Ilustrace Lukáš Novotný
„Klimatická změna nás ohrožuje ze všeho nejvíc, ale pokud jde o zachraňování, nikdy nedáváme prioritu planetě. Vždycky se najde něco, co má přednost. Průmysl, který zaměstnává tisíce lidí, energetika, ropné společnosti… vždycky někoho zachraňujeme raději.“
(Alejandro Sánchez Pérez, madridský politik)
„Ve vedru nikdy nevycházej bez láhve vody s ledem. Já se každou hodinu sprchuju a potom chvíli sedím v mokrém županu. Půjčím ti ještě vějíř, není to legrace, jde o srdce.“
(Beatrice, důchodkyně a ubytovatelka turistů z madridské městské části Carabanchel)
Vstup na několik největších madridských koupališť se v posledním červnovém týdnu vyprodá přes on-line rezervace za deset minut. Poptávka výrazně převyšuje nabídku, tisíce lidí se ten den do bazénu nedostanou. Místní média upozorňují na to, že část Madriďanů ani nemá šanci, protože nedisponuje elektronickým účtem. I mně pár dní poté už v dopoledních hodinách správce bazénu u madridského parku Casa de Campo oznámí, že je dávno vyprodaný. Pochopím, proč malý kluk stojící před bránou koupaliště nešťastně pláče.
Teploměry ve městě ukazují 38 stupňů, v centru 39. V rozpálených ulicích bez stromů je pocitově přes čtyřicet. Kdo může, vychází ven jen po setmění. Ve městě se opakuje podobný scénář jako loni, kdy Španělsko zažilo svůj nejteplejší rok – v Seville se dokonce rozhodli vlnu horka pojmenovat. Město je v pozoru. Kvůli dehydrataci a srdečním zástavám tu v roce 2022 umřelo 1 234 lidí.
Pro ty, kdo nemají uměle ochlazovaný byt, klimatizovanou kancelář nebo alespoň dost času, aby mohli potomky naložit do auta a vyvézt je několikrát týdně vykoupat za město, znamená vlna vedra počet dní, kdy se jejich těla nemohou uvolnit. V nadměrném horku mozek část své pozornosti neustále věnuje způsobům, jak se ochladit. A během druhé poloviny června v Madridu teplota výrazně neklesá ani v noci, a dokonce ani před východem slunce. Přes den nashromážděný teplý vzduch vypouští městské povrchy v oblasti tepelného ostrova do atmosféry přibližně od deseti večer do pěti ráno – tehdy podle studie zdejší Autonomní univerzity proces kulminuje. Ani po probuzení necítíte, že by teplota spadla.
Série textů nazvaná Tepelné ostrovy má několik dílů, z nichž každý představí klimatickou realitu jiného města. Publikovány budou texty o Praze, Bratislavě a Hamburku.
Provoz ve městě je však vedru navzdory znatelný, a to i během siesty. Velkou část Madridu totiž živí turismus a služby. Lidé v širším centru, které je prakticky celé tepelným ostrovem, čekají přišpendlení k větrákům, až teplota klesne.
Madrid není ani přímořská Barcelona, ani jižní letovisko typu Malagy, kde si po práci můžete odskočit zchladit se do vln a přímo na ulici ze sebe smýt slanou vodu sprchou. Hlavní město ležící hluboko ve vnitrozemí na náhorní plošině si v klimatickém losování vytáhlo černého Petra. Kvůli své geografické poloze a intenzitě dopravy se v ovzduší drží emise a možnost zchladit se tu během vlny veder zdá nedostupná jako na poušti. První vedra přicházejí už v červnu, kdy je ještě školní rok. Pro mnoho obyvatel neznamenají jen nepříjemnosti, ale těžkou paralýzu.
Sezona ohňů
Místní média se začátkem léta kromě přelidněnosti koupališť věnují uzavírkám parků kvůli větru. Dochází k nim i přesto, že jde o několik málo míst, kde se dá před vysokými teplotami schovat. Přinášejí také příběhy lidí, kteří ve vedru musejí pracovat. V posledním červnovém týdnu v Madridu stávkují zaměstnanci mateřských škol – kvůli nízkým platům i zajištění nulové ochrany malých dětí i jich samotných před horkem.
Největší madridské centrum pro lidi bez domova upozorňuje, že jeho zaměstnanci pracují ve čtyřicítkách, protože město není schopné opravit klimatizaci. „Ve všech našich místnostech je 40 stupňů, je to nehumánní,“ říká jeden ze sociálních pracovníků.
