Foto archiv Petry Vytejčkové
Petra Vytejčková působí jako advokátka v organizaci In IUSTITIA, která spolu s dalšími lidskoprávními organizacemi předkládá petici Společně proti nenávisti. Jedním z bodů je vedle přijetí manželství pro všechny i změna trestního zákoníku, podle které by homofobie a transfobie byly trestným činem. V současné době In IUSTITIA eviduje hlavně nárůst výhružek v online prostoru.
Je jen jedna otázka, která může začít tenhle rozhovor – jak se cítíte?
Na osobní úrovni hrozně zklamaně. Nerozumím tomu, že se mohlo stát něco takového, co se stalo před měsícem v Bratislavě. Nerozumím tomu, že odpověď politiků nebyla ráznější a veřejnost nevyjadřuje větší podporu. A cítím strach, především o mladé lidi na Slovensku, ale i v Čechách. Nejvíce o aktivisty, na něž se snáší výtka, že za to můžou oni. O tyhle lidi mám velký strach.
Jako advokátka, která pracuje s oběťmi předsudečného násilí, vidím nárůst násilí, které reportují naši klienti. Po tom tragickém útoku v baru Tepláreň se bohužel zvýšilo.
Chápu, že krátce po útoku v Bratislavě jste měla asi hodně práce, ale celá ta situace musela být náročná i pro vás.
Byla velmi náročná. Já jsem v té době, kdy se připravovala výzva Společně proti nenávisti a akce na Václavském náměstí onemocněla, ale i přesto jsme jeli dál. Nedá se to moc popsat. S manželkou už se nedržíme na veřejnosti za ruku velmi dlouho, protože vím, jaké to má dopady, a teď jsem ještě víc utvrzená v tom, že to dělat nebudu. Nerozumím tomu, že něco tak hrozného, co se stalo velmi blízko nás, už teď po měsíci ve společnosti nerezonuje. Neměla jsem obavy ani tak o sebe, ale spíš o mladé queer lidi, kteří se s něčím podobným můžou setkat. Queer lidé si útoky na sebe sami normalizují, to je alarmující.
Změnil útok v Teplárni nějak vaši práci v In IUSTITIA? Začali se na vás lidé častěji obracet?
Za tu dobu se na nás obrátilo přibližně deset zájemců o služby s tím, že zažili verbální násilí. Deset útoků během jednoho až dvou týdnů je obrovské číslo, když si vezmeme, že za minulý rok se na nás obrátilo 35 klientů.
Třeba u sexuálního násilí je to tak, že nahlášený je pouze zlomek. Jak je to u toho předsudečného?
Je to stejné. 96 až 99 procent je nenahlášeno. Bývalá ombudsmanka Anna Šabatová dělala velký výzkum o tom, jak se žije LGBTQ lidem v české společnosti, a ten obrázek, jak se nám žije, je velmi nelichotivý. S tím, že obrovský důvod latence je takový, že se oběti bojí obrátit na policii. Nebo, a to je alarmující, si sami myslí, že se jim nestalo nic tak závažného. To znamená, že my sami normalizujeme chování vůči sobě, které není v pořádku. Nemusí být nutně trestně právní, může být přestupkové. Jenže my ho normalizujeme, protože jsme na něj zvyklí.
Je potřeba změna trestního zákoníku. Přestupkové právo homofobii a transfobii zná a umí ji trestat. Trestní zákoník se tváří, že to není nutné.
Stále je tu obrovská latence. Ale lidi se na nás začali více obracet i minulý rok v dubnu po napadení šéfredaktora LUI Jakuba Starého. On o svém napadení otevřeně mluvil s tím, že to prostě není v pořádku. Je potřeba o tom mluvit.
Nabízíte vedle právní pomoci i tu psychologickou?
Spíš tu sociální. Zprostředkováváme terapie, ale naše práce je komplexní. Sociální tým spolupracuje s právním týmem. Každý klient má svého pracovníka z právního a sociálního týmu. Pomoc obětem, a těm předsudečného násilí především, je hodně komplexní v tom, že útok zasahuje do všech sfér života oběti. To znamená, že jsou případy, kdy právně nic řešit nemůžeme, ale sociální tým pomáhá klientům řešit, co se stalo a zprostředkovává terapii, která je velmi důležitá.
Jak moc je policie proškolená v práci s oběťmi předsudečného násilí?
Není proškolená. Policie tedy tvrdí, že ano, že každý policista prošel v rámci odborné přípravy kurzem na oběti. To nerozporuji, ovšem takový kurz je naprosto na nic. U nás v organizaci než se každý sociální pracovník i právník naučí svoji práci natolik dobře, aby mohl jednat s klienty, tak to zabere několik měsíců a ne hodin. Existují samozřejmě policisté, kteří prošli školením, jak zacházet se zvlášť zranitelnými oběťmi, ale je jich velmi málo. Třeba v Praze, kde předsudečnou trestnou činnost dělá pouze odbor extremismu a terorismu, by měli být proškoleni všichni a nejsou.
