Foto Aktron, Wikimedia Commons, CC BY 3.0
Odhadovat výsledky pražských voleb bylo letos dost nejisté. Odborníci i sázkaři se nicméně shodovali, že vyhraje koalice Spolu, která v hlavním městě těží z celostátního úspěchu. Byl to právě pražský volební okrsek, díky kterému Petr Fiala v cílové rovince předběhl Andreje Babiše, a čekalo se, že se tradice silné pravicové vlády v Praze vrátí. Jenže i vzhledem k rozpačitému a místy arogantnímu chování Bohuslava Svobody, volebního lídra Spolu, se brzy začalo spekulovat o velikosti náskoku této pravicové koalice před ostatními subjekty a kromě toho i o vhodnosti kandidáta Spolu na pozici primátora. Výsledek koalice nakonec nelze jednoznačně označit za úspěch. Celkem má ODS jen devět zastupitelů, a ze stran tak má nejvíce lidí v zastupitelstvu ANO. I tak se ale ODS v Praze vrací k moci. Otázka, s kým pravicová koalice nakonec povládne, však navzdory výsledkům není úplně jednoduchá.
Svobodovi navzdory
Koalice Spolu by nyní složila většinu zastupitelů právě s ANO, které slaví úspěchy po celé republice. Jestli to udělá, je možná největší otázkou současných magistrátních voleb. Bohuslav Svoboda a Patrik Nacher od sebe v předvolebních diskuzích nebyli názorově vzdálení a vzájemné sympatie si vyjadřovali pravidelně. Pro Spolu by ale takový krok znamenal velké reputační riziko. Hned po sečtení výsledků proto Svoboda ohlásil, že koaliční spolupráci bude hledat u Pirátů a hnutí STAN. Cílem je tedy zopakovat vládní koaliční půdorys.
Prohlubující se a kontinuální ztráta důvěry v politiku je nakonec možná tou nejdůležitější zprávou, kterou bychom si z voleb měli odnést.
Zároveň byl Svoboda v počtu odevzdaných hlasů přeskočen hned čtyřmi kolegy – politická cestovatelka Hana Kordová Marvanová se v rámci kandidátky dokonce z dalekého šestnáctého místa posunula na místo první, ale před Svobodu se dostal i Jiří Pospíšil a jeho straničtí kolegové Zdeněk Zajíček nebo Tomáš Portlík. Pražané a Pražanky tak mimo jiné podpořili člověka, který se na kandidátce i v Radě hlavního města zuby nehty držel i přesto, že se opakovaně potvrdily jeho vazby na mafiána Rédla v kauze Dozimetr, a také člověka, který se ocitl na jedné lodi s nebezpečnými dezinformátory z ultrapravicového antivaxerského spolku Manifest.cz.
Pro aspiranta na primátora, který se v diskuzích projevoval jako kandidát bez znalosti problematiky současné politiky měst a neustále tvrdil, že zvládne práci poslance, lékaře i primátora najednou, každopádně výsledek představuje ostudu a pro ODS podstatnou zpětnou vazbu. Vzhledem k tomu, že tu pravidelně dostávali už v kampani, se ale nedá čekat, že by z ní pražská ODS cokoliv vyvodila. Voliči a voličky dali svůj hlas Spolu často spíš Svobodovi navzdory. Kdyby nebyl jedničkou on, dá se předpokládat, že úspěch by byl větší. Ale primátorem se Svoboda stane nejspíš i tak. Jedině, že by ustoupil Pirátům a Zdeňku Hřibovi, kteří mají více mandátů než samotná ODS. Jak ale víme, Spolu funguje jako koalice a Svoboda byl její lídr, nikoliv lídr ODS.
Co obětují Piráti?
Ačkoliv ODS jako strana skončila za očekáváními, má Spolu extrémně silnou vyjednávací pozici. Může s klidem vydírat Piráty a STAN (se kterými lze sestavit koalici) tím, že když nepřistoupí na její podmínky, vládnout bude s ANO. Vzhledem k tomu, jakým způsobem do sebe Hřib a Svoboda během kampaně šli, to nyní působí trochu komicky, ale taková už politika je. Kampaň je kampaň a povolební vyjednávání je úplně jiná disciplína.
