Špatné a ještě horší: katastrofické scénáře vývoje klimatu se stávají předmětem vědeckého bádání

Existenční hrozby pro lidskou civilizaci jsou předmětem seriózních studií. Jedna z nich si klade za cíl lepší pochopení těch nejhorších klimatických scénářů.

Dosavadní vědecký výzkum rizik vyplývajících z globálního oteplování se z velké části omezuje na scénáře oteplení o 1,5 až 2 stupně Celsia. Je tomu tak z praktických i politických důvodů: jednak je snazší modelovat mírnější dopady, jednak politicky dává smysl věnovat se scénářům v rámci limitů oteplování, na jejichž udržení se státy shodly v rámci Pařížské dohody. V ní si představitelé zemí kladou za cíl udržet oteplení právě pod dvěma stupni Celsia a deklarují snahu nepřekročit míru oteplení o jeden a půl stupně.

Pařížská dohoda ale není závazná a nedá se ani nijak vymáhat. Ačkoliv je její hlavní funkcí poskytnout rámec pro ambiciózní plán snižování emisí skleníkových plynů, prakticky žádná ze zemí, které dohodu ratifikovaly, nedodržuje mitigační plán, jenž by k dosažení deklarovaného cíle vedl. A nejen to, emise se nejen nesnižují, ale naopak zvyšují. Planetární klima se tak ocitá na cestě daleko za hranicí oteplení, kterou bychom neměli překročit, pokud chceme i nadále existovat v relativně bezpečném a žitelném světě.

Přirozený svět jako klimatický problém

Navzdory tomu, jak katastrofálně veškeré mitigační snahy selhávají, naše porozumění klimatickým rizikům, která z tohoto selhávání vyplývají, je stále nedostačující. Jednoduše řečeno: jak bude vypadat svět oteplený o více než dva stupně, je pro vědeckou komunitu dosud z velké části neprozkoumaný terén. To pochopitelně není dobrá zpráva: rizika, která z takové míry oteplení vyplývají, se ještě zvyšují tím, že jim vlastně nerozumíme, nedokážeme je předvídat a nevíme ani, jak jim čelit nebo jak se na ně připravit či adaptovat.

Pokud nebudeme schopni čelit krizi, v níž jsme se ocitli, budeme muset dříve či později čelit katastrofě jakožto následku naší nečinnosti.

Ve vědecké komunitě, která si tradičně od extrémních scénářů spíše drží odstup, se ale začínají ozývat hlasy, že je nejvyšší čas se na toto neprobádané území vydat. Začátkem srpna například čtveřice vědců a vědkyň zveřejnila studii, v níž apeluje na to, aby se vědecká obec začala věnovat právě i „pesimistickým“ – tedy těm špatným a ještě horším – klimatickým scénářům a kladou si otázku, zdali může „antropogenní změna klimatu vést k celosvětovému kolapsu společnosti, nebo dokonce k vyhynutí lidstva“, a to právě v kontextu realistického zhodnocení dosud neúspěšné mitigace, jejíž selhávání nás docela dobře může vyslat na trajektorii skutečně katastrofálního klimatického rozvratu.

Jak špatné mohou být potenciální dopady? Podle deklarace, která vzešla z konference v kanadském Torontu už v roce 1988, mohou být důsledky klimatického kolapsu srovnatelné snad jen s jadernou válkou. Oteplení o více než dva stupně by znamenalo návrat ke klimatu pleistocénu před více jak 2,6 milionu let. Naplnění nejhorších scénářů by pak vedlo k regresu až do klimatu raného eocénu před více než 50 miliony let. K takovému posunu by přitom došlo za pouhá dvě století existence průmyslového kapitalismu. Lidská civilizace jakožto nekočovná forma života přitom vznikla před 12 tisíci lety v období stabilního klimatu holocénu. Není tedy jisté, zda by se na takto extrémní oteplení lidské společnosti dokázaly adaptovat.

To znamená, že v sázce je vše: může dojít k systémovému selhání, které patrně nebude probíhat simultánně, ale bude se kaskádovitě šířit z určitého regionu do zbytku vzájemně propojeného světa. Jak tvrdí autoři a autorky studie: „Klimatická rizika se stávají stále komplexnější a je stále obtížnější je zvládat, společně s tím, jak se kaskádově šíří regiony a odvětvími.“ Týká se to především „čtyř jezdců“ klimatické apokalypsy: hladu (a podvýživy), extrémních meteorologických jevů, válečných konfliktů a nemocí šířených přenašeči. Jejich ničivé působení můžeme v mnoha světových regionech pociťovat už dnes: extrémní počasí je stále častější prakticky po celém světě; doznívající hladomor na Madagaskaru byl vyhlášen prvním hladomorem oficiálně způsobeným klimatickou krizí; studie potvrzují, že infekční nemoci jsou na vzestupu; a podle některých interpretací bychom měli pokračující sucho, nízkou úrodu a následné vysoké ceny potravin chápat jako příčiny nepokojů v severní Africe a na Blízkém východě – od arabského jara až po válku v Sýrii.

