Ilustrace Alarm / Petr Kněžek
Za Danou, úřednicí na odboru hmotné nouze na jednom z pražských úřadů práce, přišel žádat o dávky muž bez domova. Na úřadě je poprvé, podává tedy úplně novou žádost, kterou s ním zaměstnankyně bude muset celou projít. Dana ze zkušenosti ví, že to potrvá minimálně hodinu. Do oběda by měla vyřídit ještě dalších osm klientů a už teď je ve skluzu. Prochází s mužem žádost a ukazuje, jaké přílohy musí ke své žádosti dodat, aby prokázal, že skutečně nemá vůbec nic, že nemá žádný majetek, žádný příjem, úspory ani třeba starobní nebo invalidní důchod, a aby tak dostal aspoň nějaké peníze. Dana je tentokrát „lidská“ a odpouští bezdomovci povinnost předložit také doklady o rozvodu, které u sebe muž samozřejmě nemá a musel by o ně za poplatek žádat na soudu. Jiné kolegyně by to ale podle Dany neudělaly, to ze zkušenosti ví. Další dokumenty mu sice odpustit nemůže, přesto je však vstřícná a v rámci „správního uvážení“ zůstává benevolentní. Chápe, že muž potřebuje peníze okamžitě. Papíry může doplnit do tří měsíců.
Dopolední nával
Zatímco Dana vyplňuje s mužem papíry, před kanceláří roste nervozita. Jedna zvlášť netrpělivá klientka napřed klepe na dveře, potom na ně buší, nakonec bez vyzvání otevírá a ptá se, co se děje, že už nemá čas. Ve dvanáct bude na úřadě pauza na oběd a ona potřebuje prokázat, že se skutečně pokusila získat od majitele nemovitosti papír o tom, že zaplatila za služby ve sdílených prostorách domu. Majitel se s ní nebavil a papíry jí nedal, což s ním v tuto chvíli sice už bude řešit úřad práce, ale bez tohoto mezikroku by žena na „hmotku“ neměla nárok. A peníze potřebuje. Musela s sebou vzít nejmladší dítě, a to teď pláče. Lidé bez domova, kteří jsou na chodbě, vypadají většinou rezignovaně, každopádně je na nich to, že nemají kde spát, vidět na první pohled. Rodina se třemi dětmi, která tu také na něco čeká, ventiluje rostoucí nervozitu pokřikováním a hlasitými hádkami. Žena s dítětem, která co chvíli netrpělivě klepe na dveře, má trvalý pobyt v jiné městské části, než ve které skutečně žije, a tak to domů má okolo hodiny, a po obědě už se sem nedostane. Jenže pokud neodevzdá, co má, může být celý další měsíc bez dávek, a tedy úplně bez peněz.
Ať už mají nějaké ideály nebo ne, úředníci nikdy neuvidí žádný výsledek – nepomůžou nikomu vyřešit bydlení, sehnat práci, ani nezajistí pomoc dětem. A dávky, které nikomu nepomůžou, vytvářejí atmosféru nedůvěry na obou stranách.
Dana jako zkušená úřednice nakonec situaci zvládla ke spokojenosti (skoro) všech a bezodkladné případy stihla vyřídit ještě před obědem. Ale když byla mladší a méně protřelá, podobné situace nezvládala. Po pauze ji bude čekat ještě dalších patnáct až dvacet klientů, na každého bude mít tedy v průměru méně než patnáct minut. Na žádnou skutečnou sociální práci přitom pochopitelně nedojde. „Na to není čas,“ říká k tomu. Má desítky hodin přesčasů, které jí nikdo nezaplatí. Napracované hodiny si sice může vybrat jako náhradní volno, během toho by jí ale objem papírování vyrostl natolik, že si volno raději stejně nevybere. Navíc už přes rok neměla dovolenou. Od té doby, co začala covidová pandemie a na úřadu o polovinu přibylo žadatelů, objem práce se stal doslova nezvladatelný. Platově se přitom stále pohybuje v deváté třídě, což je málo všude v republice, ale v Praze je to vzhledem k cenám ještě horší. Dřív práci na hmotné nouzi nezvládala, už jednou odešla jinam a dokonce uvažovala, že se na sociální práci, kterou vystudovala, vykašle úplně. Nakonec to neudělala, ale musela se obrnit trpělivostí a naučit se „nenosit si práci domů“.
