Foto Artmap
Psát recenzi na knihu o zvířatech v době po propuknutí války mi nejdřív připadalo absurdní a posléze nemístné. Jelikož ale sleduji různé weby o zvířatech, neminuly mě ani fotografie zvířecích mazlíčků, kteří se spolu s lidmi ukrývají před bombardováním, nebo množství obrazů lidí a zvířat prchajících za hranice Ukrajiny. Sama jsem jich hodně potkala při cestování vlakem z Brna či Ostravy – nahatou kočku sphynx v náručí upravené majitelky, králíka v kotci, psy různých velikostí ukryté pod sedačkami ve vlaku. Média přinášejí zprávy o otevřenosti států při přijímání zvířat, organizují se sbírky na zvířecí útulky a bohužel při záchraně zvířat již zemřelo několik lidí.
Kde jsou všichni ukrajinští koně, krávy, slepice, prasata? Schovávají se zvířata ve volné přírodě před střelbou?
Absurdní symbol dnešních dní představuje fotografie muže v teplákové soupravě a barevných teniskách nesoucího akvárko s rybou a přepravku s kočkou, které vysvobodil ze zasažené budovy. Jeho ležérní outfit je však doplněný o helmu a zbraň. Celá planeta vře a křičí, že „jsme všichni Ukrajina“ a že v tom „jsme spolu“. Vlna solidarity je fascinující – a je dobré nezapomínat ani na zlaté rybky v opuštěných kancelářích, naše mazlíčky, zvířata v zoologických zahradách, velkochovech i ta ve volné přírodě. V „normálním“ světě spolu s námi obývají naši planetu a často žijí nuzné životy jen za účelem zabití pro lidské účely. Teď jsou s námi v naší válce, i když nám jejich životy možná nepřipadají – oproti těm lidským – tak důležité. Kde však jsou všichni ukrajinští koně, krávy, slepice, prasata? Schovávají se zvířata ve volné přírodě před střelbou? Budeme jim posléze stavět pomníky, jako tomu bylo po jiných válkách?
Text, který je i zamyšlením o propustnosti lidského a mimolidského světa, jsem se nakonec rozhodla napsat – protože publikace Dotek zvířete, která vyšla v nakladatelství Artmap v dvojjazyčné mutaci, vypráví i o soužití s „jinakostí“, s různými monstry (dosaďte si cokoliv), o krajních situacích a také o možných – i pozitivních – scénářích symbiotické budoucnosti.
Více-než-lidský svět
Přemýšlení o spolupráci, solidaritě, interdisciplinaritě a péči nabírá v kontextu dnešních dní na obrátkách. Umělecký svět tato témata zpracovává dlouhodobě – často se skloňují myšlenky kritického posthumanismu, který nabízí cesty k překlenutí naučených dualismů, neoddělující kulturní od přírodního nebo mysl od těla. Mluví se o „více-než-lidském světě“, ve kterém jsou všichni aktéry – ať už jsou to lidé, zvířata, mikroorganismy, lesy či skály. Toto přemýšlení o symbiotickém bytí (a také propletení a propustnosti všeho) má samozřejmě souvislost s klimatickou krizí, která nabírá s každým dnem na intenzitě a zdá se ještě horší, než nám před nedávnem ukazovaly prognózy. Spojení hrozících katastrof je pro lidskou psychiku velice náročné a nabízí se paralely podpory, které přináší například paliativní péče. Smrt jako by hrozila na každém kroku – a přitom musíme žít normálně dál. Chodit do práce, krmit své kočky a přemýšlet o tom, co ze své pozice zmůžeme. A pokud je naše práce umění – měli bychom ho dělat dál, dokud můžeme.
Tvorba totiž nestojí nikdy samostatně, nevisí ve vzduchoprázdnu ve vlastním světě. Cesty, jak propojit například environmentální přemýšlení, ekologii a aktivismus za klimatickou spravedlnost s uměleckou tvorbou, však často narážejí na různé překážky. Mluví se o malém dopadu výtvarného umění na veřejnost, přetřásá se elitářská bublina tvůrců, kteří nejsou schopni přesáhnout svá ega a vyjít vstříc „normálním“ lidem. Neinkluzivita institucí, výstav a galerií je u nás v Česku více než aktuálním tématem – nikdo ale neví, co s tím. Galerijní prostory soustředící se na současné umění většinou „přesvědčují přesvědčené“, a potvrzují tak existenci uzavřené umělecké bubliny. Nemyslím si, že by měla přijít revoluce a šmahem změnit galerie v místa „potřebnějších“ účelů (i to se však v kontextu ruské agrese na Ukrajině děje – viz Galerie POP UP či Světová 1). Umění potřebujeme a umělci budou vždy kolem nás i v nás. A přestože současné umění nemusíme nutně chápat, umí – zvlášť pokud je v jakémkoli smyslu politické – vystrkovat chapadla a snažit se o mezioborovou spolupráci a citlivost.
Inkluzivita textu
Politické je i umění zabývající se současnými environmentálními otázkami. Nabírá specifické formy, propojující aktivističtější i intimnější tendence, které se prezentují nejen v galeriích, ale i na internetu, ve veřejném prostoru nebo skrze text. A právě umělecká publikace, která poskytuje poněkud odlišný prostor sdílení myšlenek a obrazů, může být inkluzivnějším místem, než jakým jsou prostory výstavní. Specifičnost „vnoření se“ o samotě do stránek plných informací a vizuálního sdělení umožňuje větší koncentraci a po následném vynoření se objeví touha o čteném přemýšlet a sdílet je.
Publikace Dotek zvířete ukazuje, jak lze mezioborovost prakticky aplikovat a vytvářet prostředí, které je srozumitelné i pro širší veřejnost. Kniha je součástí dlouhodobého výzkumného projektu Institutu úzkosti. Na jeho webu lze najít některé příspěvky, které jsou i v knize, jiné vznikly přímo pro ni – od akademičtějších textů domácí i překladové literatury přes komiks, povídku, rozhovory s aktivisty až po příspěvky vizuální. I s úvodem, který sepsaly umělkyně Eva Koťátková a teoretička Hana Janečková, editorky knihy, kniha obsahuje čtrnáct textů a k tomu vizuální příspěvek umělkyní Daniely a Lindy Dostálkových, ve kterém se kosti mrtvých zvířat mění v zeleninu. Nebo je to naopak?
Aktéři ve velkochovech
Zvířecí téma je samo o sobě mezioborové a každodenní – setkání s mimolidským světem se odvíjí na širokém spektru různých vztahů. Zvířata můžeme trápit, milovat, jíst, nenávidět, bát se jich, rozplývat se nad nimi, dotýkat se živých i neživých těl, dívat se na ně, animovat je, vyprávět si o nich, antropomorfizovat si je. Rozhodně však je náš vztah ke zvířatům plný emocí, afektu a (ne)péče. Publikace zkoumá, jak potlačovat nerovné vztahy, které se zvířaty máme. Jedním z hlavních témat je rozkrývání „konceptu velkochovů jako jednoho ze současných nástrojů moci a kontroly, který tento vztah redukuje na binární kategorie: privilegovaná a utlačovaná, užitečná a neužitečná, jedlá a nejedlá, aktéry a pasivní hráče, lidi a ty druhé“. Fungování a nastavení současných velkochovů ukazuje, jak moc jsou propojené se současnými problémy světa, „jako je zhoršování životního prostředí, změna klimatu, migrace, ale také podhodnocená a emocionálně ošetřená práce nebo obecně narušování empatičtějšího vztahu ke zvířatům“.
Mezi nejodlehčenější příspěvky v knize patří komiks Kateřiny Konvalinové The Real Story of Květa. Květa je slepice-mileniálka, která „byla vychována v duchu liberálním“ a po zhlédnutí filmu Divočina se rozhodla prozkoumat svět mimo rodný dvorek. Nějakou chvíli pobyla v lese, ze kterého se vrátila jako matka samoživitelka s kuřátky a také s odhodláním bojovat za práva zvířat v klecích. Příběh o jiném druhu setkání – tentokrát kluka Jakuba se psem – vypráví povídka Kip od spisovatelky Kláry Vlasákové. Jakubovi je všechno odporné, rozvedení rodiče i nová kamarádka Mia, která sbírá mrtvé myši. A nejvíc ten „ošklivý starý vlčák s přihlouplým pohledem, na němž nebylo nic zajímavého“, který ale nečekaně pomůže Jakubovi k souznění se sebou.
Esej umělkyně Lenky Vítkové je poskládaná ze vzpomínek na dětství a mateřství, z myšlenek posbíraných z antikvariátních a právě čtených knih. Na tomto základu zkoumá principy našich pravidel: co považujeme za normální (slepice ve velkochovech), kde se berou normativní systémy naší výchovy a struktury vzdělávání a jak je narušujeme skrze starost o druhé. Ve svém tělesně-pornografickém příspěvku nazvaném Kravský jazyk a doprovozeném vlastními ilustracemi otevírá umělkyně Marie Lukáčová téma lásky k masu a ke kravám, které „vytáhly do boje“ skrze přežvykování a následné vypouštění metanu do ovzduší. „Krávy žerou, jak mohou. Plán je nezvratný a ony se stávají mým a vaším jedem.“
Naopak slovo „boj“ neradi používají dva aktivisté, se kterými jsou v publikaci rozhovory (nebo texty na základě rozhovorů). Jedním z nich je Michal Kolesár, který na vlastní pěst vysvobozuje slepice z velkochovů. Druhým je Petr Dobrý, který slepice z velkochovů vykupuje a založil iniciativu Slepice v nouzi, která pomáhá tyto slepice udávat na lepší místa. Snaží se přitom komunikovat pozitivní přínos každého malého kroku.
Třetí a poslední rozhovor v knize je s kanadskou feministickou myslitelkou Astridou Neimanis. Točí se kolem její nové knihy Bodies of Water: Posthuman Feminist Phenomenology. V ní ukazuje, jak jsou naše těla prostupná skrze kontakty a tělesné tekutiny. Navazuje tak na fenomenologii Maurice Merleau-Pontyho a vychází z toho, že „naše tělo je zdrojem všeho, co víme“. Své přemýšlení kombinuje s ekofeministickým přemýšlením a filozofií posthumanismu. Na filozofku Rosi Braidotti, jednu z nejcitovanějších autorek kritického posthumanismu, navazuje v příspěvku nazvaném Maso jako z butiku Hana Janečková. Rozebírá systém fungování našeho masného průmyslu v kontextu zabíjení zvířat a klade si otázku, kdy se maso proměňuje v jídlo a zvíře ve spotřební materiál živící naše těla.
Virtuální brýle pro záchranu „plantážocénu“
Filozofické i praktické poznatky se prolínají s příklady uměleckých děl od Jesse Darling a Jaly Wahid a jako možné řešení se nabízí koncept více-než-lidské péče. Péče o krávy však může být poháněná potřebou jejich většího výkonu – jak to vidíme u monitorování krav pomocí MooMonitoru+ nebo při vytváření lepšího prostředí pro krávy skrze virtuální brýle… Tyto a jiné koncepty zmiňuje politická estetička Esther Leslie v textu Pracuj jako zvíře. Práce lidská i zvířecí i to, jak moc může být obé založené na vykořisťování těch nejchudších a nejméně mocných, je tématem až investigativního textu Němé zoufalství vodních otroků od analytika potravinových systémů Tomáše Uhnáka, který nás seznamuje s rybím průmyslem v Asii, oproti němuž se zdají naše klecové chovy ještě snesitelné.
Antropolog Bob Kuřík se soustředí na koncept „plantážocénu“ – monokulturních zemědělství, ze kterých vytlačujeme vše, co nám přijde škodlivé. Tato východiska lemují strastiplnou cestu k možnostem symbiotického žití se vším živým a k biodiverzitě, kterou by neměli řídit lidé. Kuřík vychází i z textů autorek, které jsou v souvislosti se soužitím s mimolidským a s konceptem plantážocénu nejvíce skloňované – zmiňuje antropoložku Annu Tsing a filozofku Donnu Haraway. O tom, že vše, co je nežádoucí a jiné (třeba žena rodící králíky), nás děsí, a také o naší smrtelnosti a tělesnosti pojednává text Lucie Pietroiusti. Asi nejpraktičtější ráz má článek Terezy Vandrovcové, průkopnice critical animal studies u nás, která přehledně ukazuje, proč je pro nás tak těžké se vzdát masa, i když jsme obeznámeni s šílenstvím velkochovů.
Kniha je určena pro různorodou skupinu lidí – ačkoliv vychází z uměleckého zázemí, já osobně ji doporučím i svým kamarádům, ať už vegetariánům, pejskařům nebo prostě lidem, kterým nejsou lhostejné kontexty našich existencí, studentům ve škole či svému strýci etologovi. Protože je zábavná i děsivá, informující i vtipná. A rozkrývá různé nespravedlnosti světa, ve kterém žijeme spolu s neuvěřitelným a fascinujícím společenstvím bytostí. V současnosti z naší pozice ještě tyto zprávy můžeme podávat a předávat dál. Stejně tak jako přinášet zprávy z válečných zón. Třeba o pěti koních z Irpině, které musela jejich majitelka Julie vypustit do přírody. Nebo o krávách, které se se svým majitelem vydaly na cestu. Nebo o kocourovi Stepanovi, o kterého se bál celý svět. Teoretické se posléze propojuje s praktickým – nosíme akvárka s rybkami na bezpečnější místa nebo zajišťujeme pomoc pro ukrajinské psy a kočky, protože i za jejich život či smrt neseme zodpovědnost. Přestože (a protože) náš „lidský“ svět hoří a lépe hned tak nebude.
Autorka je teoretička umění.