Bude nicméně zajímavé sledovat, co budou muset Piráti obětovat, aby do této koalice šli. Nejen v Praze se rádi a hlasitě chlubí nulovou tolerancí pro lidi, kteří jsou podezřelí z korupce. I vzhledem k Pospíšilově úspěchu je ale těžko představitelné, že by se Rada hlavního města obešla bez něj. Právě on je hlavní tváří TOP 09 v hlavním městě a jedním z nejznámějších politiků strany. A ukázal, že nějaké zásady a morální postoje jsou mu plně jedno – voličskou podporu si drží a nic jiného ho zajímat nemusí. Svou hroší kůži prokazuje v české politice už pěknou řádku let. Zkousnou to Piráti? A co bude s lidoveckým Janem Wolfem, který také čelí obžalobě za rozdělování pražských sportovních dotací?
Hlaváček na miskách vah
Tím, kdo možná překvapivě utáhl významný výsledek v Praze, je Petr Hlaváček. Známému architektovi se podařilo STAN očistit od Dozimetru a zároveň si pro sebe zajistit nadmíru bezpečnou pozici. Dosluhující radní pro územní rozvoj a Hřibův náměstek patřil v předvolebních debatách k velmi umírněným diskutujícím. A bylo jasné proč: Hlaváček moc dobře věděl, že to bude nejspíš právě STAN, kdo bude po volbách představovat jazýček na vahách. A tak zatímco se Hřib hádal se Svobodou, Svobodu hájil a podporoval Nacher a do těchto sporů vstupoval ostře Jan Čižinský, držel si Hlaváček odstup a s nikým nešel do konfliktu. To se mu teď bude hodit. Pokud se Piráti, Spolu a STAN dohodnou na koalici, dá se předpokládat, že si Hlaváček udrží pozici radního pro územní rozvoj. A bude to, při všech představitelných výtkách, za dané konstelace nejlepší možná volba.
Rozdávat v současné době mandáty je úplně zbytečné, ale dá se očekávat, že mimo hru dost možná zůstane Praha sobě, kterou musí ztráta dvou procent skutečně mrzet. Jan Čižinský je úspěšný starosta Prahy 7, zároveň však poslední čtyři roky nebyl v Radě hlavního města a Prahu sobě tam reprezentovaly jiné tváře, ať už jde o radního pro dopravu Adama Scheinherra, který byl minulé volební období opravdu hodně exponovaný, radní pro kulturu Hanu Třeštíkovou, Milenu Johnovou či Pavla Vyhnánka. Ti všichni byli dost vidět, zatímco Jan Čižinský pracoval pro Prahu 7 a nedokázal jasně říct, jak by se stavěl k možnému souběhu svých funkcí, kdyby se skutečně stal primátorem. Oproti roku 2018 si pohoršil i v absolutních součtech: zatímco v minulých volbách byl nejvíce křížkovaným kandidátem (a v případě přímé volby by mohl aspirovat na primátora), letos takových úspěchů zdaleka nedosáhl. Je ale třeba dodat, že Praha sobě čelila masivním dezinformačním kampaním. Čižinský nicméně apeloval na ostatní strany dosluhující koalice, aby společně vytvořily vyjednávací blok a o koalici se Spolu usilovali společně, a Zdeněk Hřib už ohlásil, že se o tento krok pokusí.
Být nalevo nestačí
Úplný debakl postihl koalici Solidarita, která se snažila o sjednocení levice a nastolení levicových témat v komunální politice. Nejen v důsledku kampaně, která se zmítala mezi celostátními okruhy a těmi lokálními, ale i proto, že možní voliči raději podpořili Piráty nebo Prahu sobě, dosáhla Solidarita na pouhá dvě procenta. Dílem za to může fakt, že chyběl důraz na konkrétní návrhy i jejich realizaci. Snaha spojovat se je cenná a důležitá, ale nemůže zůstat jediným důvodem, proč koalici volit. A i když Anna Šabatová vnášela do předvolebních debat podstatné otázky i témata a dělala to s klidem a rozvahou, zůstala kampaň Solidarity zahalená oblakem nejasností.