Udělat delší rozhovor, ve kterém by mi úředník nebo úřednice z úseku hmotné nouze poodhalili svůj pohled na práci, kterou dělají, se ukázalo komplikované. Obvyklé cesty získávání kontaktů sice fungovaly, ale zasekávaly se na neochotě úřednic se mnou mluvit. Nepomohla ani záruka anonymity. Bez pohledu zevnitř úřadu by ale článek o hmotné nouzi byl nekompletní. Nakonec se mnou – opět se zárukou úplné anonymity – mluvila úřednice s mnohaletou praxí, které v tomto textu říkám Dana. Přestože mi popisovala chod úřadu, jehož pravidla by měla být pevně předepsaná, její nejčastější větou bylo „Je to o lidech“, a tím myslela lidi na obou stranách přepážky. Na jedné straně jsou upracované úřednice v deváté platové třídě, na druhé frustrovaní chudí lidé a všichni jsou zavaleni byrokracií spojenou s dávkou, u které se stále testuje oprávněnost nároku. Uprostřed byrokratického molochu tak může být paradoxně nejdůležitější lidský faktor, který umožní úředníkovi i klientovi prodrat se přes všechny úřední papíry.
Odpolední nával
V jednu hodinu na oddělení hmotné nouze končí přestávka na oběd. Jako vždy začátkem měsíce jsou chodby úřadu celý den plné žadatelů. Dana by měla vyřídit ještě asi osmnáct lidí, několik dalších během odpoledne přijde neohlášených. Danina mladá kolegyně si na odpoledne bere volno, aby se vyhnula pánovi s neléčenými psychickými problémy, který se k ní chová hrubě a se kterým má dlouhodobé spory – sama na něj už několikrát křičela a z představy dalšího jednání s ním se jí dělá nevolno. Za chvíli jde na mateřskou a podle mé respondentky je to hlavní důvod, proč vůbec na „hmotce“ ještě zůstává zaměstnaná. S Rumunkou, která po deseti letech v Česku bez problémů ovládá češtinu, se další kolegyně odmítne bavit s tím, že jí nerozumí a ať si s sebou vezme překladatelku. Do špatné nálady se dostala hned po obědě po konfliktu s klientem. Neudržela se a rozeřvala se na něj, čímž ztratila kontrolu nad situací. Pro úředníky byl sice nedávno vypsán kurz zvládání zátěžových situací, ale z této pražské pobočky na něj mohly jít jen dvě kolegyně – i proto, že na oddělení vládne dlouhodobý podstav. Ale těžko říct, jestli by kurs pomohl.
K další přepážce přišla klientka v doprovodu sociální pracovnice z Člověka v tísni. Úřednice z toho není moc nadšená, ale když se jí žena z neziskovky zeptá, jestli budou tedy dělat z jednání zápis, stáhne se do defenzivy. Holka z neziskovky se snaží úřednici dostat pod tlak tím, že zná předpisy lépe než ona. Nakonec se obě zklidní a situaci vyřeší ve prospěch klientky, která sice nedonesla úplně všechny nutné papíry, ale je třeba přihlédnout k tomu, že to z objektivních příčin ani nebylo možné, a doplatek na bydlení i příspěvek na živobytí jí tedy bude přiznán s tím, že papíry dodá příště. Když se v 17 hodin úřad zavře, část úředníků a úřednic se rozchází domů. Ale Dana a několik dalších ještě zůstává – papírování je nad hlavu a ve dnech k tomu určených se zvládnout nedá, zvláště teď za covidu, kdy klientů přibylo a zahltili už tak přetížené úřady. Část práce navíc spojené s covidem je navíc alespoň placená.
