Foto Erik Odiin, Unsplash
Uprostřed jedné z nejvyšších inflací v Evropě navrhuje ministr zdravotnictví Vlastimil Válek zavedení nadstandardů. Ve chvíli, kdy má země držet při sobě, chce dělit pacienty na první a druhou kategorii. Válek má pravdu, když říká, že je zbytečné předstírat, že bezdomovec a miliardář dostávají stejnou péči. Vyvozuje z toho ale, že se takové realitě máme přizpůsobit a dále ji prohloubit.
Snad se tohoto přístupu nechopí také další ministři – třeba s tím, že je zbytečné předstírat, že mají všichni lidé stejné pracovní podmínky. Třeba miliardář a dělník. Můžeme rovnou rozdělit pracovní podmínky na první a druhou kategorii, kdy v druhé kategorii by byli pracující a v první majitelé. V podstatě bychom se pouze srovnali s realitou, která na těch nejhorších pozicích už dávno panuje, a vrátili se k tradicím 19. století.
Je s podivem, že Válek nevymyslel povinný týden póla, jachtaření, surfování nebo golfu.
V Česku se tomu politici už čtvrtou dekádu zdráhají uvěřit, ale podstatou politiky není smířit se s věcmi, jak jsou, ale stav světa měnit k lepšímu. U nás kráčí nejraději opačným směrem. Válek navazuje na svého stranického kolegu Leoše Hegera, který v roce 2011 protlačil coby ministr zdravotnictví nadstandardy, které mu v roce 2013 Ústavní soud zrušil.
Zdravotnictví trápí množství problémů a nějak se stalo, že ministři zdravotnictví z TOP 09 místo jejich řešení vymýšlejí problémy nové. Politikou TOP 09 je zřejmě především starání se o to, aby to chudší a neprivilegovaní neměli v Česku zbytečně jednoduché.
Péče v regionech
České zdravotnictví je už rozděleno na první a druhou kategorii regionálně. Dostupnost péče závisí na tom, kde v České republice žijete, protože s rostoucí vzdáleností bydliště od velkých měst klesá šance, že se vám podaří sehnat praktického lékaře či lékařku, pediatra či zubaře. Pokud potřebujete specializovanou péčí, čeká vás celodenní putování, protože systém regionálních nemocnic postupně kolabuje a na mnoha místech již zkolaboval. V některých krajích se dokonce stalo standardem, že si sanitky vyměňují pacienty na benzinkách. Je snad tohle standard a za cokoli jiného se má připlácet?
Lidé v regionech si už dnes platí nadstandard tím, že si berou volno na celý den a jedou kamsi sto kilometrů vystát si na chodbě krajské nemocnice frontu na neurologa či jiného specialistu. Nebo se postaví do nekonečné fronty na zubaře, který zrovna přijímá nové pacienty (a my v médiích sledujeme zprávy o stometrových frontách). Přitom ve stomatologii je nadstandardem už skoro vše a podle zubů dnes poznáte, jak na tom kdo finančně je. V tom jsme Západ dohnali.
Zavedení nadstandardů hají předsedkyně TOP 09, podle níž jde o dlouhodobou prioritu strany. Je prý potřeba se zaměřit na udržitelnost zdravotnictví i státního rozpočtu. Bohužel však sedí ve vládě, kterou zrovna udržitelnost státního rozpočtu nezajímá a odmítá řešit jakoukoli úpravu daní, která by rozpočtu zajistila peníze.
Jak upozornily zdravotnické odbory, vláda letos snížila platby za státní pojištěnce, a sebrala tak zdravotnictví 14 miliard korun. To vše proto, aby fiktivně snížila schodek státního rozpočtu.
