Olaf Scholz. Foto Preiss/MSC, CC BY 3.0 DE
Německou vládu zastihl ruský útok na Ukrajinu a všechny jeho zahraniční i vnitropolitické důsledky podobně jako naši vládu teprve velmi krátce po jejím jmenování. Místo rozsáhlé společenské modernizace, kterou si první německá trojkoalice za poslední dekády předsevzala původně, se tak musí vedle redefinice bezpečnostně politické doktríny nyní věnovat také řešení energetické krize a inflace.
Zatímco prvně jmenované je náročné hlavně pro sociální demokraty a Zelené, k jejichž DNA dlouhodobě patřil pacifismus a hledání dialogu místo konfrontace, krocení vnitropolitické krize staví před velké výzvy všechny strany koalice. Ministr financí Christian Lindner z liberální FDP čelí sílícímu tlaku na větší velkorysost ohledně veřejných financí; zelený ministr pro hospodářství a klima Robert Habeck zase bojuje s tím, že se otázka ochrany klimatu a snižování emisí dostala ve prospěch zajištění energetické bezpečnosti na druhou kolej. No a sociálně demokratický kancléř Olaf Scholz by se nyní měl předvést jako charismatický lídr, který uklidní obyvatelstvo a zjedná si klid v rozhádané koalici – jenže právě to jde poněkud suchopárnému technokratovi Scholzovi ze všeho nejhůř.
Levné cestování také mělo prokazatelný vliv na udržení inflace na uzdě, podpořilo zejména nízkopříjmové skupiny a též německý turismus a obecně se považuje za úspěšný krok k dlouhodobějšímu přerodu německé mobility směrem k udržitelnosti.
Z hlediska zajištění energie potřebné pro chod německého hospodářství a domácností Německo aktuálně bojuje zejména se svou poměrně velkou závislostí na ruském plynu. Vsadilo na něj jako na přechodový zdroj při přestavbě energetiky na klimaticky neutrální. V minulém roce čerpalo z Ruska 55 procent svého plynu, a to především skrze plynovod Nordstream I, který surovinu do země vede napřímo přes Baltské moře (a odtud dále mimo jiné i k nám). Stavba dalšího plánovaného plynovodu, Nordstream II, byla pod vlivem ruské invaze na jaře zastavena.
Německu se každopádně dosud podařilo podíl ruského plynu na celkovém objemu dodávek stlačit asi na polovinu loňských čísel a do příštího léta se chce dostat na pouhých 10 procent veškerého plynu. Úložiště má nyní, když Rusko ohlásilo údajně z technických důvodů uzavření Nordstreamu I na neurčito, plná z asi 80 procent.
Uhlí i jádro
Protože už během léta docházelo z ruské strany k různým podobným provokacím ohledně dodávky plynu, připravuje si vláda opatrně půdu pro případná radikálnější opatření, která by znamenala přinejmenším stejné společenské zemětřesení jako nynější bezpečnostně politický obrat.
Jde jednak o těžbu uhlí, kterou chce Německo aktuálně ukončit nejpozději v roce 2038. Přijalo nicméně nový zákon, který v případě nouze umožňuje již odstavené uhelné elektrárny opět zapojit do sítě. Zároveň také v regulérním termínu k 15. srpnu vláda nepředložila pravidelnou zprávu o plnění celého procesu, což někteří hodnotí jako vyčkávání na to, jak se situace vyvine a zda nebude třeba plán přehodnotit.
Kromě toho ministr Habeck podle všeho prověřuje možnost delšího provozu německých jaderných elektráren. Všechny tři ještě fungující reaktory měly být původně od sítě odpojeny ke konci letošního roku. Tradičně k jádru velmi skeptická německá veřejnost ale očividně pod tíhou aktuální situace změnila názor: pouze 22 procent lidí je pro vypnutí elektráren v původním termínu, zbytek, tedy skoro čtyři z pěti jsou pro jejich další provoz minimálně k překlenutí letošní zimy. Dvě třetiny obyvatel si pak dokážou představit jejich fungování po dalších pět let a těsně přes čtyřicet procent dokonce i výstavbu nových.
Problém však i zde spočívá v tom, že si tímto krokem Robert Habeck zřejmě zadělává na velký problém ve vlastních řadách – pro Zelené je odpor k jádru stěžejní, koneckonců z prostředí protestů proti jadernému zbrojení a využití technologie v energetice vzešli. I nyní je podíl těch, co jsou rozhodně proti možnosti reaktory provozovat po dobu několika dalších let, u voličů Zelených nadpoloviční.