„Někteří lidi by na hmotce vůbec neměli dělat,“ myslí si Dana. Jenže druhým dechem dodává, že už teď je lidí zoufalý nedostatek a práci nestíhají. „V Praze chybí na každém kontaktním pracovišti čtyři až pět zaměstnanců, a to je znát. Na oddělení hmotné nouze je vedení rádo, že se někdo vůbec přihlásil a je ochotný tu práci za ty peníze dělat. Lidi nám často nadávají, že nestíháme, ale my děláme, co můžeme,“ vysvětluje. Sama nedávno pomáhala své příbuzné sehnat nějaké dávky na hmotné nouzi a setkání s úřednicí z druhé strany pro ni bylo nepříjemné. „Jen co vstoupíte do dveří, ozve se: ‚Co chcete?‘ Slovo ‚dobrý den‘ asi úřednice neznala,“ popisuje Dana. Sama se snaží chovat jinak a má i svou metodu, jak klientům pokud možno pomoct vyznat se v papírování, a ulehčit jim tak opakované návraty s dalšími a dalšími papíry. „Všechno, co klientům říkám, si od nich nechám zopakovat jejich vlastními slovy, abych měla zpětnou vazbu a hlavně jistotu, že pochopili, co říkám,“ vysvětluje a dodává, že vyznat se ve všech dokumentech je opravdu náročné.
Svoje začátky na oddělení hmotné nouze líčí jako těžké. „Nedostala jsem žádné zaškolení, jenom mi řekli, ať si přečtu zákon. Chodba byla pořád plná, lidé naštvaní, dokonce nám zapálili nástěnku. Tou dobou jsem chtěla hodně dělat sociální práci,“ podotýká ironicky. Jenže na sociální práci podle ní na hmotné nouzi čas nezbývá. „Je to finanční pomoc, a ne sociální pomoc,“ říká. Řada klientů podle ní o žádnou sociální práci stejně nemá zájem. „Když na hmotnou nouzi nastoupí někdo ze školy, má třeba vysokou školu nebo vyšší odbornou, tak na tu práci tady není vůbec připravený. Holky po škole často mají představu, jak budou klientům pomáhat, ale velmi rychle zjistí, že na to vůbec není čas. Sociální pracovník je tam zbytečný. Důležité je zadávat, zpracovávat a vyplácet a nikdy nemáte čistý štít, protože od začátku každého měsíce jedete nanovo. Nejtěžší je naučit se lidem říkat, že nemají na dávky nárok, v tu chvíli často i do té doby klidný člověk najednou vybuchne,“ popisuje Dana. „Já je chápu, často opravdu nemají co dát dětem k jídlu, ale když jsem v práci, jsem na prvním místě úřednice.“
Přes vyčerpávající a psychicky náročnou práci nezajišťuje oddělení hmotné nouze svým zaměstnancům a zaměstnankyním žádnou supervizi, která je v sociálních službách běžná a která pomáhá zaměstnancům v oboru zpracovávat zážitky s klienty a profesně se zlepšovat. „Občas někam vypadneme, dáme si panáka a všechno probereme a pokecáme. To je naše jediná supervize. Že by nám zaměstnavatel něco zařídil, to ne. Přitom by to spousta lidí tady opravdu potřebovala,“ popisuje situaci Dana. Z hlediska státu nejsou úředníci na hmotné nouzi sociálními pracovníky, a právě proto se s nimi nepočítá jako s někým, kdo by měl mít supervizi ani další podpůrnou péči spojenou s touto náročnou profesí. Podmínky pro práci úředníků a úřednic jsou přitom podle Dany opravdu těžké a klienti se někdy chovají až agresivně. Dana má podle svých slov pochopení pro obě strany. „Když na vás hned první i druhý klient za den křičí, tak si to většina těch holek, co tam pracují, s sebou nese celý den,“ vysvětluje excesy úřednic.
