Klimatická krize se zhoršuje. Nová zpráva OSN varuje před hrozbou globálního kolapsu

Podle zprávy OSN o globálních rizicích se světový kolaps stává reálným scénářem. Nepodaří-li se nám rychle přehodit výhybku, bude ohrožena samotná existence organizované lidské společnosti.

Hrozba sociálního kolapsu ještě donedávna patřila výhradně do oblasti kulturní imaginace. Katastrofické a postapokalyptické fikce přicházejí se stále novými, barvitými scénáři konce světa a vykreslují bídné životy těch, kterým se podaří takovou událost přežít. Postapokalyptické kulturní tendence nejsou ničím novým, tvoří jakýsi spodní, dekadentní proud, opájející se spektakulárními obrazy zániku a úpadku. Můžeme však také pozorovat postupnou proměnu příčin konce oněch fikčních světů – posun od hrozby jaderného konfliktu k environmentální degradaci a přírodním kataklyzmatům patří mezi ty nejzřejmější.

Jedná se o vědeckou snahu najít a ukázat, kde ve skutečnosti leží meze dosud bezmezné expanze stávajícího civilizačního modelu.

Má ale smysl věnovat se tematice „konce všech konců“ i v rámci žánru nonfiction a chápat civilizační kolaps jako reálnou hrozbou pro náš svět? Zvláště v posledních letech se množí spekulativně-dystopická literatura faktu přicházející s analýzami možných scénářů kolapsu lidských společností v důsledku klimatického a ekologického rozvratu. Pokud tedy byla druhá polovina 20. století určována hlavně strachem z jaderné války, vstoupilo lidstvo do třetího milénia vážnými obavami z toho, že biosféra a klima neunesou další zásahy člověka a jejich degradace nakonec povede k pádu po staletí budované průmyslové civilizace.

Myslet nemožné

„Civilizační kolaps“ představuje pouze arbitrární pojem, kterým se lze alespoň trochu přiblížit nemyslitelnému, slepému místu dnešního světa s osmi miliardami lidí vystavených bezprecedentnímu existenčnímu riziku. Nemyslitelnost a nepředstavitelnost takové události ovšem neznamená, že bychom se jí snad neměli zabývat, naopak: tvoří reálno našeho světa, dosud skryté pod povrchem každodenního dění, tu krátce přerušeného suchem, tu zase teplotním extrémem nebo dosud nevídaným meteorologickým jevem.

Společně s tím, jak se stupňují dopady změny klimatu na naše životy, stoupá i vědomí krize a s ním vyvstává i pocit vlastní bezmocnosti tváří v tvář obrovskému civilizačnímu samopohybu, jehož setrvačnost se zdá nezastavitelná. Je to ostatně paradoxní, možná až hořce úsměvné, jak se obyvatelé demokratických společností cítí zcela bezmocní tváří v tvář něčemu tak zásadnímu, jako je hrozba zániku jejich světa. To, co se prezentuje jako svobodná liberální společnost, se ukazuje být společností bezmocných. Jako kdyby naše svoboda spočívala jen v možnosti poznat to, čím jsme určeni, a co nedokážeme ovlivnit.

Scénáře civilizačního vývoje

Uvažování o scénářích civilizačního kolapsu ale není vždy tak fatalistické nebo defétistické. Ti, kdo s takovými prognózami přicházejí, tak činí zpravidla proto, aby přiměli světovou veřejnost a tvůrce politik k tomu, aby klimatický a ekologický rozvrat chápali s vážností, kterou si zaslouží. Věc se má totiž v posledku docela jednoduše: trajektorie, na níž se nacházíme, vede k sebezničení. Právě v takovém duchu se nese i médii z velké části ignorovaná zpráva OSN nesoucí název Global Assessment Report on Disaster Risk Reduction (GAR 2022) z května letošního roku.

