Foto Pixabay
O cancel culture a diktátu politické korektnosti se v Česku hovoří s takovou pravidelností a intenzitou, až by člověk mohl snadno nabýt dojmu, že se nacházíme uprostřed revivalu Maovy kulturní revoluce. Po celé zemi vznikají koncentrační tábory, do nichž se dostane každý, kdo projeví závadný názor, zatímco o těchto názorech samotných se jen šušká, protože neexistuje způsob, jakým by ho nekorektní nositelé pravdy mohli sdělit světu. Všichni jsou vymazáni z jeho povrchu. Na věky věků umlčeni.
A pak je tu realita. Ubitá a zalitá všemi těmi nekorektními názory, až se v ní skoro nedá dýchat. Vše je tak nekorektní, že bych nejraději prodal ledvinu za hodinu v korektním světě, v němž by někdo něco nebo někoho konečně smazal. Nekorektní se u nás stalo synonymem pro hloupý, blbý nebo agresivní. Takovým příkladem je poslední kauza okolo vystoupení Daniely Kovářové na Právnické fakultě Univerzity Karlovy nebo seriál Liga mužské moudrosti.
Ženy si za pár facek od manželů mohou samy
Daniela Kovářová coby znalkyně práva neproslula nikdy. Zato se jí daří zúročit populární fintu: založit spolek s honosným názvem a postavit se do jeho čela. V případě Kovářové je to tzv. Unie rodinných advokátů, kterou spoluzaložila v roce 2018 a jejíž je prezidentkou, což zní v médiích obzvlášť dobře. Spolek čítající pár desítek lidí má v hlavním bodě svých stanov deklarovaný konzervativní cíl spočívající v ochraně tradiční rodiny. Kovářová se poprvé dostala do veřejného povědomí v letech 2009 a 2010, kdy byla ministryní tzv. úřednické vlády Jana Fischera. Tehdy nezaujala ani tak jako ministryně, ale především si média všímala její prozaické tvorby v žánru pornografie.
S titulem bývalé ministryně a prezidentky Unie konzervativních hodnot pak pravidelně zamořuje mediální prostor úvahami, které vesměs útočí na feminismus a ženskou emancipaci vůbec, což je oblíbená pozice konzervativních žen, jejichž kariérní úspěch stojí na ramenou a obětavé práci feministek. Za tuto roli sklízí potlesk konzervativních mužů. Nic nového. Z této pozice pak Kovářová komentovala také kauzu Feri, kdy se v televizi Prima mimo jiné postavila proti zpřísňování trestů za znásilnění, protože nejlepší prevencí proti znásilnění je podle Kovářové lepší výchova žen, které si prostě nemůžou dělat, co chtějí. Na rozdíl od mužů. A Kovářové.
V jiném rozhovoru k Ferimu pak v říjnu Kovářová řekla: „Všechnu životní moc ale mají v rukou ženy, protože kvůli nám se to děje. To se neděje kvůli tělu Dominika Feriho, to všechno se stalo kvůli tělu těch holek, kvůli sexu, který ovládají ženy.“ A dále pak: „My ženy musíme přemýšlet, kam jdeme, co děláme, jaké signály posíláme, a když máme moc, musíme je umět i zastavit. To, že muže vybudíme k tomu, že něco takového udělá, je přece stejný jazyk, jako když naše muže doma vyprovokujeme tak, že dají ženě facku.“ Vskutku oslňující akademická úvaha a jasná vstupenka na mezinárodní právní konferenci na Karlově univerzitě s názvem Proměny právního postavení ženy v průběhu historie.
Feminismus způsobuje rakovinu
Kovářová ve svém příspěvku smíchala několik základních faktů s vlastními dojmy a ideologií. Mimo jiné zde řekla: „Po roce 2000 se postavení ženy začíná proměňovat, což plasticky ilustruje vývoj ve společnosti. Polovina mužů nemá zájem se ženit. Třetina populace žije single, polovina partnerů v nesezdaném soužití. Rozpadá se každé druhé manželství a dvě ze tří nesezdaných partnerství. (…) Podíváme-li se do historie, vidíme přece i ženu uctívanou (například madonu s dítětem), ženu mnohokrát opěvovanou (v díle umělců malířských, sochařských, hudebních, literárních či filmových), ženu vlivnou i svůj vliv uplatňující. Ženy možná neměly volební právo a právně zakotvenou rovnost, ale dovedly užívat své zbraně, jimiž ovládaly muže. (…) Od konvencí osvobozená sebevědomá žena vyžaduje rovná práva v domácnosti a odmítá diplomacii jako nepotřebnou, ba dokonce škodlivou historickou přítěž. Ráda by vedle sebe měla stejně sebevědomého muže, ale takoví velmi často feministickou ženu opouštějí a hledají k sobě vlídnou bytost, která jim doma nebude velet. A tak na sklonku života mnohé silné a výkonné ženy zůstávají samy.“
Novinový komentář v MF Dnes, Echu24 nebo Reflexu by něco takového snesl. Vychází tam obskurnější věci. Nicméně v kontextu mezinárodní odborné právní konference je tohle obyčejný blábol, kterému však dnes říkáme korektně názor. Bylo by na pováženou, kdyby se proti takové dehonestaci lidského rozumu na akademické půdě nikdo neozval. Naštěstí ozval.