Snad ještě skeptičtější k úřednicím na úřadu práce je Alena Zieglerová, expertka Institutu pro sociální inkluzi, která pracovala patnáct let na různých pozicích jako úřednice v sociální oblasti v severočeském Mostě. „V hmotné nouzi je většinový názor úředníků takový, že dávky jsou nespravedlivé, že klienti si ani neumějí přečíst písmenka v pokynech, a vnímají to tak, že nejlepší je pokud možno se jich zbavit, a to nejlíp včas,“ říká Zieglerová. Zároveň chápe i druhou stranu problému, tedy vyčerpání na straně špatně placených úřednic. „Za zásadní považuji, že jim chybí motivace. Úředníci a úřednice už dávno ztratili jakoukoli vizi a ve své práci nevidí žádný smysl. Ať už mají nějaké ideály nebo ne, úředníci nikdy neuvidí žádný výsledek – nepomůžou nikomu vyřešit bydlení, sehnat práci, ani nezajistí pomoc dětem. A dávky, které nikomu nepomůžou, vytváří atmosféru nedůvěry na obou stranách. Potřebuje to jiný typ lidí, ale především takových, kteří vědí, co dělají a proč,“ říká Zieglerová.
Kultura chudinské dávky
Stará paní v přízemí jedné brněnské ubytovny nedávno dostala od úřadu práce novou ledničku, kterou jí zaměstnanci elektra přivezli a nainstalovali přímo do pokoje. To vše zajistil úřad. Ostatní na ubytovně sondují, která úřednice to byla, a že by ledničku chtěli taky. Kromě peněz na učební pomůcky, když jdou děti v září do školy, pro ně ale dávka mimořádné okamžité pomoci, takzvaná mopka, zůstává zakletá a nedostanou z ní nic. Když se nedávno mladá maminka domáhala právě příspěvku na ledničku a pračku, aby nemusela využívat tato zařízení ve společných prostorách ubytovny, dozvěděla se, že „se stejně zase brzo přestěhuje, ledničku prodá a úřad tu není od toho, aby jí kupoval spotřebiče, kdykoliv si vzpomene“. Její situaci nedávno ještě zhoršilo, že se otec jejích dětí dostal do insolvence a přestal posílat alimenty. Výpadek příjmu paradoxně vedl k problémům s dávkami v hmotné nouzi. Mladá maminka nemůže ukázat papír o alimentech, a tím pádem ztrácí i nárok na dávky v hmotné nouzi, protože jí chybí jedna příloha. Příloha dokazující například, že si o alimenty řekla, pro tuto situaci neexistuje. Přivydělává si načerno jako pomocnice v kuchyni, ale peníze jí stačí sotva na jídlo a základní potřeby. Stejně jako skoro všichni ostatní na ubytovně je v exekuci, kterou si „vyrobila“ neplacením zdravotního pojištění po dovršení osmnácti let. Legální práce by pro ni znamenala hned dva postihy: přišla by o dávky v hmotné nouzi a velkou část výplaty by jí vzal exekutor. Pro většinu lidí na ubytovně je exekuce už mnohaletou realitou, stejně jako koexistence dávek a práce načerno. Ani jedno ve skutečnosti nestačí.