Už od jara přicházejí ze všech koutů Španělska, které v Evropě patří k zemím nejzasaženějším změnou klimatu, varovné zprávy. Madrid je jen jednou z několika obzvlášť ohrožených oblastí. U Malagy vyschl vzácný mokřad a proměnil se v solnou poušť. Lidé ze zemědělských regionů, kde už nějakou dobu není možné produkovat obilniny, mají po 134 dnech sucha obavy i o svoji vinnou révu. Část španělských zemědělců nejspíš úplně skončí, podle jejich zástupců se v zemi nepracuje na žádném „plánu B“, který by je mohl v obdobích sucha podržet. „Sezona ohňů letos začala brzy,“ glosovala nihilisticky agentura AP s odkazem na lesní požár, který východně od Madridu vypukl už v březnu.
Loni ve Španělsku hořelo celkem 267 000 hektarů půdy. V srpnu už zdejší města prožívají čtvrtou vlnu vedra, v oblasti Valencie nedávno naměřili přes 46 stupňů. Do deseti let nejspíš z území státu zmizí ledovce.
Greenpeace se tak ve své poslední zprávě věnované přímo Španělsku zabývá tím, co se bude v zemi dít, pokud v následujících sedmi letech proti změně klimatu nezačne aktivněji bojovat. Mluví o střídání veder a povodní doprovázeném zvedající se hladinou oceánů, o požárech, jedna z kapitol se týká i neobyvatelných měst.
Madrid, jehož se taková budoucnost může brzy týkat, donedávna přitom platil za jednu z klimaticky progresivnějších evropských metropolí. Před deseti lety se psalo o tom, že se má brzy úplně proměnit – podle nového plánu měla být výrazně omezena autodoprava. „Auty přecpané město se brzy promění v zelený, listnatý sen všech chodců,“ tvrdila agentura Bloomberg. Co se tedy stalo špatně? A proč se téma rozebírané v místních hospodách, kavárnách a churros barech nepropisuje do politiky? O tom se ve městě bavím s místními politiky, odborníky a Madriďany, ze kterých se nedávno přes noc stali aktivisté.
Stromy známé z Guardianu
Pod korunami stromů v parku Arganzuela, který je okrajovou částí velkého Madrid Río se lidé kolem sedmé večer právě začínají scházet. I já tu mám na radu místních schůzku až teď, abych ve vedru vydržela.
V parku zarostlém převážně keři a záhony překvapivě najdete vzrostlé stromy jen na tomto místě, obklopené červeno-bílým hrazením. Právě kvůli tomu se v únoru začalo formovat nejsilnější madridské občanské hnutí posledních dekád. Když se rozšířila zpráva o tom, že přes 240 stromů bude muset ustoupit stavbě stanice metra, přišly je osobně bránit tisíce lidí.
Madrid tak získal odpověď na zapeklitou otázku – kde je všechna občanská energie, která by reagovala na nepřipravenost města v dobách vln vedra? Svůj ventil nejspíš našla právě pod těmito stromy.
„Proti metru jako takovému nic nemáme. Jenomže podle původního plánu měla nová zastávka stát támhle přes ulici,“ vysvětluje Susana de la Higuera, překladatelka a předsedkyně místního sousedského sdružení. „Pak ale dělníci začali obestavovat železným plotem naše stromy. Došlo nám, že změnili plány.“
Drobná blondýna popisuje, jak s několika známými připevnili na stromy cedule. „Napsali jsme na ně svoje jméno, věk, co jsme zač a že nedopustíme, aby je pokáceli,“ popisuje Susana. Vzbudilo to pozornost dalších, kteří se začali přidávat. „Druhý den přišli žáci místní školy, udělali jsme kolem stromů řetěz, fotka se dostala do novin a doslova to vybuchlo,“ říká. Zpráva o události vyšla ve Financial Times, Libération nebo Guardianu. Zájem veřejnosti byl tak velký, že ze sousedské komunity vyrostlo hnutí.
Dalo si název Zachraňme naše stromy a jako logo si zvolilo madridský symbol medvěda a jahodového stromu, který ale z obrázku vyretušovalo. Medvěd bez stromu se zabydlel na plakátech a plachtách po celém městě.