Děti, montážní pěna na všechny problémy
Ještě bizarnějším nápadem je Válkův návrh, aby pojišťovny platily jeden týden lyžařských kurzů v osmé třídě, které by měly být povinné. „Hory a sportování jsou prevence a chceme podpořit turistický ruch a tuto oblast průmyslu, protože cítíme, že tam bude problém,“ řekl Válek. Ano, na českých horách bude problém čím dál větší. Ten problém se jmenuje změna klimatu a postupně vytlačí sníh z českých hor do filmů pro pamětníky, což už se prakticky několik let děje. Řešení problémů vlekařů pomocí dětí je podobné, jako kontinuální snahy nahnat více žáků na učňovské obory, čímž se má řešit problém jiných typů průmyslu. Děti jsou taková montážní pěna, která se nalepí tam, kam si zrovna kdo řekne.
Lyžování na horách je jistě prospěšné, stejně jako mnohem levnější chození po horách, chození přírodou vůbec, běh nebo ježdění na kole nebo zírání na vodní hladinu či házení kamenem do dáli. Vybrat si z nekonečné šíře možností toho, jak se hýbat na vzduchu, zrovna na vybavení náročné a poměrně drahé lyžování a vymyslet k tomu plán, že zrovna na tohle budou pojišťovny posílat miliardy korun, to chce skutečně kreativitu spojenou s představou střední třídy o tom, jak sportovat.
Proč zrovna povinný týden lyžování? Čeho to má být prevence? K čemu bude ten jeden týden dětem, které s rodiči na hory nejezdí a jezdit nebudou? K čemu bude dětem lyžování v zemi, kde už sníh nejspíš brzy padat nebude? Kde máme analýzu, jež na tyto a další otázky odpovídá? Protože jistě nechceme věřit, že si to Válek jen tak vycucal z prstu.
Víme totiž jen tolik, že tento nápad již osm let prosazuje Asociace horských středisek a Válek je první, kdo jim na to kývnul. Šéf asociace mimo jiné řekl: „Je to dobře pro vlekaře, pro restauratéry, ubytovací kapacity i pro lyžařské školy.“ Zcela příznačně v tomto výčtu chybějí děti.
Za sedm tisíc za jeden týden lyžování se dá zaplatit jeden nebo dva roky sportovního kroužku, kam by děti mohly chodit třeba dvakrát týdně celý rok a mohly by si vybrat i sport, jehož vybavení chudší rodiče nezruinuje. Jenomže tady nejde o pomoc dětem, ale vlekařům a jejich byznysu. Je s podivem, že Válek nevymyslel povinný týden póla, jachtaření, surfování nebo golfu, protože golfový průmysl potřebuje také pomoci a je to rozhodně pohyb na vzduchu.
Jakkoli rozumím tomu, že má leckdo rád lyžování, pro mnoho rodin je tato kratochvíle vzhledem k finanční nákladnosti nedostupná a v situaci, kdy jsou rozpočty rodin napjaté, nelze po nich chtít, ať seženou dětem na týden kompletní lyžařské vybavení. Na horách se pak děti rozdělí do dvou skupin. V té první budou děti, které s rodiči na hory jezdí a lyžovat umějí, a ta druhá bude týden padat, protože o mnoho víc se toho stihnout nedá. Zážitek na celý život.
Vůbec největší prevencí by bylo, kdyby děti nemusely jezdit za čistým vzduchem a přírodou na týden do hor, ale měly takové vymoženosti k dispozici v místě bydliště. Že by třeba ministr zdravotnictví motivoval rodiče, ať přestanou dětí po městech převážet do škol a kroužků auty a přesednou na kola. To by byla skvělá prevence. A pro děti, které pro změnu bydlí blíže hor a přírodě by zase bylo nejlepší prevencí, kdyby měly ony i jejich rodiče dostupnou zdravotní péči, tak jako ji mají děti ve velkých městech.
Také by bylo skvělé, kdy by se ministr zdravotnictví začal zajímat více o to, že zcela chybí dostupná standardní péče v případě psychoterapie nebo dětské psychiatrie. To vše by mohl ministr řešit, ale to bychom potřebovali nadstandardního ministra zdravotnictví, a ne tuto druhou ligu, která se místo o zdraví stará o problémy vlekařů.
Autor je redaktor Alarmu.