Úřednice, příjemci dávek i sociální pracovníci z neziskovek popisují oddělení hmotné nouze jako svého druhu bitevní pole. „Kdo tam přijde se svěšenou hlavou a poraženeckou náladou, ten nic nedostane,“ popisuje Jan Milota z IQ Roma Servisu, který jako terénní sociální pracovník často doprovází svoje klienty právě na „hmotku“. Ze zkušeností ví, že dostat se k dávkám je extrémně obtížné, i když na ně člověk má nárok. Hmotná nouze je doslova zavalena papírováním a neustálým dokazováním, co všechno člověk kde zaplatil a že skutečně nic nemá. Těžká situace úředníků a úřednic ani vyhrocené vztahy mezi nimi a klienty nevznikly jen tak. Jsou výsledkem nastavení dávek. Nejde jen o velké množství práce, personální podstav a nárůst klientů kvůli pandemii nebo o to, co Zieglerová popisuje jako naprostou ztrátu motivace. Podle antropoložky Lucie Trlifajové ze Sociologického ústavu AV ČR je na vině už samotné nastavení dávek jakožto dávek testovaných, a nikoliv univerzálních pro všechny, kdo mají nedostatečné příjmy. „Existují výzkumy ze zahraničí, které ukazují, že čím víc je dávka testovaná, tím víc ztrácí legitimitu. Ve veřejné debatě – a to i v českém kontextu – potom vzniká pocit, který je běžný i na úřadech práce, že dávka je tu jen pro ‚nemakačenka‘, ‚nepřizpůsobivé‘ a ‚socky‘. To, že dávka jde jenom některým skupinám, vytváří inherentně patologický systém. Testování vyvolává poptávku po dalším zpřísňování,“ myslí si antropoložka.
Permanentní ověřování vede k tomu, že každý žadatel je od začátku podezřelý a úředníci stojí mezi ním a dávkou. Účel veškerého papírování je jediný: zjistit, jestli si žadatel nevymýšlí, z čehož je podezřelý v podstatě automaticky. Devadesát devět procent práce úřednic tedy leží v prověřování platnosti nároku na dávku v hmotné nouzi, což často vede ke snaze dávku zamítnout, když se vynoří jakákoliv chybička. „Je tady dlouhá tradice zbavování se klientů a snahy úředníků pokud možno dávky nedat. Stát je přece řádný hospodář a nebude to jen tak dávat. Proto jsou neziskovky z pohledu úředníků nepřátelé, protože jejich pracovníci pomáhají lidem vyplňovat papíry a dovolí si s nimi chodit na úřady. Ve skutečnosti by sociální stát měl pomáhat chudým se k podporám dostat, protože jsou pro ně určené a je to levnější než řešit následné problémy, ale funguje to často přesně naopak,“ říká Alena Zieglerová, expertka z Institutu pro sociální inkluzi. Systém sociálních dávek v Česku stojí na dvou pilířích: na systému dávek státní sociální podpory a na systému dávek hmotné nouze. Toto rozdělení, které člověk zvenku snadno přehlédne jako relativně nepodstatné, má zásadní dopady na fungování sociálního státu, na jeho klienty a ve výsledku i na podobu nerovnosti a chudoby v České republice. Obě dávky se totiž chovají zcela jinak, mají jiný způsob prověřování a přidělují je jiní úředníci jinému typu klientů. V neposlední řadě mají i různou image a reputaci v očích veřejnosti a politiků, kteří si svoje odhodlání bojovat proti „asociálům“ a „nepřizpůsobivým“ vybíjejí právě na druhé dávce. Navíc spolu oddělení státní sociální podpory a hmotné nouze nemusí spolupracovat, a některé papíry tak klienti musí nosit na každé oddělení zvlášť, což jim zcela zbytečně znepříjemňuje život.
