Ilustrace Alarm
Sólo matky – samoživitelky – jsou na trhu práce i ve společnosti obzvlášť zranitelné a ohrožené. Na tuto skutečnost jsme narazily už opakovaně, jak v datech, tak zejména v osobních příbězích našich posluchaček i žen v našem okolí. Proto jsme se rozhodly této skupině věnovat samostatný díl. Pozvaly jsme si Radku Dudovou, socioložku ze Sociologického ústavu Akademie věd a členku konsorcia SYRI, která se tématu samoživitelek dlouhodobě výzkumně věnuje a sama se v tomto postavení také v určité fázi svého života ocitla.
Šárka má ve své knížce Proč jsme tak naštvané? o sólo matkách kapitolu nazvanou Měla si najít lepšího chlapa, ze které v této epizodě cituje například údaje o stigmatizaci sólo rodičovství nebo o ekonomickém propadu, který se s touto životní rolí pojí. Tyto údaje můžeme najít ve Zprávě o rodině 2020. Za posledních 20 let se bohužel pohled na samoživitelky příliš nemění a společnost i zaměstnavatelé na ně dosud nahlíží skrz prsty. Stále převažuje názor, že pro výchovu dětí jsou lepší dva rodiče, a ženy jsou tlačeny do dalších vztahů a je jim kladen za vinu rozpad partnerství a špatný výběr partnera. Nejrůznější stereotypy podporují dokonce veřejní činitelé a politici.
Zásadní je, že sólo matky jsou heterogenní skupina, takže jejich situaci nemůžeme paušalizovat. Radka Dudová ve studii Analýza postavení sólo matek na pracovním trhu vydefinovala pět skupin, kdy přibližně třetina jsou takzvané zvládající samoživitelky (mají stabilní práci, drží se lehce nad hranicí chudoby, ale nemají rezervy na horší časy), čtvrtina vyloučené(padají pod úroveň chudoby, mají problém zajistit rodinu a mnoho energie věnují jen zajištění jídla), další je skupina pracujících chudých sólo matek (necelá čtvrtina), následuje skupina zvýhodněných (starší děti, vysoká kvalifikace, nadprůměrné příjmy) a přibližně pět procent sólo matek je možné označit jako vyživované.
Ačkoli pohled na sólo rodičovství se příliš nemění, mění se podle Radky Dudové určité priority těchto žen. Zatímco v roce 2005 se podle jejích zjištění ženy snažily děti hlavně ekonomicky zabezpečit – uživit, tak v roce 2019 mluví spíše o tom, že větší hodnotu přikládají péči a času strávenému s dětmi, i za cenu nižšího životního standardu. To ale může vést i většímu propadu do chudoby.
Co se týče pracovní oblasti, například Byznys pro společnost poukazuje na pracovní sestup. Sólo matky akceptují méně kvalifikovanou práci či práci na nižší pozici, než jakou by mohly zastávat za jiných podmínek, a očekávají snazší slaďování a také menší odpovědnost. Ocitají se však paradoxně ve větší konkurenci uchazečů a horší vyjednávací pozici. Nedostatečná nabídka flexibility a částečných úvazků tlačí ženy do akceptování prekérní (spolu)práce. Setkávají se s obrovskou neochotou přizpůsobit pracovní dobu jejich potřebám, přitom řada z nich by mohla pracovat i na full time, kdyby mohly využívat pružnou pracovní dobu (viz epizody Paní svého času, Pracovat míň, Prekérní práce).
Za posledních 20 let se bohužel pohled na samoživitelky příliš nemění a společnost i zaměstnavatelé na ně dosud nahlíží skrz prsty.
Svou roli hraje značné zatížení žen v oblasti péče, kdy i naše školství předpokládá velkou podporu ze strany rodičů, což se projevilo zejména během covidu, kdy se Radka Dudová sólo matkám opět výzkumně věnovala. Ze začátku sice některé matky zaznamenaly určitou úlevu, ale později na ně velmi dolehla nejistota, nepředvídatelnost a nekonečnost situace. Nutnost zabezpečit jako sólo rodič více rolí včetně finančního zajištění pro ně bylo velmi vyčerpávající. Obecně na ženy dopadla krize tvrději než na muže.
Aby sólo rodiče mohli svoji situaci lépe zvládat, potřebovali by větší flexibilitu, a to spíš pružnou pracovní dobu než částečný úvazek, který by jim nenabízel dostatečný výdělek. Zcela zásadní je pro ně také dostupná institucionální pomoc při péči o děti, a to jak u předškoláků, tak školáků. Bohužel se situace zatím nijak výrazně nemění.
V právním okénku Šárka vysvětluje, že mýtus o nějakém specificky výhodném či ochranářském postavení sólo matek v právním řádu nemá oporu v realitě. Zejména v oblasti práce specificky na osamělé rodiče pamatují v zásadě jen dílčí ustanovení o souhlasu s přeložením či pracovní cestou a delší podpůrčí doba v případě ošetřování člena rodiny. Jakousi právní výjimkou je institut náhradního výživného, s jehož přijetím se opět pojí řada stereotypů ve vztahu k samoživitelkám, jak zazní v poslední citaci z knížky Proč jsme tak naštvané?
Závěry této epizody jsou poněkud frustrující. Šárka upozorňuje na to, že i když se opět, jako v téměř všech epizodách, vracíme k potřebě flexibility a institucionálního zabezpečení, aby si ženy mohly individuálně zařídit svůj život, věnovat se adekvátně péči i se uplatnit pracovně, stále se nic pořádně neděje. Radka zdůrazňuje, že nejde jen o sólo matky samotné – zlepšení postavení sólo matek na pracovním trhu i ve společnosti je důležité i kvůli jejich dětem, které mají oproti svým vrstevníkům z úplných rodin náročnější start do života. Lucie pak dodává, že jak tomu v Česku bývá, kde selhává stát, nastupují neziskovky a projekty, které nabízejí sólo rodičům i jejich dětem různé formy podpory. Od vzdělávání a poradenství (Aperio), přes materiální pomoc (Klub svobodných matek, Fandi mámám, Šatník), pomoc při vymáhání dlužného výživného (Asociace neúplných rodin), podpora dětí z neúplných rodin (Patron dětí, Dům tří přání) až po organizace pomáhající obětem domácího násilí (Acorus, Locika). Užitečným pomocníkem je také Rozcestník pomoci od České ženské lobby.
I nadále nás zajímají vaše názory a zkušenosti, ale i dotazy, nejen k tématu dnešní epizody, ale obecně z pracovního života. Dejte nám vědět na sociálních sítích nebo na e-mailu [email protected].
Podcast vzniká s podporou české pobočky nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.