Foto Majda Slámová, použito se svolením autorky.
Každý, kdo se někdy účastnil nějaké akce nenásilné občanské neposlušnosti, se dříve či později setká s policejním násilím. To, že policejní složky během zákroků proti aktivistům a aktivistkám používají donucovacích prostředků za hranicemi jejich pravomocí, bohužel není nic nového ani ojedinělého. Pokud ale právo porušuje ten, kdo ho má vymáhat, co lze v takovém případě dělat? Účastnice Klimakempu z roku 2017 se rozhodly obrátit se na soud a ten jim konečným rozhodnutím dal po pěti letech za pravdu.
V odůvodnění se zejména kritizuje nepřiměřenost úkonů policie vzhledem k tomu, že předchozí překročení zákona ze strany aktivistek bylo minimální.
Více než sedm hodin v nočním transportu s pouty na rukou, pobyt v horkém dni na přímém slunci bez dostatku vody, urážky, ponižující jednání, nemožnost kontaktovat právní pomoc a použití toalety jedině s pouty na rukou před zraky policistky. To jsou některé z bodů rozsáhlé žaloby proti postupu policie, se kterou se na soud obrátila jedna z aktivistek po Klimakempu v roce 2017. Soud uznal všechny body její žaloby. Stejně postupoval soud již dříve u obdobné žaloby, kterou s podporou hnutí Limity jsme my, jež Klimakemp organizovalo, podala další účastnice Klimakempu. Oba rozsudky jsou nyní pravomocné.
K zajištění aktivistek došlo 24. června 2017. Tehdy 144 aktivistek vstoupilo do dolu Bílina, kde požadovaly konec těžby uhlí, jehož spalování je jednou z významných příčin probíhající změny klimatu. Policie účastnice legitimovala a následně je rozdělila podle toho, zda měly české občanství. Účastnice, které neměly české občanství (ale např. slovenské či německé), byly následně spoutány a transportovány ve společném autobuse. Podle svědectví z místa s nimi policie zacházela hůře než s aktivistkami s českým občanstvím.
Soud své letošní rozhodnutí vydal na základě velkého množství důkazů, videozáznamů, fotografií a policejních zpráv. V se odůvodnění zejména kritizuje nepřiměřenost úkonů policie vzhledem k tomu, že předchozí překročení zákona ze strany aktivistek bylo minimální. Aktivistka se při zajištění na místě legitimovala a s policií spolupracovala. Nebyl tak důvod ji přes noc držet v poutech.
„Rozsudok, ktorý uznal nezákonnosť zásahu polície, pre mňa znamená uznanie dôležitosti a sily občianskeho protestu. Súd potvrdil, že polícia nemôže svojvoľne trestať protestujúcich. Verím, že toto rozhodnutie pomôže ostatným zapojiť sa do aktivistického hnutia. V čase, keď politická reprezentácia zlyháva v riešení klimatickej krízy, je nevyhnutné usilovať sa o zmenu aj nenásilnými priamymi akciami,“ říká Lenka Kukurová, která žalobu podala.
„Je nepřípustné, aby policie zneužívala své pravomoci a šikanovala a ponižovala lidi na služebnách,“ říká Jana Hrušková, členka právního týmu hnutí Limity jsme my. V minulosti bylo právě ponižování na služebnách po demonstracích používáno k odrazování a odstrašování od protestů. „Jediná rozumná možnost, jak se bránit v takové situaci, bývá podání správní žaloby. To je velmi náročný proces. Žaloby se táhnou často i několik let a pro úspěšný průběh sporu je třeba připravit řadu podkladů, což je pro jednotlivého člověka extrémně náročné a téměř nemožné bez odborné právní pomoci a zastoupení advokátem, součástí problému jsou i nemalé soudní poplatky, a tedy vysoká finanční náročnost. Za oběma aktivistkami však stálo klimatické hnutí, které jim s řešením policejních přešlapů významně pomohlo. Ve výsledku jsou rozhodnutí z obou případů důležitým vítězstvím nejen pro klimatické hnutí, ale pro celou občanskou společnost,“ dodává Hrušková.
„I když vás policie zajistí kvůli podezření z přestupku, neznamená to, že ztrácíte všechna svá práva a že s vámi může jednat, jak se jí zlíbí. Praktiky jako paušální používání pout trvající celé hodiny, přestože okolnosti nic takového neodůvodňují, jsou v dnešní době nepřijatelné. Věřím, že oba rozsudky budou užitečné i pro samotnou policii a že pomohou k tomu, aby se podobných přehmatů v budoucnu vyvarovala,“ komentuje výsledek soudu Jaromír Kyzour, advokát zastupující obě aktivistky.
I pět let po akci v roce 2017 mají některé z účastnic stále trauma z policejního chování, které zažily, a nemohou se zúčastňovat akcí občanské neposlušnosti, přestože s nimi souzní. Traumatizovat aktivisty a aktivistky je možná neoficiální součástí policejní strategie zastrašování. „Však ony si to už příště rozmyslí!“ jako by hlásala policejní logika. Oporu v zákoně ale nemá a napříště si díky rozsudkům hájícím práva protestujících bude policie muset rozmyslet, jak k občanské neposlušnosti přistupovat. Může k tomu přispět pochopení, že klimatičtí aktivisté a aktivistky nejsou žádní zločinci, jen si zkrátka závažnost klimatické krize uvědomují intenzivněji než jiní. Nakonec se totiž jednoho dne všichni budeme sami sebe ptát, proč jsme pro záchranu stabilního klimatu neudělali více.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vychází s podporou nadace Heinrich Böll Stiftung Praha.