Hrozbě civilizačního kolapsu se v ní konkrétně věnuje studie Global Catastrophic Risk and Planetary Boundaries (Riziko globální katastrofy a planetární limity), kterou zveřejnil Úřad OSN pro snižování rizika katastrof. Jejím autorem je Thomas Cernev z Centra pro studium existenčních rizik Cambridgeské univerzity. Autor v ní rozvíjí čtyři scénáře možného vývoje v blízké budoucnosti: stabilní Země, Země v podmínkách nejistoty, ohrožená Země a globální kolaps. Zároveň platí, že pouze první scénář nám umožňuje se skutečně vyhnout tomu nejhoršímu, tedy globálnímu kolapsu. K němu totiž nakonec mají vést i zbývající dva scénáře, pokud mezitím nedojde k nějaké zásadní změně v lidském chování. Ze čtyř scénářů tedy tři vedou ke globálnímu kolapsu, který můžeme chápat jako vůbec největší systémové riziko pro samotnou existenci organizované lidské společnosti.

Zmíněná analýza vychází z koncepce planetárních limitů, která vznikla pod vedením Johana Rockströma a Willa Steffena v rámci prestižní instituce Stockholm Resilience Centre. Celkem devět planetárních limitů tvoří ukazatele, jejichž nepřekročení je podmínkou možnosti rozvoje lidských společností. Jedná se o vědeckou snahu najít a ukázat, kde ve skutečnosti leží meze dosud bezmezné expanze stávajícího civilizačního modelu, který si začíná vybírat čím dál krutější daň v podobě degradace životního prostředí a ničení podmínek k životu vůbec. Překročení jednoho či více planetárních limitů znamená riziko rozsáhlých, náhlých a nakonec i nevratných změn životního prostředí, které významným způsobem ohrozí existenci nebo mírový rozvoj lidských společností.

Vizualizace současného stavu planetárních limitů. Foto Stockholm Resilience Centre, CC BY 4.0

Limity naší akceschopnosti

Závěr studie Thomase Cerneva je jasný: v současnosti se nacházíme na trajektorii vedoucí ke globálnímu kolapsu, přičemž manévrovací prostor pro řešení se dramaticky zužuje. To znamená nutnost přijetí podstatně ambicióznějších klimatických a ekologických politik, jejichž smyslem nebude už „jen“ zlepšení životního prostředí, ale právě zamezení hrozícímu globálnímu kolapsu. Toho lze docílit pouze tak, že se nám podaří lidskou aktivitu vrátit do planetárních limitů a zajistit, že v nich už zůstane. Jejich překročení je totiž doslova životu nebezpečné. A pokud zásadně nezměníme způsob, jakým se vztahujeme k naší planetě, je možné, že všechny z těchto limitů překročíme ještě před koncem této dekády.

Dobrou zprávou každopádně je, že o limitech planety víme a že na základě tohoto poznání můžeme jednat. Špatnou zprávou je pak to, že se tímto poznáním bohužel zatím neřídíme. Díky tomu podobné studie – mající sloužit jako první náčrty scénáře udržitelného života na planetě – fungují spíš jako hororové příběhy, které nám ukazují nejen to, jak daleko jsme na trajektorii ke zkáze, ale i naši vlastní neschopnost s tím cokoli udělat.

Zároveň je ale třeba brát na vědomí, že devatero planetárních limitů je specifickým analytickým nástrojem – jedním z mnoha –, jak k hrozbě civilizačního kolapsu přistoupit. Jakkoliv se jedná o teorii, která má svou konceptuální užitečnost, nelze ji bez dalšího považovat za vyčerpávající odpověď na komplexní otázku po možných scénářích budoucího vývoje. Je ale upřímnou a seriózní snahou o kvantifikaci systémových rizik, kterým čelíme v důsledku ekologického a klimatického rozvratu. A také jednou z těch mediálně nejpopulárnějších a politicky nejvlivnějších.

Autor je člen redakce Alarmu.

Text vznikl ve spolupráci s nadací Heinrich Böll Stiftung.

Čtěte dále