Květinu na každý balkón
Maxímo Florín Beltrán, docent stavebního inženýrství na Univerzitě Castilla-La Mancha má za to, že za rychlý vznik hnutí mohl nejen strach o konkrétní stromy. Těch je sice celkem tisícovka, o které by kvůli stavbě metra mohlo město přijít, podle něj však celá kauza funguje jako hromosvod všech frustrací z tempa, kterým město reaguje na klimatickou změnu.
K hnutí se podle něj přidávají všichni ti, jimž vadí nejen dlouhodobé zanedbávání stromů, ale i nové úpravy náměstí, na kterých nenajdete žádnou zeleň, hustý automobilový provoz i celkový přístup v Madridu vládnoucí Lidové strany ke změně klimatu. Ten do určité míry charakterizuje výrok Isabel Ayuso, předsedkyně regionálního parlamentu dělící se v Madridu o moc s městskou vládou. Ayuso v květnu prohlásila, že oficiálním opatřením, které má v dobách změny klimatu „přinést rodinám do domovů zdraví a přírodu“, bude dodání rostliny v květináči na každý madridský balkón.
„Když se o nás začalo psát, ukázalo se, že naše regionální vláda vůbec nechápe, o co nám jde,“ popisuje Susana. „Vůbec neměli ponětí, proč demonstrujeme kvůli stromům.“ Město i madridský region jsou podle ní a Maxíma každé kácení zvyklí obhájit tím, že někde jinde vysadí nové stromy. „Jenomže nahradit dvě a půl stovky šedesát let starých a dobře udržovaných stromů novými proutky nemá efekt,“ upozorňuje Maxímo na význam údržby. Postup města považuje za greenwashing.
„Je potřeba zajistit, aby stromy prosperovaly a fungovaly,“ naráží na známý projekt dnes už nezastoupené liberální strany Ciudadanos, která chtěla kolem Madridu vysázet les. Vzhledem k jeho nedostatečné údržbě je však tzv. El Bosque spíše velmi řídkým pohřebištěm stromů.
Susana i Maxímo jsou teď ale optimističtí. V květnu pro petici nasbírali 26 500 podpisů, vedení města prozatím výstavbu stanice metra zastavilo a skupina dál roste a sílí. Každý den přichází nabízet pomoc někdo další. Obracejí se na ně i mimoměstské komunity nespokojené s přístupem politiků ke změně klimatu. A společně plánují další způsoby, jak na téma upozornit.
„Jsme rádi, že lidé konečně dávají najevo frustraci z toho, jak Madrid extrémní počasí a jeho příčinu ignoruje. Tohle místo to zřetelně ukázalo,“ říká Maxímo, zatímco se Susana dává do řeči s novými příchozími. Ona sama na rostoucím hnutí oceňuje hlavně schopnost produkovat nová lidská spojení v době ohrožení. „Víte, tahle věc není jen o kácení stromů. Nechci přehánět, ale když se nad tím zamyslíte, jde o všechno,“ říká nesměle.
Zdraví versus bohatství
Alejandro Sánchez Pérez je původním povoláním ornitolog. Jeho dřívější práci a koníčka připomíná v kanceláři v budově regionálního parlamentu mapa s ptačími druhy. Už léta je ale regionálním zastupitelem za zdejší stranu zelených – Verdes Equo kandidující ve volbách s uskupením Más Madrid.
„Nepřekvapuje mě, co se kvůli stromům v parku stalo. Madriďané, kteří v této oblasti bydlí, ho milují,“ říká Pérez, který je v parlamentu mluvčím enviromentální komise. „A ano, myslím, že by toto hnutí mohlo mít na místní politiku vliv. Potřebovali bychom to jako sůl,“ dodává Pérez a jedním dechem upozorňuje, že lidé z Arganzuely jsou pro aktivismus dobře vybaveni. Naráží na to, že občanská aktivita souvisí se socioekonomickým statusem.
Lidé z dělnických čtvrtí na jihu, které jsou kvůli malému počtu zelených ploch a velké hustotě obyvatel těmi nejvíce horkem a suchem zasaženými ve městě, často nemají kapacitu na to účastnit se občanských iniciativ. Například známý Carabanchel je místem, kde žijí převážně starší lidé. A obyvatelé bohatého severu – Salamanky nebo Moncloy – mají klimatizované domy i bazény. V jejich čtvrtích je mnohem více vzrostlých stromů, široké chodníky a tu a tam dokonce cyklostezka, které jinde v Madridu neuvidíte. Pro movitější obyvatele tak změna klimatu není až tak palčivým tématem.
I to je nejen tady důvodem, proč mají zelené strany marginální podporu a lidé volí ty, které akcentují silné hospodářství.
