Foto Truthout, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
V pražském kině Aero měl 1. června, na Den dětí, premiéru dokumentární film Svobodné děti. Divákům nabízí poměrně komplexní pohled na tzv. sebeřízené nebo též svobodné vzdělávání a unschooling. V bezmála 120 minutách se setkáme s dětmi, rodiči, komunitami, zakladateli vzdělávacích center, ale třeba i psychology, jimž nedává smysl chodit do školy a podvolit se státem řízenému vzdělávání. Hlavními tvůrci filmu jsou režisér Jan Minařík a asi nejvýraznější propagátorka unschoolingu v Česku Zdeňka Šíp Staňková, autorka blogu Děti jsou taky lidi. Oba ve filmu sami účinkují, neboť praktikují se svými rodinami svobodné vzdělávání. Staňková v dokumentu též vede rozhovory s respondenty a jako průvodkyně doplňuje informace o sebeřízeném vzdělávání a jeho situaci u nás. Opakovanými vstupy pak komentuje unschooling psycholožka Jana Nováčková, spoluautorka knihy Respektovat a být respektován. Dokument je rozdělen do tematických částí Sebeřízeně, Cesta, Jak plyne den, Socializace a Tlak okolí.
Nelze nevidět těžkopádnost systému, několikagenerační stagnaci ve sféře ekonomické podpory vzdělávání a učitelů i v oblasti osobnostní a profesní přípravy pedagogů.
Unschooling je směr vzdělávací filozofie vycházející z přesvědčení o tom, že každé dítě pozná, co a kdy se potřebuje dozvědět, aby jeho osobnostní i sociální růst byl co nejefektivnější. Vzdělávání dítěte je praktikováno na základě jím vybíraných aktivit. Stěžejním předpokladem je víra v přirozenou touhu člověka poznávat a v to, že každý z nás je obdařen jakýmsi vnitřním vývojovým programem, který je třeba objevit, aktivizovat, probouzet a poznávat pomocí životních zkušeností, rodiny, přátel, cestování či knih, a budovat tak povědomí o tom, kdo vlastně jsme. Výuka je nemyslitelná bez hlubokého osobního prožitku, samozřejmě na základě dobrovolnosti a pocitu užitečnosti.
Se svobodným učením se ovšem zcela míjí praktiky klasických škol, které drtivá většina společnosti vnímá jako neoddiskutovatelné a se vzděláváním bytostně srostlé: jsou to časové i obsahové oddělování předmětů, pevná stopáž výuky, zvonění, věkově homogenní skupiny, bezpodmínečné poddání se autoritě, známkování, testování, domácí úkoly, sezení v lavicích, vystavování se a odolávání stresu a tak podobně.
Kartáč jako cesta k probuzení
Český systém umožňuje praktikovat unschooling jen v omezené formě. Zpravidla tzv. domškoláctvím, kdy dítě dochází pouze na pravidelné přezkoušení do základní školy a prokazuje, že umí to, co by umělo, kdyby do školy chodilo, tedy to, co určuje školní vzdělávací program. Debaty o nějakém vnitřním vývojovém programu, nebo dokonce jiných dovednostech, než jsou stanoveny, nejsou argumentem. I tento mírný úkrok v mezích zákona však znamená punc odlišnosti, kterou většinová společnost vnímá jako typ defektu, a rodiny domškoláků jsou vystaveny donekonečna omílaným frázím typu: A kdy to všechno doženou? Co bude dělat, až na něj šéf zařve? Až se setká se stresem? S neúspěchem? Se skutečným životem? Umí vůbec plnit zadání?
Domškolácké děti nicméně působí ve filmu vyrovnaně, dětská adaptabilita účinkuje jako spolehlivý obranný mechanismus. Proti svobodným dětem stojí určitá rozpolcenost jejich rodičů. Na jedné straně obrovská úleva, že objevili principy a možnosti svobodného učení a že se nemusí účastnit masového vzdělávání, jak je náš podfinancovaný a výkonnostně orientovaný systém vytvaroval, na druhé straně pochybnosti, vědomí vyčlenění, bezprecedentní krok mimo společenskou normu. Pochybnosti jsou však ve všech případech orámovány odhodláním zůstat mimo systém. Jedna z maminek vzpomíná na čas, kdy váhala, zda se systému přece jen nepodvolit, a shrnuje pocity většiny účinkujících větou: „Dnes si říkám, kde jsem v té době byla, kde jsem tu hlavu měla?“ Psycholožka Nováčková v úvodu filmu říká: „Když se mě někdo ptá, jestli vnitřně řízené vzdělávání je pro všechny děti, tak říkám ano, ale ne pro všechny rodiče.“ A právě sonda do širšího rodinného kontextu, vnitřní i vnější boj rodičů se společenskými předsudky, s nepochopením svých blízkých, ale i s upozaděním vlastních profesí, představuje jedno z nejpůsobivějších témat. Z filmu je zřejmé, že unschooling přitahuje konkrétní sociální skupinu, respektive jen specifický zlomek společnosti je schopen překročit komfortní zónu každodenních koridorů a odtrhnout se od davu.
