Fotomontáž Alarm
Okolo Nového roku začíná být přetlak nejen na záchytkách, ale také v mediálním prostoru – a to s proslovy politiků. Touha bilancovat a věštit, co nového rok přinese, je silnější než schopnost si přiznat, že vlastně nemáte co říct.
Projevy se rozdělily na provládní a opoziční, kdy na vládní stranu se jednoznačně postavil prezident Petr Pavel, zatímco potenciálně nejvíce vyváženým byl předvánoční projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila, u něhož byly patrné drobné známky sebekritiky směřované k vládnoucí koalici. Ale opravdu jen drobné. Za největší devízu bych označil Vystrčilův postřeh, že můžeme být hrdí na skvělé značení turistických tras.
Petr Fiala se po Vánocích pokoušel o státnický projev, který, jak už jsme u něj zvyklí, byl plný krkolomných frází a patetických povzdechů. K nim patří i jeho poselství, že tento rok bude rokem naděje. Tím asi nemyslel ostudné jednání svého ministra Jurečky, který si nenechal kazit večírek vražděním na filozofické fakultě.
Petr Pavel se pokoušel mluvit tak nějak ke všem, ale nejvíce energie nakonec věnoval hájení vládních kroků, kdy došlo i na tolik populární „špatnou komunikaci“. Nedá se říct, že by zklamal či překvapil.
A totéž platí o Babišovi, který předvedl nejenergičtější vystoupení, v němž vládu mlátil po hlavě vším, co měl po ruce, a vyčítal jí i tmu v noci a příliš tíživou gravitaci. Nicméně když odhlédneme ode všeho balastu a překrucování, u Babiše bylo nakonec možné pochopit, co, komu a proč říká. Tím se odlišuje od prezidenta a zvláště od premiéra.
Nakonec překvapil Tomio Okamura – jednou dobrou větou. To není málo, když uvážíme, o jak tragický mentální konstrukt se jedná.