V květnových městských i regionálních volbách se environmentálně citlivější strany jako Más Madrid nebo španělští socialisté s velkým odstupem umístily až jako druhá a třetí za Lidovou stranou, která ve městě vyhrála už podruhé. Právě strana Más Madrid přitom kandidovala s programem zelené regenerace ulic, omezení vjezdu aut do širšího centra, rozšíření parků nebo ochlazení místností školních tříd. Socialisté slibovali kompletní zelenou transformaci města, humanizaci městských bulvárů a vybudování 16 menších center uvnitř města fungujících jako ekonomické huby i zelené oázy. Při psaní programu jim radil dokonce známý odborník a autor konceptu „patnáctiminutového města“ Carlos Moreno.
Madriďané si však zvolili Partido Popular (Lidová strana), která o změně klimatu příliš nemluví, ale akcentuje ekonomickou prosperitu. Koncem července pak vyhrála i narychlo svolané celonárodní volby, avšak těsně – strana má problém sestavit koalici, do uzávěrky tohoto textu se jí to nepodařilo. Pro klimatickou politiku je to zpráva vzbuzující nejistotu. Aby ji Španělsko aktivně vedlo, musely by snahy lidovců sestavit koalici selhat a šanci by musel znovu získat dosud vládnoucí socialista Pedro Sánchez.
Zachránit staré Španělsko
„Tak jako jinde i ve Španělsku v současnosti lidé nejvíc prožívají pokles životní úrovně v důsledku stoupajících cen,“ píše v souvislosti s výsledkem voleb britský Guardian. Celých 9 procent španělských domácností letos svoje účty nepoplatilo a pro 31 procent to bylo hlavním volebním tématem. 10 procent z nich nejvíc při volbě ovlivnilo téma zaměstnanosti, 9 procent zajímalo podle průzkumu pro deník La Vangardia zdravotnictví. Změnu klimatu deník vůbec nezmiňuje.
Obří plakát Greenpeace vyvěšený pár týdnů před volbami v centrální části města, na kterém se lídři čtyř nejsilnějších politických stran viditelně potí, ale jen ty z levicové části spektra to evidentně rozrušuje, tedy dostatečný efekt nepřekvapivě neměl.
„Uznávám, že je to paradox. Obyčejní lidé už teď trpí denně. Vědí, že máme sucha i povodně každý měsíc, že každou chvíli hoří. Vědí, protože to sami prožívají, ale politické téma to není,“ souhlasí Alejandro Sánchez Pérez.
Lidová strana je podle něho rozpolcená mezi populistické popírače změny klimatu, mezi které řadí šéfku regionální vlády Ayuso, a zodpovědnější politiky, jakým je podle něj starosta Madridu José Luis Martínez-Almeida. „I ten však dá před klimatem vždycky přednost autům, a průmyslu,“ říká Pérez, podle kterého je většina slibů současného madridského vedení v oblasti klimatu greenwashingem.
I aktivisté z parku v Arganzuele vnímají Partido Popular jako stranu, jejíž část změnu klimatu ignoruje. Část lidovců podle nich sází na trumpovský populismus, strašení změnami a šíření strachu. Jsou přesvědčení i o tom, že politika pravicových a krajně pravicových stran démonizuje snahy o klimatickou politiku záměrně, protože tyto politické subjekty brání zájmy světových oligarchů. Na to upozorňuje nejen známý novinář George Monbiot.
„Ano, staré Španělsko nám údajně mizí před očima a jen společně ho můžeme zachránit, to je jejich styl,“ směje se Pérez, podle kterého je těžké oslovovat voliče s tématem klimatické změny, když Isabel Ayuso opakovaně mluví o tom, že jde o téma komunistů, environmentalistů a nebezpečných lidských existencí. „Je to součástí vymezování proti socialistické straně, která byla dosud u moci a prosadila dokonce klimatický zákon,“ vysvětluje politik.
Podle něj budou konzervativní politici na změnu klimatu reagovat až v momentě, kdy se to projeví v ekonomice. Problémy zranitelnější části obyvatelstva podle něj k větší politické objednávce nepovedou. „Už teď ale máme obrovské ztráty v zemědělství. A část strany stojící za starostou Martínez-Almeidou nepopírá, že je potřeba jednat. Jenomže jsou v tom pomalí. A oblastí, ve kterých je to potřeba, je hodně.“
Plán B neexistuje
Pérez připomíná, že ještě v roce 2017 přitom Madrid schválil dokument dramaticky nazvaný Plán A. Ten byl propagovaný jako strategie pro dobu, ve které „žádný plán B neexistuje“.