Mohlo by se zdát, že dvouhodinové hloubkové rozhovory a osobní výpovědi nebudou atraktivní pro obrazové médium, ale právě možnost nahlédnout do domovů a interiérů unschoolerů názorně rozkrývá svět, z něhož pocházejí lidé, kteří unesou svou vůli po nespoutanosti a podřídí jí vše ostatní. Za hovořícími můžeme zaregistrovat knihovny, hudební nástroje, na stěnách visící mapy. Zajímavé jsou i profese rodičů: lékařka, ekonom, lektorka kurzů šití bot, spisovatelka, sociolog, hudebnice, terapeutka, novinářka, grafička, umělecký kovář, lektorka v Národní galerii. Jsou to lidé nekonformní, s nadstandardními komunikačními schopnostmi a kulturním kapitálem, který jim nedovolí snášet to, co většina považuje za běžné.
Kulturní šok dvou protichůdných světů zachycuje zvláště oddíl Cesta. Budoucí unschooleři vstoupili na půdu českých škol a se svým hodnotovým žebříčkem zažívali kaskádu karambolů. Říjnový prvňáček při večerním koupání s obavami zjišťuje, zda je opravdu běžnou výukovou metodou hromadné pohlavkování. Překvapené a pobouřené mamince následně vysvětlí 98 procent rodičů této klasické české základky, že to není nic strašného, a ona se svou „přecitlivělostí“ skončí mimo systém. Maminka hudebnice si musela po setkání se školní uklízečkou, kdy absolvovala ostřejší monologický výklad pravidel (formou zvanou „kartáč“), pustit píseň We Don’t Need Your Education od Pink Floyd. Záhy jí došlo, že školní klima, jež uklízečka vzorně reprezentovala, nezvládnou ani děti, ani ona.
Zvláštní skupinu lidí praktikujících unschooling představují učitelé. Ti sebeironicky popisují, jak se vrhli do systému s ambicí jej změnit a po střetu s každodenní realitou z něj jakožto z nereformovatelného stejně impulzivně utekli, aby zakládali vlastní svobodné školy. Ve druhé polovině filmu nahlížíme do fungování několika takových svobodných škol, komunitních domškoláckých spolků či vzdělávacích center (např. komunitní centrum Makovice pojem „škola“ záměrně nepoužívá, aby zdůraznilo odlišné paradigma v přístupu k dětem a vzdělávání). Vznik těchto škol je důležitým trendem, který z osamocených domškoláků vytváří specifické společenství.
Postkomunistický cejch abnormality
Z kognitivního a nepochybně i sociálního hlediska představují svobodné školy spíše negaci než alternativu státního vzdělávání. Vzájemné pnutí dvou neslučitelných principů však v posledních letech mírní snaha importovat i do státních škol některé ideje unschoolingu, jako jsou vzájemný respekt, vnitřní motivace a cílení na kompetence a postoje spíše než na encyklopedické vědomosti a rigidní výuku. Bohužel však tato hesla v drtivé většině případů zůstávají jako prázdné fráze na webech škol v okénku Školní vzdělávací program. V praxi nelze nevidět těžkopádnost systému, několikagenerační stagnaci ve sféře ekonomické podpory vzdělávání a učitelů i v oblasti osobnostní a profesní přípravy pedagogů a s tím související katastrofální efektivitu výuky. Dá se říct, že celospolečenské vědomí o pojmu vzdělávání, vědomí o naléhavé potřebě jej redefinovat v nových technologických i společenských podmínkách, se vyvíjí rychleji než konkrétní mechanismy českého státního školství.
I když postkomunistický odér naší kultury vrhá na unschoolery odstín jakéhosi extremismu či anarchismu, jedná se nepochybně o velmi produktivní prostor a zdroj inovativního vzdělávání, jehož vliv na oficiální struktury bude stále výraznější. Jistěže lze i unschoolingu klást mnoho kritických otázek: Neuzavírá děti do příliš homogenního světa, a nepřipraví je tak o možnost vnímat skutečnou sociální diverzitu a lidskou jinakost? Nepodceňuje roli vzoru, přirozené autority a zkušenost druhého? Skutečně je unschooling vhodný pro všechny děti? Pro méně talentované, ze slabších sociálních prostředí? I přes všechny tyto pochybnosti je však unschooling a s ním spojená aktivizace rodičů jako reakce na cosi chronicky nefunkčního obrovskou nadějí – paradoxně nadějí na kvalitnější školství.
Dokument Svobodné děti je cenný především v tom, že do dvou hodin zkoncentroval jinak extrémně rozptýlenou subkulturu unschoolerů. V této formě zní jejich hlas ještě naléhavěji a autentičtěji. Není pochyb, že počet těchto dětí (k dnešku jich je 3800) poroste, ale co je pro společnost nejpřínosnější – jejich komunity se formují do stále větších celků a budou postupně získávat podobu vzdělávacích center a škol. Budou se profesionalizovat, zvyšovat svou kvalitu, sebeuvědomění – a jakoby mimochodem i tlak na státní sektor. Ten bezesporu již vnímá, že stávající podoba oficiálního školství není udržitelná a že akcelerují nároky sice většinově konzervativní, ale postupně se edukující společnosti, nároky na radikální proměnu školské kultury. Dynamické zakládání svobodných škol již není jenom útěkem a vzpourou, ale tyto školy se z pozice marginální subkultury etablují v seriózní nabídku skutečně kvalitního a respektujícího vzdělávání, jehož státní sektor zjevně nebyl schopen docílit. V tomto pohledu jsou zvláště rodiče unschoolerů – ve filmu Svobodné děti mnohdy vyčerpaní a tápající – hrdinové nové doby. Zaslouží si velké uznání.
Autor je vysokoškolský pedagog.