Foto Cwizner (CC0 1.0)
V pondělí 1. června 1953 v průmyslovém centru Prahy utichly stroje. Namísto hluku provozu se velkými výrobními halami ve Vysočanech a Hloubětíně rozléhal vzrušený hovor, rozhořčené projevy, skandování, ovace, ale i pískání a pár bolestných výkřiků. Dvacet tisíc dělníků vstoupilo do stávky proti důsledkům měnové reformy. Nejradikálnější stávkující z ČKD Stalingrad a Aero Vysočany dokonce vyšli na ulici a chystali se k manifestačnímu pochodu na Hrad. Přelití protestů mimo továrny by pro komunistickou vládu znamenalo katastrofu. Pražské průmyslové podniky měly ikonické postavení. Byli to právě dělníci z Kolbenky a přilehlých továren, kteří před pěti lety zajišťovali komunistický převrat. Pokud by do ulic vyšli znovu, zhroutily by se pilíře, na kterých stála legitimita moci KSČ. Stávkující dělníci se ale nakonec vrátili do továrny. Největší pražský protest od roku 1948 se podařilo zažehnat, a to bez pomoci násilí.
Zapomenutému dramatu se věnuje kniha Jakuba Šloufa Praha v červnu 1953 s podtitulem Dělnická revolta proti měnové reformě, vyjednávání v továrnách a strukturální proměna dělnické třídy. Jak už název napovídá, krátkodeché nepokoje autor zasazuje do širokého kontextu dělnické kultury. Věnuje se jak bezprostředním příčinám revolty, tak jejím dlouhodobým předpokladům i důsledkům, včetně perzekuce části účastníků.
Pro dělníky neplatí obvyklé představy o zastrašené a paralyzované společnosti. Naopak, dělnictvo vykazovalo velkou akceschopnost a vzdorovitost.
Autor navazuje na nepříliš rozvinutou linii výzkumu autonomní dělnické kultury v době diktatury KSČ. Jak ukázal například Petr Heumos, pro dělníky neplatí obvyklé představy o zastrašené a paralyzované společnosti. Naopak, dělnictvo vykazovalo velkou akceschopnost a vzdorovitost. Stávky byly běžné a často úspěšné, a to i v době největších stalinistických represí. Zapojení se do protestu ale zároveň neznamenalo programové odmítání režimu. Stávka v dělnickém prostředí představovala běžný nástroj řešení pracovněprávních sporů a obhajoby vlastních materiálních zájmů. Šlo o formu kolektivního vyjednávání, nikoliv o primárně politický protest. Dělnictvo patřilo k privilegované společenské skupině a z velké části se ztotožňovalo s komunistickou diktaturou.
Měnová reforma toto spojení zpochybnila. Dělníci měli ke vzteku dobrý důvod. Reforma fakticky znamenala znehodnocení úspor a zvýšení životních nákladů. Někteří najednou neměli ani na lístek na tramvaj či na svačinu. Právě skokové zdražení v kantýnách patřilo k bezprostředním podnětům ke stávce. Finanční propad však nebyl jediným důvodem revolty. Zrušení lístkového systému znamenalo také zrušení zvýšených dělnických přídělů. Měnová reforma, která nejenže nebyla konzultována s dělníky, ale kterou před nimi funkcionáři do poslední chvíle utajovali, tak byla pociťována jako ztráta dělnických privilegií a otřesení dosavadní výsadní symbolické pozice. Šlouf přestavuje stávku proti měnové reformě jako specifickou komunikační situaci, ve které obě strany vyjednávaly své pozice a významy klíčových ideologických výrazů.
Protest v mezích režimu
Dělníci se ve své většině nepovažovali za odpůrce režimu, ale naopak za jeho podporovatele a beneficienty, mnozí ostatně byli členy KSČ. Protest chápali jako svůj legitimní nárok a vyjadřovali jej jazykem komunistické ideologie. Stávku např. rámovali jako „celozávodní schůzi“ či „odborovou schůzi“. K nejdůležitějším požadavkům dělníků patřilo přímé vyjednávání s členy vlády. K artikulaci svých požadavků tak volili oficiální komunikační kanály a zažité prostředky řešení konfliktů v závodech. Důležité je, že tento nárok uznávali i jejich nadřízení a stranické vedení. Osobní vystoupení ministra těžkého strojírenství spolu s odstraněním největších nespravedlností (vyplácení záloh za květnové mzdy) tak zásadním způsobem uklidnilo situaci. Dělníci se dočkali symbolického uznání a splnění části svých požadavků a vrátili se zpět do práce.