Nedokážu si představit, jaké to je na menších městech, kde na práci s oběťmi nejsou policisté proškoleni. Ta práce je velmi těžká, oběti přichází vystresované, zraněné, hledají pomoc, a přitom naráží na neskutečné věci.
Máte povědomí o tom, jak je to na Slovensku?
Přesný obrázek nemám. Ale slovenská policie se velmi razantně vymezila proti schvalování toho, co se stalo. Česká policie později také, kdy dva z lidí, kteří podporovali ten teroristický čin, identifikovala.
Právě proto In IUSTITIA spolu s dalšími organizacemi spustila program Rise up against anti-LGBTI hate crimes. Máte už nějaké hmatatelné výsledky?
V rámci Rise up máme reportovací formulář, který je na stránkách Prague Pride, Trans*parentu i našich stránkách. Lidé napadení z důvodů své vztahové orientace nebo genderové identity mohou nahlásit, co se stalo s tím, že si vyberou, jestli chtějí být kontaktováni, nebo jestli se jen chtějí svěřit. Vidíme velký nárůst toho, že se lidé chtějí svěřit, nebo požádat o právní či sociální podporu. Takže výsledek, který vidíme, je velký nárůst reportování násilí. Ať už toho verbálního, nebo fyzického. V rámci toho fyzického jsou tam opravdu závažné trestné činy, včetně znásilnění nebo pokusu o něj.
Dejme tomu, že se mi blízká osoba svěří, že se stala obětí předsudečného násilí. Jak nejlépe se v tu chvíli můžu zachovat já jako laik, ale zároveň osoba, které oběť věří?
Obecně je důležité nezlehčovat, třeba jako „oni to tak nemysleli,“ nebo naopak „možná si tohle neměl*a dělat.“ A také neznevažovat, jak se oběť cítí. I v případě, kdy soud dojde k závěru, že se předsudečné násilí nestalo, ale my ho tam vidíme, tak klientům nikdy neříkáme, že to tak nebylo a špatně si to vyložili. Naopak akceptace toho, co říká oběť, je důležitá. To znamená uznat předsudečnou pohnutku. Rozhodně neshazovat, jak se oběť cítí a neomlouvat pachatele, i když někteří si myslí, že jí tím pomůžou. „On je ještě mladej,“ nebo třeba „on byl opilej, no.“ Já jsem taky byla mladá a někdy i opilá, ale nikdy jsem nikoho nemlátila ani mu sprostě nenadávala.
Důležité je poskytnout podporu a nabídnout pomoc. Můžete zmínit organizace, které se tím zabývají, ale nevnucovat. Hlavně dát najevo, že jste tady a kdykoliv připraveni pomoct.
S čím se na vás oběti nejčastěji obracejí? Je to hlavně verbální násilí?
V současné době ano. Ale verbální násilí umí být stejně závažné jako fyzický útok. Dokonce může být i horší v případě, že je spácháno online a stále je viditelné, pokud ho samotná platforma nesmaže. Zároveň je nebezpečné v tom, že pokud není v soukromé zprávě, tak se na jednoho pachatele navalují další a vzájemně se hecují a podporují.
V současné době tedy vede verbální násilí. Ale abychom si to představili – to nejsou urážky. Urážka sama o sobě není trestný čin. To jsou desítky až stovky výhrůžek smrtí, ublížení na zdraví a velmi často znásilnění. Oběť tak přijde o nějaký bezpečný prostor a nikdy neví, kdo ten člověk schovaný za klávesnicí skutečně je a jestli zůstane jen u slov.
Řada lidí si myslí, že na sociálních sítích jsou nedohledatelní, ale ono tomu tak úplně není, a pak se diví, když jim policie klepe na dveře.
Homofobie, transfobie a diskriminace na základě orientace u nás ale bohužel nejsou trestným činem. Co to prakticky znamená pro oběti?
V českém trestním zákoníku jsou trestné činy, které explicitně chrání pět skupin – lidi napadené z důvodu barvy pleti, náboženského vyznání, politického přesvědčení, národnosti nebo etnicity. Pokud někdo zaútočí třeba na politika z důvodu jeho politického přesvědčení, dostane se do takzvané kvalifikované skutkové podstaty. To v praxi znamená, že se mnohem přísněji trestá jako pachatel.
Pokud někoho napadnu z toho důvodu, že je gay, lesba nebo trans, tak zůstávám v té základní výměře. Jediné, co soudce může udělat, je přičíst k činu nenávistnou pohnutku, což je přitěžující okolnost. Ale na rozdíl třeba od napadení člověka na základě jeho barvy pleti tato pohnutka nezvýší trest.
Je tu nějaká cesta, aby i homofobie a transfobie byly podle trestního zákoníku na úrovni třeba rasismu nebo napadení z důvodu politických názorů?
Je potřeba změna trestního zákoníku. Přestupkové právo homofobii a transfobii zná a umí ji trestat. Trestní zákoník se tváří, že to není nutné. Důvodem jsou i statistiky. Ministerstvo spravedlnosti tvrdí, že útoků na LGBTQ lidi je málo, protože je nemá ve statistikách. Ve statistikách je nemá, protože je policie neumí sledovat.
