Foto Alarm / Stanislav Biler
Pár dnů jsem pochodoval po horách. Zpět jsem jel tři hodiny obstarožním rozpáleným vlakem z Jeseníku do Brna. V Brně jsem našel lidi čekající v podzemí na nadzemní tramvaj. V podzemí, protože nahoře se nedalo dýchat. Jeli jsme starou rozpálenou tramvají bez klimatizace každý na svou zastávku poblíž svých domovů. Veřejnou dopravu aklimatizovanou na novou klimatickou situaci v Brně nemáme. Město se rozhodlo utopit všechny peníze v obří hokejové hale. A stejně se chová český stát.
Úspory pro úspory
Proti změně klimatu neděláme reálně nic, ani se na novou situaci nijak neadaptujeme. Mezi Brnem 2023 a 2003 není žádný rozdíl. Zeleně nepřibylo, stínu už vůbec ne, pítka s pitnou vodou jsou raritou a jediná věc, které se daří, je enormní množství aut. Ta pomáhají rozpalovat městskou výheň a bezděky mrzačí a zabíjejí pěší a cyklisty v ulicích. Adaptace na změny klimatu je jen další politická fráze. Místo řešení se město, ve kterém se nedá dýchat, rozhodlo utopit sedm miliard v betonové hale pro hokejisty. I stavby pyramid měly větší smysl. Podobně se to má s celým Českem. Přesto politici stále operují se zodpovědností a budoucností. Budoucností čeho – pouště?
Úspory se dělají pro úspory, škrtá se pro škrty, žádný další cíl už není.
Večer jsem si pustil zprávy na veřejnoprávní televizi. Ministr Jurečka (ale mohl to být kterýkoliv jiný ministr současné vlády) vysvětloval, že musíme udělat něco s důchody. Musíme být zodpovědní, aby měly důchody jednou i naše děti. Vůbec jsem té konstrukci nerozuměl. O jaké budoucnosti to mluví? Stejná slova použili všichni klíčoví členové vlády v květnu, kdy dramaticky ohlašovali úspory, škrty a změny daní. Musí se šetřit, děti nám budou vděčné. Za co?
Cestou tím vlakem jsem pročítal zpravodajství. Českému zpravodajství vládlo léto a smrt autora žijícího dekády v exilu. Zahraničnímu zdrcující vedro spalující Středozemí, nejteplejší dny na planetě od dob, co na sobě nosí lidskou civilizaci.
Česko nejspíš není součástí tohoto světa. Nejpalčivějším politickým problémem léta je u nás rozpočet a důchody. Kvůli klimatu český parlament nejedná, vláda nic nepřipravuje. Ani opozice neprotestuje, že chce opatření mnohem tvrdší. Všem je to jedno, a současně mluví politici o budoucnosti a odpovědnosti, čímž tyto pojmy zcela vyprazdňují. Když vám hoří dům, možná není ta pravá chvíle začít šetřit s vodou.
Politici ukazují, co je pro ně důležité, pro co stojí za to se obětovat, zasedat a přijímat zákony. Jsou to virtuální peníze, nikoli stav Země coby realita. Vyrovnaný rozpočet je v tuto chvíli z pohledu budoucnosti zhruba stejnou zajímavostí, jako jsou vykopávky hliněných tabulek dávných civilizací vypočítávající stav koz v obci. Snad měli v Mezopotámii vyrovnaný rozpočet a udržitelné důchody…
Starost o důchody a rozpočet je jednou z obyčejných věcí patřících k činnosti vlády a dělat z ní dramatickou záležitost v situaci, kdy míra zadlužení Česka patří k těm nejnižším v Evropě, je ekvivalentem strašení polednicí. Zaklínat se dětmi a budoucností je populismus, který odvádí pozornost od důležitých věcí. Ke klimatické krizi přitom vláda nic neříká a nic proti ní nedělá. A z tohoto prostého faktu vyplývá, že ji budoucnost dětí nebo kohokoli jiného nezajímá. Z celé rétoriky úspor nezbývá nic skutečného a významného. Úspory se dělají pro úspory, škrtá se pro škrty, žádný další cíl už není. Je to divadlo pro prázdný sál, představení, kterému zatleskají pouze sami herci.
Svět shoří na hromadě peněz
Český stát v tom určitě není sám. Takzvané vyspělé země generují nesmyslné množství bohatství, které by stačilo k vyřešení klimatické krize na několika planetách současně. V jednom podcastu vysvětluje Adam Tooze, profesor věnující se ekonomické historii, že nedostatek peněz není náš problém. Pokud na něco alokujete miliony nebo miliardy, znamená to, že daný problém neberete vážně. Ekonomiky a soukromé společnosti generující biliony dolarů totiž mohou stejné částky investovat do záchrany světa. Nicméně jak se ukazuje, jediné nedotknutelné právo je nakonec právo na majetek, před nímž se musí sklonit životy lidí, ekosystémů i celé planety.
Budeme se proto další a další léta choulit v podzemí před spalující výhní na povrchu a těšit se z růstu HDP a nesmyslného množství bohatství pod kontrolou jednoho procenta nejbohatších. Jak ukazuje pohled do Německa, je nakonec jednodušší udělat teroristy z pár lidí sedících na silnici, než vyvlastnit či dostat před soud skutečné teroristy ovládající fosilní průmysl. Takové už jsou naše priority. Tak si užijte léto. Na ta další budeme potřebovat azbestové obleky.
Autor je redaktor Alarmu.