Celou knihu prostupuje srovnání se známější dělnickou revoltou v Plzni, které se Šlouf věnoval ve své předchozí práci. Vysvětluje, jaké faktory vedly k tomu, že pražské protesty nepřerostly v celospolečenské nepokoje. Pražští dělníci se na rozdíl od plzeňských nevydali cestou násilné konfrontace, ale zvolili spíše konsensuální strategii. Ze strany dělníků i továrního managementu byly protesty brány jako regulérní pracovněprávní spor. Na rozdíl od plzeňské revolty tak v Praze nedošlo k násilnému potlačení protestů. Také následná perzekuce stávkujících měla mnohem mírnější podobu.
Za účast na stávce bylo vyšetřováno 95 zaměstnanců, 32 z nich stanulo před soudem a 24 bylo odsouzeno k odnětí svobody v průměrné délce 6,5 měsíce. Navzdory rozsahu nepokojů tak byla míra represe (na poměry diktatury) poměrně malá. Autor upozorňuje, že nejtvrdší tresty nepostihly nejradikálnější účastníky stávky, které chránil jejich dělnický původ. Obvinění byli vybíráni na základě politických kritérií. Represe cílily na bývalé komunisty a na někdejší členy nekomunistických levicových stran, kteří představovali ideovou konkurenci. K nejtvrdšímu trestu (tři roky vězení) byl odsouzen Stanislav Michl, bývalý člen národních socialistů a oblíbený funkcionář ROH, který stávku pouze pasivně podpořil. Trestní stíhání či mimosoudní sankce se ale nevyhnuly ani řadovým komunistům. Pražská revolta vyděsila vedení KSČ, které vykládalo spontánní nepokoje jako cílenou provokaci svých politických oponentů. Soudní postih stávkujících se stal předobrazem politických procesů s bývalými členy sociální demokracie v letech 1954–1955. Vláda se navíc pokusila dostat dělníky pod kontrolu a stanovit meze jejich požadavkům a fakticky postavila organizaci stávky mimo zákon. Kriminalizace stávek však byla neúčinná. Zůstaly běžným způsobem prosazování dělnických nároků i v dalších letech. Stranické vedení brzy opustilo tvrdý kurz a soustředilo se na předcházení stávek, do popředí se dostaly otázky zlepšování životní úrovně a kultivace a depolitizace vnitropodnikové komunikace.
Měnící se dělnictvo padesátých let
Abychom pochopili podhoubí protestů v roce 1953, je podle Šloufa nutné podívat se na proměnu, kterou dělnická třída prošla v letech 1948–1953 v důsledku socialistické transformace a příchodu tisíce nových zaměstnanců do těžkého průmyslu. Autor představuje továrny padesátých let jako tavicí kotel, kde se mísila tradiční dělnická třída s příslušníky buržoazie a vznikaly nové, hybridní identity. V důsledku tohoto míšení mezi dělníky vzrůstala prestiž vzdělání i kritičnost vůči stranické politice. Vznikla nová vrstva technokratické inteligence, která se pak ujala slova v šedesátých letech. Tato argumentační linie je ale v knížce spíše jen naznačená a potřebovala by podpořit důkladnějším archivním výzkumem. Také autorova interpretace sbírky latrinálií, zadržených během vyšetřování, je poněkud lehkonohá a pomíjí specifika práce s folklorním textem. Celkově je však třeba ocenit snahu o zachycení proměny myšlenkového světa pracujících a naznačení dlouhodobých trendů.
Pražská dělnická revolta představuje jeden z nejvýraznějších společenských konfliktů padesátých let, který zároveň jako by se vůbec nestal. Protesty způsobily dočasný otřes legitimity politického systému, aniž by přitom vystoupily z jeho hranic. Jakub Šlouf znovu objevuje zapomenutou událost a nastiňuje společenské předpoklady nepokojů, stejně jako jejich bezprostřední i dlouhodobé důsledky. K přednostem jeho práce patří schopnost popsat i tak vypjaté situace jako potlačení stávky nebo soudní perzekuci mimo zažitá výkladová schémata útlaku a odboje. Autorovi se daří přiblížit různé aktéry stávky a strategie, které volili. To mu umožňuje přesvědčivě vysvětlit, proč protesty s nesmírným explozivním potenciálem nakonec zůstaly za vraty továrny. Argumentačně sevřený a precizně formulovaný text spojuje detailní rozbor událostí jednoho dne se širokou strukturální perspektivou. Výsledkem je neobvyklý a jemně nuancovaný pohled na proměnu české společnosti v padesátých letech. Stručná a na první pohled nenápadná knížka tak patří k nejzajímavějším přínosům domácí historiografii za poslední léta.
Autor je historik.