Společenská záležitost

Globální oteplování už není jen abstraktní vědeckou hypotézou nebo ryze akademickým problémem. Představuje existenční riziko pociťované a prožívané konkrétními lidmi. Zažíváme-li klimatickou krizi na vlastní kůži už dnes, je o to důležitější věnovat pozornost tomu, co ohřívání planety bude znamenat zítra. Neřešená krize totiž v tuto chvíli plynule směřuje ke katastrofě.

Smyslem analýz těch nejtemnějších scénářů pochopitelně není šíření zoufalství a beznaděje, ale spíše jasné poukázání na to, co je v sázce. Možná, že až si uvědomíme, že o klima se dnes hraje skutečně poslední hra, může dojít k posunu veřejného mínění a zavedení takové klimatické politiky, která bude mít šanci zvrátit planetární kataklyzma. A to i za cenu toho, že uvědomění si skutečného rozsahu a intenzity ohřívání planety může vést i k depresím nebo paralýze těch, kdo stále ještě klimatický kolaps chápou pouze jako vzdálenou hrozbu pro příští generace. Pohodlí takového duševního postoje je však třeba odmítnout: klimatická krize se neděje někomu jinému, někdy jindy a někde jinde. Dochází k ní teď a tady, v Evropě a je rapidně se zhoršující realitou nás všech.

Jako takový je výzkum klimatické změny a scénářů klimatického vývoje záležitostí bytostně politickou a sociální, a to zkrátka proto, jak intenzivně se týká lidí a lidských společností. Většina vědeckých bádání nás nechává chladnými, protože jejich výsledky se přímo netýkají našich životů, neohrožují politickou moc a neslouží k delegitimizaci stávajícího ekonomického modelu. O měnícím se klimatu to ale neplatí – to se nás naopak týká velmi, protože klima je jednou ze základních podmínek pro existenci veškerých forem života na této planetě.

A právě v tom je síla i slabost klimatologie: je něčím víc než jen dalším vědeckým oborem usilujícím o co nejstřízlivější a nejnestrannější analýzu objektu svého zájmu. S politikou, tedy sférou specifických lidských zájmů, má nutně velmi úzkou vazbu, díky čemuž se snadno stávala terčem negativních politických kampaní a s některými politickými ideologiemi je v podstatě neslučitelná. Především si ale nerozumí se zájmy fosilního a dalších průmyslů, které z dlouhodobé destrukce klimatu těží krátkodobé zisky.

Tvorba vědeckých dystopií

Tvorba politik vyplývajících ze závěru klimatické vědy není jenom nějakou aplikovanou klimatologií, ale složitým procesem překladu požadavků vyplývajících ze stavu klimatu do jazyka politické agendy. Bez dostatečně silného tlaku veřejnosti ale není možné klimatickou politiku provádět v tom rozsahu, v jakém by to bylo potřeba. Změny, které jsou dnešní společnosti ochotny provést, jsou v podstatě jen rudimentární a vůbec neodpovídají aktuální klimatické realitě.

A právě proto má smysl zkoumat i katastrofické, černé scénáře: pokud nebudeme schopni čelit krizi, v níž jsme se ocitli, budeme muset dříve či později čelit katastrofě jakožto následku naší nečinnosti. A máme-li se takové katastrofě snažit efektivně vyhnout, je nezbytné jí alespoň porozumět a konkrétně si říct, co vlastně prakticky bude znamenat. Formulaci takových scénářů můžeme chápat jako žánr vědecké dystopie: vezmeme-li současné tendence vážně a promítneme jejich budoucí trajektorii, odhalí se před námi obraz místa, na němž se nechceme ocitnout. Vědecké predikce jsou sice možná příliš suché na to, aby stimulovaly imaginaci vedoucí k akceschopnosti a proměně veřejného mínění, umělecké a (pop)kulturní praxe ale mohou vést ke vzniku kultury dystopie a rozvoji technik jejího předcházení. Je totiž už docela zjevné, že máme-li se vyhnout nejhoršímu, budeme muset být hodně kreativní.

Autor je redaktor Alarmu.

Čtěte dále