Páteř českého sociálního systému – systém státní sociální podpory – vznikala v devadesátých letech, kdy bylo pro politickou elitu obtížné vůbec si přiznat existenci fenoménů jako chudoba nebo nezaměstnanost. Systém státní sociální podpory, který prosadila v roce 1995 ODS, máme v základních obrysech dodnes. Do systému státní sociální podpory spadají přídavky na dítě, příspěvek na bydlení a rodičovské příspěvky. Jsou to, jak říká Alena Zieglerová, „dávky pro slušné“, na které si politici nedovolí sáhnout. Během nultých let se však začaly objevovat nové typy chudoby a výzev pro sociální stát a začalo být jasné, že tyto dávky jako záchranná sociální síť nebudou stačit. Dobře to může ilustrovat příklad s bydlením, kdy se řada lidí dostávala ven ze systému standardního bydlení a stále více lidí začalo žít v chatkách nebo na ubytovnách. Na tuto situaci nebyl systém státní sociální podpory a jeho příspěvek na bydlení připraven. V roce 2006 tak doplnily systém dávek státní sociální podpory ještě dávky v hmotné nouzi jako druhá záchranná sociální síť pro ty, kteří se propadli hloub. V jeho rámci vznikl tzv. doplatek na bydlení, který řešil i nestandardní formy bydlení. Tím byl mimo jiné, spolu s koncem deregulace nájemného v roce 2010, odstartován fenomén obchodu s chudobou v bydlení a masivní nárůst ubytoven. Od začátku šlo o skutečně chudinskou dávku pro ty, kteří nemají vůbec nic. Do dávek v hmotné nouzi patří příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc.
Hmotná nouze s sebou přinesla stigmatizaci, má totiž pověst dávky pro „nepřizpůsobivé“. „Politici pak mohli říct, že máme chudinské dávky, ale tím propadly i v obecném vnímání – byla to dávka pro ‚socky‘,“ myslí si Zieglerová. Největší změna přišla v roce 2012 za ministrování Jaromíra Drábka z TOP 09, kdy byla výplata dávek v hmotné nouzi podmíněna nejen aktivním hledáním práce, ale především se začalo s permanentním testováním, zda je nárok oprávněný. Tím se ještě snížila prestiž těchto dávek, běžně očerňovaných politiky a komentátory, kteří se stále obávají jejich zneužívání. To se projevovalo i v přístupu úředníků ke klientům. „Je velmi škodlivé, že tato dichotomie stále funguje. Toto jsou dávky pro ty slušné, a toto je pro lúzry,“ popisuje Zieglerová.
Ze zákona o pomoci v hmotné nouzi se tak stal cíl politického odstřelování. Tomio Okamura se svými politickými formacemi každé volební období vždy navrhne její zásadní omezení. I když většina Okamurových návrhů byla sněmovnou odmítnuta, zákon o pomoci se postupně, pod vlivem dojmu o dávce pro neslušné, „parazity“ a „nefachčenka“, stále zpřísňoval. Dávka pro nejchudší se přitom týká jen asi dvou až tří procent populace, a to v situaci, kdy v Česku je až čtyřicet procent domácností nízkopříjmových a celá čtvrtina domácností podle výzkumů nezvládne mimořádný výdaj jako nákup nové pračky. „Kdyby tady byla podpora těchto skupin, kdoví, možná by požadavky na zpřísňování těchto dávek takové nebyly,“ přemýšlí Trlifajová. Právě absence širší podpory pro nízkopříjmové domácnosti vede k dalšímu tlaku na dávky pro nejchudší, které jsou vnímány jako nespravedlivé, a to často i úřednicemi na odděleních hmotné nouze. „Požadavky na exekuce sociálních dávek nebo na zavedení bezdoplatkových zón přicházejí z těch nejchudších regionů,“ připomíná Trlifajová. Dávky podle ní slouží jako nástroj ke kontrole a trestání chudých. „Je to performativní trestání, ze kterého úplně mizí logika toho, že bychom chtěli vyloučené integrovat. Trestat a disciplinovat a vytlačit z veřejného prostoru – toto některá města dotáhla k dokonalosti. I do zákona se pak dostalo, že ve výkupnách šrotu se musí platit na účet. Ze sociálních dávek se stává nástroj toho, jak zabránit těm lidem dělat věci, které jsou pro veřejnost iritující,“ vysvětluje antropoložka.