Tehdy byla v čele města primátorka Manuela Carmena (Más Madrid), pro niž bylo klima jednou z priorit. Plán zaměřený na snížení emisí i další oblasti byl významným zlomem a jedním z důvodů, proč byl Madrid vnímán jako jedno z klimaticky progresivnějších evropských měst. Dalším bylo zavedení nejvyšší povolené rychlosti 30 kilometrů za hodinu na zhruba 80 procent silnic o rok později.
Díky plánu A nebude za pár let v centru města v dohledu jediný automobil, psal v té době Bloomberg.
„Nikdy nebylo v plánu, aby z centra auta kompletně zmizela,“ uvádí na pravou míru Pérez. „Mělo jít jen o snížení objemu dopravy, přidání cyklostezek a zavedení tzv. zóny nízkých emisí. A to se díky souhlasu obyvatel v referendu povedlo. Centrum je dnes uzavřené pro tranzitní dopravu a parkovat v něm mohou jen rezidenti. Prioritu zde mají městská hromadná doprava, kola, taxíky a rezidenti. To pořád trvá, nepovedlo se to zrušit ani současnému vedení města,“ říká opoziční politik.
Naráží na to, že současný primátor v kampani sliboval, že se zónou nízkých emisí skoncuje, ale kvůli desetitisícovým občanským demonstracím, kterých si všimly i New York Times, dokládajících, že Madriďané v kritických momentech dokážou vyjít do ulic, se rozhodl na slib zapomenout. Svoji roli hrály i emisní limity dané Evropskou unií.
„Nakonec museli kvůli Unii regulace ještě rozšířit na větší část širšího centra, díky Bohu za Evropskou unii,“ směje se Pérez.
Jenomže pokud se centrem projdete, zjistíte, že navzdory regulacím nejde o moc příjemnou procházku. V nízkoemisní zóně projíždí slavnou Gran Vía ve všední dny jedno auto za druhým. A neodpočinete si ani pár set metrů odsud na nejslavnějším madridském náměstí Puerta del Sol, které je navzdory nedávné rekonstrukci bez jediného stromu. „Na plán A se mělo důrazně navázat, měl to být začátek, znečištění vzduchu je v Madridu náš absolutně největší problém,“ říká Pérez.
Komentář vedení města se nám bohužel získat nepodařilo. A to ani od zástupce primátora pro oblast životního prostředí Borjy Carabenteho, ani žádného z jeho stranických kolegů z Partido Popular.
Klimatická čtvrť a klimatický zákon
Sonia De Gregoria Hurtado je uznávanou evropskou odbornicí na téma regenerace měst a implementování politických strategií na lokální úrovni. Přijímáním klimatických plánů a strategií se zabývala už v několika studiích zaměřených na Španělsko i jiné evropské země. V jedné ze svých nejnovějších prací popisuje případ kodaňské městské čtvrti Skt. Kjeld, které po přívalových deštích a povodních v létě 2011 dalo město Kodaň status „klimatické čtvrti“.
Právě tady totiž přírodní katastrofa udělala největší škody. Skt. Kjeld byl považovaný za místo hodné investic kvůli socioekonomickému statusu svých obyvatel. Nakonec ale v jeho regeneraci hrála roli nejen snaha o inkluzi, ale i příprava na změnu klimatu – stal se kodaňským pilotním místem klimatických úprav.
Místo toho, aby v oblasti vznikla jen nová prostranství pro mladé lidi, venkovní tělocvičny nebo kulturní hub, bylo odstraněno 20 procent asfaltové plochy ve prospěch rostlého terénu, vyrostl tu nový park, vnitrobloky byly ozeleněny a silnice rekonstruovány, aby byly schopné odvádět náhlou velkou vodu. „Participační proces se zaměřil na to, aby místní lidé rozuměli proměnám, vzali je za vlastní a byli schopni čtvrť udržovat,“ píše Hurtado o projektu, který získal několik mezinárodních cen a inspiroval k podobné strategii několik dalších měst včetně New Yorku.