Když se z blábolu stane nekorektní názor
Dvě studentky právnické fakulty adresovaly vedení katedry právních dějin a akademickému senátu dopis. V něm upozornily, že příspěvek Kovářové byl postaven na nepodložených domněnkách, což je pravda, nebo že Kovářová v minulosti opakovaně zlehčovala oběti sexuálního obtěžování, což je rovněž pravda. Autorky se dále ptaly, zda by podobnou konferenci nemohl příště uvést někdo, kdo se tématu odborně skutečně věnuje a skutečně o něm odborně publikuje. Nejostřejší věta celého dopisu zní: „Navrhujeme ke zvážení, aby v budoucnu byli*y na podobné konference oslovováni*y a vybíráni*y odborníci*ce, a to jak z řad vyučujících, tak externistů*ek, které problematikou akademicky zabývají.“
Kde a jakým jiným způsobem by studentky a studenti měli klást podobné dotazy? Celý příběh není o tom, že studentky chtěly smazat Kovářovou, ale že Kovářová chce smazat studentky, aby nekladly jí nepříjemné dotazy, z nichž by vyplynulo nevyhnutelné: že je nejen v tomto tématu diletantem, který plácá páté přes deváté. A je samozřejmě ostudou organizátorů konference, že ji vůbec pozvali. Kovářová poslala dopis Echu24, kde z toho vyrobili kauzu, že Kovářová pobouřila feministky. Odtud se běsnění šířilo dál. Třeba redaktor Reflexu Šrámek, dle svých slov v kocovině po deseti pivech a třech panácích, napsal rozhořčený text s názvem: „Rakovina cancel culture jde po úspěšné rodinné advokátce.“ Spíše se zdá, že rakovina mozku ovládla velkou část českých redakcí.
Akademická půda není Echo24 ani Reflex
Akademická svoboda neznamená svobodu říkat cokoli kdykoli. Jde především o svobodu polemiky a kritiky, v tomto případě kritiky samotné Kovářové. Od akademické půdy čekáme víc než od Echa24 nebo Reflexu, totiž aby se zde pronášené slova a výroky opíraly o fakta, která je možné ověřit, případně vyvrátit, a aby je pronášeli relevantní lidé. Kdysi jsme něco podobného čekali, pravda, i od médií. Ale to už je dávno.
Nic ze zmíněného Kovářová nesplňuje, o čemž svědčí její další a další vyjádření, ze kterých plyne, že je to v daném tématu nevzdělaná a nepříliš bystrá paní, zato s příliš velkými ambicemi. Hovoří se o její snaze stát se ústavní soudkyní po Kateřině Šimáčkové, což by bylo vskutku tristní, pokud by jednu z nejlepších českých právniček a právníků nahradila tahle „tetka“. Za studentky se nakonec postavila samotná Právnická fakulta, protože považovala útoky proti nim vedené za nepřijatelné. Takhle však reálně vypadá cancel culture v České republice. Nejvíce prostoru mají stále a pořád dokola šiřitelé bludů. V případě Kovářové se ona a jí nakloněná média snaží potlačit hlas studentek a dát místo toho prostor privilegované Kovářové, která si dělá kampaň na ústavní soudkyni nebo přímo prezidentskou kampaň.
Liga mužské demence
Do této parodie cancel culture zapadá také seriál Liga mužské moudrosti, o němž autoři hovořili v DVTV stejný den, kdy tu vystoupila Daniela Kovářová. Oba vyděšení z „cancel culture“ a doufající, že naše východní Evropa zůstane ostrovem svobody. Za tuto svobodu pak bojují pomocí slov „prcatelná“ nebo „cikán“. Protože tvůrci – Kolečko a Skórka – seriál označili za dílo bojující proti hyperkorektnosti a cancel culture, odpromoval jim ho třeba iDnes nebo Český rozhlas. Takhle to totiž v česku funguje: Prdněte si, označte to za nekorektní humor a zítra jste v DVTV.
Konzervativní kruhy si osvojily trik označit jakoukoli kritiku za pokus o cancel culture. Sebevětší blábol se snaží ochránit před vnějším světem pomocí magického štítu, kdy daný výrok či rovnou celé dílo označí na nekorektní. Funguje to. Debata o tom, že jsou výroky Kovářové především hloupé a zabedněné nebo že seriál Skórky a Kolečka je pouze pitomý, prostě neprobíhá.Všichni zúčastnění mají pozornost, kterou si nezaslouží. Na cancel culture si stěžují nejvíce ti, kdo mají prominentní a přednostní přístup do většiny médií, aby si zde mohli stěžovat, že jsou umlčováni. Ve skutečnost jsou umlčováni ti, které neslyšíme.
Autor je spolupracovník redakce.