Vedle toho u sousedů na plné obrátky běží podobně jako u nás jednak dohadování, jak by se energie v případě nedostatku dávkovala. Stojí mimo debatu, že absolutní přednost má zásobování domácností, a ladí se prioritizace továren, podniků a veřejných institucí. Důsledky odstavení částí ekonomiky od proudu a plynu by samozřejmě byly fatální a firmy se podle svých možností snaží na tento nejhorší scénář připravit – včetně toho, že některé větší kupříkladu opět počítají s vyšším vytížením svých vlastních uhelných elektráren.
Stavební úspory
Další debata se týká všemožných energetických úspor. Oproti naší situaci se v Německu velká pozornost věnuje sektoru stavebnictví. Země již delší dobu počítá s nutností generální modernizace existujících staveb do energeticky úspornější podoby, aktuálně jí ale pro urychlení procesu chybí kvalifikovaní experti, kterých by bylo třeba násobně víc, než jich je k dispozici. Intenzivní diskuse se ale rozvinula i vzhledem k mimořádně energeticky náročnému stavění nového. Už před současnou krizí byla v rozporu priorita zejména SPD postavit statisíce nových bytů ročně a dosažení klimatické neutrality, za kterou se berou hlavně Zelení. Tváří v tvář současné situaci se zřejmě věc vychyluje ve prospěch pozice Zelených – pravděpodobně bude skutečně třeba spíše lépe využívat existující domy místo nové masové výstavby.
Předmětem zájmu je u sousedů také otázka toho, jak v zemi s mimořádně vysokým podílem lidí bydlících v nájmu dosáhnout úspor v domácnostech, které se nacházejí v určité pasti: náklady za většinu relevantních modernizací nese pronajímatel, kterého zároveň příliš nepálí, když nájemník za energie platí čím dál horentnější sumy. Uvažuje se nyní o zavedení modelu po vzoru Holandska, kde je výše poplatků za energie, kterou nese nájemník, zastropována tak, aby byl pronajímatel motivován k hledání úspor. Vše nad strop totiž jinak v tomto modelu platí on.
Kromě toho ministerstvo Roberta Habecka vydalo závazné pokyny, kde a jak se má energiemi šetřit. Od začátku října do konce února platí, že veřejné instituce mohou vyhřívat místnosti, kde se delší dobu zdržují lidé, na maximálně 19 stupňů, přičemž prostory jako chodby, foyer nebo technické místnosti se nemají vytápět vůbec. Z opatření jsou však zároveň výslovně vyňata zdravotnická a sociální zařízení. Dále musí veřejné instituce vypnout bojlery využívané k ohřevu vody a u centrálně distribuované teplé vody snížit teplotu. To nicméně neplatí opět pro zdravotnická zařízení, a kromě toho také školy a školky. Veřejné budovy i památky je také nově zakázáno osvětlovat z čistě estetických důvodů. Omezení platí i pro světelné reklamy – ty mohou být v provozu pouze od 16 do 22 hodin. Soukromým osobám je pak zakázáno vytápět své privátní bazény. Od prvního října vstoupí na dva roky v účinnost ještě další opatření – kupříkladu závazný audit zjišťující možnosti energetických úspor pro firmy s roční spotřebou nad 10 gigawatthodin nebo povinná výměna energeticky nejnáročnějších způsobů topení využívajících zemní plyn.
Plošné dávky i přes ozvěny hyperinflace
Vedle energetické krize vedoucí k nejistotě ohledně zásobování a zvýšených cen topných a pohonných hmot bojuje i Německo s všeobecnou inflací. Ta sice nedosahuje zdaleka takových výšin jako u nás – za srpen pouze necelých osm procent. Ani to však není málo, nadto má vývoj v zemi, kde hyperinflace výmarské republiky patří k jednomu z generačně předávaných národních traumat, ještě i výjimečně silný psychologický rozměr. Pro boj s ní německá vláda přijala už dva balíčky opatření začátkem roku a o dalším aktuálně debatuje. Efekty toho druhého, březnového, právě jako měsíční jízdenka po celém Německu či sleva na dani z pohonných hmot právě dobíhají a vyhodnocují se, jiné jako jednorázové příspěvky na zvýšené výdaje se teprve projeví, vypláceny totiž byly částečně až v průběhu srpna a ještě budou v září.
