přijat, ovšem s mnoha výjimkami.
Jeho cílem je danit pouze majetek nad devadesátým pátým percentilem, v případě České republiky by se například jednalo o bohatství nad 30 milionů korun (majetek do této výše by dani nepodléhal). Z majetku nad prahovou hodnotou by se pak ve třech pásmech – nad 95 procent, nad 99,9 procent a nad 99,95 procent danilo 1,7 procent, 2,1 procent a 3,5 procent.
Zelení odhadují, že jenom tato daň by přinesla v rámci EU nových 272 miliard eur. Kdyby se jednoduše rozdaly domácnostem, pak by na každou připadlo asi 33 tisíc ročně. Pro Českou republiku, která patří mezi země s největší majetkovou nerovností v EU, je to obzvlášť zajímavé. Podle odhadu bychom tak mohli získat kolem devadesáti miliard, což by naší děravé pokladně dost prospělo.
Celá tato krásná představa má ale jednu vadu. Miliardáři si nekupují vládu a média, jako to bylo v případě Bakaly, který si vydržoval Nečasovu vládu, Hospodářské noviny, týdeník Respekt a další; a také si nekupují média a nevstupují sami do politiky jako Babiš, jen proto, aby pak jejich novináři psali o potřebě progresivního zdanění a jejich politici schvalovali zákony o progresivním zdanění.
Stále mírnějšími návrhy proti stále silnějšímu odporu
Podle poslední zprávy Tax Justice Network ztrácejí země na daních 480 miliard USD v daňových únicích. Z toho připadá 311 miliard na nadnárodní korporace a 169 miliard na bohatá individua. K tomu je nutno připočítat ještě ztráty z černé ekonomiky, které v České republice tvoří podle odhadu kolem sedmi procent HDP. A nesmíme zapomenout ani na obrovské, nikterak nezdaněné finanční transakce, jejichž obchodované objemy se pohybují v řádech tisíců miliard denně. Právě poslední zmíněný příklad ukazuje, jak je stále hůře možné provést stále jednodušší daňové úpravy.
Když v roce 1944 vznikal v lyžařském letovisku Bretton Woods nový finanční systém západního světa, bylo jedním z hlavních cílů zabránit spekulačním obchodům s měnami, které destabilizují svět a působí konflikty. Když Richard Nixon tento stabilizační systém ukončil, přišla nová vlna destabilizace ekonomik, která se neustále zhoršuje a dopadá především na chudší země a země na periferii velkých ekonomik, které z ní naopak profitují.
Proto již v roce 1972 přišel ekonom James Tobin s návrhem danit tyto operace jedním procentem, čímž by se omezily spekulativní obchody hrající s obrovskými finančními částkami na velmi drobné změny v kurzu měn. Přestože tento návrh je dodnes velkou částí ekonomů přijímán pozitivně a přestože spekulativní obchody stále silnějších hráčů dnes dokážou rozhoupat i silné ekonomiky, na politické úrovni nebyl nikdy vážněji diskutován. A nepomohla ani několikerá změna názvu či snižování daně až pod tisícinu procenta.
Jak už jsme si totiž řekli, jsou to bohužel právě ti nejbohatší, kdo reálně ovládají politiku. Daňové úniky jim umožňují anonymně využívat tyto peníze ke korupci, k morální, ale i fyzické likvidaci svých odpůrců nebo k přesouvání části peněz do takzvaných charitativních projektů, jako je třeba nová zelená revoluce, jejichž prostřednictvím manipulují celými společenstvími a nabourávají či ničí funkční solidární systémy.
Paradox lehce uskutečnitelného nemožného
Úplně stejně bychom to mohli nazvat paradoxem neuskutečnitelnosti lehce možného. Jde o to, že některé věci nejsou uskutečnitelné, ačkoli jsou lehce realizovatelné, protože daný kontext tuto variantu vylučuje. Jakmile se kontext změní, věci se najednou rázem realizují jakoby samovolně. Ne však vždy úplně podle našich představ.
Americký institut tzv. státních nemocnic – rozuměj blázinců, byl příšerný a mnoho liberálů proti němu brojilo. Umožňoval ale poměrně jednoduchou eliminaci nepohodlných členů rodiny, politických oponentů, manželek atp. To bylo pro mocnější část společnosti výhodné a nějaké romány o kukaččích hnízdech na tom nemohly nic změnit. Jakmile se ale zpřísnily zákony pro omezování svéprávnosti, staly se najednou tyto instituce přebytečnými a pod vlajkou liberalismu byly propuštěny stovky tisíc duševně nemocných, z nichž se bohužel velká část stala bezdomovci.
Dnes nestojí žádný racionální důvod proti zrovnoprávnění svazků stejného pohlaví nebo více lidí. Nepomohou žádné argumenty, pomůže jen to, až zmizí náboženští fanatici z politických stran. Říkám zmizí, protože paradoxně se do svých pozic dostali z velké části i hlasy těch, jejichž zájmy nyní poškozují.
Co tedy máme a můžeme chtít
Ve stručném a přiznávám, trochu simplicitním přehledu v úvodu článku jsme si ukázali, že daně se mění většinou tak, aby prospívaly těm nejbohatším a nejmocnějším. Jen katastrofy jako lidové bouře, hladomory a války vychýlí danění ve prospěch chudších, tedy myšleno především střední třídu (za chudší jsou počítáni lidi s příjmem pod 1,5 milionu korun ročně). Ve prospěch těch opravdu nejchudších se nevychýlily snad nikdy.
Prostou scholastickou úlohou dojdeme k tomu, že si nepřejeme změnu daní v náš prospěch, protože to by znamenalo, že musíme projít nějakým hrozným martyriem. Bohužel, na zdravý či praktický rozum v případě těch nejmocnějších a nejbohatších moc spoléhat nemůžeme. Otázkou také je, co by se s těmi penězi stalo. Je vždycky dobré dávat si pozor, co si přejeme.
V materiálech evropských zelených či Tax Justice Network se často mluví o tom, o kolik by se daly zvýšit výdaje na zdravotnictví či školství. V podmínkách zemí Evropské unie je ale mnohem pravděpodobnější, že by se peníze využily na policii a armádu, které si už teď stěžují, že jim chybí prostředky na obranu před vnitřním a vnějším nepřítelem. A tak bychom splnili podmínky paradoxu. Byla by to katastrofa, která by vychýlila daně aspoň trochu ve prospěch chudáků fízlů a žoldáků.
Autor je analytik Social Watch, který pracuje jako dělník.