Represivní dávka, která nefunguje
Když udeřila pandemie covidu, mnozí lidé, kteří se donedávna považovali za střední třídu, se ocitli bez příjmu a najednou museli žádat o dávky. Bylo pro ně často velkým a nepříjemným překvapením, kolik papírů dokazujících, že jsou skutečně v nouzi, musí úředníkům předložit, aby získali od státu nutnou pomoc. Ještě nepříjemnějším překvapením pak bylo, že se peníze objevily na účtu pozdě, často až ve chvíli, kdy už to bez půjčky na nájem, jídlo a další základní potřeby zkrátka nešlo. „Za covidu tam přišli lidi, zjistili, jak je to tvrdý, a už se tam nikdy nevrátí,“ říká Zieglerová. Sama lidem, kteří se dostanou do problémů, doporučuje, aby na úřad práce pokud možno vůbec nechodili a pokusili se toho co nejvíc vyřídit přes email. K výkonům úředníků je skeptická. „Když někdo říká, že nemá kde bydlet, a přitom je umytý a vykoupaný, tak už toto je důvod ho poslat pryč. Je tam velká odstředivka,“ říká Zieglerová, podle které je dávka jako kopací míč, který se snaží všichni co nejrychleji odkopnout. Úřady jsou tak zahlcené papírováním a byrokracií, že ve chvílích potřeby už nedokáží plnit svoji funkci.
„Dávky v hmotné nouzi jsou postavené na tom, že existuješ bez peněz,“ říká k tomu Jan Milota. Problémem jsou i úspory, které člověk musí prakticky celé vyčerpat, aby splnil podmínky pro to být v hmotné nouzi. Celý systém ověřování je přitom podle Miloty absurdní. „Nikdo, kdo by peníze opravdu nepotřeboval, by martýrium na úřadu práce dobrovolně nepodstoupil. Představa, že to absolvují lidi, kteří takto získají tisícovku, což je tak jediný podvod, co se tam může stát, je úplně mimo,“ myslí si Milota. Právě ověřování a testování je hlavní náplní práce úředníků, včetně takzvaných sociálních šetření a šetření v místě bydliště. Údaje z papírů se při těchto šetřeních ověřují přímo v domovech klientů. Zjišťuje se, jestli v domácnostech příjemců nežije někdo, kdo tam žít nemá. Prošetřující úředníci přitom umějí být nepříjemně důkladní. Přepočítávají se kartáčky na zuby, kontroluje velikost bot, agilně se leze do skříní. Výsledkem stálého zpřísňování dávky je také to, že některé původně sankční mechanismy pro ty, kteří nedostatečně spolupracují, se postupně automatizují. Každému, kdo je na dávkách v hmotné nouzi (netýká se dětí a lidí nad šedesát pět let) šest měsíců, poklesne dávka z životního minima na existenční minimum. Existenční minimum je přitom dnes 2490 korun. Třetina až dvě třetiny z těchto peněz jsou navíc vypláceny v poukázkách, což tyto peníze v závislosti na regionu dále znehodnocuje. V odlehlejších oblastech, kde je málo obchodů, to znamená směnu poukázek za zhruba šedesátiprocentní hodnotu. „Máme legislativně upraveno, že každý, kdo je chudý déle než šest měsíců, automaticky není kompetentní,“ sarkasticky to komentuje Zieglerová.
Problém může nastat, když zasnoubený pár dostane několik tisíc od příbuzného na svatbu, protože tyto peníze jsou okamžitě započtené jako příjem a úředníci se i na takovéto příjmy ptají. Jinou komplikací může být přistěhování starého člena rodiny, o kterého se chce rodina starat – jeho důchod je totiž okamžitě započítán jako příjem domácnosti a rodina přichází o dávky. Výše dávky se velmi často mění v závislosti na řadě okolností, které se ale všechny musí vyřešit papírově. Občas rodině v důsledku nějakých změn vyskočí třeba peníze na přídavcích, ale o to méně pak dostane v dávkách hmotné nouze – nebo naopak. Žádat o mimořádnou okamžitou pomoc na notoricky známou porouchanou pračku je zároveň pro rodiny v hmotné nouzi jediná možnost, protože platí, že jakýkoli příjem navíc by jim byl okamžitě stržen z dávek. Úspory si proto oficiálně nevytvoří.