Když dám příklad – za minulý rok jsme měli reportovaných 35 útoků napříč republikou. Policie jen sedm z Prahy. Ve zbytku republiky zřejmě homofobie ani transfobie neexistují. Zároveň policie sleduje vztahovou orientaci oběti, ale nesleduje motivaci pachatele. Takže se tváří, že k těm útokům nedochází.
In IUSTITIA je jednou z organizací, která předkládá petici Společně proti nenávisti. Jeden z bodů je změna trestního zákoníku, o tom jsme už mluvili. Můžete v krátkosti představit další body?
Prvním z bodů je přijetí manželství pro stejnopohlavní páry, které je zásadní pro postavení LGBTQ lidí v české společnosti a právním řádu, především občanském zákoníku. Druhý bod se týká změny trestního zákoníku, o které jsme již mluvily a třetí se věnuje zrušení nucených kastrací trans lidí. Politici názor nezměnili ani po Bratislavě.
Máte už nějakou reakci od zákonodárců a zákonodárkyň?
Ano, nějaké předběžné reakce už máme. Ovšem to je od politiků a političek, co dlouhodobě podporují třeba Jsme fér a koncept manželství pro všechny.
Takže se nestalo, že v důsledku toho hrůzného činu v Bratislavě někdo z politiků, co byl dřív proti, změnil názor?
Rozhodně ne. Jeden z politiků dokonce sdělil, že není třeba nic dělat, protože pachatel chtěl původně zabít někoho jiného než zrovna LGBTQ lidi. To je neskutečně urážlivé. Zabil dva mladé lidi, kteří se identifikovali jako queer, a to je fakt. Ten výrok je naprosto irelevantní.
Chápu, že bezpečnost nejen LGBTQ lidí nebude na ulicích asi nikdy stoprocentní. Jaké kroky, abychom se tu cítili bezpečněji, ale může společnost udělat?
Ano, přijmout manželství pro všechny. To není jenom úprava práv v občanském zákoníku. Má to i svou symboliku. Tím, že neděláme z jiných nebezpečné lidi, co nejsou hodni právního institutu. Symboličnost je schopna změnit i postoje jiných lidí. Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví má data, ze kterých jasně vyplývá, že přijetím manželství pro všechny v jiných státech se snížil počet sebevražd a výrazně se zlepšil život LGBTQ lidí. To jsou fakta, která nelze rozporovat.
Používám příměr autobusu, kde lidi černé pleti v USA sice mohli sedět, ale museli sedět vzadu. To je to stejné. Jsou to dva různé instituty. Zaznívá, na co chceme manželství, když máme registrované partnerství. Je to z toho důvodu, že si v tom autobuse taky chceme sednout dopředu.
Když se teda budu držet vaší metafory – dneska se to zdá jako něco naprosto nepředstavitelného. Že někdo někde nesměl sedět kvůli něčemu, co si nevybral a nemůže to nijak ovlivnit.
To mi přijde absurdní nejen jako LGBTQ člověku, ale i jako právničce. Listina základních práv a svobod říká, že jsme si rovni v právech a důstojnosti, a to je neustále pošlapáváno. Já si nejsem rovna ani v právech a v podstatě ani v důstojnosti. A nerozumím tomu, že v demokratickém státě s vládou, která se hlásí k Západu, to není jasné.
Vím, že máte taky děti, takže se nabízí otázka, kde vaše rodina naráží v každodenním životě?
To je těžká otázka. Především v přístupu lidí. Já už mám velké děti, takže spíš, než že bych narážela já, tak narážíme na společenské nepřijetí. Nicméně se na mě obrací klienti, kteří velmi řeší, co se stane s našimi dětmi, když jako biologický rodič zemřu. Moji klienti si připravují alba, kam dávají fotky, kde jsou s dětmi a partnerem, aby v případě, že biologický rodič zemře, mohl ten sociální žádat o výchovu jejich společného dítěte. To jsou okamžiky, kdy je mi jako právničce i jako rodiči velmi smutno.
Co říkáte na návrh „stejná práva, ale jiný název než manželství“?
To jednak stejná práva nikdy nebudou, protože především lidovci mají velký problém s rodičovskými právy. Víra je soukromá věc každého a neměla by být promítána do politického života. Tím nenapadám, že je člověk věřící. Naopak, já jsem taky věřící. Napadám to, že promítají svoji víru do svých politických programů. Manželství je upraveno civilním právem a toto právo musí být stejné pro všechny. Jiný název proč? Nerozumím tomu, z jakého důvodu. Nebudu tu vůbec zabíhat do těch nedůstojných diskusích o etymologii. Původním významem slova pedagog byl otrok. Chtějí snad být všichni učitelé otroci?
My nejsme jiní. Jsme stejní lidé. Chceme stejná práva, včetně těch rodičovských. Děti v duhových rodinách žijí a nemají stejnou ochranu. Tyhle návrhy, které by stejně okleštily rodičovská práva, ubližují dětem, co nemají stejné postavení a práva jako děti v heterosexuálních rodinách.