Solidarita nedokázala vysvětlit, co vlastně v komunální politice chce prosazovat – kromě obecných hodnot nějaké (jaké?) levice. Volič, který chce konkrétní práci na moderním a progresivním městě, lepší vybavenost, infrastrukturu nebo proměnu dopravy a řešení krize bydlení, tak neměl příliš vůli Solidaritu volit a i v obavě ze ztraceného hlasu raději podpořil strany, které působily zkušeně a měly lepší kampaň. Solidarita totiž nebyla ani zelenou, ani sociální alternativou. Ve snaze pochytat moc témat naráz pohořela. Oblasti, které jsou ve městech žitou realitou, jako je například zvyšující se počet extrémně horkých dní, nedostupnost školek pro ty, kteří si nemohou dovolit soukromé vzdělávání, či krize bydlení, buď nekomunikovala vůbec, nebo je komunikovala nedostatečně jasně.
Jak ve svém textu uvádějí Jan Bělíček a Pavel Šplíchal, neoslovila Solidarita ani chudé seniory, kteří odmítají Babiše, a celkově bylo velmi těžké si představit, co by strana dělala, kdyby byla u moci. Svou roli navíc mohl hrát i fakt, že řadu lidí odpuzuje historie pražské ČSSD. I tak je ale snahu Solidarity nutné ocenit jako první z kroků, které by měly vést k potřebnému propojování sociální a ekologické politiky.
Praha, bašta vzdělanosti a demokracie?
Pokud se naopak někomu podařilo volby zvládnout, byl to Patrik Nacher. Na základě mediálního rámování to občas vypadá, že Praha je jakýmsi „demokratickým centrem odporu“ proti Andreji Babišovi. Jenže to nebyla nikdy úplně pravda. Nacher (na rozdíl od Ondřeje Prokopa) působí dost emancipovaně, ne jen jako Babišova prodloužená ruka. Ať se nám to líbí nebo ne, zvedá vlastní témata a zvedá je přesvědčivě. Že je (vedle Ondřeje Prokopa) prakticky jediným viditelným politikem ANO v hlavním městě, je věc jiná. Tak už to ale v oligarchově „hnutí“ chodí.
Každopádně představa, kterou se tak ráda opájí část pražského voličstva, tedy že je Praha baštou vzdělanosti a demokracie, vůbec neplatí. A to nejen kvůli Nacherovi, ale i kvůli trvající podpoře lidí jako Pospíšil nebo Svoboda. I v Praze samozřejmě sledujeme populistickou politiku, jen v jiné, uhlazenější a nenápadnější podobě. Je to populismus pro vyšší třídy a podnikatele, pro lidi, kteří mentálně zůstali v Bémově éře a současný vývoj v ostatních evropských metropolích, reflektující stávající urbanistické nebo klimatické poznatky, pro ně představuje div ne „neomarxismus“.
I tyto volby potvrdily trend klesajícího zájmu o veřejné dění – hodně hlasů propadá, k volbám chodí méně lidí. Česko se dlouhodobě zmítá v nekonečné kampani: volíme prakticky každý rok a to je únavné i pro odpovědné voličstvo. V Praze letos volilo 44 procent lidí. To je mírně pod celorepublikovým průměrem a o necelá tři procenta méně než před čtyřmi lety. Ani tak „kontaktní“ volby, jako jsou ty do zastupitelstva, nedokáží dlouhodobě přilákat dostatečný počet lidí. Prohlubující se a kontinuální ztráta důvěry v politiku je nakonec možná tou nejdůležitější zprávou, kterou bychom si z voleb měli odnést. Demokracie v Česku dlouhodobě devalvuje a upadá. V určitém smyslu jsme poraženými všichni.
Autorka je redaktorka Alarmu.