Toho, že peníze z hmotné nouze na život nemohou stačit, si je vědomá i Dana, která přiznává, že občas schválně přeslechne, že její klientka „má chlapa“, a dál to nezkoumá. Daně je totiž jasné, že i tak vyjdou s penězi jen taktak. Peníze z hmotné nouze totiž na život zkrátka nestačí. Úředníci kontrolují všechny možné vedlejší příjmy, které by byly důvodem k odebrání dávky, ale zároveň vědí, že nějaké peníze rodiny mít musí, jinak by jednoduše nemohly přežít. Podle Miloty je za těchto okolností zcela absurdní očekávat, že by lidi z úřadu práce mohli dělat jakoukoliv sociální práci – jsou to především kontroloři a tak na ně také klienti budou nahlížet. Problém vidí Milota i v tom, jakým způsobem ovlivňuje dávkový systém podobu sociální práce podpůrných organizací. „I služby, které by měly dělat nějakou aktivnější sociální práci, jsou přehlceny byrokratickými potřebami. To znamená vyřešit peníze, bydlení a dávky. To je byznys sociálního pracovníka, který se musí splnit. Všechno ostatní je zbytná věc, která se může dělat, když někomu zbyde čas. Ale nikomu čas nezbyde, takže žádná komunitní práce se nedělá. Česká sociální práce rezignovala na kreativitu,“ uzavírá téma Milota.
„Vyplácet dávky, to je prostě to jediné. Je to opravdu papír za papírem, dávka za dávkou. Klienti jsou tam jednou do měsíce, ale my tam jsme pořád,“ směje se Dana. Když si klade otázku, proč v práci s obrovskou fluktuací takřka jako jediná vydržela a stále sedá za přepážku, mluví znovu o lidském přístupu. Sama ale k problémům přistupuje věcně. Je si dobře vědomá limitů systému, přesto říká, že hmotná nouze má tu výhodu, že je to ohebný systém a je tam vždy možnost správního uvážení. „Pokud tam je někdo, kdo má empatii a chápe, že člověk potřebuje něco jíst, slušným lidem může vyjít vstříc,“ myslí si. Moc dobře ví, že klienti často pracují načerno a že jinak by z dávek ani nemohli vyžít. „Lidi si myslí, že jsme hloupí a že nás opijou rohlíkem, ale ty jejich pohádky jsou děsně děravé a my moc dobře víme, o co jde,“ znovu se směje. Ptám se, jestli je vůbec v jejím zájmu dokazovat, že lidé na podpoře pracují načerno, když sama ví, že bez toho se přežít jednoduše nedá. „Lhát by se nemělo. Já jim rozumím, ale když jsem v práci, tak jsem úředník. Jestli to vidím stejnýma očima jako člověk, když jsem v soukromí, to je něco jiného,“ vysvětluje mi trošku tajemně, ale za chvíli prozrazuje, co to znamená. „Jako úředník můžu jen říct: ‚To je mi líto‘, ale jako člověk můžu poradit,“ říká a dál se usmívá. Pořád to ale nechápu, a tak pokračuje. „Jako člověk toho můžu hodně neslyšet a hodně nepochopit, a tak třeba vím, že maminka ve skutečnosti není samoživitelka, ale doma nějakého chlapa má, ale nevšimnu si toho, ani když se prořekne. Prostě dál dělám, že to nevím,“ vysvětluje, co ve skutečnosti znamená její motto, že je to o lidech.
Autor je redaktor Alarmu.
Reportážní cyklus (A)sociální stát vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.