Vědkyně popisuje také přístup Vídně, která se snaží s tématem klimatu nakládat holisticky, tedy promítat jej do veškerých stavebních projektů. Madrid, který je třetím srovnávaným městem, z její práce nevychází vůbec dobře. V projektech urbánní regenerace téma klimatické změny a z ní plynoucího nebezpečí vůbec nepojmenovává. „Nemáme systém mitigace ani adaptace a se změnou klimatu nepočítáme ani při územním plánování. Vychází to z povahy zdejší politiky, Madrid nemá žádný plán, který by mířil na klimatickou změnu,“ říká s velkou dávkou skepse v hlasu De Gregoria Hurtado ve své malé klimatizované kanceláři uprostřed sluncem vyhřátého kampusu madridské Polytechnické univerzity. Podle ní je pořízení plánu naprostou alfou i omegou dalšího rozvoje města.
„V posledních letech však neměla velký efekt ani politika centrální sociálně demokratické vlády v čele s Pedrem Sánchezem, ani její klimatický zákon,“ pokračuje expertka. Argumentuje decentralizací španělské politiky – města jako Madrid ignorovala plán, který je například podle Greenpeace sám o sobě problematický. S Greenpeace se odbornice shodne na tom, že se stát pod vedením Pedra Sáncheze v posledních letech stavěl ke změně klimatu relativně zodpovědně, mohl však podle odborníků být aktivnější a důraznější. „K centrální klimatické politice je netečných měst a regionů ve Španělsku bohužel více,“ doplňuje Cristina Arjona z této organizace.
Podle ní Madrid neplní ani cíle, které si stanovil sám. Například cíl snížit emise o 65 procent do roku 2030 nemůže být podle Arjony, expertky na mobilitu, splněn, protože se neprovádějí žádná opatření, která by tento cíl přiblížila.
Zatímco De Gregoria Hurtado akcentuje nutnost souhrnné politiky města směrem ke klimatické změně, vyjádřené ideálně sestavením klimatického plánu, Greenpeace se mezitím snaží do veřejné debaty dostávat jednoduché návrhy, které by například seniorům pomohly se před horkem chránit. Například zavedení sítě přístřeší – ve veřejných knihovnách a komunitních centrech. Nebo vyčlenit v nemocnicích, pečovatelských domech a centrech pro lidi bez domova prostor pro obyvatele zasažené vedrem, snížení počtu pracovních hodin a zavedení limitu pro čas strávený prací venku.
Škola tepla – boj pokračuje
Koncem srpna Madrid stále sužují teploty šplhající ke čtyřicítce. Během měsíce média několikrát varují, že se chystá překročení teplotního rekordu 40,7 stupňů z loňského července. „Přežít autentickou madridskou ‚školu tepla‘, chce odvahu,“ píší místní noviny. V Barceloně rozdávají lidem bez domova vodu a pokrývky hlavy. A Španělsko mezitím čeká, jak dopadnou povolební koaliční jednání – zda se podaří sestavit vládu vůdci lidovců Albertu Núñezovi Feijóo, nebo po něm dostane šanci na zachování dosavadního kurzu Pedro Sánchez.
Hnutí Zachraňme naše stromy vyvíjí v tuto chvíli horečnou aktivitu, zatímco se politici z vedení města vyjadřují ve prospěch kácení stromů, které je podle nich nezbytné. 24. srpna aktivisté odevzdávají devadesátistránkový dokument přinášející argumenty proti kácení stromů a pro vystavění stanice metra na původně plánovaném místě. Spolu s nimi se proti projektu vyslovuje i několik environmentálních organizací.
Současně lidé z hnutí zorganizovali tzv. Zelenou hlídku, sousedskou skupinu, jejíž členové se střídají v hlídání stromů, aby zavolali policii, pokud by došlo k pokusu je odstranit.
A pořádají akce, které by pozornost vedrem vysílené veřejnosti přitáhly k tomu, že jejich politici s extrémním počasím nic nedělají. Zpravodajské relace španělských i zahraničních médií si všímají jejich iniciativy, při které přes léto na různých místech ve městě měří teploty a zveřejňují hodnoty z plácků pod stromy i z míst, kde je pouze beton a parkují auta. Rozdíly jsou šokující a přístup médií věcný, vedro totiž skutečně zajímá téměř všechny.
Když si o těchto událostech píšu se Susanou, posílá mi zmínky z nejrůznějších médií o posledním vývoji a zmiňuje, že momentálně se hnutí chystá na přednesení stížnosti v Evropském parlamentu. „Jak vidíš, boj pokračuje,“ dodává a posílá emoji pyšně vystaveného bicepsu.
Autorka je publicistka.
Text je součástí projektu Tepelné ostrovy, který vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung.