Jak vypadá vědecká debata o postkolapsních scénářích? Rozhovor se Zuzanou Harmáčkovou

Hrozbu sociálně-ekologického kolapsu známe jako fikci z katastrofických filmů. Jak vypadá vědecký výzkum, který se tématu kolapsu věnuje v kontextu klimatické a ekologické krize?

Pokud bylo ve 20. století téma postkolapsního vývoje lidských společností především doménou katastrofických filmů a postapokalyptických fikcí, o 21. století už to neplatí. Ne snad, že by podobné kulturní trendy vymizely, naopak se jim stále daří a patří mezi nejpopulárnějšími žánry. Vlivem klimatické a ekologické krize se ale tímto tématem čím dál vážněji zabývají i vědecké týmy, a analýzy sociálně-ekologického kolapsu se tak přesouvají do žánru nonfiction. Jednou z vědkyň, jež se tématu postkolapsních scénářů profesně věnují, je i Zuzana Harmáčková, která působí v Ústavu výzkumu globální změny AV ČR a v Stockholm Resilience Centre, kde se věnuje scénářům budoucího vývoje, otázkám resilience a dynamice postkolapsního vývoje. Podílí se také na práci vědecko-politického rozhraní pro biodiverzitu a ekosystémové služby IPBES. Mluvili jsme o tom, jak vypadají současné vědecké reflexe budování resilience (odolnosti) proti klimatickým změnám, jaké jsou základní archetypy postkolapsního vývoje lidských společnosti, i o tom, jak se sama vyrovnává s představou, že současné generace mohou sociálně-ekologický kolaps zažít na vlastní kůži.

Jste jedinou českou vědkyní, která pracuje v prestižním Stockholm Resilience Centre. Můžete v krátkosti popsat, čemu se tato instituce věnuje a na co se v ní zaměřujete?

Stockholm Resilience Centre je výzkumné centrum na Stockholmské univerzitě, kterému se podařilo získat globální reputaci nejen mezi akademiky, ale i ve společnosti a mezi politickými představiteli. Soustřeďuje přibližně 150 výzkumníků, kteří přináší poznatky o klíčových otázkách, jako je společenská a environmentální odolnost (resilience) v podmínkách antropocénu nebo výzkum planetárních mezí (planetary boundaries). Zkoumá také možnosti proměn světa okolo nás k větší udržitelnosti.

Naše uvažování o budoucnosti končí přáním pozitivního vývoje nebo obavami z vývoje negativního. Samotná myšlenka na rozpad společenského a environmentálního systému okolo nás je něco, co si těžko připouštíme.

Centru se podařilo získat globální význam a jeho výzkum má relativně velký dopad – jedním z výzkumníků, kteří z Centra pocházejí, je Johan Rockström. Důležité je, že výzkum centra ukazuje, že v dnešním světě se nelze rozhodovat s důrazem jen na společnost nebo jen na přírodu, ale že je nezbytné brát v úvahu komplexní vazby mezi lidskou společností a přírodním prostředím.

Může se výzkumu s takovým zaměřením dařit i v České republice?

Pro podobná témata je v Česku určitě prostor a některá se už zkoumají, například v mém domovském Ústavu výzkumu globální změny AV ČR nebo pod vedením docentky Alice Koubové ve vznikající národní výzkumné infrastruktuře SYRI. Témata udržitelnosti řeší řada mých kolegů na různých českých výzkumných pracovištích. Je to důležité, protože tyto výzkumy se přímo vztahují k tomu, jak můžeme být jako společnost odolnější. Nicméně k dopadu, který má Stockholm Resilience Centre, máme daleko. Může za to celková pozice vědy ve Švédsku, kde je věda vnímána jako klíčový informační zdroj pro politické i společenské rozhodování na všech úrovních. Z toho plyne i odpovídající financování, které pak umožňuje vědcům věnovat víc sil komunikaci, spolupráci se společností a výměně informací s politickými představiteli. Celkový rozsah výzkumu a jeho dopad je pak o dost větší, což je něco, o co bychom se podle mého názoru měli snažit.

Jednou z mediálně nejznámějších koncepcí, které vzešly z této instituce, je devět planetárních mezí, které lidstvo nesmí překročit, má-li mít šanci na udržitelnou budoucnost. Předpokládám ale, že to není jediná koncepce, z níž lze při úvahách o civilizačních hrozbách vycházet?

Planetární meze jsou populární koncept, který ukazuje, že jako lidé zásadně závisíme na fungování přírodních dějů, jako je klimatický systém, systém živých organismů na Zemi (biodiverzita) nebo systém biogeochemických toků látek na planetě. Pokud tyto systémy narušíme do té míry, že překročíme určitou kritickou hranici, zvyšujeme riziko, že se planetární systém změní natolik, že v něm nebudeme schopni jako lidská společnost fungovat. Perspektiva planetárních mezí vychází ze studia fungování komplexních systémů tvořících svět okolo nás. Samotným civilizačním kolapsem se ale zabývá celá řada oborů, od archeologie a historie přes sociologii, politologii a bezpečnostní studia po ekologii. Tyto obory zkoumají způsoby rozpadu společenských, ekologických i sociálně-ekologických systémů a poskytují řadu teorií, co se vlastně kolapsem rozumí a jaký typ vývoje k němu může vést. Já se ve své práci nicméně neorientuji tolik na otázku samotného kolapsu, ale spíš na to, jaký vývoj může nastat po něm.

Zuzana Harmáčková. Foto z osobního archivu

Jaké tedy existují způsoby vědeckého uvažování o postkolapsních scénářích a dynamice?

Obecně platí, že výzkumů postkolapsních scénářů z perspektivy fungování komplexních adaptivních systémů je velmi málo. Jedná se o téma, před kterým máme jako jednotlivci i jako společnost tak trochu „oponu“ – většina našeho uvažování o budoucnosti končí přáním pozitivního vývoje nebo obavami z vývoje negativního. Samotná myšlenka na rozpad společenského a environmentálního systému okolo nás je něco, co si těžko připouštíme, a úvahy o případném postkolapsním vývoji jsou nám vzdálené ještě více. Jedná se ale o klíčové téma, protože nám umožňuje zmapovat, jak se na podobné situace případně připravit. Výzkum, který jsme na tohle téma dělali, ukazuje, že v situacích po případném kolapsu dost záleží na tom, jestli se v dané situaci prosadí budování nové reality „shora“, nebo jestli se nová realita bude vyvíjet „zdola“, iniciativou menších skupin lidí. První typ vizí postkolapsního světa předpokládá uspořádání, kde se masy lidí budou výměnou za ochranu podřizovat velkým hráčům, druhý typ vizí naopak předpokládá svět, ve kterém se malé skupiny lidí snaží vytvořit podmínky k životu v nejbližším okolí zbylých dostupných zdrojů.

Jakou roli v rámci těchto scénářů hrají technologie? Může technologický rozvoj – například v oblasti energetiky – ovlivnit podobu postkolapsního vývoje?

Určitě. Jedná se například o roli decentralizované energetiky a výroby energie z obnovitelných zdrojů. Ve chvíli, kdy zkolabuje centralizovaný energetický systém, jsou jednotliví drobní uživatelé v koncích, protože nemají alternativu, což můžeme mimochodem sledovat i v současné situaci v Evropě. Naopak čím více využíváme decentralizovaných možností a výroby energie pro místní spotřebu, tím větší je naše odolnost v případě rozpadu struktur, i když to může platit jen dočasně. Jedná se o vytváření podmínek, které v případě nějakého dalekosáhlejšího rozpadu mohou přijít vhod.

Jak ale může vypadat životní prostředí? Pokud nakonec dojde ke klimatickému rozvratu, znamená to, že přijdeme o samotné podmínky k životu?

Pokud se bavíme konkrétně o případu globálního rozvratu v důsledku klimatické krize, dostupné scénáře ukazují opravdu dramatické dopady. Je nutné brát v úvahu, že na klimatu je závislé světové zemědělství a s ním i dostupnost potravin, dostupnost pitné vody, v některých oblastech může mít klimatická změna katastrofální zdravotní a bezpečnostní důsledky – například úmrtí během vln horka nebo zvýšený výskyt extrémů počasí a požárů. S těmito jevy souvisí i riziko masových přesunů obyvatel, bojů o zdroje a dopadů na světové mocenské uspořádání. V případě klimatického rozpadu se tedy jedná o dopady na člověka skrze základní potřeby, jako jsou potraviny, voda a snesitelná teplota, ale také o související společenské, bezpečnostní a politické krize.

Pokud bychom přijali budoucí sociální kolaps jako danost, jaké pak zbývají možnosti pro klimatický a ekologický aktivismus? Co vlastně má ještě smysl dělat?