Co se týče slevy na dani z pohonných hmot, jsou výsledky tohoto opatření kontroverzní – některé studie tvrdí, že se žádné ulehčení spotřebitelům nekonalo, protože sleva skončila v kapsách aktérů dodavatelských řetězců benzínu a nafty. Jiné zase pozitivní cenový efekt prokazují. Jednoznačnější bilanci vykazuje takzvaný 9-Euro-Ticket, tedy lístek, se kterým se dalo od června do srpna vždy měsíc jezdit po celém Německu regionálními vlaky a městskou hromadnou dopravou. Ačkoli podstatná část jízd s touto jízdenkou nebyla náhradou za cestu autem, přesto se podle prvních odhadů podařilo ušetřit skoro dva miliony tun oxidu uhličitého. Levné cestování také mělo prokazatelný vliv na udržení inflace na uzdě, podpořilo zejména nízkopříjmové skupiny a též německý turismus a obecně se považuje za úspěšný krok k dlouhodobějšímu přerodu německé mobility směrem k udržitelnosti.
Celé léto tak bylo velkým tématem, zda bude úspěšný model nějakým způsobem pokračovat i v budoucnu. Tomu se dlouho s odkazem na fiskální odpovědnost bránil zejména ministr financí Christian Lindner, místy velmi nevybíravě, jako když mluvil o tom, že „nelze takto podporovat mentalitu dostávání věcí zadarmo,“ nicméně v posledních dnech se zdá, že nakonec přece jen s nějakým návrhem přijde.
Podobně jako naše i německá vláda přistoupila k vyplácení plošných jednorázových příspěvků domácnostem. Ve srovnání s našimi příjmově omezenými 5 tisíci na dítě ale vykazují řadu rozdílů. Předně nejsou vázány na děti – 300 eur dostane každý zaměstnanec, k tomu 100 euro na každé dítě. Myslelo se též na příjemce sociální podpory, kteří mohou počítat s 200 eury, zapomnělo se naopak na důchodce. Bezprostředně pomoc není nijak omezena výší příjmu – všichni zaměstnanci ji dostanou vyplacenou přes své zaměstnavatele spolu s výplatou. Podléhá však progresivní dani z příjmu, a tak vysoce příjmoví část z ní odvedou bez dodatečné administrativy státu zpět. Jde tedy o administrativně velmi elegantní řešení. Přesto i vysokopříjmovým část příspěvku zůstane – a je pozoruhodné, že se přes to i přes fakt, že celkově je země daleko bohatší, takže takovou pomoc potřebuje méně lidí než u nás, v Německu v podstatě nevede neustálá debata o tom, že by pomoc neměla být takto plošná, ale lépe zacílená pouze na ty nejchudší.
Podobně to je s u nás často opakovaným argumentem, že na mzdách se moc přidávat nemůže, protože by to inflaci jen dál pohánělo – německé odbory mají velmi dobře spočítané, že od takové inflační spirály poháněné růstem mezd je země ještě hodně daleko, a podobnou argumentaci si nenechají líbit. Země naopak – podle původního koaličního plánu – na podzim přistoupí k podstatnému zvýšení minimální mzdy, a to na 12 euro za hodinu.
Nejhůře oceňovaní zaměstnaní se tím za měsíc dostanou v přepočtu na asi 50 tisíc korun hrubého a tento nárůst bude mít bez pochyby vliv na celé mzdové spektrum. Podobně je třeba zohlednit další prvky německého uspořádání, které nebyly přijaty nově v souvislosti s aktuální krizí, ale situaci zejména nižších a středních tříd stabilizují dlouhodobě a v krizích automaticky obzvlášť – všude běžnou regulaci výše nájmů, vysoké odpisy z daní za náklady na dojíždění do práce, stoprocentní nemocenskou po prvních šest týdnů nemoci či veřejnou podporu životních nákladů během studia.
Samozřejmě i u sousedů probíhá debata, jak všechny náklady spojené s novými opatřeními zaplatit, a to o to razantněji, o co stráží státní pokladnu (neo)liberál z FDP. Na popud jeho strany se koalice původně v programovém prohlášení zavázala dodržet dluhovou brzdu a zároveň nepřistoupit k žádnému zvyšování stávajících ani zavádění nových daní. Tento postoj ale zřejmě bude muset být revidován – hovoří se o dani z neočekávaných příjmů, ale i vyšším zdanění majetku či dědictví.
Autorka je politoložka a publicistka.