Sociálně-ekologický kolaps – nebo jakýkoli jiný jev – nikdy není „danost“. V mém oboru, což jsou studia budoucností, platí jedna základní premisa, a to, že jediná danost okolo nás je, že čas bude plynout dál. Ale co se v tom čase stane, je vždycky alespoň do nějaké míry nejisté. Tahle nejistota pro nás může být pozitivní i negativní. Samozřejmě je dobré být si vědom některých trendů, ale rozhodně to znamená, že nedělat nic nikdy není řešením. Každý, i sebemenší krok, který uděláme v současnosti, má vždycky na budoucnost nějaký dopad. Ukazovat, jak jsou klimatické a environmentální problémy spojené s naší každodenní realitou a jak moc je pro tyto otázky klíčové společenské rozhodování, tedy má smysl vždycky.

Takže se nemusíme všichni stát preppery…

Prepperství má smysl jen tehdy, pokud si můžete dovolit úplně se vydělit ze světa okolo, postavit si bunkr někde v pustině a zásobit ho na několik desítek let dopředu. Většina z nás ale tuhle možnost nemá a mít nebude, a právě proto nám nezbývá nic jiného než zůstat ve světě, ve kterém žijeme, a snažit se najít řešení společně. Za sebe si ale myslím, že problematika pepperství je aktuální ve chvíli, kdy někdo rozhoduje o nás a o společnosti, v níž žijeme – vždycky je podle mě dobré se ptát, jestli to je spíš člověk, který tu společně s námi bude nést následky svých rozhodnutí, nebo se jedná o někoho, kdo má možnosti se díky moci nebo majetku stáhnout do bubliny odstíněné od zbytku světa.

Jak v takovém kontextu vnímáte současná klimatická a ekologická hnutí a jejich aktivity?

Vážím si jejich práce, protože upozorňují, že jako lidé ke své existenci a kvalitě života nezbytně potřebujeme funkční přírodní prostředí. Zároveň si ale myslím, že pokud chceme dostat otázku klimatu a přírodního prostředí do mainstreamu, je nutné se víc soustředit na jejich souvislost s lidmi – s kvalitou života, fungováním společnosti a individuálním i společenským rozhodováním. Právě návaznost na společenská témata, jako je kvalita života, spravedlnost a snižování nerovností, je podle mě široké pole, které se v českém prostředí teprve otevírá.

Zůstaneme-li ještě u sociálního rozměru klimatické a ekologické krize, jaká je role společenských elit v celém procesu?

Kdokoli má ve společnosti větší možnost rozhodovat nebo má možnost být slyšet, stává se úměrně tomu více zodpovědným za společenské směřování. V případě klimatické a ekologické krize vidím velkou zodpovědnost u politických představitelů nebo médií. Je třeba patrné, jak se o klimatické krizi píše v češtině a jak diametrálně jiný narativ je vidět v jiných jazycích. K českému publiku se tak často dostávají informace o klimatické krizi skrze pojmy, jako je teplo a koupání, zatímco jinde se reportují rizika, která jsou daleko bližší skutečnosti, například nebezpečí spojená s vlnami veder a nárůsty úmrtnosti. V případě politických představitelů pak vidím problém v zásadním nedostatku pozornosti, která se klimatické a ekologické krizi věnuje. Už v současnosti se potýkáme s dopady změny klimatu a ekologické krize, jako jsou sucha, ztráty úrodné půdy, vlny veder ve městech nebo jiné extrémy počasí, které mají velké zdravotní, společenské i ekonomické důsledky. Snaha účinně se jim bránit by měla být prioritou všech, a tím spíše elit, které mají možnost společenské směřování více ovlivňovat.

Jak se osobně vyrovnáváte s představou, že sociálně-ekologický kolaps mohou zažít už současné generace?

To je samozřejmě představa, ze které mám strach. Ale zároveň platí, že strach paralyzuje, a nechat se paralyzovat je to nejmíň konstruktivní, co člověk může udělat. Kdo zažívá paralýzu, nic nedělá, a nepomůže tím vůbec ničemu. Osobně to chápu spíš tak, že v životě a ve světě je strašně moc věcí, které jsou tak krásné, že má smysl za ně bojovat – jestli to je boj, který vede k řešení, nebo jen boj, který oddaluje nějaké rozkladné události, ukáže až budoucnost. Ale pro mě to rozhodně stojí za to. Budoucnost může být hrozivá, ale taky může být hezká – a rozhodujeme o ní my. Ne v budoucnosti, ale teď.

Text vznikl ve spolupráci s nadací Heinrich Böll Stiftung.

Čtěte dále